Odkaz na úvahu: 1. Proč jsme se nevypořádali s komunistickým režimem?“ V této úvaze je dosti podrobně po stránce právní vysvětleno, co vedlo v roce 1989 v našem státě k selhání tohoto vypořádání. Nebylo jednáno po právu a pravda a spravedlnost byla vykázána z naší společnosti.
Ruský car – Stalin – Ortodoxní ruská církev – ruský imperialismus: Tuto spojitost vlivů nemůžeme opomenout. Ruská historie nám potvrzuje, že ruský car se svým samoděržavím prakticky uskutečňoval imperialismus a v tom jej následoval i Stalin a ruská ortodoxní církev věrná carovi také nebyla proti tomuto zaměření. V tom byla věrná Stalinovi i církev, která mu sice vytýkala postup spojený s náboženstvím, ale nikoli postup jeho politické orientace. Spatřujeme to i dnes na postoji našeho Václava Klause vůči snahám ruské země. Proto musíme přiznat toto zaměření naší země i do let po druhé světové válce.
Vítězství Stalinovo a Sovětského svazu nad Hitlerem a naše sovětské osvobození po druhé světové válce: Vzpomínáme na věrnost statečnému boji Sovětské země o vítězství země proti Hitlerovi a na naši vděčnost Rusku. Tehdy naše komunistická strana a hromadné sdělovací prostředky se rázně stavěly proti jakékoli negativní zmínce o Rusku a socializmu, mlčelo se i o podílu Spojenců a Ameriky na vítězství nad Hitlerem. Vděčnost za vítězství a naše osvobození bylo přiznáno výlučně a nekriticky Sovětskému svazu.
"Nejsme jako oni“: Tímto heslem doběhli komunističtí činitelé, zvláště do veřejnosti proniknuvší „osmašedesátníci“, nekomunisty, aby nekomunistickou společnost ubezpečili, že už u nás nehrozí komunistické nebezpečí, neboť oni již nesledují cíle a zájmy své komunistické strany let padesátých. Nemají s bývalou KSČ nic společného, jsou stranou novou, úřady uznanou, nehlásí se k původní KSČ, jejíž omyly uznávají. Toto tvrzení byl však jen zastírací manévr, aby na stranách nekomunistických byla opuštěna snaha o zrušení komunistické strany. A komunistům se toto oklamání oponentů podařilo, neboť i v cizině se věřilo, že naši komunisté sami vymřou. Na tento svůj omyl doplácíme i dnes, KSČM i nadále existuje v původních cílech.
Vzpomeňme jen na kytaristu a písničkáře Karla Kryla, který se tímto heslem zabýval a zemřel po útrapách v mladém věku stejně jako Karel Čapek. Karel Kryl, vzácný charakterní a morální myslitel, uvedl toto stanovisko s básnickou stručností již v roce 1991: „Jsou dvě vražedné věty pro tuhle republiku. Nebudeme jako oni a Neznám špinavé peníze.“ V prvním případě mu vadilo, že nebyli pohnáni před spravedlnost pachatelé komunistického bezpráví. Nedojde-li k potrestání viníků, nastane politický marasmus. Nejde o kolektivní vinu – existuje mnoho velmi konkrétních lidí, kteří jsou fakticky odpovědni za stav této země. Ve druhém případě mu byl podezřelý československý model privatizace potřebných zákonů. „Vidím pána, který si v rámci malé privatizace koupil za 330 milionů pivovar. On si na to prý uspořil. „To byl asi velmi starý pán“, glosoval ironicky. Jeho obavy se bohužel naplnily.
Nová česká vláda, president Havel a jeho druzi z Charty 77 byli ve svých vládních funkcích příliš nezkušení, než aby mohli čelit zkušenějším komunistům, premiéru Čalfovi a jeho dalším druhům, při naléhavém úkolu přetvoření politického systému našeho státu.
