Individualismus jako idea a princip.

 

         Individualimus je snaha pojímat jedince jako takového proti hromadě, zevšeobecnění a v obecnosti. Odlišuje se tedy od všeho, čím se vyrovnávají rozdíly osobní s ostatním celkem. V etice zaujímá individualismus opačné stanovisko s altruismem, který požaduje sebenazírání, a proti determinismu, který popírá možnost určovat sebe podle motivů. Individualismus je bezohledný a nekompromisní, třeba jednostranný, ale liší se od egoismu, jemuž se podobá zdůrazňováním vlastního já. V sociologii stojí proti kolektivismu a všemohoucnosti státu, v národním hospodářství je volnou obchodní konkurencí bez vměšování se státní autority nějakou akcí do poměrů národohospodářských. Zásadně zamítá regulující a organizující působnost veřejné moci, spokojuje se jen s volným sebeurčením jednotlivců v jejich individuální svobodě a v tom spatřuje přirozený řád života a „přirozený zákon“. Proti tomuto učení jsou zaměřeni všichni ti, kdo zastávají názor, že jednotlivci jsou podřízeni rozličným společenským celkům, státu, církvi, národu atd. a že potřeby a názory celku jsou nadřazeny prospěchu jednotlivců. Princip individualistický i kolektivistický, pokud prosazují výlučnou platnost, jsou pouhými axiomaty, nepochopitelnými východisky společenských teorií, o nichž se nediskutuje.

         Individualismus prosazuje práva jednotlivcova, individualisty, osobnosti oproti právům celku, kolektivu, což se projevuje v mnoha oblastech, ve filosofii, etice, politice, národním hospodářství a jinde. Podle názoru moderní přírodní vědy, zvláště zaměřené mechanicky, velmi posílily monistické chápání vesmíru: individuální skutečnosti jsou ve smyslu tohoto pojetí jen výslednicí universálních sil. Tak např. organismus není „individualitou“, nýbrž ve skutečnosti velmi složitým souborem fyzikálně chemických sil, jejichž podstata je věčná; „duše“ je z tohoto hlediska jen schématickým jménem bez konkrétního obsahu, poněvadž duševní život je výslednicí mnoha různorodých složek, které se stále ještě mění a kde není místa pro nějakou duševní substanci. V sociologii převládl zejména výklad, že tvůrčí individualita je více méně jen ozvěnou sociálního prostředí, že dějiny jsou výslednicí neosobních faktorů apod. Obě tendence, individualismus a monismus se v dějinách myšlení střídají a obě jsou patrně ve svých extrémních formách stejně nepřijatelné

         Individualismus a monismus, pokud prosazují svou platnost, jsou pouhými axiomy, tj. principy, o kterých se nediskutuje, přijímají se jako samozřejmost a jsou nepochopitelnými východisky společenských teorií. Podle slovníku cizích slov axioma je základní, výchozí věta, základní poučka platná bez dokazování.

         Individualismus tedy je označení pro snahy nárokující si práva jednotlivcova, individuality, osobnosti, proti právům kolektiva. Objevuje se v mnoha oblastech, filosofii, etice, politice, národním hospodářství a jinde. Je to světový názor, který nepřipouští pojem vykládat z jiných pojmů, proti monismu, jemuž jednotliviny jsou jen nahodilým projevem vesmírné podstaty. Moderní vědy, zvláště mechanisticky orientované, posílily monistické chápání vesmíru, neboť individuální skutečnosti jsou ve smyslu tohoto pojetí výsledkem universálních sil. Individualismus a monismus se v dějinách myšlení střídají a ve svých extrémních podobách jsou nepřijatelné. Individualismus přechází tak do atomismu a každé jsoucno je pro něj pouhým součtem „atomů“, zatímco pro monismus jednotliviny jsou pouhým zdáním. V etice a sociálním životě se individualismus projevuje tím, že vlastní osobnost vystupuje bez ohledu na společenské konvence a bez ohledu na zájmy jiných. Individualismus může někdy končit i v anarchismu, aktivně popírat společenské závazky a útěkem do samoty ignorovat společnost.

         Individualismus prosazuje zájmy a práva jednotlivce proti mocenské nadvládě státu. V 19. století byl spjat teoreticky a politicky s liberalismem, rozvíjel relativní autonomii jedince ve společnosti. Individuum se mu stávalo samoúčelem, nadřazením nad zájmy sociálního celku, protikladem kolektivismu.

