1. Výzkumy ve vyspělých zemích – dar rozvojovým zemím.

 

         Tak si někdy myslívám, že obyvatelstvo rozvojových zemí nehodnotí dostatečně přínos, kterého se jim dostává tím, že vyspělé průmyslové země vynakládají značné peněžní částky a náklady na výzkum. Obyvatelstvo rozvojových zemí, a stejně i obyvatelstvo mnoha méně vyspělých a bohatých zemí, si neuvědomuje, že tyto náklady a oběti jdou k tíži daňových poplatníků vyspělých států a konec konců kladné výsledky, ano i výsledky záporné, jdou k prospěchu obyvatelstva i rozvojových zemí, třebaže s menším časovým opožděním, avšak zdarma, případně za oběti mnohem nižší.

         Statistická data z oblasti výzkumu v USA, Francii, Západním Německu, Velké Británii, ale i v jiných vyspělých státech Západu a Východu, prozrazují, jak velké částky v milionech a miliardách dolarů věnují tyto země do výzkumu. Jedná se o výzkum ve všech oblastech a známých oborech lidské činnosti a lidských potřeb a zájmů, počínajíc od výzkumu v oboru lékařství, zdravotnictví, farmakologie až do výzkumu ve strojírenství, v komputerech, elektromagnetických vln atd. Veškeré tyto náklady jdou k tíži daňových poplatníků země, jejíž vláda se tím určeným oborem či podoborem výzkumu zabývá. Náklady jsou případně zakalkulovány do cen nově vyráběného zboží, jehož výroba se opírá o nabyté poznatky z výzkumu. Mnohdy se jedná o značně nákladné výzkumné práce, vyžadující řadu zkušených odborníků, vědců a techniků, celého aparátu organizačních a pomocných sil. Jedná se o desítky let, během nichž se vynakládají peněžní prostředky zdánlivě marně a nehospodárně. Někdy je výzkum korunován úspěchem a nabyté zkušenosti jsou ihned využity k dobru obyvatelstva té země, která se výzkumem zabývala. Také se stává, že po dlouholetém výzkumu v určitém oboru se zjistí, že výzkum se ubíral nesprávnou cestou a výsledkem celého šetření je jen taková zkušenost, že proponovanou cestou se nedá jít, věc se nedá řešit tak, jak se původně zamýšlelo. Ale i tento negativní výsledek výzkumu je velkým obohacením pro lidstvo, neboť i poznání špatné cesty je cenným poznatkem, který lidstvo uchrání před dalšími zbytečnými náklady.

         Je samozřejmé, že na výsledcích participují v prvé řadě ty společenské složky země, které výzkum financovaly a které tak přinesly nejvíce obětí pro dosažení výsledku. Kryl-li náklady na výzkum stát k tíži všech obyvatel země, byl-li výzkum např. prováděn ve státních vědeckých ústavech a na státních universitách, pak pochopitelně výsledky výzkumu jdou k dobru obyvatel celé země, a to poměrně v krátké době. Podílela-li se na výzkumu jen nějaká organizační složka továrny nebo nějaké její oddělení, pak náklady na tento výzkum jsou zakalkulovány do výrobních cen nově vyráběného artiklu, případně jsou refundovány z výnosů licencí, které byly dosažením výsledku výzkumu umožněny. Ale i v tom případě, že náklady na výzkum se přenášejí na všechno obyvatelstvo země či obyvatelstvo zemí celého světa, je skutečností, že na výsledcích provedeného výzkumu se podílejí s výhodou nejen obyvatelé země zabývající se výzkumem, nýbrž širší složky obyvatelstva světa. Doba, za kterou se výzkumníku vracejí vynaložené náklady na výzkum, se v důsledku stále se zrychlujícího rozvoje více a více zkracuje a nejedná-li se v určitém případě o vyloženě vojenské tajemství, výsledek výzkumu a tedy i výsledný přínos je dán v poměrně krátké době všemu lidstvu. A pak celému lidstvu padá do klína ovoce, které bylo vypěstováno oběťmi a náklady pouze malé společenské složky některé vyspělé země.

