Existují dva způsoby, jak se dívat na celek lidských činností, jež vedou k velmi různým závěrům, týkajícím se jak vysvětlování tohoto celku, tak možnosti jej uvědoměle měnit. První z nich se zakládá na pojetích, která jsou prokazatelně chybná a přece lichotí lidské marnivosti natolik, že získala velký vliv a neustále je používají i lidé, kteří vědí, že spočívají ve fikci, věří ale, že ta fikce je neškodná. Ten druhý, i když jen málokdo bude zpochybňovat jeho základní tvrzení, budou-li vyložena abstraktně, vede v některých oblastech k závěrům tak nevítaným, že jen málokdo bude ochoten držet se jej až do konce.

Ten první nám dává pocit neomezenosti sil uskutečňovat svá přání, zatímco ten druhý vede k pochopení, že existují meze toho, co můžeme uvědoměle přivodit, a k rozpoznání, že některé z našich současných nadějí jsou přeludy. Přesto však důsledkem toho, že jsme se nechávali klamat tím prvním názorem, vždycky bylo, že si člověk skutečně omezoval rozsah toho, co může dokázat. Neboť vždy to bylo rozpoznání mezí možného, co člověku umožňovalo plně využít svých sil.

Ten první názor má za to, že lidské instituce budou sloužit lidským účelům jen tehdy, jsou-li pro tyto účely uvědoměle vytvořeny, dále má také za to, že fakt, že nějaká instituce existuje, znamená, že byla pro nějaký účel vytvořena, a vždycky má za to, že bychom měli společnost a její instituce přetvořit tak, aby veškeré naše jednání bylo zcela vedeno známými účely. Toto se zdá být samozřejmé, Přesto však přesvědčení, na kterém spočívají, totiž že za všechny prospěšné instituce vděčíme jejich vědomému vytvoření a že jen takovéto vědomé vytvoření je učinilo nebo může učinit užitečnými pro naše účely, je z velké části chybné.

Tento názor kořenil původně v hluboce založeném sklonu primitivního myšlení interpretovat pravidelnost shledávanou v jevech antropomorficky jako výsledek vědomého výtvoru myslícího ducha. Člověk se sice snažil osvobodit se od tohoto naivního pojetí, ale toto pojetí podpořila mocná filosofie, se kterou byl úzce spojován záměr osvobodit lidskou mysl od falešných předsudků a která se stala dominantním pojetím věku rozumu.

Ten druhý názor, který se od antiky pomalu a posupně prosazoval, avšak na čas byl téměř zcela zavalen přitažlivějším konstruktivistickým názorem, spočíval v náhledu, že ta uspořádaná společnost, která značně zvýšila efektivnost individuálního jednání, nebyla dána pouze institucemi a postupy, které byly pro tento účel vymyšleny nebo vědomě vytvořeny, nýbrž byla z velké části procesem označovaným zpočátku jako „růst“ a později jako „evoluce“, procesem, ve kterém postupy, které byly zprvu přijaty pro jiné účely nebo byly přijaty čirou náhodou, byly zachovány, protože umožňovaly skupině, ve které, vznikly, dosáhnout vrchu nad jinými. Od svého prvního systematického rozvinutí v 18. století musel tento názor bojovat nejenom proti antropomorfismu primitivního myšlení, nýbrž dokonce ještě více proti posile, které se oněm naivním názorům dostalo od nové racionalistické filosofie. Vskutku byl to právě tlak ze strany této filosofie, jenž vedl k explicitní formulaci evolucionistického názoru.

Konstruktivistickým názorem je známý „kartesiánský racionalismus“, označený podle jména svého tvůrce a původce, René Descarta (1596-1650). V době před Descartem lidstvo ve svém životě vycházelo z existence přirozeného práva, práva zvykového a obyčejového, římského práva, antického a židovského a z tradice. Descartes za své východisko přijal heslo: „Cogito, ergo sum“, tedy mé myšlení je důkazem mé vlastní existence. Jinak měl v úmyslu zbavit se jakéhokoliv uvažování o platnosti dřívějších zákonů a tradice v právní oblasti a byl ochoten přijmout jen to, o čem se sám přesvědčil jako o pravdě. Z hlediska práva a morálky proto jeho nitro vystupovalo jako „tabula rasa“, jako čistá a nepopsaná tabule, nezatížená ani dobrem ani zlem, ani právem ani bezprávím. A tak tu stál nyní Descartes před vážnou otázkou, jak vytvářet zákony pravé a pravdivé, dobré a závazné, reálné a spravedlivé. Musí spočívat na nezávislém lidském rozumu. Ale kde hledat jistou záruku, že jsou skutečně pravé a pravdivé, reálné a spravedlivé? A tu Descartes připadl na myšlenku, že takovouto bezpečnou a jednoznačnou zárukou může být jen legislativní charakter a vůle lidského společenství státu, státní legislativa, která jedině může zaručit pravost, pravdivost a spravedlnost nově vytvořeného zákona. Bez této záruky nelze poznat a uznat závazný charakter zákona, který může být pravdivý jen na základě tohoto rozhodujícího hlasu státní legislativy. A tak se nacházíme u kořene tzv. „kartesiánského racionalismu“, pozdějšího charakteru „konstruktivistického řešení práva“, závislosti platnosti a reality zákona a práva na státní legislativě, u základu tzv. „pozitivního práva“ a pozastavení reality „přirozeného práva“.

