Kazatelnicový paragraf.
Okamžitě po vytvoření nového českého státu jeho noví státní představitelé se snažili moc Církve oslabit hlavně v oblasti politiky. Stalo se to tzv. „kazatelnicovým paragrafem“, který byl uzákoněn zákonem č. 111 z 20. 2. 1919, jímž se doplňoval § 303 tr. z. č, 117 ze dne 27. května 1956. „Kazatelnicový paragraf“ měl tuto novou podobu:
„Kdo veřejně nebo před několika lidmi nebo v dílech tiskových, rozšiřovaných vyobrazeních nebo spisech posmívá se učení, obyčejům nebo zřízením církve některé společnosti náboženské státem uznané, nebo ji zlehčiti hledí, anebo kdo nějakého jejího služebníka náboženského při výkonu obřadů bohoslužebných urazí nebo se v čas veřejného provozování náboženství tou měrou neslušně chová, že z toho jiným může vzejíti pohoršení, dopouští se přečinu, ač není-li čin ten zločinem rušení náboženství, (§ 122), a potrestán býti má tuhým vězením od jednoho do šesti měsíců.
Stejně buď pro přečin, pokud tu není těžšího trestného činu, potrestán duchovní kteréhokoliv vyznání nebo osoba v podobné funkci činná, která při úkonu náboženském, zejména při vykonávání úřadu kazatelského, při náboženském vyučování nebo cvičení, při procesí, pouti nebo podobných shromážděních promlouvá o věcech státního nebo politického života, kritizuje platné nebo navrhované zákony nebo nařízení vládní, doporučuje určité organizace nebo strany, proti určitým politickým organizacím nebo stranám brojí, tisk určitého směru doporučuje nebo odmítá, do volebního zápasu ať ve prospěch ať ke škodě některých kandidátů nebo stran zasahuje.“
Jak vidíme, kazatelnicový paragraf se skládal ze dvou dílů, které jednak postihovaly chování církevních a náboženských oponentů, jednak postihovaly kladné či záporné projevy duchovních osob nebo osob v podobné funkci při výkonu určitého duchovního charakteru. Je tedy patrno, co oponentům církví vadilo, zákazy se týkaly duchovních osob a byly vázány na určité přesně stipulované projevy. Duchovním osobám tedy nebylo překáženo účastnit se politického života a v rámci neduchovní, politickou činností se mohl projevovat jakkoli pozitivně či negativně o věcech jakéhokoliv politického charakteru.
Rada papeže Benedikta XVI.
V časopise UNIVERSUM č.45/2009 byl uveřejněn článek Tomáše Halíka „Hledání ztraceného klíče“ v souvislosti s návštěvou papeže Benedikta XVI. s tímto textem: „Za vůbec nejdůležitější z celé návštěvy považuji zajímavý rozhovor, který měl papež s novináři v letadle během návratu do Vatikánu. Když se ho ptali na nejdůležitější úkol církve v Čechách, odpověděl: Nejdůležitější je vést intelektuální dialog s agnostickou společností, zadruhé je to vzdělání, zatřetí je to charita. Právě to by mělo být napsáno na každém biskupském úřadě a na psacím stole každého faráře. Papež neřekl, že nejdůležitější je vrácení majetku či vrácení katedrály, ani to, aby byla každou neděli v každé farnosti mše. Řekl: veďte dialog se společností – to je totiž to, co vytváří atmosféru důvěry, předpoklad, aby církev byla vzata vážně, jako kompetentní partner. Církev by měla být v této společnosti a v této době nikoli „mocností“, nýbrž hlasem prorockým, který dovede věrohodně vyjadřovat podstatné věci. Pak to vše ostatní, co potřebujeme, nám může být přidáno.“
Je zajímavé, že papež za nejdůležitější úkol českých katolíků nepovažuje uvedené uspořádání zákonného vztahu ČR a Vatikánu a majetkové vypořádání mezi státem a církví v ČR, tj. odškodněné české katolické církve za komunisty uloupený majetek, pozemky, lesy, statky a jiné nemovitosti, které stát nebo zemědělské a lesnické podniky stále bezplatně užívají a obhospodařují ke škodě české katolické církve, nýbrž myslí na prvořadé dosažení vztahu důvěry mezi státem a církví a klade katolíkům za úkol navázání a vedení s agnostickou společností intelektuální dialog. Jako další úkoly uvádí zvýšení vzdělání členů české církve a jejich podíl na charitativní činnosti. Pro papeže tedy obnovení důvěry církve a státu představuje prioritu před náhradou škody a materiálním postižením, třebaže je pro české katolíky tak bolestivé a církvi bránící v její činnosti.
