Založení Církve Československé a Josef Pekař: Několik dní po založení církve Československé se k českému náboženskému schizmatu vyjádřili Josef Pekař (1870-1936) a Josef Šusta (1874-1945). Církev Československá se ustavila na schůzi 8. ledna 1920, o dva dny později její představitelé vydali provolání národu, ve kterém vyzvali ke vstupu do nové církve: „Nyní jest na každém jednotlivci, aby odhlášením z církve římské a přihlášením do církve československé dokázal, že jest mu zájem o svobodu vlastního svědomí, o mravní povznesení národa a jeho výchovu a zdemokratizování i života náboženského zájmem opravdovým“. Pekař odpovídá hned 13, ledna v Národní politice: „Chci krátce vyložit, proč vyzvání nemíním uposlechnout“. Protože se netají skutečností, že je pouze „matrikovým“ (nepraktikujícím) katolíkem, nepřekvapí nás, že pro něj klíčovou roli hraje státní, respektive národní zájem. „Mé české národní svědomí mi velí vystříhat se všeho, co by těžce poškodilo budoucnost naší mladé republiky“. Ze založení se zaradují nepřátelé, Němci a Maďaři, odcizí nám katolické Slovensko. „Nový vnitřní rozkol, nový nebezpečný svár“ oslabí národ v rozhodující chvíli a potvrdí úsudek, že si Češi neumějí vládnout a jejich nesvornost a vzájemná nenávist je vždy uvrhne do cizího područí“.
Podle Pekaře do nové církve nepřejdou zdaleka všichni, takže to přinese „bojovné rozdělení společnosti v zemi, okresu, obci; dojde zas k trapným zápasům o kostely (o kostely a obročí), hřbitovy, školy, radnice, zápasům vedeným s urputností, již jsou schopni rozvášnění církevní sluhové více než kdo jiný“. Odmítnutím katolického universalismu bude „náboženství jaksi znacionalizováno a tudíž zpolitizováno, poměr ke katolickým národům (z nich zejména na Francii a Polsku nám záleží) se zhorší, aniž by se tím získal poměr k národům protestantským. Z hlediska zahraničněpolitického a dlouhodobé orientace českého národa představuje vznik církve spíše ztrátu než přínos.
Druhý důvod pro Pekaře můžeme označit jako společenský. Daná doba se mu jeví jako nejméně vhodnou pro „velký zápas náboženský“. Současnost se zmítá materiálními starostmi, sociální bouře ohrožují celou společnost, „v sousedství i doma hrozí bolševictví“. Je rozumné ještě navíc rozdělovat nábožensky cítící veřejnost? Pekaře znepokojuje představa zakladatelů, že totiž po revoluci politické provedeme stejným stylem revoluci církevně-náboženskou. „Celá myšlenka přichází zvnějška, nikoliv z vnitra, z povrchně pochopené příležitosti, nikoliv z hluboce cítěné a zažité potřeby vnitřní“. Od těchto úvah se Pekař odrazí k zamyšlení nad motivacemi a obsahem vzniku nové církve.
Tvrdými slovy konstatuje, že tu máme co dělat s podnětem „značně mělkého původu, s podnětem nedosti zrale připraveným a promyšleným (…) to nejsou slova proroků nebo myslitelů, jež by strhla masy a zajistila vedení jejich“. Mateřský jazyk do liturgie a proklamovaná svoboda svědomí připomínají spíše agitační slogany připojené dodatečně ke zrušení celibátu: „Neboť svoboda je velmi málo bez citu zodpovědnosti a povinnosti, a svoboda svědomí, má-li budit úctu a dobýt si sympatií v zápase s autoritou, předpokládá především svědomí.“ Na tak vratkých základech nelze budovat církev a dodatečně promýšlet její étos, program a uspořádání.
