Po únoru v roce 1948 byla komunistická strana v ČSSR postavena před náročný úkol rozšířit urychleně svou členskou základnu a dostat své členstvo, tak i valnou část občanstva do svého vlivu. Touto cestou chtěla strana jednak přesvědčit občany státu, že je silou vyjadřující převážné mínění ve státě a usměrnit ve smyslu svých politických cílů toto veřejné mínění. Začala proto širokou akci náboru nových členů do strany, a to za použití nátlaku psychického i fyzického. Toto bylo pro stranu jejím prvořadým úkolem, přičemž v blízké i vzdálené budoucnosti měla strana možnost podle své potřeby provést svou očistu a zbavit se členů, kteří by jí nevyhovovali. Mouřeníni po splnění svého úkolu mohli být zlikvidováni.

         V těchto pro ČSSR tak vážných a tíživých dobách zaujali někteří novopečení straníci i stanovisko, že je lépe tlaku ustoupit, vstoupit do strany, snažit se stranu prostoupit a vnitřně prokvasit názory, které by měnily smýšlení a cíle strany a přizpůsobit tak marxismus podle potřeb těchto nových členů strany. Tito lidé se ve svém záměru mýlili, pokud jejich myšlení bylo vůbec upřímné a lidé nehledali jen ve svém vysvětlení alibi pro své svědomí.

         V čem spočívala uvedená problematika?

         1) Politický nátlak na občany ČSSR od února 1948 a jejich nucené vstupování do komunistické strany jsou skutečnostmi, které historie našeho státu již plně zaregistrovala ve své historiografii a není nejmenších pochybností o tomto historickém procesu a jeho podstatě. V tomto procesu hrál svou významnou roli strach o existenci, o zdraví, rodinu, postavení, pracovní zařazení, svou roli hrála i v mnoha případech malá statečnost, někdy zbabělost a naivita mnohých občanů, často i prospěchářství. Bylo by nutno v jednotlivých konkrétních případech zkoumat, do jaké míry se jednotlivé tyto prvky podílely na výsledném chování člověka, zda jeho strach byl přiměřený či nikoliv, zda jeho nedostatek odvahy a statečnosti překročil onu hranici, která činí u člověka předěl v jeho osobních kvalitách mezi charakterností a necharakterností, zda nešlo o morální selhání člověka z prospěchu, z pohnutek nízkých a nečestných. V každém jednotlivém případě bychom také museli zkoumat, zda dotyčný člověk byl skutečně přesvědčen o tom, že lze masově vstupovat do komunistické strany a snažit se o její vnitřní přetvoření, ať už  byl tento názor rozumově doložen či šlo o jednání z naivity nebo ať zdůvodnění vstupu do strany bylo jen mentálním a mravním alibismem nového člena strany.

         2) Mnozí noví členové komunistické strany si někdy dosti neuvědomovali, že strana usiluje jen o rychlé rozmnožení členské základny, (a to bez ohledu na to, zda se jí dostane kvalitních nebo nekvalitních členů), a že se v případě potřeby zbaví nepohodlných a nekvalitních členů dříve či později. V kritických dnech po únoru nešlo o kvalitu členů, nýbrž o jejich kvantitu. Rozhodujícím bylo množství lidí, počet lidí, kteří se ztotožní vědomě či nevědomě, svobodně či z donucení, s názory a programem strany, nezáleželo na osobním přesvědčení těchto lidí a na jejich pravověrnosti. Účelem bylo zvýšení počtu komunistů, čímž by vzrostla i váha strany a její přesvědčivost. Po této stránce řada nových členů si neuvědomila ve své naivitě, že vstupem do strany hraje vyloženě do karet uchvatitelům moci ve státě.

         3) Řada nových členů strany také nebrala v úvahu okolnost, že svým vstupem do strany působí špatným příkladem pro všechny ty ostatní nestraníky, kteří žili ve strachu o budoucnost, stáli sami nerozhodně před tímto krokem a vážili z hlediska morálního a sebezáchovného své postavení. V této době záleželo zvláště na statečnosti a mravní odpovědnosti osob veřejně uznávaných, uznávaných obecně, vzorných, kladně hodnocených, neboť jejich chování bylo příkladem pro ostatní, méně exponované a respektované. Historie počátku let padesátých minulého století nám dokazuje, kolik zla způsobila nestatečnost a někdy i čisté prospěchářství spisovatelů, básníků, umělců, lidí politicky činných a vědecky pracujících, kteří svým vstupem do strany se tak stali špatným příkladem pro ostatní.