Papež výslovně uvádí navázání intelektuálního dialogu mezi katolíky a agnostickou společností, nikoli tedy ateisty. Vychází tedy ze skutečnosti, že katolíci a ateisté se nacházejí na stejné rovině, totiž na rovině víry, kde je jejich postavení totožné, třebaže nikoli stejné. Katolíci totiž věří, že Bůh existuje, nemohou však jeho existenci prokázat důkazy a rovněž ateisté mohou sice v Boha nevěřit, jeho neexistenci však také nemohou prokázat a setrvávají tedy sami na rovině víry. Neexistuje však identita mezi ateistou a agnostikem. Zatímco agnosticismus se opírá pozitivisticky výlučně o oblast smyslového poznání, o oblast zkušenosti a zdůrazňuje ohraničenost rozumového poznání, jeho opak gnosticismus netvrdí takovouto absolutní ohraničenost rozumového či jiného možného poznání. Jestliže tedy ateista, třeba velmi útočný, neví, zda Bůh existuje, jenom v to nevěří, nachází se na stejno rovině jako katolík, třeba s opačným názorem, agnostik může popírat existenci Boha v jeho katolické podobě, třebaže může současně hovořit o „nějaké tajemné bytosti, síle, duchovní či materiální“, o nějakém „principu“ či „jsoucnu“ zkušenostně nepostižitelnému a Bohem se může jevit i nějaká empiricky postižitelná bytost.
Hovoříme-li o státu a církvi, jsme zvyklí uvádět, že se jedná o dvě společenství, o dvě substance a entity, které jsou ve svém poslání nezávislé, suverénní a samostatné. V tomto tvrzení máme i nemáme pravdu. Musíme si uvědomit, že se v žádném případě nesmíme vracet do jedenáctého a dvanáctého století, kdy došlo k boji o investituru a kdy jak církev, tak i stát, usilovaly o prvenství moci a zapomínaly na prvenství autority, jak se o tom vyjádřil zevrubně Maritain. Skutečností je, že ve státě prostoupeném duchovním smýšlením křesťan je eo ipso jak občanem státu a také věřícím člověkem a že zapomínáním na tuto skutečnost dostáváme se buď do státního ghetta, nebo do církevního ghetta, které je třeba opustit v zájmu harmonie lidské osobnosti a její vyváženosti. Vzdá-li se duchovní osoba tohoto vědomí, odcizí se státu, stává se státnímu myšlení nepochopitelnou, defektní, opustí charakter vyváženého myšlení, nestačí na řádné plnění občanských úkolů a povinností a je právem zpochybňována její osobnost a spolehlivost. Stejně jako není možné, aby někdo byl absolutizovaným individualistou a zapomínal na to, že je také členem lidského kolektivu, totéž platí mutatis mutandis o zapřisáhlém stoupenci společenství. Věřící individualista usilující o svou vlastní spásu a posmrtný život si musí uvědomovat, že i ostatní jedinci spějí za stejným cílem. Spatřovat tedy jen a jen oddělené identity státu a církve vede k nezdravému ghettu, které je třeba opustit v zájmu zdravé a vyrovnané lidské společnosti.
Jestliže středověcí členové klášterů, mniši, se řídili heslem „Ora et labora!“, uskutečňovali tímto svým postojem a smýšlením hlubokou kulturu a civilizační revoluci ve světě, modlili se a přitom svou pracovní aktivitou naučili lidstvo zemědělství, lesnictví, řemeslům, vědě, myšlení a pokroku. Povznesli lidstvo a jeho účel.