Volby v Československu roku 1946:
|
KSČ Čechy
|
43,25%
|
|
Morava
|
34,46%
|
m:
|
93
|
m%:
|
31,0%
|
|
ČSNS Čechy
|
25,20%
|
|
Morava
|
34,46%
|
m:
|
55
|
m%:
|
18,3%
|
|
ČSL Čechy
|
16,27%
|
|
Morava
|
27,56%
|
m:
|
46
|
m%:
|
15,3%
|
|
ČSSD Čechy
|
14,96%
|
|
Morava
|
16,70%
|
m:
|
37
|
m%:
|
12,3%
|
|
DS Slov.
|
61,43%
|
|
|
|
m:
|
43
|
m%:
|
14,3%
|
|
KSS Slov.
|
30,48%
|
|
|
|
m:
|
21
|
m%:
|
7,0%
|
|
SS Slov.
|
4,20%
|
|
|
|
m:
|
3
|
m%:
|
1,0%
|
|
SP Slov.
|
3,11%
|
|
|
|
m:
|
2
|
m%:
|
0,7%
|
|
Prázd. Čechy
|
0,31%
|
|
Morava 0,44, Sl. 0,78
|
|
Volby po vysídlení Němců. První volby v Československu po druhé světové válce a zároveň jediné po nástupu komunistů k moci a poslední provedené v systému politické soutěže až do roku 1990.
Na volbách roku 1946 se projevilo jednak uvažování občanů podle uvedených předchozích odstavců, probíhalo po odsunu Němců, některým Němcům, kteří u nás zůstali a vstoupili do KSČ, bylo dovoleno volit, především však volby ovlivnila skutečnost, že byla zakázána agrární strana v Čechách a nevolila, což s radostí přijaly strany ČSNS, ČSL a ČSSD. Na Slovensku však existovala demokratická strana, proto komunisté na Slovensku nebyli tak úspěšní jako v Čechách. Nesvobodné volby pozdější u nás končily vždy na vítězných komunistech. Komunisté měli obavu z voleb příštích, a proto přijali s radostí Únor 1948.
Nábor členů KSČ po Vítězném Únoru: Komunisté viděli, že musí provést velký nábor do své strany v r. 1948 a noví členové byli přijímáni i donucením. Přijímali i nevhodné členy, neboť počítali s tím, že se snadno zbaví později nevhodných členů, až je nebudou potřebovat. Věděli však, že získání nového členstva je nezbytným úkolem, neboť část členstva již ztratili jejich vyloučením a jejich vystoupením, strana však potřebuje počtem členů prokázat svou moc, sílu a autoritu. Nábor nového členstva byl provázen velkou snahou, důrazem a úsilím, zvláště proto, že na straně nových příjemců a příznivců se neprojevovala přílišná ochota. Komunističtí činitelé sice zemědělským bezzemkům slibovali rozparcelování statků bohatých sedláků, ale svou snahou řešit otázky venkova vytvářením zemědělských družstev zklamali mnohé zájemce svým příslibem výhod vstupu do strany se ziskem zemědělské půdy. Mnozí tovární dělníci, kteří za cenu zvýšené pracovní kolaborace s Němci a za materiální výhody v protektorátní době, kterým jejich postup byl nyní Čechy vytýkán, odreagovávali své svědomí krutým postojem vůči Němcům a německým kolaborantům (viz např. známý případ osazenstva židenické továrny a masakr německých občanů) a vítali nabízené členství ve straně spojené se smazáním dřívějších svých chyb a krutostí. Příslušníci inteligence si byli vědomi, že vstupem do KSČ ponesou odpovědnost za případné chyby a zločiny této nemorální politické organizace, že stěžují svým rozhodnutím postavení všech těch, kdo se brání proti aktivní pomoci zlu a čelí všem tlakům za cenu vlastních nesnází a těžkostí. Tak část inteligence dala přednost slibovaným výhodám účastí ve straně, ovšem za cenu výčitek svědomí, kterými, pokud jde o lidi charakterní, trpí dodnes. Vyměnili totiž určitou materiální či duševní výhodu za klid svědomí. A pro svůj opravený postoj zůstávají v naší vážnosti a lásce, pokud svůj ústupek vyrovnali svým vzděláním, postavením a morálním přínosem.
