Často slýcháváme nebo čítáváme o klerikálech a klerikalismu. Poněvadž tyto pojmy, jak se zdá, nejsou dosti vyhraněné a sahají od pojetí čistě pejorativního a citově determinovaného až po pojetí historicky zcela doložené a objektivní, je třeba se nad nimi zamyslit.

      Ottův Naučný slovník vymezuje pojem „klerikální“ takto: „Slovem tímto, které ve vlastním svém významu nemá ostré příchuti, označuje se stranický směr politický, který se zasazuje o větší vliv duchovenstva na světské záležitosti. Směru takovému říkáme klerikalismus, stejně pak straně, která má podobné snahy, strana klerikálů“.

      Slovník cizích slov Jana Kubišty a Ladislava Rejmana (1959, Státní pedagogické nakladatelství, Praha) u tohoto hesla pak uvádí: „Klerikalismus pejor. úsilí o kněžské výsady, snaha o politické uplatnění katolické církve, zneužívání náboženství k politickým účelům“.

      Jak je patrno z obou citovaných definic, pojmy „klerikální“ a „klerikalismus“, případně „klerikál“, obsahují silně citové zabarvení a lze je používat větší měrou jako slov pejorativních. Z druhé strany však definice Ottova Naučného slovníku je důkazem toho, že jde o slovo, které nemusí mít nějaký pejorativní význam, že jde o pojem, který možno chápat nepodjatě, objektivně, bez jakýchkoli přimíšených předsudků. Takových slov je, bylo vždy a také vždy bude více. Vzpomeňme si jen na dobu minulých 60ti let, kdy pojem „bolševik“ označoval z jedné strany zcela objektivně člena jedné, větší a mocnější frakce ruské dělnické stany a z druhé strany toto slovo se stalo dokonce nadávkou s významem pejorativním. Nebo slovo „fašista“ vedle svého původního obsahu nabylo za nadvlády Německa koncem třicátých a začátkem čtyřicátých let tohoto století tak silného nádechu negativního, že se stalo nejen nadávkou, nýbrž i podnětem pro případnou politickou a soudní persekuci osob takto označených. Věnujme se však původnímu významu slov klerikální a klerikalismus.

      Stranický klerikalismus hrál v minulosti velmi značnou roli v mnoha státech, ať už to bylo ve větší míře třeba v bývalém Rakousku-Uhersku či ve Slovenském státě v letech 1939-1945 nebo v menší míře ve státech jiných. Pochopit a vyložit plně obsah a rozsah tohoto pojmu neobešlo by se bez nutného historického zkoumání. Takováto studie by však byla značně náročná časově, a proto i za cenu neúplnosti této úvahy budeme abstrahovat od historického aspektu uvedených pojmů a spokojíme se jen logickým rozborem s přihlédnutím k současnosti.

      Z hesla „klerikální“ v Ottově Naučném slovníku vyplývá, že autor definice si nečiní nárok na její absolutnost a obecnost. Autor definice praví, že slovem „klerikální“ se často označuje určitý stranický směr politický, neoznačuje se tedy převážně, většinou, apod. Autor definice zde tedy přímo neoznačuje, že i v nepejorativním významu možno mnohdy chápat pojem „klerikální“ jinak než vyznačuje definice.

      Vyjděme tedy z klerikalismu jako ze stranického a politického směru, který se zasazuje o větší vliv duchovenstva na světské záležitosti. Tato definice nám předkládá přinejmenším tři podstatné znaky klerikalismu: jednak stranickost, jednak prosazování vlivu duchovenstva, jednak vliv na světské záležitosti.

