Pojmové vymezení.

 

         Slovník cizích slov považuje analýzu z hlediska matematického za souhrnné označení disciplín opírajících se o pojem funkce a limity, z hlediska fyzikálního pak za soubor metod, jimiž získáváme informace o přítomnosti a koncentraci látek, o jejich fyzikálních vlastnostech. Analytikem je pak ten, kdo provádí analýzu.

         Adjektivum analytický pak znamená zakládající se na analýze, týkající se analýzy. Analytická geometrie zkoumá geometrické útvary početně pomocí souřadnic.

         Syntéza podle slovníku znamenán shrnutí, sjednocení v celek, chemicky slučování, technicky technologický pochod, při kterém se získávají složité chemické látky. V Hegelově dialektice syntheza znamená vedle dvou stupňů these a antithese čtvrtý stupeň negace negace. Syntetik je ten, kdo vytváří synteze, odborník pracující syntetickou metodou.

         Syntetický znamená zakládající se na syntéze, týkající se syntézy, v účetnictví účet nebo údaj souhrnného charakteru.

 

         Analýza znamená rozbor, metodu zkoumání složitějších skutečností rozkladem na jednodušší. Používá se v mnoha vědách, ve filosofii i v běžném životě, pokud chceme dospět k jistým výsledkům na základě detailního poznání podrobností. Protikladem analýzy je syntéza. Postupy a metody založené na analýze, se nazývají analytické a člověk, který se zabývá analyzemi, je analytik. Analytickou metodu poprvé podrobně popsal René Descartes, a to ve čtyřech krocích: 1. Přijímat pouze to, co se ukazuje tak jasně a zřetelně, že o tom nemohu pochybovat. 2. Každou nesnáz rozdělit na jednodušší části. 3. Pak postupovat od jednoduchého ke složitému. 4. Vyčistit jednotlivé případy a přehlédnout celek.

         Immanuel Kant rozlišil soudy analytické (a priori), vycházející pouze z rozboru pojmu, od soudů syntetických, které pojem rozšiřují, obohacují nějakou zkušeností. Analytická filosofie vznikla počátkem 20. století jako program přísně vědeckého zkoumání jistých (analytických) výpovědí.

         V mediálních studiích analýzou médií rozumíme kritické vyhodnocování role médií ve společnosti, jejich fungování, popřípadě jejich účinku na příjemce. Mezi metody analýzy médií bývá řazena např. sémiotická analýza, marxistická analýza nebo sociologická analýza. Metody výzkumu médií naopak představují soubory pracovních postupů, jejichž využitím se lze dobrat objektivizovatelných dat. Patří sem např. obsahová analýza, rétorická analýza, skupinové rozhovory a podobně. Ke zkoumání obrazu osobnosti, organizací (soukromých, státních či nestátních) či událostí, který vytvářejí média, slouží také tzv. mediální analýza.

         V matematice matematická analýza čili infinitezimální počet je důležité odvětví matematiky, které se zabývá vyšetřováním funkcí pomocí nekonečně malých veličin (viz diferenciál). Analytická funkce je funkce, jež se dá lokálně vyjádřit konvergentní mocninou řadou. Analytická geometrie studuje geometrické objekty matematickými prostředky.

         Analýza na finančních trzích: Investiční analýzy se používají k určení hodnoty investičního nástroje (aktiva). Díky analýze lze predikovat vývoj hodnoty, což pomáhá investorům rozhodnout, jak s aktivem naložit. Typy analýz jsou dvě: Fundamentální analýza, pomocí které určujeme, zda je hodnocení aktiva odchýleno (pod nebo nadhodnoceno). Fundamentální analýzu dělíme na globální, odvětvovou a finanční analýzu firem. Technická analýza je založena na zkoumání trendů ceny v minulosti. Je založena v předpokladech, že historie se opakuje (a trhy se mění podle předvídatelných vzorců), investoři opakují chování předchozích investorů, ceny se pohybují v trendech a že v ceně jsou zohledněna všechna aktuální data.

         V chemii analytická chemie se zabývá rozborem složitějších látek a vyšetřováním jejich složení.