         Individualismus je ohled na jednotlivce a zdůraznění jednotlivce a patří k základním postojům západního člověka. Objevil se již v řecké antice a byl přijat evropskými národy s řeckou kulturou jako její dědic. V oblasti etiky spočívá na individuálním blahobytu a je založen na diktátu individuálního cítění. Považuje za samozřejmé, že když jednotlivec usiluje o své osobní blaho, usiluje tím eo ipso i o blaho obecné. Když opadlo náboženské myšlení, degeneroval individualismus k sociálnímu egoismu. Prvotní individualismus se zakládá na křesťanství, odmítá velkou moc státu, absolutismus a diktaturu. Později se hospodářsky spojuje s liberalismem v liberalistickém kapitalismu a stává se rozhodným principem politického, světonázorového, právního a morálního ospravedlnění kapitalistických a potlačovatelských poměrů. V socialistické společnosti ztrácí na významu.

         Individualistická teorie lidské přirozenosti trvá na tom, že zájmům člověka se slouží nejlépe, když se mu ponechá maximální svoboda a odpovědnost volit si své objekty a prostředky na jejich opatření a jednat podle toho. Každá osoba je nejlepším soudcem svých zájmů. Je třeba ponechat volný vývoj rodinám, právo na majetek, užívat jej a disponovat jím, svoboda sdružování v rámci náboženské organizace obsahuje pro některé individualisty víru, že jednotlivci nepotřebují kněze a církev, aby tyto prostředkovaly mezi nimi a Bohem a že církevní organizace by neměla být autoritářská.

         Nejvlivnějším analyzátorem individualismu byl Alexis de Tocqueville. Psychologicky individualismus považuje jednotlivce za cíl a chce podřídit dobro jiných jeho vlastnímu dobru. Politicky je to systém nebo způsob sociální organizace, která považuje za teoretický základ nezávislost jednotlivce vzhledem ke společnosti, jeho svobodné rozvinutí osobní energie. Individualismus byl vysoce kvalifikován již v dobách římského císařství. Ale jako takový byl nakonec destruktivní v celé společnosti a radikálně nemorální. To dnes spatřujeme pro jeho individuální egoismus a nedostatek solidarity. Duch solidarity, není-li opakem individualismu, je aspoň jeho korektivem a jeví se od té doby jako zcela nezbytný duchu svobody; není-li mírněn, vede v morálce k egoismu bez skrupulí, v politice k anarchii, v řádu ekonomickém ke všem účinkům nesmiřitelné konkurence, v sociálním řádu ke všem ohavnostem boje bez milosti k zájmům lidské společnosti. V etice oponuje individualismus altruismu a determinismu, neboť individualismus na prvním místě počítá jen s jedincem, s osobou samou, zatímco altruismus žádá sebezapření a determinismus podřizuje určení sebe nějakým vnějším danostem, zatímco individualismus postupuje ve prospěch určitých motivů. Individualismus je bezohledný a nekompromisní, liší se od egoismu, ačkoli má s ním něco společného. Je opakem kolektivismu, zvláště přemoci státu. Oponuje tak všem společenským celkům, státu, národu, církvi atd., které mají prvenství nad jednotlivcem. Projevuje se zvláště v etice, politice, filosofii a národním hospodářství.

         Základ individualismu je možno spatřovat v křesťanství a jeho odporu k absolutismu a diktatuře, ale ve své vyspělé podobě se odchyluje od křesťanství.

         Individualismus v určitém smyslu se blíží k liberalismu, navazuje na učení Alexise de Tocqueville, na jeho umírněné „jáství“, vedoucí lidi k okruhu přátel, rodiny, k hodnotám člověkastřednosti, morální rovnosti, individuálních cílů posvěcených Bohem. Je třeba připomenout, že individualismus byl vysoce kvalifikován již ve starém Římě, třebaže později Římská říše tuto ideu v určité míře omezila. Zdá se, že individualismus spíše směřoval k dobré vůli a veřejnému zájmu než k obecnému dobru.