Charta 77 a „osmašedesátníci“: Charta 77 byla neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala „politickou a státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se zavázala při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách. Iniciativa působila v letech 1977 až 1992. Pojmenována je podle dokumentu Charta 77 (Prohlášení Charty 77) z 1. ledna 1977. Přestože byl počet signatářů Charty vzhledem k celkovému počtu obyvatel malý, je Charta považována za jednu z nejvýznamnějších akcí odporu vůči předlistopadovému režimu v období normalizace po roce 1968. Naděje na ovlivnění situace v jedné ze zemí bývalého sovětského bloku se však vyplnily jen částečně, přestože Charta budila u nezanedbatelné části obyvatelstva určité sympatie. Tím, že nezískala výraznější podporu obyvatelstva, se lišila od o tři roky později založeného polského odborového hnutí Solidarnošč, které se stalo brzy masovým, vyzvalo komunistický režim ke střetu v boji o politickou moc a později i přispělo k jeho pádu. Jedním z podnětů k sepsání Charty 77 byli členové undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe. Charta 77 nebyla žádnou organizací, neměla žádné stanovy ani trvalé orgány a nevytvářela základnu opoziční politické aktivity, což by opouštělo hranice československého práva. Někteří signatáři podle internetu byli přinuceni ke spolupráci s StB. Na konci 80. let se začal komunistický režim hroutit a někteří členové v Charty to využili ke své angažovanosti v Občanském fóru a později v Občanském hnutí. Po svržení komunistického režimu byla činnost v Chartě dnem 3. listopadu 1992 oficiálně ukončena.
Je nepochybné, že Charta jako občanská iniciativa udělala toho pro náš stát více svým kritickým hlasem a svou iniciativou než další iniciativy pozdější doby, „Jevičská výzva“, „Impuls 90“, „Děkujeme, odejděte!“, „Setkáni na Václavském náměstí“, „Prohlášení 2000 slov v roce 2000“. Kdyby vystupovala se svou kritikou v letech padesátých, byla by její aktivita spojena jistě s doživotími tresty na svobodě i se ztrátou životů. Je také nepochybné, že mohla existovat jen jako občanská a kritická iniciativa a nikoli jako otevřený boj s komunismem, což jsme jako občané od ní neprávem požadovali. Ale její činnost byla spojena i s některými negativními stimuly, o nichž zde mluvíme a které byly ku prospěchu komunistickému režimu a za něž také někdo nesl odpovědnost.
Komunisté, kteří byli přímými tvůrci režimu padesátých let, ale i ti, kteří z prospěchu vstoupili do této strany po jejím náboru na doplnění počtu členstva, pociťovali výčitky svědomí za odpovědnost režimu za padesátá léta a za nesvobodu ve státě a pro uklidnění svědomí vstupovali do Charty 77 jako organizace, která oponuje komunistům. Uklidňovali sice své svědomí, ale svým počtem a smýšlením ovlivňovali mysl členů Charty a působili kontraproduktivně s ohledem na zdravé myšlení celého národa. Podle sdělení jednoho vedoucího člena Charty, jehož tehdejší projev jsem slyšel, počet komunistů dosáhl v té době 70% počtu členů Charty. Tento vliv byl silně škodlivý pro budoucnost našeho státu. Z tohoto důsledku ovšem nemůžeme vinit Chartu, která nemohla za tento nadměrný vstup komunistů, kteří si chtěli uklidnit své svědomí.
Je otázkou, zda velký počet členů Charty reprezentujících Plastik people, zaměřených na zábavu, hudbu, zpěv a touhu po společenském setkání, nebyl vadou na náplni Charty. Jednou jedna členka z mluvčích Charty, která po skončení komunistického režimu dosáhla postavení poslankyně v parlamentě, při projednávání jakéhosi návrhu, příznivého komunistům, hlasovala stejně jako komunističtí poslanci. Když na to byla upozorněna, omlouvala se, že ani nevěděla, o čem se hlasovalo. Když jí však bylo vytýkáno, že hlasovala v rozporu s účelem Charty, podotkla, že cílem Charty nebyl boj s komunismem, nýbrž to, že členové Charty se chtěli bavit, zpívat, společensky se stýkat. Tento obsah zábavy v podstatě Charty jistě byl zahrnut, ale je otázkou, zda jeho přehnání nebylo na úkor kritické iniciativy. Není pochyb o tom, že hudba, zpěv, zábava a společenský styk byly velkou částí setkání Charty na úkor kritické občanské aktivity a iniciativy. Tolik o nepodstatné složce Charty. Vraťme se však k našemu tématu.
