Připamatujme si: autoritativní, autokratické a demokratické systémy: Pojem „autoritativní“ podle slovníku cizích slov znamená: stav příliš založený na autoritě, mající nebo vyžadující autoritu, nesnášející odpor, být rozhodný až diktátorský. „Diktaturou“ je pak 1. Neomezená vláda, moc jednotlivce nebo skupiny (např. vojenská diktatura); 2. Forma uskutečňování státní moci jednou politickou silou (např. diktatura proletariátu); 3. Diktátorský stát; 4. Neomezená moc, ovládaná diktátem. Diktátorem je pak neomezený samovládce. Zatímco autorita se vztahuje k legitimní moci, autoritářství je, přinejmenším podle liberálních a demokratických hodnot, spojováno se svévolnou nelegitimní autoritou. Zatímco konkurenční demokratické režimy se opírají o široké vrstvy lidu a tedy i o neomezenou pluralitu lidí a názorů a totalitní režimy se vůbec neopírají o pluralitu lidí a názorů, nýbrž pouze se týkají aktivních stoupenců totality a širokých vrstev mas a potlačených lidí, autoritativní režimy se neopírají o širokou paletu a pluralitu osob a názorů, nýbrž shromažďují jen část osob a názorů z tohoto celku, která přímo zastává a podporuje autoritativní režim a pro niž jsou cíle režimu dobře pochopitelné a předvídatelné. Z toho zároveň nezbytně plyne, že autoritativní režimy mají jiné zdroje legitimity než demokracie a shromážděné, mobilizované kapacity totalitních systémů. Zatímco konkurenční demokratické režimy se opírají o široké vrstvy lidu a tedy i neomezenou pluralitu osob a názorů a totalitní režimy se vůbec neopírají o pluralitu lidí a názorů, nýbrž pouze se týkají aktivních stoupenců totality a širokých vrstev mas a potlačených lidi, autoritativní režimy se neopírají o širokou paletu a pluralitu osob a názorů, nýbrž shromažďují jen část osob a názorů z tohoto celku, která zastává a podporuje autoritativní režim a pro niž jsou cíle režimu dobře pochopitelné a předvídatelné.
Oxfordský Slovník shrnuje existující autoritativní režimy takto:
1. Byrokraticko-vojenské režimy.
2. Strukturálně centralistické režimy.
3. Mobilizační režimy včetně postdemokratických a postkoloniálních.
4. Režimy osobní moci.
5. Posttotalitní režimy.
Byrokraticko-vojenské režimy: Tento typ režimů je poměrně nejčastější, kdy koalice je převážně, ale nikoli výlučně, kontrolovaná armádními důstojníky, byrokraty a technokraty, představuje kontrolu vlády a vylučuje nebo zahrnuje jiné skupiny bez závazku ke specifické ideologii a jedná v rámci limitů své byrokratické povahy a nevytváří jedinou masovou stranu a ani žádné takové straně neumožňuje hrát dominantní úlohu. Takovýto režim někdy vládne bez jakýchkoli politických stran, někdy se opírá o jedinou stranu, kterou podporuje, méně často může existovat i s oporou více stran, avšak nikdy nedopustí, aby volby ve státě umožňovaly svobodnou soutěž obyvatel jakožto voličů a získávaly tak lidovou oporu,
Typ strukturálního centralismu: Tento typ předpokládá ústavní vymezení způsobu zastoupení zájmu a cíle, upravuje, jakým způsobem budou jednotlivé složky státu participovat na vládě a moci a upravuje i způsob, jakým budou mobilizovány a získávány masy a stoupenci ve státě. Podle Oxfordského Slovníku teoretikové tohoto typu režimu získávají svou orientaci a inspirace pozorováním přirozeného vývoje obchodních a profesních organizací, odborových svazů, universit, církví, organizací na pracovištích, lokálních skupin atd. s umělým utvářením politických stran a jiných institucí zájmového zastoupení a s organizací politického života v konkurenčních demokraciích. Oxfordský Slovník spatřuje v Mussolinim autora takovéhoto autoritativního režimu, neboť Mussolini byl původně orientován k příklonu k syndikalismu a syndikalistické tradici, byl posílen pravicovým nacionalismem, chtěl usilovat o souhlas katolické církve a katolíků a na základě těchto předpokladů vybudoval statutární nadstavbu. Ta sloužila konzervativním zájmům tím, že odepřela volební právo početné a mobilizované dělnické třídě. Tento strukturální centralismus proto není demokratický.
