Smysl českých dějin:Kolega Nejedlý řekl minule, že spor o smysl českých dějin byl spor o nás, o náš vztah k minulosti, o to, nač v dějinách klademe důraz. Tím trefně naznačil, co v takových výkladech minulosti bývá subjektivního; mezi mými vývody proti Masarykově české filosofii měla neposlední místo právě argumentace, že Masaryk chce ověřiti, opříti, odůvodniti svůj vlastní jistě ušlechtilý cíl výchovný domnělým souhlasem minulých generací. Je otázka, platí-li to, co řekl Nejedlý, o sporech takové povahy vůbec, jinými slovy, můžeme-li sdostatek objektivně poznati a hodnotiti skutečnosti minula, vystříhajíce se poruch, jimiž vzor náš bezděky spoluurčuje jednak náš světový názor a náš poměr k problémům přítomnosti, jednak šíře našeho mravně kulturního rozhledu. Odpovím, že těch poruch a nedostatků a rozdílů z nich plynoucích se vyvarovati nemůžeme a v tom smyslu vždy budou hlediska přítomnosti spolu se mísiti do výkladů minulosti. Bude to právě historik, jenž mnoho přemýšlel a studoval o naší minulosti, který se bude rozpakovati dáti jednoznačnou odpověď na otázku, jaký je smysl českých dějin. Co je to smysl dějin? Smysl je tu hlavní obsah, jindy hlavní vzpružina, jindy úhelná idea, jindy hlavní nebo národní úkol, národní poslání nebo program, jindy i titul slávy; hlavní je, že se předpokládá, jakoby z dějin národních bylo lze jednu myšlenku, jednu tendenci, tedy jeden „smysl“ jako tvůrčí nosnou sílu jejich odvoditi; důležité je také, že celá koncepce Masarykova souvisela vznikem svým s potřebou propagace, s potřebou apoštolátu v boj nesené myšlenky. Někdy smyslem rozumí se, co je jaksi primární nebo věčné v dějinstvu, čeho je skutečnost pouze vnější formou, klade se důraz na pochopení cíle nebo účelu vývoje, na logicko teleologický charakter jeho, chce se takřka strhnouti poslední clona z tajemství života. Hodnocení toho druhu, v němž jako u Masaryka, je hledisko empiricko poznávací prostoupeno stanoviskem mysticko teleologickým, vede nutně do dálek metafyzických nebo k řešení náboženskému.

Jak rozumí historiografie empiricko positivistická, na jejíž půdě stojím, požadavku hledati „smysl“ dějin? Přijímá úkol ten, pokud se jím rozumí to, co naše metodologie označují slovem pojetí dějin nebo filosofií dějin, pojetí opírající se o závěry z poznání vědecky zjištěného. Nejde tu v podstatě o nic jiného než o poznání hlavních faktorů dějinného vývoje a výklad souvislostí jimi vytvořených. Kdo chce, může považovati tento výměr jaksi za prvý stupeň k úkolu širším významem slova „smysl“ výše naznačenému, k úkolu, na nějž historie empirická nestačí a o jehož možném řešení soudí vůbec skepticky. Ale nepochybuji, že bez tohoto prvého stupně, bez tohoto základu empirického není možné řešení v onom vyšším smyslu slova, o němž byla řeč prve. Ve vymezeném smyslu chci a mohu povědět leccos i o smyslu českých dějin.