         Domnívám se, že obyvatelstvo rozvojových zemí nebo zemí z výzkumu si neuvědomuje dostatečně těchto skutečností a souvislostí a přijímají tyto dary jako něco samozřejmého, jako něco, co patří k obecnému pokroku lidstva. Zapomínají, že na tento pokrok někdo vynaložil určité oběti, že za toto ovoce výzkumu musil někdo zaplatit, že se jim dostává nezaslouženého daru a bezpracného důchodu, a to nejvýše za cenu určitého zdržení a trpělivosti, případně za cenu výdajů na licence.

         Proto všichni ti, kdož se takto podílejí na výsledcích výzkumu hrazeného z peněžních prostředků vyspělejších a bohatších zemí, měli by si uvědomit své výhody a neměli by být tak přísnými soudci a kritiky vyspělejších zemí, neboť jejich odsuzování a kritika nespravedlivého rozdělení bohatství zemí by byly podjaté a neobjektivní. Měli by si uvědomit, že se jim jakožto chudším členům celosvětového společenství lidí a celosvětové rodiny lidstva dostává navíc něco, oč se nezasloužili a co jim přichází jako dar a nikoliv jako samozřejmost a dokonce jako na základě povinnosti dárce.

         A na adresu těch, kdož ve své propagandě napadají nemilosrdně vyspělé státy za jejich kapitalistický systém a přitom se mlčky podílejí na výzkumu kapitalistických států, bych chtěl říci, že takovýto postup je poněkud licoměrný, pokrytecký a dokonce drzý. Je projevem malé důslednosti odsuzovat a zatracovat hospodářský systém a přitom se podílet na výhodách, které tento systém přináší. Pokud by se snad namítalo, že i kapitalisté nakupují výrobky socialistického hospodářství, pak tato skutečnost odpovídá pravdě. Avšak kapitalističtí hospodáři postupují zcela v souhlase zásady srovnatelné výhody a vyrábějí to, co je pro ně relativně nejvýhodnější (nízké náklady a vysoké výnosy) a své výrobky směňují s tím výrobcem, jehož výrobky by byly pro ně při vlastní výrobě nákladnější. Kapitalisté sice socialismus nepřijímají, ale neodsuzují a nezatracují jej, což nelze říci o socialistech ve vztahu ke kapitalismu. Kritéria pro posouzení směny jsou u obou systémů různá a stanoví-li si socialistické hospodářství dobrovolně přísnější kritéria, mají se jich držet a nemají svůj postup pragmaticky upravovat.

 

2. Kdo je vinen na zaostalosti rozvojových zemí?

 

         Čteme-li v našem tisku články týkající se rozvojových zemí a vysvětlující zaostalost těchto zemí, máme dojem, že vinu na této zaostalosti nesou výlučně bývalé kolonizátorské státy, které si je hospodářsky a politicky podmanily a které nepřipustily, aby se urychlil hospodářský a kulturní rozvoj zemí. Kdyby zůstalo jen u úvah představujících lacinou a nenáročnou propagandu politickou, zaměřenou na naše čtenáře, bral bych takové články v souhlase s jejich posláním a účelem. Nemohu se však smířit s tím, že podobná propaganda se prezentuje i samotnému obyvatelstvu rozvojových zemí a že toto obyvatelstvo se může domnívat, že nebýt zlých kolonizátorů, obyvatelé rozvojových zemí by byli již dávno v ráji druhu průmyslově vyspělých zemí. Jak se tedy věc má?

         Předem bych chtěl prohlásit, že jakožto příslušník malého národa a státu, vnitrozemského státu, který nikdy neměl možnost kolonizovat nějaké zámořské kraje, cítím se v této otázce natolik nepodjatý, že připouštím, že obyvatelstvo mnohých mimoevropských zemí mohlo být vykořisťováno a často také bylo vykořisťováno evropskými kolonizátory. Věc by se musela blíže zkoumat, kdo a jak vykořisťoval, jaký byl poměr na vzájemných účtech v položkách „má dát“ a „dal“. Tuto problematiku však nechme stranou. Co mne zde zajímá, je okolnost, že obyvatelstvo rozvojových zemí touží po tom, aby náhlým skokem se přeneslo přímo z nějakého stavu zaostalosti, otrokářství, ze stavu prvobytné společnosti lovců a zemědělců do stadia vyspělé průmyslové země. Tento přeskok však není ani jednoduchý ani možný.