Aby nedošlo k mýlce. Pekař závěrem vysvětluje, že jako český historik nehájí římskou církev, „rozhoduje pro mne prospěch našeho národa, našeho státu“. Dodává: „Vzpomínám také toho, jak chovala se církev katolická například v novodobých Uhrách, kde se propůjčila vládnoucí kastě za zvlášť nebezpečný nástroj nemravné maďarizace, vím, jak chovala se v Rakousku v posledních stoletích, sloužíc otrocky šlechtě a dvoru bez ohledu pravidlem na potřebu lidu a církve; vzpomínám, obecně rozhořčilo ještě v době nedávné stěhování arcibiskupa Skrbenského z nejčestnější pražské na méně čestnou, ale tučnějším prebendu olomouckou! Vím ovšem také, co lze říci na obranu církve katolické, její inteligence kněžská (…) nás zachovala a vychovala v národním svědomí, když vše se zdálo ztraceno“. Jenže Pekař především nechce poměřovat viny a zásluhy církve v minulosti, vždyť „třeba se řídit potřebami a příkazy přítomnosti“.
Díky své vědecké práci historika dokáže ocenit náboženský mír v zemi a jako varovný příklad podává minulé náboženské rozbroje, které měly pro český národ dalekosáhlé důsledky. Agnostik Pekař připomíná přínos věřících lidí pro společnost a ptá se: „Pomstíme se Římu snad tím, zorganizujeme-li z nenábožensky cítících novou církev, jež církví nebude?“ Jako alternativní řešení nabízí Pekař trpělivost, neboť věří ve schopnost reforem v rámci katolické církve: „že reforem je třeba, to víme a cítíme všichni“. Skládá naději v připravovanou odluku státu a církve, která dodá náboženskému životu novou energii, a ve zjevnou obnovu katolicismu v evropských zemích i v zámoří.
„Pekař a odpadové hnutí“: O třináct měsíců později (8.2.1921) Pekař napsal pro Národní politiku ještě naléhavější stať „Ve vážné chvíli“. Nezabývá se přímo Církví československou, ale komentuje mohutnou propagandistickou kampaň za vystupování z katolické církve („Odřímštit!“), která se od počátku roku 1920 rozvinula jako předehra k plánovanému sčítání lidu (15.2.1921). Organizátoři hodlali oslabit postaveni katolické církve tím, že přimějí vlažné katolíky ke změně konfese, k vystoupení z církve. Na politicky laděných akcích se podílely nejrůznější skupiny a církve. Zpravidla měly podobu lidového shromáždění na náměstí či ve společenském sále, ve kterém se řečníci snažili převážně historizujícími projevy pohnout posluchače k vystoupení z „římské“ církve. Hlavními spolupachateli byly Církev československá, Evangelická církev českobratrská a ateistické hnutí Volná myšlenka. Pekař se těchto aktivit obává, zvláště jejich podpory ze strany politických partají, na které se představitelé Církve československé obrátili se žádostí o razantnější podporu v boji proti katolické církvi.
Udržet vlastní stát vyžaduje kázeň. Pekař spatřuje velké nebezpečí v této „mocné a rafinované agitaci“, protože mnohé záležitosti v uspořádání Evropy ještě nejsou dořešeny a prioritou by měla být konsolidace státu. Znepokojuje ho především radikální antiklerikální agitace socialistických stran (Československé strany sociálně demokratické a Československé strany národně socialistické), neboť „program jejich toho nežádá (...) nepozorujeme také, že by socialisté němečtí či francouzští rozvířili kdy podobnou úsilnou akci; jen ruští bolševici žádají u organizovaných příslušníků svých, aby byli bezkonfesijní“. Pekař chce věřit, že se mezi socialisty najdou vůdci, kterým se podobné jakobínské nadšení protiví a dokážou utlumit antiklerikální vášně s ohledem na státní zájem. Vždyť „volnomyšlenkářská agitace pro zničení katolické církve“ jen přiživí restaurační, prohabsburské úsilí „všemi myslitelnými hněvy a energiemi“.
