Když švýcarské státní zastupitelství, pokud to nebyla její prokuratura, začala šetřit kauzu „Mostecká uhelná společnost“, mohla vyjít pouze z určité omezené skutečnosti a z úvah založených na indicii a spekulaci. Tou skutečností bylo, že pět českých podnikatelů uložilo u švýcarské banky vysokou peněžní hotovost, že měli možnost být ve styku s bankou a že v souvislosti s touto hotovostí docházelo k jakýmsi stykům se společností podnikatelů v Gibraltaru a snad i v Kapském městě. Poněvadž čeští podnikatelé své peníze uložené u banky tam stále ponechávali a švýcarské banky mají určité zkušenosti s takovými případy, státní zastupitelství začalo ve věci šetřit. Dokonce se obrátilo na Českou republiku s dotazem, zda náš stát neutrpěl v souvislosti s MUS nějakou finanční škodu. Odpověď byla sice negativní, avšak Švýcarům to přece nedalo a vyšetřování skončilo odsouzením čtyř českých podnikatelů, kterým švýcarské státní zastupitelství zabavilo vysokou peněžní částku. Teprve nyní české státní orgány se připojily ke švýcarskému šetření. Postup švýcarského soudu a státního zastupitelství tedy byl úspěšný a vedl ke sledovanému cíli, rozsudku.

         České státní zastupitelství a soudy postupují poněkud odlišně od Švýcarů. Nevycházejí tolik z indicií a spekulací, své šetření v kauze MUS zaměřili především na šetření korupce, kde neměli úspěch a věc odložili.

         Nemáme dosti znalostí a podkladů o kauze MUS, ale z nám známého obsahu švýcarského rozsudku a z českého vyšetřování vyplývá, že pět managerů MUS použilo peníze MUS a zakoupilo za ně od naší vlády o něco více než polovinu akcií tohoto podniku a stalo se vlastníky MUS za vypůjčené peníze z tohoto podniku a jako majorátní vlastníci poloviny společnosti odkoupili od státu zbylé akcie. Zatajili našemu státu, že jsou sami vlastníky této akciové společnosti. Dále vytvořili akciovou společnost Appian, která neměla žádný majetek kromě uvedených akcií odkoupených managery a státu se ani nepodařilo zjistit, kdo je vlastníkem této společnosti. Nedalo se ani zjistit, zda tato společnost existuje. Švýcarský soud činnost čtyř managerů (pátý zatím zemřel) posoudil jako podvod a poškození našeho státu. Státní zástupce Vlastimil Rampula o činnosti manažerů prohlásil, že to nebyl zločin, nýbrž jen nemorální vadný čin a věc odložil. Tento státní zástupce jen potvrdil, že pro svou morální kvalifikaci neodpovídal své funkci a byl odvolán. Nevíme, s jakým odůvodněním. I když řada věcí v postupu managerů a státu je nám neznámá, je třeba vycházet ze skutečnosti soudního rozsudku švýcarského soudu, že náš stát byl poškozen managery a dá se asi souhlasit s názorem Jaroslava Spurného z Respektu, že buď šlo také o neuvěřitelný diletantismus naší tehdejší vlády Miloše Zemana, nebo dokonce o korupci.

         Vraťme se však k našemu tématu a uveďme obsah pojmu „presumpce neviny“, která představuje právní domněnku, podle které je na účastníka trestního řízení v jeho různých fázích (podezřelého, obviněného i obžalovaného) nahlíženo jako na nevinného, dokud není pravomocným rozsudkem soudu rozhodnuto o opaku. Je to jedním z principů právního státu a výkonu soudnictví. Odpovědnost za dokazování viny leží na státních zástupcích, obžalovaný svou nevinnost dokazovat nemusí. Tato domněnka je závazná pouze pro orgány činné v trestním řízení, neomezuje svobodu názoru a myšlení osob nezúčastněných v řízení ani například práci vědců či novinářů. Na druhou stranu je objektivní povahy, to znamená k trestně stíhanému je třeba se chovat jako k nevinnému a nesouvisí se subjektivním přesvědčením orgánů činných v trestním řízení, neboť v opačném případě by nemohli předpokládanou vinu dokazovat. V Listině základních práv a svobod se praví: „Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena“.

         Tedy presumpce neviny se týká jen v soudním řízení proti podezřelým, obviněným a obžalovaným, dokud je soud neodsoudí, ostatních přítomných se netýká.

         Které skutečnosti si tedy máme představit v běžných soudních řízeních jako indicie, jako známky, příznaky vzbuzující podezření, usvědčující okolnosti (ne však plný důkaz)?: Na úhradě některých objednávek našeho státu se finančně podílí Evropská unie. EU ovšem poskytne úhradu až po dokončení objednávky. Když zjistí, že objednávka nebyla alokována podle její ceny uváženě, že cena je předražená nebo spojená s korupcí, kde hrozí vznik přeplatku, poněvadž dodavatel nemá dostatečnou pracovní a materiálovou kapacitu, aby sám pohledávku uspokojil, nýbrž se spojí s výpomocí jiného dodavatele, čímž se dodávka prodraží, EU odmítne dodávku uhradit. Úhrada pak spočívá na straně podatele objednávky, čímž se zatíží jeho státní dluh. Některé objednávky jsou tak neuvážené, že ve skutečnosti jde o nepotřebné výdaje, čímž objednatel jen vycházel vstříc známému dodavateli.

