Článek uvádí, že pro západní experty je vývoj ve východní Evropě zklamáním. Jenomže země jako Polsko, Maďarsko, Slovensko, Bulharsko, Rumunsko i část Jugoslávie měly vedle komunismu i fašistické vlády a na smazání tohoto dědictví dvě dekády nestačily.
Před deseti lety osm bývalých komunistických států vstoupilo do Evropské unie, později ještě tři další. Předtím se zavázaly dodržovat demokratická pravidla včetně rozdělení moci a soutěže politických stran. Teď se ukazuje, že nové demokracie nefungují, jak by měly. Problémů východoevropských členů Unie je tolik, že se nad tím nedá jen mávnout rukou. V nových členských státech EU se vytrácí demokracie. Celá řada východoevropských vůdců v čele s maďarským premiérem Viktorem Orbánem následuje ruského presidenta Vladimíra Putina. Tedy také oni systematicky demontují nezávislost demokratických institucí, aby se nemuseli bát, že o moc přijdou při příštích parlamentních volbách.
V roce 2010 ovládl Maďarsko předseda konzervativní strany Fidesz, pod vládou socialistů, totiž „bezohledného zavádění kapitalismu, přebujelé korupce a nafouklého rozpočtového schodku. Fidesz ovládl před čtyřmi lety dvě třetiny Parlamentu. Premiér toho využil, získal kontrolu nad soudy a nad médii a změnil volební zákon. Díky tomu obhájil letos v dubnu dvoutřetinovou většinu, i když pro něho hlasovalo jen 45% voličů při čtyřicetiprocentní účasti voličů. Premiér nechává schvalovat dvoutřetinovou většinou desítky zákonů včetně sociálních dávek. Maďarský model „legalizovaného zneužívání moci“ se snaží podle rakouských publicistů využít premiéři Rumunska a Slovenska. Není jisté, zda Rumuni a Slováci po posledních zkušenostech s levicovými premiéry najdou v evropských volbách kvalitní alternativu. Podle názorů amerických politologů Rumunům při mocenských konfliktech nejde o to, najít nejlepší model vládnutí, ale o ovládnutí státních finančních zdrojů.
Rakouský publicita Paul Lendvai oceňuje obranu demokratických hodnot na Slovensku, také americký Mueller vidí budoucnost východoevropské demokracie ve veřejných protestech proti zneužívání politické moci, k jakým loni došlo v Bulharsku a Slovinsku. Demokracie nemá přinejmenším ve Slovinsku budoucnost, protože ji zdejší občané nechápou. Zastupitelská demokracie stojí na rozhodnutí jednotlivců ve volbách a na odpovědnosti jednotlivce v politické funkci. Tím ignoruje jeden politický princip, který kdy ve Slovinsku fungoval, a to je kolektiv.
Po pádu socialismu ve Slovinsku nevznikla liberální občanská společnost jako v západní Evropě, místo toho se obnovila předsocialistická společnost založená na principu vesnice, kde každý pomáhá každému. V situaci, kdy kolektiv rozhoduje o všem, lidé navíc nechápou princip, kdy jednou za čtyři roky někoho zvolí a ten pak bude rozhodovat o všech obecných záležitostech jen na svou osobní odpovědnost. Pokud se v takovém případě neobjeví silný vládce, propadne se demokracie do chaosu. Chaos i nástup populistů může brzy postihnout také Chorvaty. Před stejným rizikem stojí bulharští socialisté.
Ztráta popularity postihla také Ataku (?), proto všechno vsadila na podporu Ruska v ukrajinském konfliktu a zahájila kampaň přímo v Moskvě. Větší šanci mají přesto jiní populisté, hlavně strana Bulharsko bez cenzury, kterou založil televizní moderátor Nikolaj Barekov. Slibuje „kapitalismus s lidovou tváří“, vězení pro politiky, kteří kradou, a také obnovu „Velkého Bulharska“ z dob před první světovou válkou. V Polsku Kaczyński se prý na sebe snažil strhnout moc nedemokratickými prostředky už v dobách svého premiérství 2006 až 2007.
Rozhodovat bude už jen eurozóna.
Kateřina Šafaříková uskutečnila rozhovor s Étiennem Davignonem, jedním z tvůrců eura, jehož obsah je velmi závažný a je třeba se s ním seznámit. Rozhovor byl publikován v Lidových novinách a podáváme citáty a parafráze jmenovaných v prvé kapitole této úvahy. Druhá kapitola obsahuje naše vlastní shrnutí. Úvaha je určena členům Sdružení křesťanských seniorů.