Normalizace: Po období vysoké aktivity komunistického režimu v naší zemi nastoupilo mírnější období tzv. „normalizace“ v letech 1969 až 1989. Čelný funkcionář ČSSD Lubomír Zaorálek prohlásil, že od roku 1969 v naší zemi neexistovala již žádná totalita komunismu a že kdo toto by tvrdil, rozdmýchával by v naší společnosti primitivní antikomunismus. V době normalizace u nás prý normální občané se neměli špatně, potíže měla jen malá skupina těch, kdo měli problémy s Bezpečností. Jakkoli si vážím tohoto politika pro jeho četné projevy, tato jeho slova jsou v příkrém rozporu se skutečností. Důkazem jsou policejní spisy StB po dobu normalizace, které prokazují, že StB a tedy komunistický režim nikterak nepolevil ve své aktivitě v období normalizace, třebaže již nešlo o excesy padesátých let. Měl jsem možnost při své trojí návštěvě v Pardubicích v době normalizace nahlédnout do uvedených spisů a přesvědčit se, že komunistická zvůle a její persekuce stále pokračuje. Spisy StB jsou toho jasným důkazem, a kdo by tvrdil, že normalizací končila komunistická persekuce, buď by se hluboce mýlil, anebo by vědomě lhal. Komunisté totiž i nadále sledovali a sledují své zločinné materialistické a morálce se protivící cíle, které pocházejí od podstaty tohoto učení a hnutí a jsou jeho důsledkem. Pokud komunista neodstoupí od svého materialistického světového názoru, nelze očekávat, že by uskutečnil nějakou normalizaci. Jeho normalizace zůstane jen komunistickou normalizací, nemající nic společného s láskou k bližnímu, k rovnosti lidstva a k toleranci. Někdy slýcháváme, že jako černoch se nemůže stát bělochem, tak také komunista se nemůže změnit na člověka věřícího. To je však hrubý omyl. Barva pleti je ovlivněna sluncem, jak určitého člověka, tak i jeho rodových příslušníků, tento stav nelze změnit, obsah smýšlení však ano. Křesťané po svém nástupu nahradili pohany, Židy, ať to byli černoši či běloši a sami se také stali černochy či bělochy.
Ústav pro studium totalitních režimů. (ÚSTR): Tento ústav byl založen ke zkoumání a zhodnocení doby nesvobody a období komunistické totalitní moci či k dokumentaci nacistických a komunistických zločinů; tato instituce byla ustavena k 1. srpnu 2007. Zpřístupněním Archivů a dat podle iniciátorů vznik ústavu měl zabránit zkreslování výkladu české historie. Orgány ústavu jsou Rada Ústavu a ředitel Ústavu. Rada Ústavu je jeho výkonným orgánem; skládá se ze sedmi členů volených a odvolávaných Senátem parlamentu ČR na funkční období v trvání 5 let. Ústav začal řádně fungovat dne 1. února 2008. K činnosti ústavu byla zřízena také zvláštní podřízená instituce Archiv bezpečnostních složek, který je správním úřadem.
Podle původního ustanovení členy Rady neměli být bývalí komunisté, neboť jejich účast by byla v rozporu s cílem ÚSTR, neboť by měli zájem na tom, aby určitá rozhodnutí Rady nevedla k diskreditaci zločinů komunismu a případně i ke zničení takových dokladů Archivu, které by vypovídaly o zločinech komunismu. Ale tato opatrnost nebyla důsledně plněna, neboť již po řadu let členy Rady byli dva bývalí komunisté. Dokonce když v našem Senátu, který rozhoduje o ustanovování odvolávání členů Rady, ČSSD dostala vedoucí postavení, byl odvolán ředitel ÚSTR Daniel Herman a celá Rada. ČSSD tuto změnu uskutečnila, protože chce mít pod svou mocí Archiv dokladů a počítá s tím, že by případně využila své pomoci komunistům k tomu, aby s nimi mohla utvořit někdy v budoucnu koalici ve vládě. Nezmění-li se tento stav, bude celý cíl ÚSTR bezcenný a bude sloužit jen pochybným cílům ČSSD a zločiny KSČ upadnou v zapomenutí.