         Individualismus se hlásil ke stoupencům pokroku, svobody a autonomie občanů v obci. Vztahoval se na světový mír, na zabezpečení důstojnosti jednotlivce, na jeho cíl mravního úsilí a na podstatný význam jednotlivce při vytváření lidských osudů. Jeho trvalý význam můžeme spatřovat v jeho výzvě k mravní odpovědnosti, výzkumu svědomí a zhodnocení, v jeho vyznání soukromé životní oblasti a iniciativy, a to i při jeho degeneraci k sociálnímu egoismu. Vzestup kapitalistického soukromého vlastnictví se projevil v individualismu rozhodným principem poltického, světonázorového, právního a morálního ospravedlnění kapitalistických poměrů i rozporů. Negativně se projevil opozicí k tradici, k autoritě a ke všem formám kontroly nad jednotlivci, zvláště prováděné státem. Rolí státu je určit maximální míru svobody jednotlivci, minimálně zasahovat do jeho osobnosti a svobody, a to včetně státních zásahů v zájmu sociálního života.

 

Kritické zhodnocení individualismu.

 

         Zamýšlíme-li se nad individualismem a snažíme-li se zaujmout o něm nějaké kritické stanovisko, musíme dojít k přesvědčení, že individualismus ve své praxi na různých místech a v různých dobách projevoval se tak rozličným způsobem, bral na sebe různé formy, jeho realizace dospívala jak k pozitivním, tak i negativním realitám, že není snadné zhostit se našeho úkolu jednolitým a jednoznačným závěrem. Existovaly dějinné a místní formy individualismu jak pozitivně tak i negativně hodnotitelné, formy vyloženě pozitivní nebo nenegativní, ale i formy zaujímající v hodnotovém měřítku místo irelevantní a indiferentní. Pak si musíme položit otázku, co považovat za hodnoty kladné a co za záporné, co považovat za ideální, co za optimální, přijatelné, nepřijatelné či zavrženíhodné.

         Jaké paradigma zvolit, na němž a z hlediska kterého by bylo možno jednotlivé projevy individualismu posuzovat? Má toto hledisko odpovídat lidské přirozenosti tak, jak ji chápeme, má být určeno v nějaké normě, nejspíše etické, má toto hledisko odpovídat nějaké účelové motivaci hodnotícího, jeho utilitě a prospěchu? Žijeme v Evropě, kde lidské myšlení vycházelo z filosofické řecké antiky, z vlivu judaismu a křesťanství, a proto nebude na škodu vycházet při svém hodnocení ze staletého vlivu křesťanského učení a jeho morálky jako platformy nám blízké a přijatelné.

         Křesťanský světový názor z jedné strany vychází ze stanoviska a přesvědčení, že každý jedinec lidského pokolení je osobou, má být osobností, je samostatný a za sebe a své jednání plně odpovědný, je bytostí od ostatního světa materiálního, organického a živoucího zcela odlišnou, a to zvláště svou rozumovou, duševní a duchovní přirozeností. Každý člověk je originální bytostí, mající většinu přirozených složek totožnou s jinými jedinci, přesto však individuálně jiný než ostatní lidé. Po stránce etické člověk je nadán určitou autonomií rozhodovat se o tom, jak správně a mravně jednat a smýšlet. Jeho jednání je však podřízeno jeho svědomí a toto opětně podléhá konformitě s přirozeným řádem a zákonem, který je a má být vtištěn do lidské podstaty, ať tento řád a zákon považujeme za zrozený od Boha a daný Bohem, anebo vycházíme z přesvědčení, že se v člověku vytvořil díky dědictví z minulých dob a čerpáním z obecné lidské tradice. Není tedy člověk absolutním pánem ve svém rozhodování a suverénním pánem, není středem všehomíra. Po té stránce podílí se křesťanské myšlení do určité míry na obsahu idealismu, nikoli však absolutně a v rámci naprosté libovůle.

         Člověk však není z hlediska křesťanského učení takovou individualitou, aby neměl žádný vztah ke kolektivu. Člověk se rodí do rodiny, do společenství různého druhu, je členem tohoto společenství, je svou podstatou součástí tohoto společenství, je na něm závislý, třebaže i společenství je závislé na něm, je se společenstvím svázán svou přirozeností. Člověk není jen individuem ani jen kolektivem, nýbrž je současně jak individuem, tak kolektivem. Ať se nám líbí nebo nelíbí tato vyhraněná absolutnost individua a kolektivu, musíme se již smířit s tím, že svou lidskou podstatou náležíme do obého a že ve svém myšlení, chování a jednání musíme být konformní s touto skutečností. Jakékoliv odbočení k jednomu či druhému extrému by bylo na úkor lidské přirozenosti a na škodu jak jedinci, tak i lidské společnosti. Toto je sukus podstaty lidské přirozenosti, toto jsou životní „mantinely“ lidstva. Toto stanovisko je částí celého křesťanského učení, které je pro naše lidské bytí závazné.