Autor rozhovoru uvádí, že finanční krize Evropu nenávratně změnila. Vše podstatné se bude napříště odehrávat v eurozóně. Státy, které přestály krizi, udělají maximum pro to, aby se neopakovala. I za cenu, že se eurozóna utrhne v integraci zbytku Evropské unie. Stále sklonovanější návrat k Evropě coby zóně volného obchodu už není možný. Představa, že můžete rozplést realitu v protisměru, včetně všech právních a společenských realit, jež mezitím nastaly, je naivní. Ty státy vypadají úplně jinak než před patnácti či dvaceti lety. Už například neexistují národní ekonomiky. Například komise komunikují s průmyslovými federacemi, ale ne přímo s průmyslníky, kteří jsou odpovědni za řízení konkrétních firem. To je absurdní.
Evropa se neumí vyrovnat se svými úspěchy. Umí vstřebat svá selhání, ale ne úspěch. Prvním velkým úspěchem byl pád diktatur ve Španělsku a v Portugalsku, druhý skutečně dějinný úspěch bylo odmítnutí sovětské dominance lidmi ve střední a východní Evropě, vámi, což vedlo k rozšíření Evropské unie za bývalou železnou oponu. Třetím úspěchem bylo vytvoření společné měny. Zapomínáme na to všechno. Pohybujeme se v zóně periferní kritiky a ztrácíme vědomí toho, proč jsme došli až sem. Prožíváme-li krizi a má-li to být dobré, vždycky záleží na tom, co s čím porovnáváme. Kdybychom neměli euro, nebyli bychom svědky takové solidarity a zřejmě nechali padnout Irsko, Řecko a Portugalsko, protože jejich bankrot by neměl zásadní dopad na ostatní. Výše úroků v různých evropských zemích by byla úplně někde jinde. Italské úroky z dluhopisů by byly mnohem vyšší, protože by odrážely italské riziko, nikoli evropské. Byli bychom svědky obrovské kurzové a cenové nestability jako v 70. letech, protože jednotlivé státy by si snažily konkurenčními devalvacemi svých měn pomoci z krize. Podkopávalo by to ekonomickou obrodu, protože firmy potřebují strategii a strategie zase vyžaduje stabilitu a čas. Euro je dobrá věc.
Nepředvídali jsme dvě věci. Jednak že státy nebudou dělat, k čemu se zavázaly. Mám na mysli porušení rozpočtových pravidel Francií a Německem poprvé před deseti lety či fixlováním s ekonomickými ukazateli v Řecku. A neodhadli jsme, že se trhy dlouho budou chovat tak, jak se chovaly.
My jsme věděli, že ekonomická konvergence není taková, jako byla při menším počtu členských států. Ale říkali jsme si, že země, které jsou předlužené, s malým ekonomickým růstem, trhy jednoduše ztrestají zvýšením úroků z dluhopisů, a tím je usměrní. Věřili jsme, že není potřeba další regulátor, protože to trhy vyřeší. Jakmile se ale zavedlo euro, ty stejné trhy začaly považovat eurozónu za jeden prostor a dlouho nerozlišovaly – netrestaly zadlužené státy. Říkaly si, že ta země na tom sice vůbec není dobře, ale ostatní za ni zaplatí, takže nikdo nic neriskuje, když jí půjčí znovu. Tenhle model, který umožnil státům se nekonečně beztrestně zadlužovat, vydržel v podstatě až do krize.
Sklízíme však své vlastní plody: z rozpadu bipolárního světa, uvolnění bariér a z globalizace jsme udělali nikoliv nejvyšší příležitost, ale nejvyšší hrozbu. Dnes už víme, že v den, kdy trhy uvěří, že každý stát má být hodnocen individuálně, a ne jako součást celku, a lze si s ním pohrávat, věci se začnou dramatizovat.
Povšimněte si jedné věci: kdykoli se zveřejňují čísla nezaměstnaných mladých lidí, vždycky se uvádí podíl mladých mezi nezaměstnanými. Když se ale vezme celková populace lidí mezi 18 a 25 lety a to, kolik z nich je nezaměstnaných, na příklad v případě Španělska to číslo klesne ze 35 na 14 procent. 35 procent není řešitelných, 14 procent je řešitelných. Druhé číslo, které se moc neuvádí, je počet neobsazených míst. Na jedné straně máme velkou nezaměstnanost, na druhé straně podstatné množství volných míst – zrovna jsem se na ta čísla díval – a to, zdůrazňuji, ve všech oborech, nejen mezi IT specialisty. Nacházíme se však v absurdním čase, kdy zejména manuální práce je považována za méně hodnotnou ve společnosti a lidé, ačkoli bez práce, ji odmítají.
