Jednostranný mocenský zásah státu, který by odňal již vzniklé právo dané účinným zákonem a platnými smlouvami, je nemožný. Zákon o církevní restituci č. 428/2012 Sb. byl potvrzen výrokem Ústavního soudu, platí a nelze jej zrušit referendem. Tato nemožnost platí i vůči zestátnění přijatým referendem. O takových věcech nelze v referendu hlasovat. Opakem je zrušení právní jistoty a faktický návrat marxismu-leninismu.

         Bohuslav Sobotka v rozhovoru (Právo 23. listopadu 2013 s. 7) k církevním restitucím uvedl: „Pokud bude přijat zákon o obecném referendu, o který ČSSD bude usilovat, tak je otázka, jestli takové referendum nevyvolají sami občané. To by církve měly vnímat a respektovat stanovisko těch, kteří se na restituce dívají kriticky“. Oním referendem je myšleno referendum, které by zrušilo či omezilo restituce církví, které platí na základě určitého zákona a platných smluv mezi státem a církvemi. Jde o nátlak na církve, jež má donutit změnit restituce dohodou.

         V návrzích na zavedení referenda, které dosud sociální demokracie předkládala, bylo zakotveno, že referendum nemůže vést k omezení či zrušení základních práv a svobod, kam patří ochrana vlastnického a jiných majetkových práv. Sociální demokracie v první polovině 20. století opustila marxismus a nikdy nepřijala leninismus. V rámci marxismu-leninismu bylo možné zestátnění i bez náhrady vůči ideologickým vůdcům, mezi něž patřily církve. Ovšem dnes se sociální demokracie k marxismu nehlásí. Naopak dodržování právní jistoty a základních práv a svobod jsou ideovou základnou sociální demokracie. Tyto principy jsou nadřazeny volebnímu programu a neuváženým předvolebním slibům. Po roce 1945 nebyl v západní Evropě zestátněn majetek církví bez náhrady tam, kde vládla sociální demokracie. A pokud by po roce 1948 vládla u nás sociální demokracie, a ne totalitní režim, nebyl by zestátněn ani zde. Vítěz voleb je povinen respektovat práva vzniklá za předchozích vlád. Stejně jako vlády budoucí budou muset respektovat práva za vlády Sobotkovy, byť se jim nebudou líbit.

         Změna církevních restitucí je možná jen dohodou s církvemi, která bude dosažena za jejich svobodného souhlasu. Jednostranný mocenský zásah státu, který by odňal již vzniklé, byť dosud neplatné právo, dané účinným zákonem a platnými smlouvami, je nemožný. Tato nemožnost platí i vůči zestátnění přijatému referendem. Změna by byla možná jen nějakým právně revolučním krokem, který by nás vyloučil z evropského právního prostředí a vedl k právní nejistotě. Vždyť jestliže lze zrušit platné cetkové nároky církve, pak by někdo mohl chtít referendum o zrušení již vzniklých nároků na volební příspěvky politickým stranám za volby v roce 2013. Lze měnit financování stran, ale do budoucna, ne zpětně. A někdo by mohl navrhnout, že se v referendu bude hlasovat o zestátnění majetku Andreje Babiše a Tomia Okamury. Možná by takové návrhy získaly většinu, stejně jako zrušení majetkových práv církví. Právo buď platí a chrání všechny, nebo nechrání nikoho.

         Ale nelze zabavit majetek Babišovi, Okamurovi, sociální demokracii, ani církvím. O takových věcech nelze hlasovat v referendu. Opakem je zrušení právní jistoty a fakticky návrat marxismu-leninismu.