Typ mobilizační režimy: Oxfordský Slovník uvádí jakožto mobilizační autoritativní režimy postdemokratické a postkoloniální společnosti. (např leninismus, fašismus, postkoloniální státy), kde převládala etická rivalita, náboženské a jazykové rozdíly, slabá institucionální a politická reprezentace a administrativa a dilemata slabého rozvoje a budování státu se setkávala s autoritativní reakcí. Tyto nelegitimní režimy si za tohoto stavu musely opatřit své stoupence mezi občany nebo masami lidu, bez jejichž souhlasu, spontánního nebo vynuceného, by vůbec nemohly ovládat zemi a společnost. Jsou proto také nutně mobilizačními režimy. Německo i carské Rusko si podmanily cizí země, Španělsko jako bývalá koloniální země měla svého autoritativního vládce v generálu Frankovi, Portugalsko v Salazarovi, v Jugoslávii to byl Tito.
Režim osobní moci: Tento systém není strukturován institucemi, ale samotnými politiky a jeho zranitelnost spočívá v závislosti na osobách. Zatím co je obecně tolerantní k nepolitickým právům, (vyjma tyranských režimů), je silně restriktivní ve svém vztahu k politickým svobodám. Vládci mají neomezenou právní pravomoc a používají i zastrašování a násilí. Chudé země jsou odkázány na export surovin a jejich stav je závislý na počasí, ale i na zahraniční pomoci, vlastní instituce postrádají.
Posttotalitní režimy: K velmi diskutovaným problémům patří otázka, jak konceptualizovat změny po destalinizaci v Sovětském svazu a v některých východoevropských zemích. Tyto systémy se přibližovaly autoritativnímu modelu, ale s určitými významnými odlišnostmi, které označujeme termínem posttotalitní skutečnost, že se tyto režimy objevily po transformaci totalitní společnosti, že instituce a organizace, které je udržovaly, zvláště jediná strana, nebyly rozpuštěny (s výjimkou rozsáhlé mašinérie strachu a gulagů), používání jazyka „zamrzlá ideologie“ a vzpomínky na nedávnou minulost, je odlišují od autoritativních systémů. O totalitarismu lze říci, že selhal ve své nejpozitivnější ambici změnit lidi, poskytnout jim pocit smyslu, účelu a významu. Výsledkem bylo, že neexistoval společenský pluralismus. V rozsahu netolerovaném za totalitarismus zde byl prostor pro privatizaci a nesouhlas, ale ne pro široké spektrum nelegální opozice, podobně jako ve většině autoritářských režimů, protože neexistovala občanská povinnost, která by je mohla chránit a podporovat. Výjimkou je Polsko. Ještě před nástupem Solidarity jako nelegálního, ale mocného politického aktéra, bylo Polsko vzhledem k výjimečnému postavení katolické církve autoritativním režimem.
Pohybu k posttotalitarismu napomáhaly následující změny: Neúčinnost mechanicky opakované ideologie, nárůst programových a tradicionálních kritérií v provádění politiky, které nebyly odvozeny od ideologických schémat, a dokonce s nimi nebyly kompatibilní, ritualizace indoktrinace, nedostatek podpory intelektuálů a tolerance v umělecké oblasti.
V Sovětském svazu a v dalších východoevropských zemích sice došlo k destalinizaci, ale nepodařilo se dosáhnout pojmové vymezenosti a ujasněnosti. Máme tu posttotalitní systém, který se blíží svou podobou k ostatním autoritativním režimům, ale v něčem se jim nepodobá. Koncentrační tábory jako zlo zmizely, ale i nadále používáme jazyka totality a toto zůstává.