Unie se pokoušela rozšířit svou popularitu západních politických extrémů směrem na východ, ale to se bohužel nepodařilo a západní Evropa to ani nestrávila. Rozšíření o země za železnou oponou bylo zásadní politickou událostí, ale z hlediska veřejného mínění bylo velmi špatně odvedeno.
Všechny tehdejší prognózy se ukázaly jako mylné. Staré členské státy z rozšíření profitovaly. Nicméně veřejnost na Západě uvízla v pocitu z doby okolo rozšíření, že přišlo příliš rychle a způsobilo zchudnutí starých členských států.
Avignon uvádí, že je velmi skeptický ke slovu federalizace, protože znamená pro různé lidi něco jiného. Pokud by se však použilo toho slova v souvislosti s pojmem integrace a vzaly s v úvahu velké světové státy USA, Čína a Indie, pak Avignon plně přijímá federalizaci jako volbu budoucnosti. Ti, kteří chtějí těžit ze společné měny, budou muset mít obdobný ekonomický systém jako EU. Měna je odraz reality, není to normativní koncept. Eurozóna tedy musí přijmout disciplínu, která umožní těmto výhodám, aby se materializovaly. Musí tak učinit i za cenu toho, že se utrhne v integraci i zbytku v Evropské unii. Návrat k tomu, co bylo dříve, včetně soutěže národních států, není možný, protože situace, která tehdy existovala, už neexistuje. Obsahoval by ještě víc rizik než pokračování. Vladimír Putin není nebezpečím ohrožení Evropy. Je to sice destabilizační síla, ale nemá kapacitu zničit náš systém. Ukrajina měla jeden z nejzkorumpovanějších režimů v Evropě. Co bylo nečekané, byla reakce ukrajinské veřejnosti na tento režim. Putin ví, jaké riziko si nemůže dovolit. Fakt, že ví, že Západ nepůjde do války kvůli Ukrajině, znamená, že ví, že cena za to, kdyby začal se skutečnou válkou na Ukrajině, neřkuli s maskovanou v Pobaltí, bude absolutní izolace Ruska. A to je na Evropě existenčně závislé. Jen invaze do Gruzie v roce 2008 stálo ruskou ekonomiku 18 měsíců recese a Gruzie je s Ukrajinou nesrovnatelná. Putin potřebuje pocítit, že jeho ukrajinské dobrodružství skrývá obrovské ekonomické riziko a že toto riziko je pro jeho zemi větší než pro Evropu. Rusko už nemá budoucnost bez pomoci ostatních, kvůli své demografické křivce a potřebě investic, a nepůjde ani za USA, a už vůbec ne za Čínou. Rusko půjde za námi. Evropa má naopak budoucnost bez ruského plynu a toto vědomí nesmíme ztratit ze zřetele.
Dá se hodně očekávat od Radoslawa Sikorského. Psychologicky můžeme víc. Ale dělat víc, znamená věřit, že na každou otázku existuje někde ve vesmíru odpověď. A já už vím, že to chce dlouhý život, než člověk přijde na to, že na každou otázku odpověď neexistuje.
Shrnutí.
Ad Petr Holub: Autor článku vychází z toho, že demokratické státy východní Evropy, které byly po desetiletí pod vládou režimu komunistů, opouštějí své demokratické smýšlení a vzniká nebezpečí, že demokratická forma vlády v těchto státech úplně zanikne. Toto východisko a závěr však neodpovídají skutečnosti. Jedná se totiž o státy Rumunsko, Bulharsko, Ukrajinu, Polsko, Slovensko a Slovinsko, které dříve ještě před komunistickým režimem měly své krále, cary či jiné samovládce, byly podřízeny režimům autoritativním, autokratickým, direktivním a dokonce diktátorským. Nedostalo se jim tedy demokratické zřízení a konání v praxi do vědomí a do života.
Vzpomeňme, že Oxfordský slovník, o němž byla již řeč v dřívější úvaze, takovýmto státům, které žily v totalitě, doporučuje, aby systém totality vystřídaly systémem „posttotalitním“, tedy systémem autoritativním a direktivním a k systému demokratickému mohou přistoupit až po delší době odpoutávání se od posttotalismu a autokracie a využíváním prvků skutečné demokracie. Proto není obava ze ztráty demokracie tam, kde ona sama ani nebyla a ani není a ani nemůže existovat.