         Analýza je myšlenkové rozložení zkoumaného předmětu, jevu nebo situace (dále jen jednotlivé části), které se stávají předmětem dalšího zkoumání, hlubšího poznání dřívější jednotlivé části. Cílem analýzy je pak tento systém, tj. jeho jednotlivé rozhodovací prvky a jejich vzájemné vazby, poznat a odhalit zákonitosti fungování (chování) systému. Analýza je tedy rozkládání. Chceme-li například posoudit celkovou úroveň výkonnosti základní vazby v jeho ekonomice, které ji vytvářejí, stupeň a vybavení práce technikou, to ovlivňuje produktivitu, objem výroby a náklady.

         Syntéza je skládání, myšlenkové sjednocení, spojení jednotlivých částí v celek. Při syntéze sledujeme vzájemné podstatné souvislosti mezi jednotlivými složkami jevu a tím lépe poznáváme jev jako celek. Syntéza pomáhá odhalovat vnitřní zákonitosti jevu. Analýza a syntéza tvoří nedílnou jednotu, o ba tyto postupy se prolínají a doplňují. Jde o analyticko-syntetický poznávací postup.

 

Přínos E. Kanta do teorie filosofie.

 

Pro Aristotela byly prostor a čas obyčejná jsoucna, opírající se o svou bytnost, své bytí, pozůstávající ze své formy a látky, mohu u nich odhlédnout a abstrahovat od všeho empirického, stejně jako mohu abstrahovat u růže od její barvy a vůně. Ale od jednoho odhlédnout nemohu, aniž zničím samu představu: od rozlehlosti v prostoru. Představa prostoru je pro nás apriorní. Prostor pro nás tedy není nic jiného než forma, ve které jsou nám dány veškeré jevy vnějších smyslů. Prostor nenáleží k předmětům samým. Jsme to my sami, kdo přistupuje k věcem a připojuje jim představu prostoru. Smyslový aparát člověka je organizován tak, že všechno, co vnímáme, se nám musí jevit jako existující ve formě „vedle sebe“ v prostoru. Zjevit! Jestliže smysly poskytují počitky, pak tu musí být ovšem něco, co na ně z vnějšku působí. Více se ale o tomto vnějším něco nedá říci. Mez, která je mně uložena tím, že se mi toto vnější něco „jeví“ vždy ve formě zprostředkované mými smysly nemohu nikdy přeskočit. O tom, co je za jevy, o věci o sobě, (Kant jí říká též noumenon), nemohu nic vědět.

         S tím omezením ovšem – tj. věci chápeme jako jevy pro nás, a jinak nám nejsou nikdy přístupny – je představa v prostoru v přísném smyslu

všeobecná a nutná.

         S tímto omezením ovšem, tj. věci chápeme jako jevy pro nás, a jinak nám nejsou nikdy přístupny, - je představa prostoru v přísném smyslu všeobecná a nutná. Všichni lidé mají tutéž strukturu smyslovosti; ať se lidem, (jak je to u jiných živých bytostí, nevíme) jeví cokoliv, může se jim jevit jen ve formě prostoru. V tomto smyslu může Kant říci: „Prostor má empirickou realitu, tj. má objektivní platnost pro všechno, co se nám kdy může ukázat jako vnější předmět. Zda věci jsou o sobě v prostoru, nemůžeme v žádném případě vědět. Proto může Kant pokračovat – aniž je to v rozporu s předchozím – „Prostor má transcendentní idealitu,“ tj. prostor se stává ničím, jakmile odhlédneme od podmínky možnosti vší zkušenosti a předpokládáme, že je základem věcí o sobě. Prostor je tedy čistá apriorní forma názoru našeho vnějšího smyslu.

 

         Jako prostor je nám i čas dán a priori. Čas je čistá forma našeho vnitřního smyslu, čistá forma nazírání nás samých a našich vnitřních stavů. Pozorujeme v sobě rozličné stavy mysli – city, volní hnutí, představy. Jakkoliv se navzájem liší, jedno mají společné: probíhají v čase. Čas nepřichází z některého z těchto stavů, nýbrž je podmínkou, bez níž o nich nemůžeme mít vůbec žádnou zkušenost. Čas je všeobecný a nutný, je to apriori daná forma našeho v nitřního názoru (tak jako prostor je formou vnitřního názoru), nýbrž našich názorů vůbec. „Všechny jevy vůbec jsou v čase a nalézají se nutně v časových vztazích“. I čas má empirickou realitu, tj. absolutní planost pro věci jako jevy vnější a vnitřní, a transcendentální idealitu, tj. nepatří věcem o sobě.