Pekař odmítá také apel agitátorů na svědomí, že by totiž každý, kdo nesdílí v plnosti katolickou věrouku, měl církev čestně opustit. Připouští, že značná část českého národa, zvláště jeho inteligence, náleží mezi matrikové katolíky: „Patřím k nim také. A přesto přiznám se při sčítání k náboženství římskokatolickému a odmítnu jakoukoli výtku, že jednám nedůsledně nebo nečestně“. A dodává s paternalistickým nadhledem vědoucího profesora: kdyby každý křesťan, který se více nebo méně rozešel s katechismem své církve, vystoupil, „zůstalo by ve všech církevních organizacích velmi málo samostatných a vzdělaných jedinců“. Přesto zůstávají ve své církvi: „Ví totiž, že i v rámci jejím může sloužit svému Bohu podle svého svědomí – těch zajisté, kteří nábožensky jsou mrtví úplně, je mizivá menšina“. Nedokonalá víra, byť se může fakticky jevit spíše jako nevěra, tedy pro Pekaře není důvod k vystoupení z církve.
Romantismem zasaženému Pekařovi ani neuniká cosi jako „estetická“, „citová“ či „útěšná“ složka, hodnota a role katolicismu: „Vypudit však bezohledným nátlakem agitačmím, s pomocí hesel, jejichž vnitřní prázdnotě není s to prostý člověk čelit, vypudit právem, rázem sta či tisíce rodin z církve vůbec, vyrvat z duše dítěte plachou úctu před nadpřirozeným tajemstvím (…) zbavit tisíce mužů a žen náboženské útěchy ve chvíli strasti a utrpení (a nic, ale pranic rovně hodnotného nedat jim za to náhradou) – to je čiré bolševictví v metodě i praxi“. A ve stylu Chateaubriandovy apologie křesťanství pokračuje: „Vejdi dřív, než se rozhodneš, do kostela sv. Víta na hradě Pražském, jejž budovala a zdobila víra našich předků po celých deset století, zkus, ubráníš-li se mocnému dojmu, jímž k tobě mluví nahromaděná tam posvátnost a tichá výzva naší minulosti. Vstup na hřbitov venkovského kostela, kde pohřbeni jsou tvoji otcové, dědové, vzpomeň prvého radostného dojmu písně ´Narodil se Kristus Pán´ v tvém mládí o velké mši vánoční, vzpomeň pohnutí, jímž ještě nedávno ve velkých dnech národního vzrušení naplnila duši tvou hymna svatováclavská – jsi-li silen dost, abys tomu všemu odolal, chceš-li duševně ožebračit, ochudit o to vše sebe a své děti – pak vystup s rodinou z církve!“
Konečně na závěr si nechává Pekař argumentaci historickou („rozluku nám přikazují velitelsky naše dějiny“), k jejímuž posouzení se cítí nejvíce kompetentní: „Jsem historikem, uvažoval jsem mnoho pro i contra o těchto otázkách, snad bude mé slovo něco vážit proti výzvám agitačních letáků, líčících zločiny Říma na českém národě nejsytějšími barvami“. Protestuje proti zneužívání pojmu smysl českých dějin, ale nechce otvírat debatu na dané téma. „Ale upozorňuji na to, že naše dějiny neposkytují nejmenší oporu pro úsilí rozmnožit počet Čechů bezkonfesijních, nýbrž naopak poučují, že Čech minulosti, čím více jeho vzdělání rostlo, kladl na náboženství důraz zvýšený“. Tohle měl asi na mysli Masaryk, když mluvil o náboženském smyslu českých dějin. Historické události je třeba posuzovat nezaujatě a spravedlivě. „Hrozné násilí, jemuž bylo podlehnout Čechům pobělohorským, padá především na účet rozvášněné doby (nikoliv církve katolické jako takové, ač není ovšem bez viny; protestanté nebyli o nic lepší) a dále na účet trestného úmyslu moci habsburské. A víme také, že to byl opět klerus katolický, který v zemi duchovně (církevním i císařským násilím) zničené vybudoval nám novou inteligenci, naplnil ji českonárodním vědomím, stvořil nový národ, založil novou budoucnost“.