 

         Mnozí noví straníci si také neuvědomovali, jak zhoršují postavení těch ostatních, kteří žili rovněž v politickém tlaku a zatím odolávali ve svém nitru. Marxističtí politici a aparátčíci, všichni tito mocipáni halasně proklamovali zásadu, „kdo není s námi, je proti nám“, i když veřejně ve svých prohlášeních zaměňovali slova „s námi, se stranou, s marxisty“ za diplomatičtější „s lidem, se socialismem“. „Podle tohoto hesla kdo se neprojevil dostatečně angažovaným a konformním svým vstupem do strany, byl nepřítelem lidu, socialismu, státu, celé naší společnosti a tlak na něho jako na zjevného nepřítele zesílil. Přitom heslo „kdo není s námi, je proti nám“ bylo vždy chápáno ve smyslu „je proti nám eo ipso“, tedy již tím, že není s námi, že není téhož názoru jako my.

         Takto tedy noví méně stateční členové strany hráli plně do ruky pánům moci, přispívali a napomáhali tlaku na statečnější jedince, podlamovali jim nohy a oslabovali jich mravní sílu a statečnost.

         Byla velká naivita těch lidí, kteří se domnívali, že svým členstvím ve straně budou moci se nějak podílet cestou demokratickou na tvorbě smýšlení strany a že budou takto moci ovlivnit také jednání a postup strany ve věcech politických. Pokud šlo o lidi méně vzdělané a politicky nevyspělé, tato naivita snad byla poněkud omluvitelná. Avšak omluva zde není pro inteligentnější občany, kteří jen trochu byli blíže obeznámeni s historií strany a s politickým děním vůbec. Tito si měli být vědomi toho, že marxistická vláda lidu je demokracií sui generis, že demokratický centralismus je frází a že diktatura proletariátu a lidové demokracie ve skutečnosti jsou oligarchií a diktaturou několika jedinců, kteří mají moc v rukou a vládnou suverénně a despoticky. Převážná část subalterních členů strany nemůže stranicky prosadit nic proti těmto oligarchům a tím méně mohou „homines novi“ ve straně ovlivňovat a upravovat myšlení a konání strany, která v nich vidí jen poslušnostní subjekty stranické discipliny a své zprostředkovatele. Politiku strany lze snad ovlivnit a přizpůsobit po mnoha stránkách, avšak nikdy nepřichází v úvahu taková úprava, která by měla za následek oslabení moci strany nebo vzdání se strany těch mocenských pozic, které strana jednou dobyla. Historie nám dokazuje, že ani hospodářský krach státu není pro stranu dostatečným důvodem ke změně stranické politiky a ke vzdání se pozic.

         V naší zemi se vykytovaly i případy, kdy staří i noví členové strany z alibistických důvodů získávali nové členstvo, neboť si uvědomovali, že čím více lidí nemá čistý štít, tím je menší riziko, kdo vědomě či nevědomě, zištně či nezištně, se podíleli na ujařmení národa. Tito političtí exponenti jsou si vědomi toho, že uplynutím času zmizí detaily, zmizí důkazy o tlacích a nucení a zůstane jen holá skutečnost, že někdo byl členem strany a svým členstvím propagoval cíle a program strany. Věděli, že jejich vlastní bezpečnost je zaručena existencí všech těch ostatních členů strany, kterým se jedná také o jejich bezpečnost a beztrestnost.

         V neposlední řadě noví členové strany také zapomněli, že mocipáni neměli nejmenšího zájmu vytvořit stranu zahrnující ve svých řádných členech a stoupencích téměř 100% obyvatelstva země. Mocipáni totiž dobře vědí, že takováto jednota názorů prakticky nikde neexistuje, takže značná část členstva a stoupenců strany, včetně mocipánů, by politickou angažovanost jen předstírala a pro mocipány by bylo neúnosné, aby nechali hrát tuto hru příliš velkému počtu lidí. Dále mocipánům bylo jasné, že vedle rozhodujících osob a dalších osob s členským průkazem je třeba obyčejných lidí, plebánů, jichž úkolem je ustrašeně plnit program strany a případně nést na svých bedrech jako obětní beránek a třídní nepřítel odpovědnost za neúspěchy marxistické ekonomiky. Je přece vhodnější hledat a činit odpovědným vnějšího třídního nepřítele než vlastního renegáta a kontrarevolucionáře.

         Ze všech těchto uvedených důvodů a možná i z důvodů dalších proto nezvratně plyne, že by bylo strašnou naivitou domnívat se, že je možno masově vstoupit do strany a snažit se politického protivníka porazit jeho vlastními zbraněmi či spíše obehrát lucifera karetními triky a fixlováním, v nichž on je sám nepřekonatelným mistrem a iniciátorem.