         K častým podvodům dochází tehdy, když podnikatelské společnosti mění svou adresu. Když zavedená podnikatelská společnost má své sídlo v obyčejném panelovém domě, kde ji nikdo nezná a kde společnost ani nesídlí, případně se přestěhovala do ciziny. V tom případě jsou marně zjišťovány případné finanční podvody, neboť změněný podnik a jeho zástupce odmítne poskytnout potřebné informace a předstírá, že je novým zaměstnancem a nezná nic o předešlém podniku.

         K velkým podvodům dochází používáním akciových dokladů o vlastnictví podniku, když je možno prokázat vlastnictví podniku jen předložením akcií, které nejsou na jméno. Tohoto způsobu podvodu se dopouštějí vedle běžných podnikatelů i státní a veřejní činitelé, kteří se k těmto akciím nějak dostali a kteří se brání, aby takovéto akcie byly opuštěny v zájmu reálných majetkových postupů. Stejné platí i o skutečnosti, že již přes desítku let nedošlo k publikaci zákona o státních zaměstnáních a k potřebě prokazovat majetkové poměry u osob hospodářsky činných.

         Daně u nás nejsou řádně placeny a podnikatelé „ulejvají“ velké sumy v cizině, v územích „daňových rájů“, kde své vklady ukládají do bank „k praní peněz“ a k zajištění, že o tyto obnosy, především nabyté korupcemi, nepřijdou. Tito podnikatelé, místo aby s těmito svými výdělky podnikali u nás, perou peníze v cizině nebo tam i podnikají, čímž poškozují náš stát. Jedná se o miliardy korun, které státu chybějí na platy státních zaměstnanců a na jeho běžnou činnost.

         Tyto případy jsou tak ty nejběžnější indicie, které nám naznačují, že by se mohlo jednat o nějaký podvod. Ovšem některé z těchto uvedených indicií se mohou stát již předmětem důkazu, prokáže-li se, že k nim došlo. Pak však jejich prokazování musí probíhat u soudu, neboť soud může o něčem rozhodnout jenom tehdy, bylo-li o tom před soudem jednáno. V současné době naši přední soudci a právníci řeší otázku, že by mělo dojít k určité změně našeho soudního procesu a že by předmětem soudního řízení měly být i informace, které zjistili policisté, kteří byli první na místě trestní události, a dostalo se jim nějakého důležitého poznání. Na ulici byl třeba těžce postřelen nějaký muž, který přítomnému policistovi sdělí, že jej zastřelil XY a po těch slovech umírá. Soud tuto skutečnost, pokud se ji vůbec dozví, nebere v úvahu a policista, který je tak důležitý svědek, ani není vyslýchán u soudu. Tím je oslaben úspěch vyšetřování a lze jen doufat, že ke změně ve vyšetřování dojde.

         Závažná je také právní zásada „presumpce neviny“, která bývá vadně chápána. Týká se jen průběhu soudního řízení a vyslýchaných účastníků soudu, podezřelých, obviněných a obžalovaných. Při vyšetřování nesmí policie podezřelou osoby mučit, aby z ní dostala pravdu, kterou je obtížné zjistit. Vyšetřovatelům mnohdy ujedou nervy a vyšetřovance mučí, aby dospěli k pravdě. V praxi se však stávaly i případy, že zcela nevinný člověk podlehl mučení natolik, že se přiznal sám k deliktu, který nespáchal, jen aby ukončil další mučení. I když je to někdy u vyšetřovatele pochopitelné, že zneužije násilí při vyšetřování, stane se to nedovoleně a na úkor vyšetřované osoby, která nevypovídá svobodně. Policie i soud samozřejmě mají povinnost prokázat delikt osobě, která se přiznala. Vzpomeňme jen na zábavné případy přiznání za první republiky obyčejného kapsáře, který se sám přiznal, jen aby na zimu se dostal do vězení a vyhnul se mrazům v teple vězení, čímž policie mu někdy přispěla k jeho obavě před zimním počasím. Účelem presumpce neviny je uchovat u vyšetřovaného jeho právo na uznání jeho osobnosti. Ale to neznamená, že by sám soudce měl podléhat této zásadě, která je ku prospěchu vyšetřovaného a že by soudce měl vlastně nadržovat vyšetřovanému. Soudce ví, že je jeho povinností soudit, hledat a nalézat pravdu i odsoudit pachatele a toto vědomí musí být obsahem soudcova myšlení, jinak by nemohl soudit a konat svou povinnost.