Lze se proto pomstít Římu a vrátit se k českým bratřím 16. století? Není to ani nutno, ani radno, ba ani možno!“ Dnešní problémy jsou jiné a skutečně masové přilnutí dosud katolického národa k protestantismu není realizovatelné ani za cenu značných obětí a s politickou podporou. Na závěr se dovolává autority Palackého, který ocenil přínos katolické církve v českých dějinách, a také autority francouzského znalce českých dějin Ernesta Denise (1849-1921). Tento protestantský historik, kterého nikdo namohl podezřívat ze sympatií vůči katolické církvi, se vyjádřil proti aktivitám Československé církve ze stejných důvodů jako Pekař.
Závěr: Proč Pekařův postoj ke vzniku církve vzbudil ve své době takový ohlas?: Otázka počátku hraje v evropském myšlení zásadní úlohu. Moment vzniku, jeho okolnost, aktéři a průběh mají až mytickou úlohu, jakoby do značné míry předurčovaly další vývoj, zdar či neúspěch celého podniku. Nejde přímo o velkolepost začátků, ty mohou být nanejvýš nenápadné, aby tím více vynikl další rozvoj a úspěch. V případě nového náboženství, církve rozhoduje ryzost zakladatelských osobností a jejich úmyslů. Chybné předpoklady vložené do základů předznamenávají neúspěch celého počínání, ohrožují budoucnost. Přičemž opět převažuje symbolický moment nad řekněme „objektivním“. Nejde ani tak o to, jak se věci skutečně mají, ale jak budou působit na současníky, jak se budou jevit budoucím generacím. Pokud autorita typu Pekaře odhaluje nedostatečnost motivů a náboženských aspektů založení, oslabuje tím prestiž církve a její přitažlivost pro širší veřejnost. Zvlášť pokud samo založení označí za událost škodící národním a státním zájmům.
Povšimněme si také, že i když se Pekař vyrovnává s historickou či spíše historizující argumentací protagonistů náboženské revoluce, sám zdůrazňuje současné potřeby a požadavky. Odmítá touhu pomstít se Římu za jeho skutečné či domnělé zločiny na českém národě, pokud to znamená zásadně poškodit v tuto chvíli zájmy národa a ohrozit stabilitu nové samostatné republiky. Ačkoliv byl Pekař obviněn ze staromilského a estétského přístupu ke katolicismu, pravý opak je pravdou. V popředí jeho myšlení stojí přítomnost a její skutečné problémy. Jeho postoj ale nebyl motivován jen utilitaristicky chápaným státním zájmem. Proticírkevní (a protiaristokratické) tažení považoval za nedemokratické: každý má právo patřit ke své sociální skupině, ke svému stavu a má právo na vlastní přesvědčení a jeho veřejnou prezentaci.
Pekař tak plnil prorockou funkci intelektuála ve společnosti, jako neúplatný historik působivě předpověděl možné důsledky a dopady na společnost a stát. Zařadil se tak mezi společensky angažované historiky (Palacký, Šusta, Krofta a další). Je podivuhodné, jak mnohé se naplnilo. Byť poněkud přecenil možné mezinárodní důsledky, dopad na vnitřní politiku odhadl přesně: další odcizení Slováků a českých Němců, další rozdělení českého národa, boje o fary, kostely a věřící. Dvacátá léta jsou plná zdlouhavých vysilujících soubojů o kostelní budovy. Slovní i pěstní souboje, okupační pobyty, povolávání policie a státních orgánů zanechalo mnoho zlé krve a nadlouho otrávilo vztah mezi oběma církvemi.