         Není pochyb o tom, že pokoušíme-li se promýšlet, uplatňovat a požadovat i ve svém životě individualismus do důsledků, chceme-li jej zabsolutňovat, setkáváme se nutně s negativními důsledky takovéhoto přehnaného individualismu. Tuto negativní stránku individualismu nejlépe objevíme a zjistíme, zamýšlíme-li se nad individualismem v jeho opacích, v jeho opačných póĺech, které existují, které o sobě nemusí být konečně negativní, ale jejichž důsledné uplatňování na úkor individualistického ducha negativní bezesporu je. Poněvadž na individualismus můžeme nahlížet z různých jeho aspektů, pokusme se nyní zamyslit nad individualismem z jeho opaků.

         Individualismus má svou důležitost v oblasti etiky, kde stojí proti altruismu. Budeme-li trvat důsledně na myšlení individualistickém, můžeme překročit zdravou mez a dostat se do egoismu, který sice není rovnocen individualismu, který je však někdy s ním spojen. Pak zvláště tento egoismus se dostává do rozporu s altruismem, který sám o sobě je ctností dobrou, ve svém přehnaném působení by však byl v rozporu s individualismem. Kde však nalézt onu zdravou mez, která odděluje optimum individualismu od optima altruismu? Není lehké zjistit ono zdravé místo, kde jak individualismus, tak i altruismus dosahují svého optima, aniž by se vzájemně poškozovaly. Křesťanské učení spatřuje radu v tom případě uchýlit se o pomoc ctnosti moudrosti, která jako dobré svědomí nám ukáže správnou cestu našeho myšlení a jednání.

         Opakem individualismu v oblasti filosofie je determinismus. Zatímco individualismus nám radí, abychom postupovali ve všech věcech života v pevné víře, že vše závisí od nás samých, od našeho suverénního postoje, nezávislého na jakémkoli vlivu a podnětu jakéhokoli okolí, determinismus nám naopak tvrdí, že jsme plně závislí na vlivech okolí, které nás omezují v našem suverénním postoji a které předem určují naši cestu životem. Důsledný determinismus prohlašuje, že naše závislost na vnějších vlivech je takového druhu, že sami ze sebe nemůžeme dělat nic proti tomu. V důsledku toho však, při takovémto pojímání determinismu, zmizela by zcela autonomie člověka, člověk by se stal objektem cizí vůle nebo cizího omezení fyzického či psychického, zmizela by úplně lidská schopnost rozhodování, ale i lidská odpovědnost za činy. Poněvadž však nemůžeme plně vyloučit takovéto vnější omezování vůle člověka, které nesporně také existuje, křesťanské učení vychází ze stanoviska omezeného determinismu, aby tak zachovalo autonomii člověka a jeho přirozenost.

         V sociologii stavíme proti individualismu kolektivismus, přičemž absolutizovaný individualismus i kolektivismus jsou nesporně bludné cesty lidského myšlení a je třeba poukázat na dříve již uvedený postoj křesťanského učení. Ve filosofii můžeme stavět proti sobě individualismus a monismus- Zatímco první vychází z plurality projevů lidského života, z jeho různorodé motivačnosti, staví monismus na jediném východisku, ať již jde o monismus materie v materialismu nebo spirituální základnu v idealismu či jiné myšlenkové základně. Po této stránce křesťanské učení se více vzdaluje monistickému východisku.

         Podobně jako tomu bylo u atomismu, může individualismus ve svém důsledném postoji dospět ke svému nezdravému a mylnému opaku, k anarchismu, který po jedné straně má něco společného s individualismem, ale představuje jeho přehnanou podobu, a to podobu příkře se protivící etické stránce. Projeví-li se individualismus v podobě tohoto extrémního negativního postoje, je jej třeba v každém případě odmítnout, neboť se příčí zdravému lidskému rozumu.

         Třebaže individualismus a liberalismus mají mnoho společného, jde ve skutečnosti o dva sporující se samostatné projevy lidského ducha. Liberalismus spatřujeme v praxi nejčastěji ve spojení s oblastí ekonomickou, kde důsledné chápání a prosazování laissez-passer, laissez-faire dalo vzniknout nezdravému manchesterskému kapitalismu, který napáchal mnoho zla sociálního i ekonomického, stojícího nejen v rozporu s raným kapitalismem, zároveň však také se socialismem a s jeho plánovaným a úzce řízeným hospodářstvím. Jestliže křesťanské sociální učení tak rázně vystupovalo proti nezdravému kapitalismu, jeho postoj byl stejně nesmiřitelný s existencí socialismu, který odporuje lidské přirozenosti a potlačuje v člověku zdravé jádro individuality.