Benedikt XVI. svou radou pro církev a věřící katolíky trvá v prvé řadě na uskutečňování angažovaného intelektuálního dialogu s agnostiky. Jedině touto cestou se dospěje k vzájemnému pochopení lidstva a k nastolení vzájemné důvěry. Nikoli separací od pomýlené politiky a státní společnosti, nýbrž k vážnému úkolu pomocí dialogu vyjasnit u zcela neznalých občanů jejich poznání podstaty křesťanství a jeho poslání. O tomto poslání a účelu církve je třeba s těmito lidmi debatovat a seznámit je s ním. Tito lidé nemají znalosti o potřebě etiky v politice a ve vedení státu. Jako exoteristé spatřují na straně věřících lidí jednostranný a nepochopitelný ezoterismus, odcizený celku společnosti. Tento dialog však nemůže být zaměřen jen navenek, ale i do vlastních řad, neboť i katolická společnost potřebuje si prohloubit takovéto poznání a vzdělání. I naši katolíci potřebují pomoc misijního vzdělání a přispění duchovenstva. Toto platí především o angažovaných laicích ve věcech státních a politických zřízeních, neboť tito katoličtí laici jsouc zaostalí ve znalosti spojení etiky a politiky. Naše katolická církev se zahleděla do vlastních úkolů a zapomíná, že i kněží jsou občany státu jak se svými právy, tak i se svými povinnostmi.
Úkoly katolických laiků podle 2 vatikánského koncilu.
O povinnosti a právech kleriků uvádí Codex Iuris Canonici: V politických stranách a na vedení odborových svazů nesmějí se klerici aktivně podílet, leda po soudu příslušných církevních autorit k hájení církve nebo k podpoře obecného blaha.
Podle pastorální konstituce 2. vatikánského koncilu vzdávala se klerikální složka své výsostné prerogativy vůdčí moci a svěřovala svou agendu vládnutí do rukou katolických laiků, tedy do části církve spíše poddajné. Tato pastorální konstituce o církvi hovoří sice vzletnými slovy o možné budoucí aktivitě katolických laiků v politice, v angažovanosti ve veřejné správě. Tato slova však představují jen zbožné přání a touhu, nikoli realitu. Církev se cítila nucena k tomuto kroku úbytkem kleriků a vzrůstem povinnosti charakteru duchovenského. Každopádně se vzdala těch svých povinností a úkolů, které ji uschopňovaly vládnout, kterým odvykne. Při přenášení dřívější agendy do rukou katolických laiků upozorňovala, že jim nebude schopna vždy vyhovět v jejich potřebách, neboť sama nebude věcem dostatečně rozumět.
Jestliže se církev katolická vzdala určitých svých úkonů ve veřejném řízení státu a společnosti a přenesla tuto agendu na katolické laiky, přineslo to jisté nedostatky ve vztahu církve a státu. Obecně můžeme konstatovat, že německý právník a filosof Boeckenfoerde, člen německého Ústavního soudu, vyslovil ty formy, ve kterých věřící lidé a církev se mají angažovat, aby poskytli svému státu ty právní, legitimní a základní články státní existence a identity, které si stát sám nemůže zajistit. Patří mezi ně i církevní účast jako kritika a hlídače ideové náplně.
Církev v naší zemi byla zvyklá opravňovat svou existenci a přínos státu poukazem na svou činnost ve sféře zdravotnictví, školství atd. Komunistický stát byl přesvědčen o tom, že tyto oblasti zabezpečí sám, i když víme, že je toho neschopen ve zdravotnictví, v nemocnicích a hospicích. Zástupci církve neuváděli, že církev vždy představovala přínos kulturní, duševní, duchovní a mravní.
Zdá se, že když církev omezí své styky se státem, působí toto omezení potíže nejen církvi samé, ale že i stát pociťuje toto omezení. Stát je sice spokojen, že mu církev nehovoří do jeho výkonu vlády, avšak i stát musí počítat s katolickými občany a s jejich kladným vztahem ke státu, neboť stále představují určité procento národa a na jejich spokojnosti či nespokojenosti mu musí záležet. Nikdy si totiž není jist, zda a kdy bude potřebovat jejich kladný vztah.