         Vzpomeňme jen na počátky růstu Velké Británie, a to až do dosažení velmocenského postavení. Obyvatelstvo této země zaplatilo za svůj hospodářský, kulturní, politický a velmocenský vzestup nemalou cenu. Vzpomeňme na vynález parního stroje, na zavádění manufaktur a malých továren, na růst průmyslu a obchodu, vzpomeňme na úspěchy industrializace spojené s deseti-, dvanácti-, čtrnácti- i šestnáctihodinovou pracovní směnou, na práci dětí, na noční práci žen, na těžkou práci, na hladové mzdy, na existenční nejistotu. Dnešní Velká Británie je ve srovnání s rozvojovými zeměmi rájem vysoce průmyslové a bohaté země, ale tento ráj nespadl lidem v Anglii shůry, nýbrž za něj museli draze zaplatit. A platili ne po léta, nýbrž po desetiletí a staletí.

         Obyvatelstvo rozvojových zemí je ochotno platit, ale hodlá platit, podle mého soudu, méně a po kratší dobu. Toto obyvatelstvo chce dosáhnout přeskoku, a to přeskoku mnohem většího, než k jakému došlo ve Velké Británii, nikoli za staletí či desetiletí, nýbrž za léta či měsíce. Přitom toto obyvatelstvo není ochotno platit dlouhou pracovní dobou, trpělivou prací u pracovních pasů v továrnách. Zázraky se však nedějí a předpokladem pro přechod rozvojových zemí k vyspělým zemím průmyslovým je vytrvalá práce po dobu více desetiletí.

         Všimněme si v této souvislosti velké přeměny, ke které došlo od Velké říjnové revoluce v SSSR. Také sovětský svaz přeskakoval alespoň jedno vývojové stadium, přecházel do socialistického zřízení, aniž by se příliš dotkl kapitalistického systému. Také pro Sovětský svaz to znamenalo značné oběti, mnohem větší než pro Velkou Británii, a přitom zemědělská výroba ve srovnání s carským Ruskem neodpovídá potřebám vyspělé průmyslové země, hektarové výnosy ve srovnání s jinými zeměmi jsou nízké, životní úroveň obyvatelstva na venkově je stále nízká. Úroveň země nelze měřit množstvím milionů obyvatel, počtem tisíců kilometrů čtverečních, produkcí a produktivitou výrobních prostředků, životní úrovní obyvatel měst, nýbrž skutečnou životní úrovní všeho obyvatelstva, od obyvatel hlavních měst až po občany žijící v malých vesničkách a samotách na dálném východě země. Jestliže nestačilo více než 60 let Sovětskému svazu, aby se mu podařil požadovaný přeskok, proč by měl takovýto čas být dostatečný pro přeskok rozvojových zemí? Anebo snad jiný systém hospodářský a politický by byl rychlejší a úspěšnější? Avšak přeskok neznamená jen vzrůst industrializace, znamená i změnu myšlení, vzrůst kultury, vědy a umění. A takovýto duševní a duchovní vzrůst chce také svůj čas, čehož jsou důkazem veškeré novátorské snahy bývalého iránského šacha a nynější stav jeho země.

         Obyvatelé rozvojových zemí proto podle mého názoru by měli přistupovat k otázce svého vývoje s rozmyslem a sebekriticky, měli by se zamyslit nad tím, zda snad nepožadují něco nemožného, když chtějí za rok provést přeměnu, která jinde trvala staletí, když chtějí dosáhnout zázraků takových, které se nedostavily ani v SSSR. Měli by si uvědomit že vývoj, pokrok, přeměna, že to vše chce určitý svůj čas a trpělivost. A pak by také obyvatelé rozvojových zemí měli kriticky hodnotit tvrzení propagandy, která veškeru vinu za zaostalost země svaluje na kolonizátory země a která také obyvatelům rozvojových zemí může přinést tím méně prospěchu, čím méně odpovídá realitě a pravdě.