Škole Gollově se vytýká, že nezmohla se na rozdíl od Palackého (možno uvésti i Tomka) na vlastní pojetí našich dějin, na vlastní ideologii jejich. Ta výtka nesrovnává se s pravdou. Z tzv. školy Gollovy měl já jediný příležitost formulovat krátce své názory o základních souvislostech našich dějin, tj. já jediný měl příležitost napsat knihu, obsahující v celkovém přehledu obraz českých dějin; v něm po mém názoru na úkoly dějepisectví nemohl chyběti výklad o vůdčích důvodech a souvislostech jejich vývoje, jinými slovy jejich filosofie. (viz „Dějiny naší říše“ z r. 1914 a „Dějiny československé“ z r. 1921). Má kniha nechápe české dějiny jako dílo v základě autonomního českého vývoje, nýbrž ukazuje, že ráz tohoto vývoje je určován především vlivem, vzorem, úsilím, duchem západní Evropy. Myšlenka, že české dějiny jsou součástkou, kusem, výrazem nebo obměnou života evropského, zdá se snad dnes všední, běžnou pravdou – vskutku ona rostla a sílila znenáhla z poznání, jež bylo třeba vybojovat proti pojetí Palackého a doby jeho. V názorech minulého století, známých také z Palackého pojetí našich dějin, byli Čechové jako Slované vůbec od počátku svých dějin nositeli vysoké kultury, ano kultury vyšší než jejich germánští sousedé na západě – Palackému se zajisté jevily naše dějiny, jak známo, v podstatě jako zápas, stýkání se a potýkání dvou světů, světa svobody, dobra a míru, tj. světa demokracie na straně slovanské a světa panství, násilí, útisku, tj. světa feudalismu na straně germánské: Bílá Hora byla mu výrazem konečné porážky staré původní české kultury. Stanovisko dnešní generace historické k této otázce je zásadně odlišné: nevěříme v žádnou vysokou původní kulturu staroslovanskou (co tu bylo v počátcích dějinného života, dodali Gótové a pak zejména Byzanc) a klademe důraz na to, že snad vše, co zahrnujeme pod pojem kultury, vnášela do Čech od počátku jejich státního života cizina. Popatříme-li dnes kolem sebe, není asi ničeho, co vidíme, čím a jak žijeme, nač myslíme a činíme, co by nebylo ovlivněno nebo přímo dáno cizinou. V stoletích minulých, po přetržení cest do Byzance, nebyl sic vliv Evropy, tj. vliv románské a germánské Evropy, tak rychlý, bezprostřední a přímý jako dnes, ale jako dnes naše technika, hospodářství, ústava, administrativa, právo, věda, literatura, krátce všechen život hmotný, společenský i duchovní je jen formou nebo přímo kusem pokroku a stavu západoevropského, tak tomu bylo v podstatě i v stoletích minulých. Vzor ciziny působil, jak opakuji, do všech stránek života a do všech projevů jeho, tvoře podle kulturních period svých nové a nové situace a formy. Tedy ne pouze stýkání a potýkání podle formule Palackého, ale stálé přejímání, podléhání, sycení se vzorem života a myšlenky pokročilejších sousedů světa germánského a románského je nejmocnějším a daleko nejvýznamnějším faktem a faktorem našich dějin. Němci nám tenkrát jen prostředkovali pokroky, jimž se sami v sousedství naučili. V době husitské, v husitství zevropeisovali jsme se do té míry, že jsme se cítili kulturně silnější, že jsme sami chtěli udávat směrnice Evropě, své učitelce a vychovatelce, sami se uchopiti kormidla. V té souvislosti je husitství nejvýznamnějším bodem našeho podílu v budování evropské osvěty – ale na rozdíl od Palackého a jeho pojetí je třeba zdůrazniti, že je to podíl v myšlenkové a mravní snaze, k níž nás vychovala, již k nám vnesla cizina, nikoli něco, co by nezávisle od Evropy vyrostlo samo z českého ducha a prostředí.

Dotkl jsem se toho, že to dílo Evropy v naší vlasti mělo svá povahou odlišná období či periody: doba románská, doba gotická (13. – 15. století), doba renesance a baroka, romantismus 19. století. V mém chápání vývoje mění se cíle, mění se smysl českého národně kulturního snažení podle ideálů, jež vnesly do života českého duchovní dominanty jednotlivých období evropských. Čech století 14. či 15. má jinou „mentalitu“ než Čech 16. a 17. století nebo 19. a 20. Vidíme to v životě sociálním i politickém, ve víře v Boha a v představách náboženských. Na Lutherovo sola fide a jeho odmítnutí zásluhy skutků askese měl jistě vliv nový poměr k světu, jejž přinesl duch doby renesanční. Tam v husitství vládla gotika, zde v r. 1618 ještě renesance, gotické hrady vystřídaly renesanční zámky. Vliv sousedních států a národů.