V našem státě existoval po listopadu 1989 nutně posttotalitní režim. Nepodařilo se po skončení komunistického režimu vypořádat se s předchozím stavem, státní orgány byly ve své většině stále obsazeny příslušníky předcházejícího režimu někdy i čelnými funkcionáři KSČ a StB. Tito nejvýznamnější stoupenci dřívějšího režimu stále drželi své funkce ve státě, parlamentu, ve vládě a jejích resortech, v soudnictví, v prokuraturách a později ve státních zastupitelstvích a bezpečnostních složkách. Pokud např. někteří tito komunisté resignovali na své funkce a odešli z justičních služeb, stalo se to za cenu, že k soudům se dostali noví soudci, nezatížení dřívějším režimem, poněvadž však tito náhradníci neměli dosti zkušenosti v justiční službě, dostali se jen do soudů nejnižšího stupně, do okresních soudů, a soudy vyššího stupně byly obsazeny komunisty z okresních soudů, takže ta důležitá místa odvolacích soudů byla těmito komunisty posílena. To nám připomíná komunistickou praxi nevhodného pracovníka „vykopnout do vyšší funkce“.
Dříve než přikročíme k zamyšlení nad tím, zda jsme nechybovali proti demokracii při transformaci režimu, všimněme si trochu poznatků z historie.
Z historie starého Říma víme, že tato říše žila dlouhá léta pod demokratickou vládou. V dobách poklidných byla spravována dvěma konsuly a římským senátem. Jakmile se však dostala do nebezpečí, ať vnitřního nebo vnějšího, okamžitě suspendovala svůj umírněný režim a nastolila tvrdou diktaturu. A dále Řím byl zavázán Gaiovi Juliovi Césarovi za jeho přínos pro zemi za jeho vojenské úspěchy v Galii a Anglii, ale když z jeho strany hrozilo nebezpečí, že se stane králem, římský senát prostřednictvím Bruta a jeho druhů násilně Césara odstranil.
Španělsko po první světové válce se zmítalo v občanské válce, na straně mocné levicové a pravicové strany padl nemalý počet španělských občanů, zvítězil pravicový generál Franko a stal se diktátorem Španělska. Na mezinárodním setkání vysokoškolských studentů pořádaným katolickou „Pax Romana“ ve Francii obhajoval španělský student, asistent právnické fakulty, španělskou diktaturu a na její obranu poukázal na to, že předcházející levicový komunistický režim připravil o život tři nejbližší členy jeho rodiny. Prohlásil, že cesta řešení domácích poměrů diktátorem Frankem byla nezbytná.
V Jugoslávii po atentátu na krále Alexandra skončil demokratický režim, třebas ne příliš dokonalý, a byl vystřídán diktaturou maršála Tita. Titovou zásluhou bylo, že neinklinoval k nacismu ani k sovětskému zřízení, že dokonce uchránil svou zemi od stalinského vlivu a jeho diktatuře se podařilo stmelit, sice násilím, rozbouřenou politickou republikánskou hladinu nesourodých prvků nacionálních, religiózních a vzdělanostních.
