Druhem politiky „geopolitika“ se zabýval politolog Jacques Rupnik. Poněvadž tento pojem je dnes v souvislosti s kauzou Ukrajiny denně pronášen, bude vhodné, když se jím budeme také zabývat v této úvaze. Rupnik bude zmiňován v citacích a parafrázích v prvé kapitole úvahy, zatímco druhá kapitola bude obsahovat naše shrnutí problematiky. Úvaha je určena ke studijním účelům členů Sdružení křesťanských seniorů o věcech obecného významu.
Slovník cizích slov vymezuje pojem geopolitiky jako politický soubor názorů zdůrazňujících význam zeměpisných podmínek pro vývoj společnosti, a to buď na základě představy o vládnoucím národu a rase, jimž se musí podrobit ostatní národy (např. nacismus) nebo na základě představy o vedoucí úloze určitého státu v rozsáhlé zeměpisné oblasti.
Tato úvaha se dotkne současného stavu našeho i evropského nástupu autoritativních režimů po roce 1989. Uvědomujeme si, že skončilo také postimperiální dědictví z první světové války a s dvacetiletým zpožděním nás dohání i rozpad Sovětského svazu. Německý stát řešil aktuální ekonomickou problematiku velkým škrtáním v politice, ale touto cestou se Francie nedala, neboť je jen obtížně reformovatelná. Vykazuje téměř nulový růst a nemůže ani zamezit uloženému zákazu překračování o více než tři procenta svého rozpočtu a 60% HDP státního dluhu. Francie neslibuje nesplnitelné sliby, jak to činí levice, nýbrž když nestačí plnit sociální požadavky, provádí změny v oblasti nesociální, v manželství gayů a v přistěhovalectví, proti čemuž ji stíhají četné protesty na pravici politického spektra, když se tato pravice angažuje politicky. Francie kritizuje EU jako nástroj globalizace a přistěhovalectví, poněvadž si je vědoma, že oba tito činitelé poškozují zemi. Evropa sama zrušila hranice a nese vinu na nedostatku peněz na sociální účely a za nebránění deficitu.
Pokud se týče přistěhovalectví, do Evropy proudí tisíce a tisíce emigrantů z blízkého východu, z Iránu a Iráku, ze zemí muslimů, na které evropské země těžce doplácejí ze sociálních důvodů. Když se likvidovalo panství Francie v Alžírsku, musela Francie tyto emigranty přijmout jako své občany, přestože se tak lišili povahově, smýšlením a náboženstvím od Francouzů. Němci po prohrané válce museli přijmout emigraci Turků z nedostatku mužů a z potřeby existence a tyto obě země nyní jsou vystaveny těžkým obtížím z těchto miliónů osob cizího původu. Kdysi vládce Libyje Kadáfi prokazoval svou službu oběma zemím tím, že se stala Libyje bariérou pro emigraci do Evropy a nepouštěla africké a asijské emigranty do jejich zvoleného cíle. Podobnou pomoc ochotně plnilo i Turecko v případě emigrantů z Asie a blízkého východu. Nyní tyto pomoci odpadly. Francie i Německo jsou křesťanské země, jsou si vědomy své povinnosti pomoci bližnímu, jejich sociální smýšlení je vede ke službě bližnímu, ale míra pomoci přesahuje svou míru možnosti. (Nevím, zda existuje morální zásada: „ultra posse non tenemur“, nebo tak nějak, už si to nepamatuji). Chce-li Evropa zabránit, aby nedošlo k nějakému výbušnému stavu v emigraci, musí tomu zamezit vytvořením společné zahraniční a bezpečnostní politiky spolu se společnou ochranou hranic. Pokud by se tak nestalo, přišly by v úvahu pokusy obnovit hranice uvnitř EU. Přílišná velkorysost Evropy má své meze. Obyvatelé Evropy od ní chtějí, aby je chránila před globalizací a aby také chránila sociální model, který má takový význam. Evropa se vždy těšila představou vysoké formy civilizace a ochrany lidského života, ale to má své hranice. Do vínku Evropy patří její princip solidarity a vztahu k cizincům a přistěhovalcům. Naopak Evropa pociťuje svou vinu na kolonialismu, což jí asi brání nějak ostře kriticky vystupovat proti Číně. Také my máme v dobré paměti některé postupy Klause a ODS. Také jsme si vědomi toho, že naše pravice se kloní spíše k USA, kdežto levice více k Evropě.