Velkou roli hrála i náhoda: po silném Karlu IV. nastoupil slabý a málo schopný Václav IV. Náhoda smrti Václava IV. přivedla schopnějšího Zikmunda. Neposledním v řadě faktorů, jež budují naše dějiny, jsou konečně naše dějiny samy. Nebýti husitismu, nebyli bychom propadli protestantismu a nestali se tak, napříč jedné ze základních skutečností našich dějin, vlastní volbou souputníky světa národně německého. Nebýti staleté naší samostatnosti státní, nebyli bychom ve světové válce vybavili se ze zajetí rakouského. Myšlenka státoprávní byla mocnou oporou našeho protirakouského odhodlání, jež ozbrojilo naše legie. Ale vedle tohoto takřka přirozeného, automatického vlivu dějin, hraje v našich dějinách úlohu dosti pozoruhodnou záměrná výchova dějinami: románský Kosmas, gotický Dalimil, renesanční Hájek, barokní Balbín, romantický Palacký. Vedle přirozených dějinných faktorů ovlivňujících naši historii existovalo, existuje a bude existovat umělé, agitační tvoření „smyslu“ dějin. Sem náleží Balbínovo samovolné doplnění legendy sv. Jana Nepomuckého (zdůrazňuji znovu: doplnění; Balbín vyšel od skutečného mučedníka, za svatého již dávno pokládaného), jež vyrostlo z vlastenecké horlivosti, chtějící oslaviti národ, cizinou přezíraný nebo hanobený, postavou nového světce, hrdiny. Sem náleží Hankovy padělky, doličující vysokou kulturu národní od samých báječných počátků jeho dějin, sem náleží i agitace se jménem Husovým a jménem Tábora, v době od let devadesátých počínaje a pak zejména v létech minulých vzniklá z cílevědomé snahy po usměrnění české vůle k nechuti ke katolicismu a k zápalu pro tak zvanou pokrokovost, sem náleží i Masarykova teze, že smysl dějin českých je náboženský.

Skutečnost, že to byla láska, úzkost, horlivost nebo vůbec zájem národní nebo za národní pokládaný, jež měla nejednou mocný vliv na výklad dějin a tím na výchovu a na ducha celých generací, nepřímo tedy na obsah a směr dějinného vývoje, vrací naše myšlenky zpět k otázce, jakou úlohu hrálo, jaké místo má národní vědomí, národní myšlenka v našich dějinách. Rekapitulujeme-li vše, co bylo řečeno o měnící se duchovní povaze a orientaci, o měnících se cílech a ideálech českého člověka na té pouti generací skrze si nepodobné kraje kulturní, jimiž po staletí procházel, nemůžeme nezdůrazniti skutečnost, že jen jedno pouto spojuje ty nepodobné si světy myšlenkově a představuje nepřetržitou kontinuitu života a vůle přes všecka staletí – je to právě vědomí národní. Jen tam, kde z dálek minula zazní nám jeho hlas naděje, obavy, modlitby nebo hněvu, jen tam rozumíme a cítíme všichni synové národní rodiny, že jsme duchovně za jedno s pokoleními předků dávno vymřelých, jen tam uvědomujeme si cele a bez rozdílu, že jsme částí duchovního kolektivu, žijícího od staletí a do staletí budoucího, putujícího s touže základní snahou: zachovat, zesílit, zušlechtit svou individualitu mezi národy. Směry, smysly, programy a cíle, jaké volí jedna každá kulturní oblast minulosti, aby rozvinula a uplatnila svou touhu po zvelebení a zethizování národního, jsou rozličné a často si nepodobné, podle myšlenkového a citového obsahu doby, jejž diktuje Evropa; po té stránce bychom si s předky svými již rozuměli málo nebo nic a po té stránce by oni nerozuměli nám, jako nebudou rozuměti budoucí. Jen vědomí, že jsme údy téhož kmene, téže rodiny národní, která spoutána je od staletí nejen jazykem a půdou, vlastí fyzickou, ale i vlastí tradice dějinné, poutem společných osudů, vědomí, že každé generaci je řešiti za okolností změněných a přece v jádře podobných tytéž problémy, jež péče o zachování vlastní bytosti ukládala předkům našim, je neměnnou základnou, jež prostupuje a vskutku nese naše dějiny. Lze proto říci, že myšlenka národní je smyslem našich dějin? Odpovídám, že je, ba že je více: je podmínkou jejich, je důvodem jejich, je krví jejich, bijícím živým srdcem jejich. Nemohli bychom zajisté mluviti o smyslu českých dějin, kdyby to nebyly dějiny české.