Uvedené tři příklady z historie, které nejsou nijak heuristicky rozpracovány, nám napovídají, že podobných příběhů bychom mohli v historii nalézt více. Přesto nám však postačí v úvaze o naší třetí otázce. Zdá se, že je sice splnitelná touha, a to dokonce v jediném dni, změnit dopravní pravidlo jízdy vlevo v předpis jízdy vpravo a předjíždění vlevo, jak toho dosáhlo nacistické vedení státu Protektorát Čechy a Morava při tehdejším malém dopravním ruchu a malém počtu vlastněných motorových vozidel. Změna více než čtyřicetiletého života v totalitarismu a hlavně psychologická změna lidské mentality se však nedá uskutečnit během několika let, jak jsme tomu chtěli po listopadu 1989. Na stav letitého života v totalitě sovětského typu nelze navázat tím, že prohlásíme, že už nejsme stoupenci totality, nýbrž demokracie. Toto jsme měli uvážit a podle toho jednat. Měli jsme ponechat v zemi tvrdší režim, nějakou formu autoritativního režimu, sice nikoli diktaturu. Měli jsme se snažit urychleně odstranit nejen samotný režim totalitní, ale i jeho residua, která trvala v našem posttotalitním režimu, měli jsme si uvědomit, že změna mentality našich občanů si vyžádá delší řady let, měli jsme být trpěliví a místo snahy dosáhnout ihned úrovně vyspělých zemí Západu, měli jsme si utáhnout opasky a žít skromně. Neměli jsme poslouchat hlasu ministra financí, který tvrdil, že už jsme se odpoutali od hospodářského dna a že už jen „dolaďujeme“ malé potřeby současného stavu, že máme plnou zaměstnanost, že naše inflace není vysoká a že hromadný domácí produkt, zahraniční obchod a platební bilance jsou výtečné a náš hospodářský stav nadmíru dobrý. Kdybychom se uvarovali těchto populistických řečí a dbali více na právní stránku vedení státu, mohli jsme se tak uvarovat těžkých ztrát a krádeží kupónové privatizace a miliardových ztrát a škod vytunelovaných bank.
Bylo by toho hodně, co bychom mohli uvést k odpovědi na druhou otázku, ale tento náš závěr plně dostačuje pro tuto krátkou úvahu. Můžeme ji jen doplnit připomínkou na adresu světové politiky, která se tak snaží prosadit ve světě stav plné demokracie, a to i u zemí a národů, které k této důkladné změně ještě nedorostly.
Úvaha nad kletbou jedné politické strany.
Čtyřicet let trvání komunistického režimu v naší zemi nám přineslo dosti důkazů o tom, jak je neblahá a politicky škodlivá vláda jedné politické strany, aniž by tu byla nějaká protiváha opozice. Ačkoliv v uvedené době vládly sice další politické strany tzv. Národní fronty, stačilo zakotvení primátu KSČ do našeho právního řádu jako jediné politické síly a jediné strany, která rozhoduje o veškerém českém politickém a společenském dění u nás v té době.
Vzpomínám, jak Václav Klaus jako ministr financí, předseda ODS a později president našeho státu vehementně a tvrdě prosazoval primát „tržního hospodářství“ v našem státě a bojoval proti jakémukoliv doplnění tohoto primátu slůvkem „sociálního tržního hospodářství“. Po Klausovi předseda ČSSD a pozdě i president státu stejně prosazoval primát jedné politické strany ČSSD. Až oba tito politici se shodli koncipováním „opoziční smlouvy“ a jejími dodatky vyřadit z reality platnost demokracie a vliv kritiky opozice a v podobě opoziční smlouvy nastolit výhody jedné politické strany úzkým spojenectvím dvou subjektů. Spojeneckou smlouvou byla odstraněna jakákoli opoziční kritika, kterou stát nutně pro vedení vlády potřebuje, ale také jakákoliv odpovědnost obou politických subjektů za dění ve státě. A tento duch jedné politické strany setrval i do dnešní doby. V čem spočívají tyto projevy jedné politické strany?
Politická strana usilující o svůj primát potřebuje členy a sympatizanty, vliv hromadných sdělovacích prostředků, prokazatelnou sílu a moc a tyto prostředky jí může opatřit využití peněz, darů, prospěch sponzorů, ale i jiné cesty. Těmito cestami mohou být i velké, ale i malé úplatky. Volební hlas pro stranu se zaopatří i malým pohoštěním cizích lidí, bezdomovců, Romů apod. Takovýto úplatek je jen malým „všimným“, který je v naší zemi uplatněn a nikdo necítí, že jde ve skutečnosti o základ velkého zla, o korupci. Snaha o získání volebního hlasu touto formou bylo i poskytnutí ubytování bezdomovci na obecním úřadě, aby uživatel domicilu se revanšoval svým volebním hlasem poskytnuté nabídce.