 

         Možnost matematiky: Na faktu, že prostor a čas jsou v nás samých jako apriorní formy, spočívá možnost matematiky.Neboť matematika má co činit jen s prostorovými a časovými určeními.

         Geometrie se zabývá vztahy prostorovými. Učí např., že přímka je nejkratší spojnice mezi dvěma body. To je syntetická věta, neboť analýza pojmu přímka ukazuje jen kvalitu přímosti a nic o velikosti. Musíme vzít na pomoc názor. Ale nemusíme čekat na zkušenost! Neboť máme předem – apriori – představu prostoru v sobě. Ta mi umožňuje, abych vytvořil tento syntetický soud apriori. A tak jako já, má i každý druhý člověk v sobě stejnou formu prostorového názoru. Na tom spočívá všeobecnost a nutnost, kterou mají věty geometrie.

         Aritmetika provádí výpočty. Každý výpočet je ale v podstatě přidávání jednotek, tj. spočívá na posloupnosti v čase. Protože máme tak jako všichni lidé čas jakožto formu smyslovosti v sobě, může aritmetika vyslovovat věty obecně a nutně platné bez pomoci zkušenosti, čistě na základě vnitřního názoru času. Tím je dána odpověď na první otázku Kritiky: Jak je možná matematika?

 

         Dalším přínosem Kanta do filosofie je vytvoření pojmů „analytických a syntetických vět“ a jejich vymezení. Syntetický soud (syntetický výrok, syntetická věta) je takový výrok (či věta), jehož predikát není obsažen v podmětu. Predikát zde vypovídá o podmětu něco nového, co není obsahem jeho definice, a rozšiřuje tak poznání. Příkladem syntetické věty je výrok: „Dinosauři vymřeli“. Opakem je analytický soud, kde predikát naopak vyplývá z vlastností podmětu. Analogické soudy se vyznačují tím, že jsou logicky nutné a naprosto obecné. Protože syntetický soud neplyne nutně z definice podmětu, vzniká obvykle indukcí a je patrně založen na nějaké zkušenosti. Většina syntetických soudů patří proto podle Kanta mezi soudy a posteriori (následné) a může být také klamná. Důležitým bodem Kantovy filosofie je otázka, zda existují také syntetické soudy a priori, které podle něho tvoří obsah „čistého rozumu“. Kant se domníval, že jsou to například soudy matematické a logické, které neplynou ze zkušenosti a přitom nejsou pouze dedukcí z pojmu.

         Filosofie Vídeňského kruhu dostala později název „analytická filosofie“, protože viděla úlohu filosofie právě v analytických soudech; syntetické soudy příslušejí jednotlivým vědám. Soudy či věty, jež nejsou ani analytické ani ověřitelné zkušeností nemají smysl. Tento postoj je ovšem sporný proto, že samo tvrzení, že všechny smysluplné soudy a věty musí být buď empirické, nebo analogické, není ani analytické ani empirické. O jeho pravdivosti tedy nelze rozhodnout.

 

Shrnutí.

 

         Zamyslíme-li se nad tím, kdo se zabývá analýzou a analytickým myšlením, pak musíme připustit, že vedle dospělých lidí, pracovníků v různých odvětvích i vědců různých profesionalit, kteří systematicky se věnují analýzám, jsou to také ty nejmenší děti, počínajíc nemluvňaty, se vytrvale dotazuji na předměty kolem sebe nebo na slova, která slyší od dospělých a jimž nerozumí. Jejich rozumová a myšlenková zásoba je „tabula rasa“, nulová, zato jejich zvědavost je nesmírná. Neví, co je analýza, jsoucno, výrok, věta, co je podstata, bytnost věci, Avšak všechny tyto atributy si fakticky osvojuje a prakticky ukládá do své paměti. Dítě tak začíná analýzou.