 

 

         Opoziční smlouva, nastolená Klausem a Zemanem, představovala prorůstání organizovaného zločinu a korupce do státu. Byla zcela vyřazena úloha opozice, soudnictví, státního zastupitelství, policie, celého parlamentu i kritická funkce mediálních hromadných prostředků. Došlo k propojení podnikatelské činnost ohrožující střetem zájmu s politickými činiteli, zločiny nebyly vyšetřovány a stát utrpěl velké finanční škody a ztráty. Neprokázalo se, že by si stát z této doby vzal nějaké poučení, neboť viníci nebyli odsuzováni a ani nebyli odstraněni ze svých funkcí.

         Opoziční smlouva prokázala, že mnozí podnikatelé, v zájmu svých podniků a jejich rozkvětu, poškozují stát svým střetem zájmů a zvláště svým napojením na spřátelené politické činitele, korupce a jiné těžké organizované zločiny nebyly postihovány a stávaly se neprokazatelnými v důsledku propojení zájmů podnikatelů a jejich přátelských svazků s politiky.

         Také dnešní stav v našem státě nasvědčuje tomu, že nebezpečí opoziční smlouvy není zažehnáno, že podnikatelé ohrožují i dnes sledováním svých úzkých podnikatelských zájmů, svým střetem zájmů a spřátelenými svazky s politiky řád a dobrý stav v našem státě. Dnešní indicie jsou nám varovným hlasem o nebezpečí, které hrozí našemu státu.

         Další závada současného stavu spočívá v tom, že dřívější indicie se prohlubují. Vládní koalice se dohodla, že aby se strany mohly ujistit, že není nebezpečí vzniku nějakého zájmového střetu na některé z koaličních stran, přistoupí na to, že každá koaliční strana přijme do svého ministerstva, které jí je svěřeno, jako místopředsedu člena jiné koaliční strany, na což ANO přistoupilo až po delším jednání. Premiér Sobotka z ČSSD navrhl ANO člena své strany jako místopředsedu ANO ve smyslu dřívější dohody, ale jeho návrh byl kategoricky odmítnut. Po dalším jednání obě strany se dohodly na kompromisu nového návrhu vhodné osoby, je však otázka, zda tím bude plně uspokojen účel prováděného řešení, zamezení vzniku střetu zájmu.

         Stále se vyskytují případy porušování zásady demokratického zřízení -alokace státních zakázek zájemcům podnikatelů na základě soutěže. Je známo, že zakázky jsou umísťovány u podnikatelů autokratickým a autoritativním způsobem, využívajícím staré známé firmy, někdy předražené, mnohdy i korupčně zaměřené a také korupčně využité. Tento postup je často vytýkán u dodávek, které jsou po dokončení dodávky uhraditelné z fondů Evropské unie, která je mnohdy pro jejich přehnanou cenu a nebezpečí korupce neproplatí a nakonec musí být proplaceny z našeho rozpočtu za cenu růstu našeho státního dluhu.

         Naše koaliční vláda vypracovala takový státní plán, který je nemyslitelné splnit z našeho nedostatku finančních prostředků. Dokonce jsme se rozhodli zrušit peněžní prostředky, které občané musí hradit za léčebné výkony a za léky a stát počítá jen s tím, že se mu nějak podaří úhradu na tyto poplatky nalézt do rozpočtu. Vůbec na státních rozpočtech se často nadměrně hřeší. Výkony se naplánují a úhrady se nenajdou a vláda musí marně hledat úhradu v rozpočtu ve státním dluhu. Je zneužit způsob v hojných slibech, co stát všechno vykoná a nesplní. Stát po skončení běžného hospodářského roku zřídka přistupuje k tomu, že prozradí, zda a proč nesplnil plán.

         Je stálou naší bolestí, že se našemu státu nedaří řádně vybírat daně a poplatky. Kde bere naše vláda naději, že se jí podaří opatřit daně a poplatky, bez nichž stát nemůže existovat. Je podivné, že se naše koaliční vláda zatím dohodla, že jejím nejbližším úkolem nebude vybírání daní. Co tedy chce dělat?

         Bolestí našeho státu také bývá, že stávající podniky často mění své označení a adresu. Pokud někteří podnikatelé hledají určitý podnik na jeho adrese sídla, shledají, že třeba velký podnik má své sídlo v poschodí panelového domu, je tam jeho označení, ale nikdo tam není přítomen a ani nájemníci toho domu nevědí nic o jeho pracovnicích, neznají je třeba vůbec, nikdy je neviděli sídlo užívat. Jak je tento stav možný? Byl snad podnik přemístěn do ciziny, existuje vůbec ten podnik?