      a) Není pochyby, že autor definice odvozuje „stranickost“ od slova strana, rozuměj politická strana. Nejde tedy o jakýkoliv směr politický, nýbrž jen takový, který vzniká nebo se uplatňuje v politické straně. Nepůjde proto o politický směr diktovaný např. panovníkem v absolutní monarchii, členem nějaké vládnoucí a nestranické oligarchie, dobyvatelem země apod. Politický směr musí v tomto případě diktovat a prosazovat politická strana. Bez existence prosazující strany nebylo by ani klerikalismu. Kdyby např. v nějaké zemi panovník vehementně prosazoval sebe větší výhody vyššího nebo i nižšího kléru, nešlo by o klerikalismus. Když v minulosti duchovní stav prosazoval svá privilegia a své požadavky, nešlo o klerikalismus, neboť neexistovala tehdy politická strana, nýbrž stavovské zřízení a klérus prosazoval své požadavky jako stav, stejně jako jiné požadavky prosazovaly jiné stavy. Pojem „klerikalismu“ se mohl etablovat teprve po zániku stavovského zřízení a v období existence politických stran, aby požadavky kléru byly prosazovány politicky cestou politických stran.

      b) Definice Ottova Naučného slovníku mluví sice o prosazování většího vlivu duchovenstva, ale neříká výslovně, kdo o tento větší vliv se zasazuje. Pojmovým znakem klerikalismu proto není, že by to musel být jen klérus, nýbrž autorem směru mohou být i osoby neduchovní a také tyto či jiné osoby neduchovní mohou se zasazovat o větší vliv duchovenstva. Nezáleží tedy pro naplnění pojmových znaků klerikalismu na tom, aby duchovní byli členy nějaké politické strany, která prosazuje jejich zájmy, nýbrž stačí, když zájem duchovenstva budou prosazovat laičtí členové strany. Pojmový znak bude naplněn dokonce i tehdy, když laici cestou strany se budou zasazovat o větší vliv duchovenstva na světské záležitosti, třebaže duchovní s takovouto náplní politického směru nebudou souhlasit, ať už zásadně nebo za daného historického stavu. V tomto případě půjde tedy o klerikalismus přes nesouhlas kléru.

      c) Konečně třetím hlavním pojmovým znakem je postulát vlivu duchovenstva na světské záležitosti. Domnívám se, že tato složka definic je nejproblematičtější a nejkomplikovanější. Co jsou to světské záležitosti a proč duchovní osoby nemají mluvit do světských záležitostí?

      Kdyby duchovenstvo nesmělo mluvit do světských záležitostí, mohlo, ale nemuselo by to znamenat omezení občanských práv duchovních osob. Zaručují-li nové demokratické ústavy stejná práva všem občanům bez rozdílu pohlaví, povolání, náboženství a politického přesvědčení, pak duchovní osoba jako občan státu má stejná práva na ovlivňování světských záležitostí jako kterýkoli občan neduchovní, duchovní pak nemají ani více ani méně práv než ostatní občané. Má-li podle ústavy občan aktivní a pasivní volební právo, má toto právo i osoba duchovní jako plnoprávný a normální občan státu.