 

Shrnutí.

 

         Ad 1: Včera večer jsem pročítal text své úvahy a pozastavil jsem se nad slovy, že ten, kdo napadá kapitalismus a podílí se na jeho přínosu, je vlastně licoměrný, pokrytecký a dokonce drzý. Použil jsem slov, která mne samého překvapila svou tvrdostí a rozhodl jsem se, že hned ráno tato slova odstraním ze své úvahy. V noci jsem se však probudil, začal přemýšlet, už jsem nespal a nyní vám předávám své myšlenky, které mne v té bezesnové noci napadly.

         Kapitalismus můžeme definovat jako ekonomický systém, který vychází z výrobních prostředků v soukromém vlastnictví a jako sytém provozovaný za účelem zisku. Nic více, ale také nic méně. Jestliže Václav Klaus v devadesátých letech minulého století „expressis verbis“ prosazovat kapitalismus jako „tržní hospodářství“ a já jsem s ním nesouhlasil a uznával jsem kapitalismus v podobě „sociálně tržní hospodářství“, měli jsme oba na mysli kapitalismus a oba jsme byli stoupenci „kapitalismu“.

         Kapitalismus při svém vzniku stavěl na pojmech „liberalismus“ a „individualismus“, na dvou ideologiích. Pokud se tyto pojmy držely na řetězu a nedala se jim přílišná volnost, bylo vše v pořádku. Jestliže se však oba pojmy „maximalizovaly“ a „absolutizovaly“, došlo k pohromě, poněvadž liberalismus nastoupil cestu nesvobody a nátlaku, zatímco individualismus skončil v aversi proti státu a společnosti. Bylo třeba je pečlivě hlídat. což se někdy opomíjelo.

         Domnívám se, že obsah toho, co je uvedeno pod bodem 1), plně odpovídá skutečnosti. Vynaloží-li bohaté státy tak vysoké náklady na výzkum, tento výzkum prospívá nejen těmto bohatým státům, ale postupem doby, po měsících či letech se dostane do poznání i chudým zemím, které také ve svém hospodaření a životě na výsledku výzkumu participují a výzkumy se jim stávají velkým prospěchem, na který nic samy nevynaložily. Proto by si měli obyvatelé chudých zemí být vědomi svého podílu na takto získaném bezpracném podílu.

 

         Ad 2) V tomto bodě se sekáváme s něčím podobným, co jsme již spatřovali v tom předcházejícím. Obyvatelé rozvojových zemí v Africe, Asii i jinde jsou opožděni ve svém vývoji oproti zemím, které se nacházejí v Evropě a Severní Americe. Možná, že tyto nyní rozvojové země byly kdysi oblastmi vysoce kulturními a vyspělými       a dnes se jejich stav změnil k horšímu, Proč k tomu došlo, nevíme a museli bychom tuto věc blíž zkoumat. Ale dnes jejich stav vykazuje vysokou diskrepanci s dnešními vyspělými zeměmi světa. Když se pokoušejí opustit svou vlast ze strachu o život, pak svět jistě jim musí být nápomocen. Ale opouštějí-li svou vlast jen proto, že jinde spatřují vhodnější podmínky k životu, pak jde o jinou otázku. I ostatní svět kdysi měl své sousedy, kteří mu nevyhovovali, a musel se s tím nějak vypořádat. Musel se s tím vypořádat pečlivou prací, trpělivostí, vysokými náklady na vzdělání a kulturu a dnes za tento svůj pracovitý postoj pobírá odměnu. Toto je věc, nad kterou by se rozvojové země měly vážně zamyslit, že vzdělanosti nelze dosáhnout bez vlastního přičinění, jen jako daru od někoho jiného, na kterýžto dar neexistuje oprávnění a společenský nárok.

Josef Plocek

Josef Plocek