         Ministři některých ministerstev mají povinnost žádat příslušné úřady o vystavení potvrzení, že jsou schopní zastávat vedoucí postavení funkce jen tehdy, mají-li splněny podmínky k přístupu k určitým druhům tajemství. Mají ministři koaliční vlády, kteří podléhají takovýmto podmínkám, splněny předpoklady k funkci jako ministr na přiděleném ministerstvu, kteří takovéto potvrzení dosud nemají, podali si žádost o potvrzení této náležitosti a jak řešit tento nedostatek?

         Byli žádáni ministři a jejich zástupci, pokud vlastní vyšší míru majetku, jak tento majetek nabyli a zda snad nedošlo u nich k nějakému nedovolenému obohacení. Pokud ještě u nás neexistuje příslušný zákon, je třeba se předem přesvědčit, zda na straně funkcionářů neexistuje nějaká nedovolená forma obohacení.

         Je nám dobře známo, jak je snadno zneužít existenci akciových forem vlastnictví na držitele akcie a nikoli na určité jméno, což vedlo k tomu, že tato jejich hodnotová forma ve světě byla již dávno opuštěna. Přestože nám tento jejich nedostat je dostatečně znám, držíme se stále tohoto druhu akcií a doplácíme na to v peněžním styku. Je proto již nejvyšší čas, kdy i

my tuto peněžní formu opustíme.

         Jsme svědky toho, jak naše podniky se se svou výrobou stěhují do ciziny, jak se tam „perou“ celé vysoké částky peněz a pozorujeme, jak se výrobní hospodářství a podnikání pozvolna mění v hospodářství finanční, usilující rizikovou koupí a prodejem cenných papírů, peněžních dokladů o půjčkách, dlužních úpisech a jejich derivátů dostává do popředí obchodu, přičemž mnoho pracovníků přichází o zaměstnání a je tu snaha rychle a co nejvíce zbohatnout. Podnikatelé ve výrobě statků přecházejí do bank, peněžních ústavů, stávají se manažery v bankách, bankéři, sedícími na burzách u počítačů a telefonů a sledující pohyby a toky peněz do celého světa. Jejich zisky představují mnohonásobky jejich dřívějších výdělků, nepočítají zisky na miliony, nýbrž na miliardy či biliony. Ale také případně i těžce krachují a bankrotují. To je dnešní i budoucí stav a obraz podnikání.

 

 

         Po skončení protektorátu Čechy a Morava první volby v našem státě Československé republiky se konaly v roce 1946. Dopadly však silně ve prospěch komunistů. Tu dostali v Čechách a na Moravě 40% hlasů, na Slovensku to bylo pro komunisty slabší. Jejich zisk v naší části země byl důsledkem toho, že Agrární strana vůbec vlivem komunistů nekandidovala a to také bylo přáním Lidové strany, strany národně socialistické a Sociálně demokratické, které se podílely na hlasech agrárnických. Komunisté také získali tím, že naši Němci neměli stranu, ale pokud volili komunisty, to se jim dovolovalo. Naše země také byla nakloněna Rusům a komunistům, že zvítězili nad Německem a podíleli se na našem osvobození. Komunisté začali vehementně propagovat Rusko, president Beneš také byl nakloněn Rusku a naši komunisté využili politického zvratu u nás a nastolili roku 1948 svůj komunistický režim. Prvá kapitola této úvahy nám osvětluje vznik síly naší komunistické strany.

         V prvé kapitole této úvahy poznáváme velký dosah náboru nových straníků pro Komunistickou stranu a uvědomili jsme si zvýšenou míru kolaborace občanů státu s komunistickým režimem. Jestliže občané měli žít několik desetiletí pod tímto režimem, znamenalo to pro ně takový myšlenkový a morální vliv, který nebylo možno odstranit jen během nějakého krátkého období. To by potřebovalo větší délku života bez tohoto vlivu komunistického ducha na občany. A tak dostatečná doba oproštění od tohoto vlivu zde nebyla.

         Známý socialistický politik je přesvědčen, že existovala normalizace a že od roku 1968 až do roku 1989 v naší zemi neexistovala totalita. Můžeme jej považovat za slušného a rozumného politika, ale mýlí se v tom, že u nás neproběhla normální normalizace, nýbrž že šlo jen o komunistickou normalizaci. Zmizel komunistický exces padesátých let, ale za plné vlády materialismu, totalitarismu a chybějící morality. Je patrné, že o mnohých věcech nelze dojít k dohodě. Komunista nenalezne důvěru k osobě věřící v základní hodnoty a bude vždy pro něho pevným přesvědčením, že kdo není zajedno s jeho myšlením, je eo ipso facto proti němu.