      Občan duchovní nemá tedy méně poltických práv než každý jiný občan státu. Nemá však ani více takových práv. Pokud duchovní osoba by si osobovala větší míru, než odpovídající jejímu občanství, práv zasahovat do státních záležitostí, překračovala by mez svých práv a pak v této zvýšené míře by duchovní osoba mohla být omezena na svém vlivu na takové dění. Věc však není tak jednoduchá a jednoznačná. Je známo, že občané státu cestou politických stran maximalizují své požadavky a že ve vzájemném střetu zájmů prosazovaných jednotlivými politickými stranami při demokratickém zřízení a při dodržování demokratických postupů a zásad vykrystalizuje konečný poměr nároků prosazovaných jednotlivými stranami. Dokud nedojde k hlasování, k volbám apod., do té doby není a nemůže být známo, která strana vznáší přemrštěné požadavky a překračuje tak své oprávnění účasti na světských záležitostech. Jak tedy odhadovat předem, který požadavek je přemrštěný a jak odhadnout, který požadavek duchovní osoby není přemrštěný? Odpověď na tuto otázku není někdy snadná. Neméně komplikovaná bude odpověď na otázku, co je a co není světskou záležitostí. Otázka stanovení výše nákladů na opatření výživy pro obyvatelstvo země je nade vši pochybu otázkou světských záležitostí. Proto bychom mohli snadno učinit závěr, že duchovní osoby by neměly mít většího vlivu na rozhodování v této záležitosti než by odpovídalo jejich hlasovacímu právu. Naproti tomu otázka účasti občanstva na kultových právech a náboženské vyžití nebude patrně světskou záležitostí, do které by duchovní osoby neměly co mluvit a zvýšený vliv těchto osob by byl opodstatněný i při stanovení úhrady nákladů z veřejných prostředků na tuto sféru zájmů občanstva. Dejme tomu však dále, že požadavek na úhradu nákladů na živobytí by se dostal do střetu s požadavkem na úhradu nákladů na kultové potřeby. Jedná se v tomto případě o světskou záležitost nebo ne? Mohou duchovní osoby větší měrou zasahovat do těchto záležitostí či nikoliv? Nebo zákonodárce bude řešit otázku zrušení či uchování trestu smrti. Můžeme tuto věc považovat za výlučně světskou záležitost? Vždyť otázka trestu a trestání je do značné míry otázkou mravní a oblast morality patří také do sféry, kde by měl být slyšen hlas osob duchovních. Budeme-li takto zkoumat řadu světských záležitostí, shledáme, že mravnost v nich bude hrát velmi důležitou roli a že tedy řada záležitostí nemá charakter výlučně světský, ať už se bude jednat o záležitost samu nebo případně o její důsledky, a že tedy proto nelze odmítat větší míru vlivu duchovních osob na takovýchto záležitostech. Kde však nalézt hranici, co je a co není světskou záležitostí? Někdy bude zjištění této hranice věcí velice jednoduchou, jindy však velmi obtížnou.

      Dejme tomu nyní, že členové určité politické strany se rozhodnou pro to, aby vliv duchovních osob na světské záležitosti byl větší, a budou to prosazovat stranickou a politickou cestou. Pak z hlediska definice shora uvedeného půjde o jasný klerikalismus. Půjde však při tom o spontánní přání a požadavek plnoprávných občanů, neboť občané přece mají právo stanovit si stranický a politický směr, o nějž usilují. Mohlo by dokonce dojít k tomu, že takováto klerikální strana by dosáhla absolutní většiny ve volbách ve státě, že by veřejné prostředky byly vydávány nepřiměřeně více na kultové potřeby obyvatelstva. Jistě takovéto případy by byly netypické, nenormální, i kdyby se k nim dospělo demokratickou cestou za primátu klerikální strany.

      Z definice musíme ponechat jako neřešitelné nepřesné vymezení „většího vlivu“. Toto vymezení přece nemůže znamenat vliv přesahující míru odpovídající občanským právům duchovenstva, neboť tato definice by jistě neopomenula, kdyby chtěla přihlížet k tomu, že duchovní osoby jsou také plnoprávnými občany. Lze proto těžko říci, co definice považuje za malý vliv, za normální vliv či přiměřený vliv a co za větší vliv duchovenstva na světské záležitosti.

      Zabývejme se nyní definicí Slovníku cizích slov. Pokud se týče vymezení klerikalismu v tom smyslu, že tento představuje úsilí o kněžské výsady, jeho rozpor by hic et nunc byl zcela zbytečný. V naší zemi již dávno neexistoval klerikalismus v této podobě, neboť ani v dobách, kdy se mluvilo ostře proti klerikalismu u nás, nešlo ve skutečnosti o potírání kněžských výsad.

      Máme-li považovat za klerikalismus snahu po uplatnění katolické církve, pak bychom si museli předem položit otázku, kdo projevuje tuto snahu po uplatnění. Bude-li tuto snahu uplatňovat sám panovník, nebudou tady ani historické ani jiné důvody, proč bychom měli takovéto počínání panovníka považovat za klerikalismus, nehledě k tomu, že by tu chyběl již dříve zmíněný prvek „stranickosti“. Kdyby takovéto snahy projevovaly jiné osoby ve státě, mohlo i nemuselo by jít o klerikalismus. Podobně by šlo nebo nešlo o klerikalismus, kdyby tyto snahy projevovaly samy duchovní osoby. Tato definice nám pak přesněji nestanoví kriteria, zda a kdy půjde o klerikalismus a kdy nikoliv.