Protože naše ČR nemůže si přát a žádat Evropu bez barier, musíme mít snahu o to vlastnit společnou ochranu hranic. Otázkou je také, jak chceme vymezit svá lidská práva vzhledem k sociálnímu pojetí. Naše lidská práva se etablovala v 18. století občanskými právy, byla doplněna v 19. století politickými právy a sociální práva se vytvářela ve 20. století. Sociální práva mohou existovat jen tehdy, když zcela fungují práva ostatní s osobními a politickými svobodami. Pokud se týče Ukrajiny, Poláci z počátku velmi podporovali Ukrajinu, zatímco Maďaři měli především zájem o maďarské občany na Ukrajině a nyní odmítají sankce proti Rusku.
A nyní se vraťme k našemu pojmu „geopolitika“ a uvažujme, které mocnosti můžeme řadit do tohoto pojmového charakteru. Poněvadž politická forma geopolitiky byla v plném rozkvětu po skončení napoleonských válek, volíme svůj příklad ve „Vídeňském kongresu“ a ve „Svaté alianci“.
Sesazením Napoleonovým a sevřením Francie do původních hranic nebyly vyřízeny všechny spory evropské. Spojené velmoci Anglie, Rusko, Rakousko a Prusko v manifestech svých za války proti Napoleonovi prohlašovaly, že nový, trvalý řád evropský bude založen na spravedlivých nárocích rodin panovnických („princip legitimity“) i na nezadatelných právech národů („princip národního sebeurčení“), aniž se příliš staraly o to, že oba principy jsou v neslučitelném rozporu. Když dosáhly vítězství, přikročily k úpravě politické mapy Evropy podle svých vlastních zájmů, nedbajíce valně ani přání národů ani práv historických. Již v březnu r. 1814 se smluvily v Chaumontu, aby spolek čtyř velmocí zachoval trvale poručnickou moc nad pokořenou Francií i nad ostatní Evropou, nově upravenou na kongresu veškerých mocí, jenž byl svolán do Vídně. Na tomto velkolepém a slavnostním shromáždění panovníků a státníků zazářil svým mimořádným úspěchem v obraně Napoleona obratný Francouz Talleyrand.
Na Vídeňský kongres navázal podpis 26. září 1815 „Svaté aliance“, kde po hrůzách napoleonských válek se projevilo hluboké náboženské cítění, Francie se stala pátou mocností vedle čtyř předcházejících, byl přítomen i papež vedle všech křesťanských panovníků a anglického krále, byly dokončeny dřívější politické plány, programy a změny v Evropě.
Dalšími mocnostmi ve smyslu „geopolitiky“ se stal nacismus a ruský komunismus.
První světovou válkou tedy došlo v pojmu „geopolitika“ k těmto podstatným změnám:
Porážka Rakouska-Uherska znamenala, že tato říše přestala existovat, vykazovala-li tato říše funkční charakter „geopolitiky“, tento charakter se rovněž ztratil, rozpadem státu se projevil v existenci mnoha nacionálních či multinacionálních států.
Porážka Pruska, (které bylo v podobě Německého císařství r. 1871, pruský král Vilém se stal německým císařem, po válce německo-francouzské za Biskmarcka r. 1879, spolkový stát složený z 22 monarchií a tří bunzovních měst), znamenala konec charakteru geopolitiky“, existovaly jen jednotlivé národní státy, charakter „geopolitiky“ se ztratil.
Anglie a Francie, původně státy s charakterem „geopolitiky“, ztratily po druhé světové válce podobu koloniální velmoci a tím i charakter „geopolitiky“.
V Evropě narážíme např. na potíže, že se nemůžeme shodnout na obsahu pojmu Střední Evropy. Poláci totiž považují za takto vymezený prostor oblast mezi Německem a Ruskem, tj. prostor polského teritoria. Pro nás Čechy, kteří jsme sdíleli svou zemi v rámci Rakouska-Uherska, Střední Evropa spíše představuje kulturní a politickou tradici než geopolitický obsah. Je to pro nás také tradice právního státu, kterou jsme zdědili od Rakouska, je to pohled politický. Je to asi také důsledek myšlení našich politických činitelů, kteří již po léta ani nevěděli a neuvažovali o tom, kam směřujeme. Považovalis jsme se dokonce se Slováky za jeden národ. Od roku 1989 jsme měli snahu o uskutečnění demokratické transformace, o zavedení sociálně-tržního hospodářství a o vstup do Evropy. Tyto cíle jsme splnili.
Nástup autoritářského kapitalismu je svým způsobem reakcí na ideologii po roce 1989, že neexistuje alternativa politického a ekonomického liberalismu. Na obranu Evropy a liberální demokracie lze říci ve srovnání s autoritářským kapitalismem, že Evropa je v krizi a na pochybách a to svědčí o něčem, co nesouvisí s Evropskou unií. Ale evropská tradice je jediná civilizace, která má schopnost sama sebe zpochybňovat a stále tak činí. Evropu teď zpochybňuje mnoho lidí, především Putin. Bráníme se radikálnímu islamismu, ale v Syrii a Iráku také řešíme postimperiální dědictví; konkrétně rozpad sovětské říše, k čemuž mělo „logicky“ dojít před dvaceti lety. Ale ruský president Boris Jelcin tehdy nešel cestou srbského presidenta Miloševiče, který rozpoutal válku ve jménu ochrany Srbů na území bývalé Jugoslávie. Neudělal to proto, že ten, kdo rozbil to impérium, nebyli Arméni ani Estonci, ale sám Jelcin, který byl první pravoplatně zvolený president Ruska a jako takový měl jinou legitimitu a ve svém boji o moc byl ochoten rozbouřit Sovětský svaz.