 

 

         Latinské slovo „referendum“ znamená něco jako „návod!“, tj. o čem má být podána zpráva. Rozlišujeme obligátní a fakultativní referendum podle toho, zda ve státě určité věci musí být schváleny povinným přímým hlasováním lidu o některých zákonných opatřeních státu a zda je státu ponecháno na vůli, zda tato opatření přijme v přímé a bezprostřední demokracii v referendu či zda bude přijata zastupitelskou formou v normální konstitucionální demokracii. Původní formou byla referenda v kmenových lidových zřízeních, kde každá osoba svou účastí na zákonodárné moci dala svůj souhlas k přijetí nějakého zákonného opatření. Ve větších celcích a na vyšším stupni vyspělosti lidu je však tato přímá demokracie nemyslitelná a obligátní či fakultativní referendum bude vyhrazeno jen určitým speciálním státoprávním aktům. V České republice například vstup do Evropské unie byl řešen formou referenda, neboť se považoval takovýto akt zasahující do státní suverenity za tak závažný, že by se na něm měl podílet všechen lid státu. Referendum by tak naplňovalo i vyšší míru odpovědnosti, rozhodnutí a vážnosti.

         Ústavní referendum rozhoduje o přijetí ústavy jakožto základního státního zákona, zatímco legislativní referendum rozhoduje o legislativní moci zákonodárce.

         Při dnešní státní vyspělosti v moderních státech a značné pluralitě zákonodárných aktů není divu, že důležitá referenda ustoupila do pozadí a stát se řídí výlučně konstitucí, která nepřímou demokracii přenesla do oblasti četných státoprávních institucí. Některé státy si ponechaly fakultativní referendum s požadavkem vyžadovaného určitého počtu voličů.

         V USA se připouští akt reprezentativního shromáždění lidu pro přijetí nebo odmítnutí lidového hlasování. V USA musí proběhnout určitá doba mezi vyhlášením platnosti nového zákona a nabytím účinnosti tohoto zákona. Platnost a účinnost zákona nemusí totiž připadat na stejné datum. V mezidobí mezi platností a účinností zákona je možné referendum lidového hlasování, které buď přijetí zákona potvrdí, anebo je odmítne, a to za předpokladu určitého počtu občanstva.

         Ve Velké Britanii při obligatorním referendu jsou požadovány od legislativy jisté druhy činnosti, obvykle ústavním opatřením, aby byly přenechány lidové volbě souhlas nebo odmítnutí. Při fakultativním (opcionálním) referendu určitý počet voličů může požadovat peticemi lidové hlasování. Tímto referendem může být zrušeno rozhodnutí legislativy. Konzervativní skupiny obyvatel jsou referendu nepřátelské. V Německu je dosud v dobré paměti neblahý stav weimarských referend, která umožnila Hitlerovi zmocnit se vlády. Tato referenda proběhla pod nacistickým nátlakem a manipulací, nahradila zcela demokratický ústavodárný proces a řádný chod parlamentní demokracie a konstitucionalismu zaručeného stáními institucemi.

         Přímá demokracie je spojena s mnoha průvodními riziky. Otázka, položená v referendu, musí být jednoduchá a krátká, aby jí všichni voliči dobře porozuměli a mohli na ni odpovídat. Toto je však velký požadavek, neboť voliči jsou ve své většině prostí lidé a nelze na nich vždy požadovat úvahu spojenou s odpovědí. Proto není pochyb o tom, že většina politických otázek je takového druhu, že obecná úroveň voličů na ně nikdy nebude schopna podat uváženou odpověď. Tyto otázky, a asi jich je většina, se nikdy nehodí, aby na ně bylo hlasováno v referendu.

         Předpokladem referenda je, že volič bude odpovídat v naprosté svobodě a bez jakéhokoli nátlaku či manipulace ze strany tázajícího se. Je možno obecně říci, že autoritativní stát, případně stát despotický a totalitaristický, ve své totalitě a v jejím zaujetí nikdy není schopen přikročit k referendu, aniž by nepodléhal svým zájmům, představám a snahám ovlivnit výsledek referenda. U takového státu je vždy nutno počítat přinejmenším s manipulací, s nátlakem a snahou ovlivnit referendum. Vedle již zmíněných ovlivnění weimarských referend politické dějiny nás dostatečně poučují o tom, že totalitní nátlak, manipulace, politické ovlivňování nikdy nemůže obstát s požadavkem na svobodnou a nepodjatou rozumovou politickou úvahu. Nikdy se nedá na straně totalitní státní moci, uplatňující použití referend k dosažení politického souhlasu, vyloučit snahu o dosažení postranních zájmů.