         Pokud individualismus postupuje proti nadměrné nadvládě státu a jiným útvarům lidské společnosti, je s ním jistě třeba souhlasit. Pokud by však chtěl odstranit jakoukoli ingerenci státu v lidském soužití, museli bychom takový individualismus odmítnout, neboť by se tím popírala ona podstatná složka lidské přirozenosti, která patří podstatně do obsahu pojmu člověka a činí člověka lidskou bytostí v kolektivu, jak již bylo řečeno v souvislosti s křesťanským učením. Individualismus se může také nezdravě projevovat, jak jsme zjistili ve slovníkovém pojetí individualismu, aristokratickým ignorováním společnosti, povyšováním se nad společnost a vyřazováním se z tohoto společenství. I takovýto postoj individualismu by byl v rozporu s blahem společnosti a vedl by k diktátu individualistického myšlení. Prosazuje-li individualismus své přesvědčení, že blaho jednotlivce vede eo ipso k blahu celé společnosti, je takovéto myšlení a tvrzení scestné, neboť se tím jednotí blaho jedince a obecné blaho, kterážto blaha nejsou totožná. Individualistické blaho spočívá v naplnění individuálních zájmů a dober, zatímco obecné blaho přihlíží k spokojenosti a uspokojování zájmů celého kolektivu. Individualismus se svou autonomií osobnosti jistě má pravdu, nesmí však spatřovat v individuu samoúčel neodvislý na účelu společnosti.

         Považuje-li se tedy individualismus za dědictví křesťanství a spatřuje-li se jeho základ v křesťanství, dá se souhlasit s takovýmto přesvědčením a názorem. Oponuje-li individualismus uniformitě ve srovnání s originalitou každého člověka a s jeho důstojností, nestaví-li se proti principu solidarity v lidském životě, respektuje-li zdravý hodnotový systém, dobrou vůli a obecné blaho, brání-li nezastupitelnost, odpovědnost a dějinnost, spočívající v lidské svobodě, což ovšem předpokládá uznávání objektivní vazby a společenské formy překračující jednotlivce, nemůžeme mít námitky proti takovémuto pojetí individualismu. Pokud však individualismus, jak praví Herderův naučný slovník, zabsolutňuje jednotlivcovu individualitu, popírá vazbu jednotlivce na společenství, směřuje k náboženskému subjektivismu, filosoficky k nominalismu a k utilitarismu, eticky k eudaimonismu a unitarismu, sociologicky a na základě atomistického pojetí člověka ke zrušení společnosti a vůbec k anarchismu, k liberalistickému kapitalismu s jeho negativy a k poklesu funkce státu, nemůžeme s takovýmto pojetím individualismu souhlasit, neboť vede k destruktivnosti a k nenormálnosti v lidské společnosti.

 

         V Orientacích Lidových novin z 27. září 2014 nacházíme tuto zmínku: Podle měsíčníku Forbes z ledna 2014 má majetek 85 nejbohatších lidí planety stejný objem jako ten, který vlastní 3,5 miliardy nejchudších. Téměř polovinu světového bohatství vlastní jedno procento obyvatel. Po krizi rozjeté v roce 2008 vzrostla finanční nerovnost mezi bohatými a chudými ve 24 z 26 sledovaných zemí, například v USA putovalo po krizi 95 procent nárůstu všech zisků do kapes jednomu procentu (těch nejbohatších), kdežto 90 procent obyvatel Spojených států zchudlo.

         To nám připomíná, že podobná data se začala objevovat v tisku již po skončení druhé světové války. Námi uvedená ideologie individualismu sice je spojena se všemi běžnými nedostatky ideologií, avšak nedá se říci, že by v našem podání překračovala své meze reprodukce a byla podána dosti výstižně. A nejde proto o nějakou aktualizaci a úpravu původního znění úvahy, kterou opakujeme pro lepší upamatování.

         Přesto však nově předložený fenomén z druhé poloviny minulého století a jiné podobné jsou nám varováním před eventuálními důsledky těchto jevů. Proto je třeba, abychom se i my těmito indiciemi zabývali v našem příštím zamyšlení.