Stal se u nás nejednou v poslední době pokus (také od Masaryka, jenž v praxi ovšem svou starší teorii opravil ku podivu pěkně) popírati nebo zmenšovati význam myšlenky národní v naší minulosti. Nejdále v tom zašel v poslední knize své profesor Rádl. Připomínám, že s tendencí knihy, vyrovnat se s národními menšinami na základě plné spravedlnosti, souhlasím, vycházeje však především ze stanoviska, že je to zájmem české myšlenky národní. Té však jako duchovní, kulturní, etické síly Rádl nezná či aspoň ne v našich dějinách; kde my mluvíme o snaze a myšlence národní, píše on jen o rasových antipatiích, prostých mravně ideového obsahu. Pokus v jeho knize, o níž mluvím, dovodit to na naší středověké historii, je ovšem řadou politování hodných hrubých omylů. Vskutku byla to právě naopak myšlenka národní, třebas je ona původní povahou svou přirozeným egoismem rodiny, usilující o své zdokonalení, která byla od počátku hlavní vzpružinou usilování nejen o rozvoj mocenský, ale, a to snad především, i o pokrok duchovní a mravní. Ta skutečnost je tak notorická, že nepotřebuje vůbec důkazů; stačí pohlédnouti jen okolo sebe, do let přítomnosti; najdete na sta příkladů, kde se nám to či ono dobro mravní nebo duchovní doporučuje především z toho důvodu, že to žádá potřeba národní nebo že jiní národové v tom nás předstihli. Není slavná sloka hymny svatováclavské, ta slova modlitby k světci národnímu: „rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám i boudoucím“ sama s to, aby nás poučila, jak vroucně nábožensky a tedy nejvýš ideově posvěcovalo se české cítění národní a k jak dojemné zpovědi vědomí svého o duchovní solidaritě všech členů kmene, vymřelých i budoucích, dovedlo se povznésti? To je chvíle, kdy slovo vyrůstá nad minulost, vázanou na čas a místo, kdy otvírají se oblaka, dávajíce poznati, jak si která doba dovedla ve jménu věčných zákonů odůvodniti svou pravdu – jen takové chvíle a události chce Rádl míti předmětem dějepisu. Ale jde nevšímavě kolem nich, kde nedávají za pravdu jeho mínění.

Naše heslo „historie pro historii“ diktováno je pouze metodologickými zřeteli, tj. vědomím, že kdybychom, pokud je to jen možno, v hodnocení minulosti nesnažili vybaviti se ze stranických perspektiv, jež nám rozličným způsobem vnucuje přítomnost, znemožnili bychom si přední úkol vědecký: poznati skutečnost pokud možno všestranně, nepředpojatě, objektivně. Ale věta dále následující znamená, že chceme také, aby historie byla učitelkou života, ovšem historie poznaná v pravdě její. Věta, že se z historie ještě nikdo ničemu nenaučil, je mylná veskrze. Výsledkem mého výkladu našich dějin je sice poznání, že osudem daný řád věcí má větší slovo v chodu našich dějin než vlastní rozhodnutí naše. Ale z něho plyne také poučení, že tam, kde zápal patriotské lásky vyšel vstříc a pojil se s osvětnými a mravními pokroky Evropy, jsme rostli k velikosti, kde ochaboval nebo mizel, hynuli jsme. A lze vskutku říci, že ochaboval a mizel, kdykoli se nám politicky a národně vedlo dobře, že rostl, když zkáza byla na postupu nebo nastala doba útisku. Zde je nebezpečí – bude-li platiti pro nás, jako často platilo, že teprv vexatio dat intellectum, tj., že teprve utrpení dává sílu k obraně, práci a nadšení, splní se naděje těch, jež skrytě mluví z nepřítelova pohledu na naše dějiny.

 

 

Je zajímavé, zamyslit se nad uvedeným pojetím z hlediska filosofa Poppera, který vyslovil názor, že nelze nikomu reprodukovat a interpretovat nějaké historické události zcela věrně a objektivně, neboť změnou doby mění se i pojetí lidí a současný vykladatel historické události do své interpretace přidává svůj dobový přínos, ať je jeho snaha o přísnou objektivitu a věrnost jakkoli usilovná. Vzpomeňme jen, jak se za éry komunismu měnil výklad období husitských válek. Komunistickým vlivem byla uvedená doba ražena jako veskrze nábožensky, později jako mocensky česky motivovaná, vojensky nacionalizovaná a nakonec za doby ministra Nejedlého její podoba skončila jako vrcholné období determinované vyspělou předchůdkyní dělnické třídy.

Pekař ve svém hodnocení radí, aby Češi opustili své apriorní stanovisko, že kladné hodnoty spočívají na nich a nikoli na Němcích, aby nespatřovali v Němcích výlučné dárce vzdělanosti, neboť i Němci rozdávají to, co sami přijali od jiných teritoriálních předchůdců a aby si Češi uvědomili, že hospodářské a mravní pokroky bývají důsledkem dřívějších negativních stavů země.