 

 

         Ad Koudelka: Článek v podstatě rozvádí v restituci církevního majetku a referendu morální zásadu a princip „Pacta sunt servanda“, dohody je třeba plnit. Je to zkladní pravidlo lidského chování, které přijímáme dogmaticky a axiomaticky, aniž by bylo třeba je nějak prokazovat a interpretovat Prostě, kdyby nebylo toto pravidlo zachováváno, byl by život na zemi zcela nemožný, jako by byl nemožný i život ve lži. Církevní restituce a jejich vrácení se opírají jednak o to, že co bylo ukradeno, musí být vráceno, jednak o právní normu, uzavřenou dohodu, stanovisko Ústavního soudu, o knihovní právo vyjádřené v pozemkových záznamech aj. Kdo tyto důkazy popírá, jednak se mýlí, spíše však chce účelově, tj. lživě, setrvávat na komunistické krádeži a ve spekulacích hledat možnosti, jak svou snahu prosadit.   

         Komunisté za své mocenské sféry, ve své bohorovné drzosti a pyšné jistotě se při krádeži církevního majetku dopustili omylu, na který nyní doplácejí. Když chtěli se majetku církve zmocnit, měli toho ve své době dosáhnout právním postupem, nacionalizací a právním převodem majetku na stát, tj. i změnou zápisů v pozemkových knihách. Tím dopustili, že katolická církev právem se odvolává na stávající zápisy o svém vlastnictví ukradených statků.

         Je zajímavé, jak tvrdí Koudelka, že strana sociální demokracie ve svém návrhu obecného referenda se nestaví za to, že by toto referendum zasahovalo do právem založených nároků na soukromé vlastnictví a základních práv a svobod. V tom případě by se musela omezit na to, aby církve samy se zřekly svých nároků vyplývajících z uzavření restitučního zákona a že tlak lidové veřejnosti by se snažil o snížení obsahu nároků církví z titulu restitučního zákona. Musel by naléhat na to, aby místopředsedou zemědělské strany se stal člen ČSSD a brzdil církvím vydávání pozemkového vlastnictví a případně i nároků peněžních smlouvou zaručených. Poněvadž funkce činitele v pozemkovém katastrálním vlastnictví náleží do obsahu práv zemědělské strany, byl by to jistě nepodložený zásah do ministerstva zemědělství, svěřeného KDU-ČSL.

         ČSSD by mohla spoléhat na pomoc Okamury a Babiše ve věci snížení smluvního závazku církevní restituce. O osobě Okamury se zmíníme v souvislosti s referendem, Babiš jistě není nakloněn KDU-ČSL pro její stanovisko ke svému nejistému uchopení vesla v ministerstvu financí.

 

         Ad referendum: Původní forma vlády byla přímá. V takovémto systému vlády každý občan státu se obracel na stát se svými rozhodnutími přímo, zúčastňoval se přímo jednání, vyslovoval svá přání, své zájmy, případně své kritiky a hodnocení vlády. S růstem vzdělanosti však nebyla již možná tato přímá demokracie. Život se stal složitějším, jednak se značně zvýšil počet obyvatel, jednak se projednávaní otázek a věcí mnohem více zvýšilo, obsah

projednávaných věcí nabyl takové míry významu, důležitosti a specializovanosti, že běžní občané nebyli schopni se k předmětům jednání vyjadřovat. V té době také bylo rozhodování občanů řešeno ve větší míře cestou referend.