         Horší je to s myšlením syntetickým. Domnívali bychom se, že ovládá-li člověk analýzu, a to dokonce od svého nejútlejšího mládí, nebude mít žádné potíže opěr své dílčí poznatky slučovat do původního celku. To je však velký omyl. Vzpomínám si na slova známé universitní profesorky Růženy Vackové, jako politická vězenkyně měla pro nás politické vězně velkou vážnost pro své nesmírné znalosti a ryzí charakter a zvláště ji zbožňovaly mladé muklině. Běžně jsme ji oslovovali „Růženko“, byla tak populární mezi námi. Růženka zastávala názor, že člověk je schopen uvažovat synteticky teprve v pozdním věku, neboť až do té doby si opatřuje a analyzuje své poznatky a proces spojování těchto poznatků v jeden celek je možno uskutečnit teprve v pokročilém věku. Proto nemůžeme být příliš překvapeni, když shledáme, že mladší politik naráží na tuto věkovou podmínku syntetického úsudku a svým věkem na ni nedozrál. Kdybychom jej považovali za méně inteligentního a dokonce za nedouka, asi bychom mu křivdili. V tomto ohledu bych dával za pravdu Růžence.

         Když filosof Kant dospěl k názoru, že jsoucno rozlehlosti v prostoru a prvek času marně bychom hledali ve světě jsoucen a existujících věcí, jak o tom byl přesvědčen Aristoteles a že jak rozlehlost v prostoru, tak i prvek času jsou formou našeho lidského nazírání, které vnášíme my sami do skutečnosti a do přírody. Tato Kantova nauka je přijata celým lidstvem a nikdo o ní nemá pochybnost. A navíc nám i umožnila pochopit existenci matematiky a geometrie. Jenom by mne osobně zajímalo, zda „analytická geometrie“, objev René Descarta, ještě je probírána na dnešních středních školách. Měl jsem ji jako středoškolák v oblibě.

         Kantovi také vděčíme za vytvoření a vymezení rozdílu mezi analytickými a syntetickými větami, výroky a soudy. Každý logický soud, i ten nejjednodušší, se skládá ze dvou členů: z podmětu neboli subjektu a predikátu. Predikát je 1. v tradiční logice část kategorického soudu vypovídajícího něco o subjektu, přísudek, 2. jazykově přísudek, tj. ten člen predikační dvojice, jímž se podmětu přisuzuje nějaký znak. Máme-li tedy např. soud: „člověk je rozumný tvor“, pak slovo „člověk“ je podmět, subjekt a slovo „rozumný tvor“ je predikát.

         Nyní syntetický soud (výrok, věta) je takový výrok, jehož predikát není obsažen v podmětu. Predikát zde o podmětu vypovídá něco takového, co v podmětu samém není obsaženo. Tak např. v soudu: „Dinosauři vymřeli“. V podmětu Dinosauři se totiž expresis verbis nikterak nevychází z toho, že by dinosauři vymřeli, i když se dá předpokládat, že k tomu mohlo dojít před mnoha tisíci lety. Uvedený syntetický soud proto není ve spojitosti s životností či vymřením dinosaurů. Informace o vymření dinosaurů přichází v predikátu jaksi nově a navíc. Naproti tomu soud o trojúhelnících, trojici úhlů a stran, a že součet všech tří úhlů trojúhelníka dosahuje 180 stupňů je jasně prokazatelné a je již obsahem podmětu a proto tento sod je analytický, nutný a obecný.

         Jestliže někdy katolíci překračovali svou víru v Boha a pociťovali ji jako něco pevného, jako vědění a nikoli jen za víru, chybovali. A jestliže ateisté svou víru v neexistenci Boha někdy ztotožňovali s jasným věděním, také chybovali. Tvrdili něco, co nemohli prokázat a ve svém chybování byli na stejném omylu. Ovšem nevěřící agnostik se liší od ateisty v tom, že nepopírá existenci Boží, nýbrž jen jeho poznatelnost, což je rozdíl. Agnostik může připustit existenci nějaké nelidské bytosti.