Autorství přirozeného práva je přiznáno antickému řeckému filosofu Zénónovi (340-260 před Kr.) ze stoické náboženské a filosofické společnosti a přirozené právo bylo opuštěno a v 19. století po Kr. muselo ustoupit nově prosazenému pozitivnímu právu.

Třebaže Descartovým bezprostředním zájmem bylo odvozovat závěry pro společenské a morální argumenty a stanovovat kritéria pravdivosti vět, jeho následovníkem Tomášem Hobbesem (1588-1679) byla tato kritéria nevyhnutelně aplikována také na posuzování vhodnosti a odůvodněnosti jednání. Hobbes radikálně odmítal přijmout jako pravdivé cokoliv, co nemohlo být logicky odvozeno z explicitních premis, které by postrádaly jasnost a zřetelnost.

Tento „racionalistický“ přístup však ve skutečnosti znamenal opětné upadnutí do dřívějších antropomorfních způsobů myšlení. Způsobil obnovení sklonu připisovat původ všech institucí kultury ideji nebo vědomému výtvoru. O morálce, náboženství a právu, jazyku a písmu, penězích a trhu se přemýšlelo tak, jako by byly někým uvědoměle vytvořeny nebo alespoň jakoby za jakýkoliv stupeň své dokonalosti vděčily takovému vědomému výtvoru.

Právě tomuto filosofickému pojetí vděčíme za to, že až do dneška dává přednost všemu, co je uděláno „vědomě“, „uvědoměle“, a od něj pochází nynější hanlivý význam termínu „iracionální“ nebo „neracionální“, pojem „mínění“ znamenal pouhé mínění, co nejde dokázat nebo rozhodnout, co tudíž nemůže být přijato za platný základ rozhodnutí. Vychází se z předpokladu, že člověk se dopracoval k ovládnutí svého okolí hlavně svou schopností logické dedukce z explicitních premis, fakticky chybný a jakýkoli pokus omezit jednáni člověka na to, co může být takto zdůvodněno, by ho zbavovalo mnoha z nejefektivnějších prostředků k dosažení úspěchu, které má. Není pravda, že naše jednání vděčí za svou účinnost pouze nebo hlavně znalosti, kterou můžeme vyjádřit slovy a která tudíž může tvořit explicitní premisa nějakého sylogismu. Mnohé instituce společnosti, které jsou podmínkou úspěšné tvorby našich vědomých záměrů, jsou ve skutečnosti výsledkem zvyků, obyčejů nebo postupů, které nebyly ani vymyšleny, ani se jich nikdo nedrží záměrně. Máme úspěch ve svých postupech, protože naše jednání a myšlení je vedeno pravidly, která se v naší společnosti vyvinula procesem selekce a stala se produktem generací.

Kartesiánská racionalita je konstrukce a konstruktivismus, poněvadž vykazuje shora uvedené a vymezené znaky tohoto způsobu myšlení a jednání: pocit neomezenosti sil uskutečňovat svá přání, umělá tvorba institucí sloužících záměrně naším účelům, přetvořit uvedené lidské instituce a společnost tak, aby myšlení a jednání spočívalo na sledovaných účelech, přijaté a sledované účely jsou shodné s legislativní mocí státu, která je „conditio sine qua non“ uznání a přijetí každého nového zákona, který bez potvrzení legislativní moci by nedosáhl platnosti a účinnosti. Státní legislativa je tedy onou nezbytnou konstruktivistickou institucí vytvořenou k realitě platmosti a spravedlnosti zákona. Efektivnost individuálního jednání nebyla dána pouze institucemi a postupy, které byly pro tento účel vymyšleny nebo vědomě vytvořeny, nýbrž byla z velké části dána procesem označovaným zpočátku jako „růst“ a později jako „evoluce“, procesem, ve kterém postupy, které byly zprvu přijaty pro jiné účely nebo byly přijaty čirou náhodou, byly zachovány, protože umožňovaly skupině, ve které vznikly, dosáhnout vrcholu nad jinými,