         Za tohoto stavu bylo třeba způsob vlády přeměnit tak, aby se odstranila častá bezradnost občanů a přikročilo se v praxi k nepřímé vládě prostřednictvím zvolených zástupců lidu, reprezentantů, poslanců a senátorů, kteří byli schopni více vyhovovat vládnímu řešení společenských otázek a obecných záležitostí. To si vyžádalo přetvoření příslušných státních orgánů a organizací, vzniklo rozdělení státu na moc legislativní, exekutivní s příslušnými dalšími státními úřady, ministerstvy, politickými stranami atd. Přitom musela být také vyřešena kompetence jednotlivých státních pracovníků, funkcionářů, ministerstev a dalších orgánů, aby všechny tyto funkce a orgány spolu harmonovaly a nevyvolávaly nějaké třenice a konflikty. Vraťme se však k otázce referend.

         Nahrazením přímé vlády vládou nepřímou, vládou s prvkem zástupnosti, reprezentativnosti, vytvořením funkcí poslanců a senátorů, bylo odpomoženo menší schopnosti běžných občanů spoluúčastnit se aktivně na tvorbě závažných státních otázek a záležitostí, neboť reprezentující poslanci a senátoři vykazovali vyšší míru vzdělání a rozumové kvality než prostí občané a mohli řešit a rozhodovat i takové otázky státního zřízení a potřeb společnosti, jimž obyčejní občané nerozuměli a nebyli ani schopni je rozumově pochopit a rozhodnout. Za tohoto stavu musel nutně poklesnout význam a účel referenda, které v sobě obsahuje jisté nedostatky, spatřované již v době přímé vlády. Zatímco nepřímá vláda, opírající se o zástupce, zvolené reprezentanty, o konstituci, ústavu a řád, mohla se zbavit vad a nedostatků přímých vlád a přímé volby, referendum je formou přímé volby, a proto nedostatky vady přímé volby setrvávají i u referenda. Aby se obsah učinil občanovi co nejsrozumitelnější, musí se při koncipování formule referenda upravit jeho text do té míry, aby i ten nejméně erudovaný volič plně pochopil, co navrhuje svou volbou, co a do jaké míry zavazuje. Proto v ideálním případě nejvíce vyhovuje taková formulace, aby volič měl na vybranou pouze odpověď „ano“ nebo „ne“. Uvážíme-li však druhy zákonů, je na první pohled patrné, že prakticky se nedá formulovat taková otázka či rozhodnutí, aby prostý občan rozumově pochopil, oč se jedná a co svým hlasem podporuje. Víme přece, že i zkušení a vzdělaní právníci mají často pochybnosti o smyslu a přesném významu předloženého paragrafovaného znění právní normy.

         Volič přistupující k referendu musí být naprosto svobodný a rozhodovat se zcela bez nátlaku a bez jakékoliv formy donucení. A zde narážíme na velkou obtíž, neboť donucení třebaže jen psychické a založené na nějaké formě korupce je politiky velmi často zneužíváno v zájmu docílit pro sebe příznivý souhlas u voličů. Celá skála vlivů, která je v politice nepřehledná, začíná od vlivů psychických u reklam a billboardů, placených populistů a lobbistů, mediálních prostředků, ale může být provázena i vyhrůžkami, vydíráním, ztrátou zaměstnání a jinými nepřístojnostmi. Vzpomeňme jen na již zmiňovaná referenda německé politiky weimarské vlády, která přispěla k moci Hitlerovi k moci a která stále jsou pro nás výstražným příkladem zhouby tvorby státní politiky cestou referend. Uvědomme si jejich malou vhodnost ve státním zřízení a nebezpečí jejich zneužití v naší zkušenosti a paměti, omezme jejich použití na minimum jen pro nezbytné případy, stejně jako ponecháváme druh referend v podobě plebiscitu pro případ určení volby národního a teritoriálního charakteru nějaké země.