Zamysleme se nyní nad skutečností, že ve státě existuje duchovní osoba, která je zároveň občanem, „simul sacerdos et občan státu“. Pak tato duchovní osoba má ze zákona zaručena všechna práva a povinnosti všech ostatních občanů ve státě, a pokud by se jí nedostávala, mohla by si je vymáhat. Stejně církev katolická jako státem uznaná organizace má ze zákona všechna práva a povinnosti jako kterákoliv jiná organizace a může jejich nedostatek uplatňovat. Tato práva a povinnosti jsou pro občana i organizaci obligatorní a představují základ občanské organizační angažovanosti vůči státu a podmínku důvěry občana ke státu a státu k občanovi. Zvýší-li se tato obvyklá angažovanost o angažovanost dobrovolnou, vzroste také důvěra občanů i státu. Poklesne-li povinná angažovanost ve státě, poklesne i důvěra občanů ve stát a státní důvěra v občana a jeho společenství. A takovýto stav existuje v naší zemi aktuálně. Občané i jejich společenství nevěří státu, nechodí k volbám, neplní své zákonné povinnosti, odmítají angažovanost se státem a k podílení se na veřejných úkolech. Ale i stát za tohoto stavu nemá důvěru v občana a jeho společenství. Jaká je cesta k nápravě?
Papež Benedikt XVI. není kompetentní dát radu státu a jeho představitelům, ale katolíkům a naší církví dá za úkol.: Navázat angažovaný intelektuální dialog v naší zemi s agnostiky, tj. evangelizaci ve smyslu: „Jděte do celého světa a zvěstujte evangelium“, zvýšit obecnou vzdělanost našich občanů a zvýšit charitativnost. Nevidíme však, že bychom se nějak vážně věnovali plnění tohoto úkolu. Je-li církev pozvána k nějakému státnímu aktu, zúčastníme se. To však není plnění uloženého dialogu s agnostiky. Snad jedině kněz a filosof Halík dostojí díky své kompetenci a ochotě splnit tento úkol. Kde jsou další příklady? A z rozhovoru s nevěřícími osobami vím, jaká je u nich odezva na Halíkovo jednání, že má plný respekt u agnostiků a mnozí jej dokonce řadí k těm nejvyšším funkcím ve státě.
Shrnutí.
Ad „kazatelnicový paragraf“: Je zajímavé, že v době, kdy na jeden milion katolíků opustilo katolickou církev, vyšel tento paragraf v uvedené podobě. Katolíkům se zakazuje zneužívat katolické náboženství k politickým cílům, ale přitom mohou se klidně věnovat politice, agitovat, doporučovat a odmítat politické činitele a funkcionáře, podávat a odmítat návrhy a programy, ujímat se politických funkcí, prostě žít politicky zcela svobodě a v plném rozsahu a nebýt přitom nikým omezován. Byl zde jen strach u ostatních politických stran, že by katolická či křesťanská strana získávala moc pomocí vlivů duchovního charakteru, „ultra“ normální politické soutěžení.
Ad rada papeže Benedikta XVI. Je to cesta prvotních křesťanů, která se ukázala tak účinnou, žádné násilí a narušení svobody, vedení intelektuálního dialogu s agnostiky, kteří jsou schopni rozumově diskutovat, a vlastní sebevzdělání. Cesta i rada jsou jasné a zůstává otázka, proč se jí neřídíme. Hovoříme o evangelizaci, o dřívější Katolické akci, dosud aktuální v Itálii, ale nikterak nepozorujeme, že by se naplňovala rada papežova a že by docházelo k uskutečňování intelektuálního dialogu našich katolíků a naší církve s agnostiky.
Ad změny v církvi vyplývající z 2. vatikánského koncilu a účast katolických laiků na dřívějších aktivitách církve ve státě. Znovu jsem pročítal některé kánony a partie Katolického Katechismu a Codexu Iuris Canonici a porovnával je s obsahem pastorální konstituce o církvi Druhého vatikánského koncilu „Gaudium et spes“. Uvedené soubory vymezují práva a povinnosti církve a katolických laiků.
Josef Plocek