Tajnost a lež v jednání: Jestliže v našem státě žijeme v takové nejistotě a nepochopitelných poměrech, je to zaviněno také tím, že vedoucí političtí a ekonomičtí činitelé nás ponechávají v neznalosti věcí, v zatajování skutečného zla a ve lži. Všimněme si jen jednotlivostí. Po listopadové „sametové revoluci“ jsme byli upozorněni, že si musíme utáhnout opasky, abychom se ekonomicky dostali na úroveň vyspělých západních států. S tím jsme počítali, třebaže jsme chtěli žít v blahobytu jako na západě a pracovat jako v socialismu, což byl nereálný nesmysl. Dodnes si vzpomínám na případ jedné známé paní, která byla schopna plnit svou socialistickou pracovní povinnost a zároveň během pracovní doby zjistit, kde se v okolí prodává zásilka banánů a během pracovní doby opustit práci a přihospodařit pro svou domácnost 1 kg banánů. Za socialistického výkonu pracovní povinnosti toto bylo možné.
Počet členů některých politických stran: KSČ měla v roce 1947 2,5 milionu členů, v roce 1949 2,3 milionu členů. Tato dvě léta prováděla velký nábor nových členů. Jinak v ostatních letech konce minulého století se počet pohyboval různě, od 1,4 do 1,7 milionu členů, poslední údaj z roku 1989 je 1,7 milionu členů.
Internet uvádí u několika politických stran počet členů, který se velmi liší od údaje KSČ konce 90. let minulého století. Tak udává u KSČM současný stav 51.000 členů z původních snad 100.000, přičemž stav stále klesá ročně o 6-7%. Nevylučuje se však, že pokles mohl dosáhnout i 42.000. ODS má stav 21.000, TOP 09 roku 2013 3.600, ČSSD roku 2013 23.000, KDU-ČSL roku 2013 31.900, Strana zelených roku 2013 1.300, strana ANO roku 2013 800 + 7.000 sympatizantů.
Internet uvádí, že stranické preference nevyjadřují volební výsledek.
Pokus o vlastní shrnutí.
V uvedeném článku jsou obsaženy některé z případů, kdy mnozí lidé napomáhali a podporovali komunistický režim, ať už bona či mala fide a zmíněné případy nejsou nikterak taxativní, nýbrž náhodně zvolené, vedle jiných, které by bylo možno ještě uvést. Tato fakta mají nás jen uvědomit, jak obtížné je pro člověka vyvarovat se všem determinacím, která jej v životě provázejí a vyhnout se tomu, aby případně nepodporoval sám nějaké zlo. Kterýsi římský filosof či básník si kladl otázku, jak je to možné, že třebaže dovede poznávat dobro a zlo, schvalovat to dobré, nakonec se dopouští toho špatného. Vystihl tento problém slovy: „Bona cognosco proboque, sed deteriora sequor“. Kde se to v člověku bere, že je ochoten nechat se ovládat zlem? Tento problém se netýká jen antického člověka, ale i těch lidí v článku uvedených. Jak je možné, že uznáváme od nepaměti klady dobré rodiny pro lidskou společnost a „mudrujeme“ o otázkách homosexuality, její formy registrovaného partnerství, jak nahradit váhu rodiny? V případech v tomto článku uvedených lidé jednali rozumově, logicky, v souhlase s duchem doby, a přece určitým způsobem podporovali zlo. Domníváme se, že sametovou revolucí v listopadu 1989 je vše vyřešeno a přitom zapomínáme, že ducha zla se nezbavíme, když jej necháváme zakotvený v našem okolí i v nás samých a že za takovéhoto stavu duch sám nezmizí. Stojí to jistě za zamyšlení.
Josef Plocek