         Pokud se týče způsobu využití referend v USA a v Anglii, který je podrobně a srozumitelně popsán v našem textu, není třeba se jím zabývat, neboť takové jeho použití je u nás nereálné. Jenom se dotkneme rozdílu mezi pojmy „platnost práva“ a „účinnost práva“. Tyto dva pojmy mohou být stanoveny jediným datem, ale jejich data se mohou také lišit a být různá.

         Přijme-li poslanecká sněmovna ve své legislativní funkci nějaký zákon a stanoví zároveň jeho platnost a účinnost stejným datem, stává se tento zákon uvedeným datem platným, ledaže by bylo možno proti němu podat odvolání jako opravný prostředek některou stranou sporného jednání, tj. je tento zákon uvedeným datem platný, závazný, uvedené plnění ze zákona je vymahatelné i případné jeho důsledky zákonem uvedené a z něho vyplývající. Je-li zároveň v témže datu platnost i účinnost dána jedním datem, pak všechny důsledky v zákoně uvedené a z něho vyplývající je možno uplatňovat a realizovat v souhlase s tímto datem.

         Soud však může mít právní i jiné důvody oddělit od sebe platnost a účinnost. Dejme tomu např., že přijetí občanského zákona, nově vydaného, je takového rozsahu, že se dá očekávat, že soudy, advokáti, úřady a strany atd. nebudou schopny od okamžiku platnosti zákona odpovědně soudit, že budou potřebovat ještě nějaký čas, aby se školením a studiem ještě více seznámili se zákonem a jeho obsahem. Máme třeba jiný zákon, kde některá skupina právníků potřebuje ještě delší čas pro své vzdělávání nebo nově vydaný zákon má určité důsledky na jiný zákon, který ještě neexistuje a je nutno čekat, až i druhý zákon do určité míry související se zákonem odhlasovaným bude vy\hlášen.

         Koudelka ve svém článku se zmiňuje o poslancích Okamurovi a Babišovi, kteří se dostali do poslanecké sněmovny nynějšími volbami a nemají ještě dost zkušeností v politické práci službě státu a lidu. Okamura svými stále opakovanými tvrzeními na požadavek přímé volby a obecné referendum ukazuje, že mu nejsou obsahy těchto pojmů dosti známé i jejich negativní charaktery, Babiš zůstává zatím neznámou osobou, možná pro vedení politické strany méně vhodnou pro své prosazování účasti podnikatelů a jejich sloužící práce státních činitelů. I jejich stoupenci, kteří doporučují jejich zařazení do služby státu a státních záležitostí možná chybují, když nezkušené adepty politiky ponechávají kontrole jejich výsledné práce, neboť chybné pracovní zařazení se může negativně projevit až po dlouhé době, čili značně opožděně.

 

         Exkurs ad Koudelka: V internetu uvedla mluvčí Nejvyššího státního zastupitelství dne 14.1.2014, že „údajný spoluautor Klausovy amnestie Zdeněk Koudelka končí dnem 31.1.2014 svou funkci“ v NSZ. Dále se uvádí, že Koudelka byl v letech 1998-2006 poslancem, studoval práva na Masarykově právnické fakultě v Brně, stal se náměstkem Nejvyšší státní zástupkyně Vesecké, prezident Klaus jej jmenoval členem Ústavního soudu, ale neprošel, Nejvyšší státní zastupitel Pavel Zeman po svém nástupu do NSZ jej odvolal, prezident Miloš Zeman jej do funkce Ústavního soudu nejmenoval, že se podílel na koncipování Klausovy amnestie spolu s bývalým právníkem Klausovy kanceláře, že oba jmenovaní to popírají, že v listopadu loňského roku se vrátil do NSZ. Víme, že podle naší ústavní listiny prezident není odpovědný za své omyly a činy, že bylo šetřeno, kdo mu vypracovával text amnestie, že tato amnestie je napadána právníky jako vysoce závadný právní akt.

         Obsah tohoto exkursu podáváme jako interpretaci právního postupu a právních peripetií v naší zemi.

Josef Plocek