         K největším právním a finančním zlořádům docházelo v České republice v době zločinné tzv. „opoziční smlouvy“, uzavřené dne 9. 7. 1998 Klausem a Zemanem a jejími dodatky „tajným usnesením č. 513 z 5. srpna 1998 a „tolerančním patentem“ ze dne 26. 1. 2000, za doby „prorůstání organizovaného zločinu a korupce“ do celého našeho státu. Tehdy členové jednotlivých politických stran se vzájemně udávali podle přání politických vedoucích činitelů, poslanci byli chráněni imunitou, finanční zločiny a korupce nesmírně vzrostly ke škodě státu. Došlo ke značnému propouštění zaměstnanců, neboť každá politická strana měla v úmyslu si jmenovat své vlastní členy do vedoucích funkcí ve státě jako své vedoucí pracovníky. Jestliže indicie je jen známkou podezření, stávaly se podkladem četných soudních řízení. Stačilo, když politický odpůrce byl na čas vyřazen či nadobro odstraněn ze své funkce. A přitom strůjci zla zůstávali na svobodě a v aktivitě. Podvod a lež panovaly. Morální normy, jako věc prohlášená za čistě osobní, upadla a upadá i dnes. Obecná odpovědnost a delikt se staly jen věcí politickou, nemorální rozhodnutí se stalo jen politickým, nikoli trestněprávním. Protiprávní soudní rozhodnutí byla nejdříve prohlášena za po právu, později byla zrušena nebo „vyšuměla“, soudní rozhodnutí končila zproštěním viny pro nedostatek důkazů, vyložené některé vraždy byly prohlášeny za sebevraždy, důkazy tomu však nenasvědčovaly.

         Vzpomínám si, když jako zaměstnanec právního oddělení bytového podniku jsem chodíval k soudu, si mně jednou stěžovala prokurátorka, že soudy nadržují pachatelům trestných činů a soudy proti nim jsou neúspěšné a prohrávají se. A zdá se, že to je úplná pravda. Každý trestněprávní proces představuje skutečnost, že existuje nějaký pachatel, který poškozuje nějakou oběť. A aby takové případy byly odstraněny, stát ve své veřejné činnosti přijímá za úkol vypracování trestního kodexu, který je určen k ochraně občanů, lidské společnosti, v zájmu pomoci člověku k právu. V soudním řízeném však stojí proti sobě pachatel a státní zástupce. Pachatel, který oběti způsobil nějaké příkoří, utrpení a škodu a nikoli poškozená oběť sama, nýbrž její státní zástupce, který žádné příkoří neutrpěl a zastupuje stát v rámci plnění své povinnosti vůči trestnímu kodexu. Právní zástupce v průběhu soudního řízení od pachatelových svědků a jeho projevu poznává, jaké nepříznivé důsledky se dostaví pachatelovým odsouzení pro jeho rodinu, příbuzné a přátele, o negativních důsledcích pachatelova činu na oběť samu a její rodinu a blízké osoby však neslyší nic. Poškozená oběť není členem procesu, není přítomná, nejvýše jako svědek nebo ve výjimečných případech v tzv. „adhezním řízení, kde může uplatňovat své nároky na odškodnění, pokud je dostatečně vyčíslí. Přitom pachatel má k dispozici všechny výhody obrany, může se jen bránit, lhát v čemkoliv, navrhovat své svědky a důkazy, nemusí ani vůbec vypovídat, když nechce, jeho vinu musí prokázat státní zástupce, který nese také ve své funkci vládce soudního řízení („domimnuis litis“) „důkazní břemeno“. Proto v trestním řízení většinu výhod má na své straně pachatel, nikoli oběť. Právní zástupce u soudu koná jen svou pracovní povinnost a není tak dost zainteresován o škodě a utrpení oběti. Proto pro něho také není takový zájem na výsledku soudního řízení jako pro oběť a považuje případný zproštění pachatele pro nedostatek důkazů jako věc pouze soudu.

         Rozhodnutí švýcarského soudu proti pachatelům z Mostecké uhelné společnosti je pro naše české soudnictví upozorněním, že u nás se nepřihlíží při soudním trestním řízení dostatečně na otázku indicií, ale hlavně v době vlivu „opoziční smlouvy“ hrál velkou roli v našem soudnictví zájem jednotlivých politických stran na vyřizování si svých politických zájmů s oponenty jiných politických stran.

         V souvislosti s indicií o smyslu života je pro nás poučným příkladem i hra Karla Čapka „Ze života hmyzu“, v pojednání o broucích, snad chrobácích, válejících si svou kuličku ze zvířecích exkrementů a na otázku, co budou dělat, až kuličku doválejí, odpovídají, že začnou válet kuličku novou. Čapek nemohl výstižněji interpretovat materialistický a konzumní smysl života, který u nás i ve světě západním převládá.

         Jestliže naši podnikatelé neplatí daně ze svých výnosů a ulejvají peníze do ciziny do „daňových rájů“ k proprání, staví si honosné domy či hotely, podnikání převádějí do ciziny neb mění své hospodářské podnikání na podnikání rizikové pro zbohatnutí na kupování a prodávání cenných papírů, akcií, dlužních úpisů a jejich derivátů, všichni tito podnikatelé jsou špatnými podnikateli, hospodáři a občany, poškozují stát a jejich očividné indicie by se měly stát předmětem pozornosti našich příslušných činitelů.