Sám Pekař se polemikami (nejen) o katolické církvi dostal do jisté izolace a vysloužil si nálepku klerikálního autora. Sám se sice ke katolické církvi hlásil a měl mezi duchovenstvem řadu blízkých přátel (František Kordač, František Teplý, Václav Davídek) ale na bohoslužby nechodil, ačkoli se snažili na něj působit. Církev mu byla strážkyní řádu a tradice, ale úzkostlivě si střežil svou nezávislost a individualismus, a především se nechtěl nechat využít politickým katolicismem. Pekař, který netrpěl žádným protireformačním afektem, se na stranu katolicismu dostával z logiky svého vnitřního badatelského vývoje, při odhalování slabých a hluchých míst oficiózního výkladu českých dějin, jak to ukazuje jeho komentář z toku 1924: „Vidíte ale, jak shodně a drze lžou ti dnešní populární vykladači a zastánci Husovy pravdy, Bartoš, Herben, Vančura (…) nesmíte se divit, že katolická fronta stává se sympatickou“.
Pekař přesně odhalil i vnitřní slabost církve, její náboženskou a duchovní prázdnotu. Přizpůsobení nauky dobovým představám o vědeckém myšlení, důraz na národní a pokrokářskou ideologii, jednostranný výklad českých dějin a praktické úpravy života církve (národní liturgie, zrušení celibátu) sice dokázaly v poválečném zmatku strhnout statisíce přívrženců pro novou církev, ale nemohly samy o sobě vytvořit nový étos církve poté, co hospodářská krize a otřes 2. světové války zasadil víře v pokrok a národ hluboké rány. Započal kontinuální pokles počtu členů církve, která se podle Pekařovy předpovědi stala spíše přestupní stanicí matrikových katolíků od faktického k otevřenému bezvěrectví. Lze jen obtížně zjistit dosah Pekařova postoje, ale kromě jeho obecného vlivu na českou veřejnost vážil jeho názor mnoho u strany venkova (agrárníci), která byla určující československou politickou stranou. Kritické stanovisko významných osobností zabránilo, tomu, aby se stát vahou své autority vložil do náboženského konfliktu a zapojil se do vytvoření národní katolické církve.
Zamyšlení nad Pekařovým článkem.
Obsah Pekařova článku nás velmi uspokojuje, i když po upozornění jeho pisatele bereme na vědomí, že Pekař nebyl k sepsání svého stanoviska veden z důvodu obrany Katolické církve, nýbrž byl motivován skutečností, že poklesem vlivu katolíků dojde v naší zemi k určitému stavu, který bude na škodu celé naší občanské společnosti. Ubude kriticko-morálního ducha v zemi, duchovního charakteru občanstva. Člověk již od svého dětství potřeboval nějakou jistotu, o kterou se mohl opřít, něco pevného, spolehlivého a správného a nacházel to v náboženství, které se mu tak dostávalo výchovou do jeho poznání a vzdělanosti. Pohlížel na náboženské poznatky jako na něco posvátného, dokonce svatého, třebaže tajemného a nepochopitelného a toto vědomí posvátnosti se mu vložilo do jeho myšlení a jeho lidské přirozenosti. Prostě tuto jistotu a oporu potřeboval. A nyní vlivem Československé církve husitské a Církve československé bratrské evangelické z Církve katolické vystoupilo téměř jeden milión věřících po roce 1919. Poet členů KSČ silně vzrostl po r. 1948 v důsledku velkého členského náboru KSČ. Aktuální stav počtu členů velkých křesťanských církví, Církve katolické, Českobratrské církve evangelické a Církve československé husitské, je tento:
|
Církev
|
Rok
|
Počet věřících
|
Rok
|
Počet věřících
|
|
CK
|
1991
|
4,021.385
|
2011
|
1,083.899
|
|
ČCE
|
1991
|
203.906
|
2011
|
51.936
|
|
CČH
|
1991
|
178.036
|
2011
|
39.276
|
U všech těchto církví klesá stále počet věřících.
Josef Plocek