      Dále u této definice bychom, se museli zastavit u slov „politické uplatnění“ a „katolická církev“.

      Budeme-li chápat smysl „politické uplatnění“ jako angažovanost v politice jako aktivní účast duchovenstva při řešení politických otázek, pak by bylo třeba blíže zkoumat, o jaké politické otázky se jedná. Jednalo-li by se o otázky, které se týkají církve nebo v nichž je církev kompetentní sdělovat a prosazovat své stanovisko, pak by takováto angažovanost byla celkem samozřejmá a bylo zbytečné ji nazývat „klerikalismem“, neboť pak by takováto angažovanost byla celkem samozřejmá a bylo by zbytečné ji nazývat „klerikalismem“, neboť tato angažovanost by musela být vždy klerikální a nikoliv neklerikální. Kdyby šlo o jinou politickou angažovanost duchovních osob, která by nepatřila do jejich kompetence, povolání a poslání, mohlo by jít případně o klerikalismus, ale definice sama nám nedává kritérium pro posouzení.

      Mluví-li však definice o snahách o uplatnění katolické církve, je možno považovat toto vymezení za vadné a nedostatečné. Je sice pravdou, že v historii šlo v našich zemích a v zemích mocnářství Rakousko-uherského o klerikalismus stoupenců katolické církve, nebylo to však pravidlem. Naproti tomu v jiných zemích existoval klerikalismus církve anglikánské, církví protestantských apod. Klerikalismus je pojmově možný u kterékoliv církve či náboženské obce. Pojmově vzato, klerikalismus se může vyskytnout i u stoupenců jiných komunit než jsou náboženské obce, např. u stoupenců politických stran, ať jde o strany zájmové nebo ideové, sportovních organizací, různých zájmových organizací a sdružení, krajanských spolků apod. Vždyť stoupenci všech těchto organizací často naplňovali, naplňují a budou naplňovat pojmové znaky klerikalismu při zasazování se o větší vliv členů organizace na záležitostech, které příslušné organizace se netýkají. Stejně jsou známy v historii případy, kdy např. sportovní fanoušci cestou stranickou a politickou se snaží prosadit členy svého sportovního klubu na vedení politické funkce spojené s rozhodováním ve věcech sportovní činnosti, tak také jsou známy případy, kdy členové nějaké politické strany prosazují své sportovní stoupence do vedení sportovních klubů, aby v těchto klubech a jich prostřednictvím získávali pro sebe politickou oporu a podporu. I v těchto případech dojde k naplnění pojmových znaků klerikalismu a o klerikály, třebaže nikdo si to neuvědomí.

      Konečně třetí definice citovaného slovníku cizích slov ztotožňuje klerikalismus se zneužíváním náboženství k politickým účelům. I když v praxi někdy bylo a je problematické, zda došlo ke zneužití náboženství k politickým čelům, je nepochybné, že takovéto případy se vyskytovaly v historii a že pojmově je nelze vyloučit. Je nesporné, že klerikalismus v této podobě existoval a na mnohých místech existuje i dnes. Nedomnívám se však, že by tato definice zachycovala zcela přesně klerikalismus, neboť si všímá jen jeho určité negativní stránky. Dále by se takovéto definici dalo vytýkat, že precizovala určitý pojem pro zneužívání náboženství k politickým účelům a ponechává stranou skutečnost, že k politickým účelům lze zneužívat všeho možného, počínajíc vládou, parlamentem, stranou a končíc zbraněmi, mandelinkou bramborovou a propagandou.