V zájmu získání volebních výhod byly užívány i protiprávní prostředky, nařčení osob ze zločinů, jejich vyšetřování, obvinění, případně i soudní vazba, po které obviněný byl zproštěn nařčení, stačilo jen, že byl na potřebný čas zbaven svobody a politického vlivu. Prostředků bylo pro politickou stranu dostatek a věc má svou důležitost v naší problematice.
Pojmy demokracie a různé formy autoritativní mají jen obecný charakter, nikoliv hodnotový a lze je používat volně podle vlastního uvážení k určitým účelům. Mají určitý obsah, který se někdy hodí, někdy nehodí. Jsou vhodné i nevhodné, nikdy však nejsou správné nebo nesprávné. Ten charakter správnosti jim musí přiřknout nějaká norma, rozhodnutí, vymezení. Bez této normy jsou jen vhodné či nevhodné. Poněvadž však demokracie a autoritativní formy mají určitý obsah, nelze libovolně přecházet od jedné formy ke druhé.
Tak např. Evropská Unie a náš stát staví na demokracii, která vyžaduje, aby při alokaci zakázek dodavatelům demokracie umísťovala zakázky u prověřených dodavatelů, zjištěných případně soutěží. Když naši objednatelé přidělí zakázku formou autoritativní, bez soutěže, u pochybného dodavatele, EU nám tuto zakázku neproplatí z obavy, že se jedná o vysokou cenu dodávky nebo je nebezpečí z korupce. Porušili jsme demokratické pravidlo, nahradili jsme je autoritativní formou, alokace dodávky je pohybná. Tak naším pochybením jsme ztratili desítky či stovky možných úhrad.
Demokracie je systém, který předpokládá náročnější uživatele internetu, kteří se již seznámili se základními strukturálními pojmy systému i s moralitou a duchem tohoto systému a mnozí lidé považují demokracii za ideální vládní formu. Můžeme ji však považovat jen za optimální řešení státoprávní problematiky. Uspokojuje nás způsob, jak ve starém Římě čelilo vedení státu mimořádé potíži, vnitřní i vnější, na niž stát musel reagovat. Byla-li demokracie příliš mírná na vypořádání se s vnitřními či vnějšími potížemi v zemi, senát rozhodl o dočasném opuštění platnosti a účinnosti demokracie a použil na pořádání věcí formu autoritativní. K demokracii se vrátil po skončení potíží.
Demokracie za určitých okolností mohla propadnout ideologii totalitarismu, což jí dělalo těžkosti, neboť k němu měla dosti blízko, podle některých teoretiků. Vzpomeňme jen na stav v období „opoziční smlouvy“, kdy organizovaný zločin a korupce ve velké míře pronikaly do všech složek našeho státu. Tehdy skupina poslaneckých rebelantů odmítala postupovat podle pokynů premiéra Nečase ve vládní agendě a vystupovala proti němu silně vyděračně. Vyděrači však lživě se odvolávali na demokratický postup a na to, že byli platně zvoleni, takže jejich odpor Nečas nezvládal, neboť oni poukazovali na svůj lege artis postup. Nakonec na to doplatil Nečas sám. Vzdělaní právníci jsou dokonce toho názoru, demokracie je možno zničit přehnaným lživým a přísným dodržováním právních pravidel.
Americký president Bush, věrný stoupenec demokracie, měl snahu ve válce s Irákem donutit iráckého presidenta Huseina, který údajně vlastnil zbraně hromadného ničení, aby se těchto zbraní vzdal, zarazit jeho násilnosti v Iráku, osvobodit irácké občany a hlavně obrátit Irák na svobodu myšlení a na demokracii, Bush byl zcela přesvědčen, že demokracie je ideální režim a vládní forma zaručující svobodu všem občanům a měl snahu uskutečnit v zájmu svobody lidem Iráku toto misionářské poslání Ameriky. Válku sice v Iráku během několika týdnů vyhrál, ale vyvolal tím rozbroje v Iráku mezi mohamedány druhu „šitů“, „sunitů“ a mezi Kurdy, které Huseinův teror dříve udržoval v klidu. Nenaznačuje nám tato úvaha, že vnucování demokracie rozvojovým zemím je kontraproduktivní?
Josef Plocek