Ad interview s Davignonem: Je velmi užitečné podrobně pročítat výtečný článek shora uvedený, který pochází od vědce vysoce erudovaného v době tak blízké naším zájmům. Stojí za to, abychom se s ním seznámili a hodně o něm uvažovali.
Davignon se kriticky staví k výsledkům čin činnosti EU a nedostatky spatřuje v té okolnosti, že tato organizace neuměla správně a dobře zhodnotit dosažené úspěchy. Mezi kladné výsledky patří pád diktatur ve Španělsku a Portugalsku, odmítnutí ruské dominance ve východní Evropě a vytvoření měny eura. Toto vytvoření eura je velmi dobrá věc. Nedostatkem v zavádění ekonomických a politických změn bylo, že vedoucí státy eurozony neplnily své závazky, jak přislíbily. Francie a Německo měly přistoupit k trestům států, které se zadlužovaly. Ale po zavedení eura vedoucí státy eurozony byly přesvědčeny, že dlužníkům bude jako členům EU pomoženo z důvodu tolerance a povinné pomoci, solidarity a situace se tak sama napraví. Ale tento model stálé pomoci dlužníkům se nekonečně a beztrestně prodlužoval. Vedení EU tak sklízelo samo své vlastní plody z rozpadu biliárního světa a uvolnění bariér globalizace, ze kterých nevytvořilo největší příležitost, nýbrž nejvyšší hrozbu.
EU si uvědomuje, že v oblasti trhů musí být každý stát hodnocen a posuzován individuálně, nikoli jako součást celku. Velkou chybou v EU je také okolnost, že manuální práce je posuzována jako práce méně cenná, kterou i při velké nezaměstnanosti nikdo nechce vykonávat. Kdysi typičtí manuální pracovníci dávají přednost tomu pobírat od státu peněžní výpomoci jako nezaměstnaní než jako občané bez vyšší pracovní kvalifikace přijímat manuální práci.
Davignonovi vadí, že mnoho mladých lidí utíká k Marine Le Penové kvůli vymizení či zpochybněni kódů a úchytu společnosti, které pro ně byly nějakým způsobem důležité – třeba víra, církve. Ale je skutečností, že chybou EU dochází k renesanci národních států. Diskurs o limitech a omezeních spojené Evropy se odehrál a dobře, avšak diskurs o jejich potřebách a přínosech se ve skutečnosti neodehrál. Neumíme to.
EU se snažila přenést své západní výhody do východních zemí, ale to se nezdařilo. Profitovaly z toho jen staré členské země. Rusko už nemá budoucnost bez pomoci ostatních, kvůli své demografické křivce a potřebě investic, a nepůjde za USA ani Čínou. Půjde za námi.
Davignon konstatuje, že pokud se týče federalizace, lidé mají o ní různé názory a proto sám je k ní skeptický, ale uznává její potřebu jako volbu budoucnosti. Ti, kteří chtějí těžit ze společné měny, budou muset mít obdobný ekonomický systém. Měna je odraz reality, není to normativní koncept. Eurozóna tedy musí přijmout disciplínu, která umožní těmto výhodám, aby se materializovaly, a to i za cenu, že se eurozóna utrhne v integraci zbytku EU. Nový systém bude muset podléhat politické kontrole. Návrat k tomu, co bylo předtím, není možný, protože situace, která tehdy existovala, už neexistuje. Návrat zpět by obsahoval více rizik než pokračování.
Putin není ohrožení Evropy. Putin je destabilizační síla, ale nemá kapacitu zničit náš systém. Ví, jaké riziko si nemůže dovolit. Fakt, že ví, že Západ nepůjde do války kvůli Ukrajině, znamená, že ví, že cena za to, kdyby začal se skutečnou válkou na Ukrajině, neřkuli s maskovanou v Pobaltí, bude absolucí izolace Ruska. A to je na Evropě existenčně závislé. Jen invaze do Gruzie v roce 2008 stála ruskou ekonomiku 18 měsíců recese a Gruzie je s Ukrajinou nesrovnatelná. Putin potřebuje pocítit, že jeho ukrajinské dobrodružství skrývá obrovské ekonomické riziko a že to riziko je větší pro jeho zemi než pro Evropu, Rusko už nemá budoucnost bez pomoci ostatních, kvůli své demografické křivce a potřebě investic. A já už vím, že to chce dlouhý život, než člověk přijde na to, že na každou otázku odpověď neexistuje.
Josef Plocek