Ukrajinský konflikt je vesměs špatný pro Ukrajinu, pro Rusko a také pro nás. Špatný pro Ukrajinu, protože vnutil zemi, kde existoval jakýsi kompromis mezi západní orientací a Východem, nutnost volby, na niž nebyla připravena. Pro Rusko je to katastrofa, protože Putin sice anektoval Krym, ale ztratil Ukrajinu. Najednou totiž sjednotil Ukrajince i lidi, kteří nic proti Rusku neměli, tedy i onu část těch rusky mluvících. Co se stane, až ruskému veřejnému mínění dojde účet za ztrátu Ukrajiny Putinovou vinou a účet za sankce? Myslím, že nová střední třída, jež tam za posledních patnáct let vznikla, se s tím těžko smíří.
Evropa musí Ukrajině pomoci, což bude nákladné, ale zároveň nemá nejmenší úmysl ji integrovat. Tato ambivalence dříve či později znejistí ukrajinskou politiku. Nicméně je tady příležitost pro Evropu znovu promyslet tu tak zvanou sousedskou politiku a pochopit, že se nemůže spoléhat na onen racionální princip, který nadužívala v minulosti. Evropa všem říkala: My vám otevřeme trhy, vy přijmete naše normy, uděláme volný pohyb, vízovou politiku a pro všechny to bude výhodné. To jsou všechno racionální kroky mezi racionálními hráči, jenže potom do toho přijde někdo, kdo použije geopolitickou logiku, s níž Evropa nepočítala. Ano. Evropská unie jako celek nikdy nedělala geopolitiku a spoléhala se na přitažlivost racionálních dohod. To teď musí změnit a prvním úkolem je sjednotit svou zahraniční politiku.
Shrnutí.
Bylo již uvedeno, že v době konání Vídeňského kongresu a za platnosti Svaté aliance panovala v plné míře „geopolitika“, která zanikla teprve, až na USA, koncem 1. světové války, případně pádem Sovětského svazu, takže dnes již tento fenomén neplatí. Přesto i v dnešní době spoléháme na zabezpečení našeho státu organizací NATO, přestože neplníme své smluvní a finanční povinnosti této organizaci. Ve své většině jsme přesvědčeni, že se nemáme nějak míchat do světových a politických záležitostí, raději nic neriskovat.
Cítíme se být ohroženi ze strany masové imigrace islámu a působením důsledku přijaté globalizace. Jsme svědky toho, jak zle pochodili Němci a Francouzi přijetím miliónů imigrantů do své země a známe jejich potíže, které jim z toho vznikly, zvláště druhou a třetí generací těchto přistěhovalců. I my spatřujeme ty statisíce přistěhovalců z Afriky a z blízkého Východu a hrozíme se tohoto nebezpečí z migrace. Zapomínáme, že této migraci jsme otevřeli hranice a bariéry Evropy my sami a chceme, aby někdo jiný této hrozbě cizích prvků do našich zemí zabránil. Z jedné strany dáváme přednost globalizaci, mechanizaci a robotizaci, a když nám vznikne nezaměstnanost, voláme po cizí pomoci. To nám připomíná onen vtip adresovaný komunistům za jejich éry a vlády v naší zemi, když jsme říkali, že komunisté odstraňují ty chyby a omyly, které by tu nebyly, kdyby tu nebyli komunisté. Jsme hrdí na svou vyspělost a sociální cítění a solidaritu a neuvědomujeme si, že od této naší dokonalosti nás naopak odvádí globalizace, mechanizace, robotizace a náhrada lidské práce strojovou výrobou.
Usilujme proto po všech stránkách o nezbytný návrat do „geopolitiky“ a do všeho našeho politického myšlení a konání, zamysleme se nad všemi těmito skutečnostmi, jejichž náprava spočívá jen od nás samých a přikročme k činu. Vzpomeňme, že když kdysi jakýsi římský občan se vychloubal tím, jakých úspěchů dosáhl ve sportu a ve skoku na Rhodu, vyzval jej reálný a uznalý přihlížející římský občan slovy: „Hic Rhodos, hic salta!“. Tedy: Zde je Rhodos a tady skákej!
Josef Plocek