      V této třetí souvislosti je možno přihlédnout i k té skutečnosti, že ve státech, kde je zavedena parlamentní demokracie a kde politické směry se uskutečňují cestou politických stran, a tak je tomu v převážné většině dnešních států, není dobře myslitelné, aby společenské skupiny, církve a náboženské obce nevyjímajíc, mohly prosazovat své potřeby, požadavky a zájmy jinak než prostřednictvím politických stran. Je např. známo heslo, kterým byla nesena domácí politika v našem státě a jehož smyslem bylo, že katolíci v ČSR mají jen tolik práv, kolik si jich vydobudou demokratickou cestou, tedy svými hlasy. Je poněkud překvapující, že se nejprve hlásá tato deviza a katolíci jsou odkazováni i na cesty parlamentní demokracie a cesty politických stran a pak se vytýká klerikalismus. Mohli-li katolíci u nás usilovat o prosazení svých požadavků jen cestou politickou, pak se to asi nedalo řešit bez klerikalismu a bez klerikální strany nebo strany, která byla takto označována.

      Shrneme-li tedy to, co bylo shora uvedeno o podstatných znacích pojmu „klerikální“, „klerikalismus“ a „klerikál“, pak možno říci, že ke klerikalismu náleží zasazování se o vliv cestou politické strany, neboť ve stoletích XIX. a XX. toto je převážný způsob, jak lze tento vliv uplatnit. V původním a užším smyslu klerikalismus pak znamená, že jde o zasazování se o větší vliv duchovenstva, zatímco v širším smyslu může jít o zasazování se o větší vliv i jiné či jiných skupin obyvatelstva země, jako je např. politická strana, zájmová organizace, klub, spolek apod. Konečně třetím nejpodstatnějším znakem klerikalismu v původním a užším významu je okolnost, že jde o vliv na záležitosti světské, tj. netýkající se výhradně zájmů a potřeb duchovenstva, ve významu pak širším vliv na takové záležitosti, které se netýkají přímo té společenské složky, která se o vliv zasazuje.

      Proto po mém soudu je možno klerikalismus v užším smyslu definovat jako takové politické snahy, proklamované a prosazované určitou politickou stranou, které se zasazují o větší vliv duchovenstva na světských záležitostech, tj. záležitostech, které se netýkají duchovenstva jako takového a kde pro duchovenstvo je požadováno více práv, než mu náležejí. V širším smyslu pak můžeme za klerikalismus považovat takové politické snahy, proklamované a prosazované určitou politickou stranou, které se zasazují o větší vliv především duchovních osob, ale i členů jiné složky společenského celku na takových záležitostech, které se netýkají této složky jako takové a kde členové složky společenského celku si osobují práva, která jim nepřísluší.

 

      Slovník cizích slov uvádí: „Pejorativní pojem klerikalismus znamená úsilí o kněžské výsady, snaha o politické uplatnění katolické církve, zneužívání náboženství k politickým účelům“. Tento pejorativní výraz nám spíše připomíná ideologii „klerikalismus“ ve smyslu učení Hannah Arendtové.

      Po první světové válce a po zániku říše Rakousko-Uhersko v Československé republice byl vydán tzv, „kazatelnicový paragraf“, který do určité míry omezoval duchovní osoby v jejich náboženském projevu. Bylo jim totiž zakázáno v duchovních kázáních a projevech, při mších sv., při exerciciích, rekolekcích, poutích apod. vyslovovat se ve prospěch či v neprospěch určitých politických osob a činitelů, idejí, politických stran, doporučovat osoby a strany. Naproti tomu však duchovní osoby mohly za politické strany kandidovat, mohly se podílet přímou účastí na činnosti politických stran, zúčastňovat se politického dění, politické činnosti, podle svých názorů doporučovat, na stranických schůzích se aktivně angažovat svými návrhy a doporučeními, vyslovovat se kriticky k jiným politickým stranám a funkcionářům. Omezující zákon duchovných osob při výkonu duchovenské služby zmizel.

      Druhý Vatikánský koncil ukončil tuto politickou angažovanost duchovních osob. Mlčící a umlčená církev katolíků chybí lidské společnosti, která neví, zda je to k jejímu prospěchu, když tu není kritický hlas morální autority.