Konstruktivistické myšlení nese vinu za nastolení pozitivního práva a potlačení přirozeného práva v 19. století. Před vážným problémem se nacházel Norimberský válečný tribunál po druhé světové válce, který měl odsoudit nacistické zločince za všechny jejich válečné zločiny, za protižidovskou genocidu a koncentrační tábory a svůj rozsudek nemohl opírat o přirozené právo, které tehdy v Německu neplatilo: nacisté byli příliš opatrní, aby do pozitivního práva zařadili takové trestné činy, které by jim překážely v jejich nelidské činnosti. Nakonec musel Norimberský tribunál rekurovat k přirozenému právu, ve státě neplatnému. Na stejnou potíž narazila i naše země, třebaže tu byl precedens Německa a dokonce již v tu dobu ve světě platily některé světové právní normy, které byly již v tu dobu ve světě v platnosti, ale komunistická justice, která i po roce 1989 u nás byla v platnosti, nebyla ochotna odsuzovat komunistické zločiny. Komunističtí soudci a prokurátoři tvrdošíjně opírali svůj postoj prospěšný komunistickému duchu a využívali atributů pozitivního práva s jeho zákazem retroaktivity trestní sankce a normy, s promlčením, soudní amnestií, se zásadou, že jedině platná je trestní norma vyhlášená státní legislativou atd.. Konstruktivisté tvrdili, že trestnost lze hodnotit a odsuzovat jen poté, co příslušným státem norma byla vyhlášena, že před existencí státu neexistovalo právo a trestnost vůbec. Neexistuje-li stát, neexistují ani normy, ani právo, neboť existence státu je „conditio sine qua non“ práva. Je to velký omyl, neboť právo ve své primitivní podobě existovalo již v domorodém kmeni. Když členové kmene seděli u táborového ohně, kouřili dýmku míru a rokovali o obecných věcech svého bytí, lovu a boji, morálka a primitivní právo vládlo v jejich lidské společnosti.

Jestliže u kolébky pozitivního práva, právního pozitivismu, „kartesiánského racionalismu“ a konstruktivismu stál filosof Descartes, jeho ideu uskutečnili pozitivističtí filosofové Comte (1798-1857) a Nietzsche (1844-1900) pádem přirozeného práva a jeho vystřídáním v platnosti právem pozitivním. Pozitivní právo odmítalo ingerenci morálky do oblasti tvorby práva a zákonů, neznalo a neuznávalo obsah a existenci „spravedlnosti“ a soudní rozhodnutí neměla charakter spravedlnosti, nýbrž jen legality a závazného právního pravidla. Ekonomie a hospodářství nebylo vybudováno na základě svobodné tržní soutěže, nýbrž stalo se konstruktem rozumového postupu a plánování, oblastí socialismu., konstruktivismu, tvorby vlastních cílů dočasného a přechodného charakteru. Všechny uvedené znaky konstruktivismu byly naplněny a uplatněny. Zatímco přirozené právo vládlo více než dvě tisíciletí, nedostatky pozitivního práva byly pociťovány již ve dvacátém století.

Současné moderní trestní právo je prosazováno Američany Dworkinem a Fullerem a Angličanem Hartem a toto právní pojetí vyžaduje nezbytnou a důslednou ingerenci morálního řádu do tvorby práva. Je to úplná náhrada za dřívější přirozené právo. Při vzniku právních norem jsou východiskem principy, nutnost státní moci zákonodárné je opuštěna, právní rozhodnutí legislativního není třeba, bývalá právní instituce římského práva, „nalézání práva“, při nedostatku existence právní normy, je zpřesněna a zlepšena tzv.“diskrecí“, kdy lze právně řešit nedostatek uznávaného práva volnou právní úvahou. Je třeba prosadit toto nové pojetí práva do světového obecného použití, jak tomu bylo u přirozeného práva.

Pátral jsem, odkud pochází onen nový pojem „diskrece“ a zjistil jsem, že byl poprvé použit Pavlem Ambrožem ve spise „Regula pastorální svatého Řehoře Velikého“ (540-604), určené pro organizační potřebu klášterů, zmiňuje se o tom oslavná ročenka k poctě P. Oty Mádra.)

Dva právní případy řešené ve smyslu nového právního pojetí:

V Americe chtěl vnuk urychlit přijetí dědictví po svém dědečkovi, proto dědečka zavraždil a měl podle práva nárok na dědictví ze zákona. Soud by jej musel odsoudit za vraždu dědečka, ale musel by mu vydat dědictví podle platného práva. Soud podle nového pojetí trestního práva vnukovi dědictví nevydal z důvodu, že na ně nemá nárok pro spáchanou vraždu na svém dědečkovi.

V Americe občan si koupil auto a podepsal v kupní smlouvě, že dojde-li k nějaké havárii auta v důsledku nějaké vadné součástky auta, prodavač auta veškerou škodu, která vznikne v důsledku havárie, vyrovná dodáním kupci auta nové součástky. Avšak kupec auta i jeho spolujezdec utrpěli havárii auta značnou materiální, zdravotní i jinou škodu. Soud postupující v souladu s novou teorií práva odsoudil prodavače auta k plné úhradě škody vzniklé řidiči i jeho spolujezdci, přestože kupec podepsal kupní smlouvu s jejími podmínkami. Soudce jednající podle přísného znění pozitivního práva by nikdy nemohl být odsouzen k placení tak vysoké škod a stačilo by mu jen nahradit vadnou součástku auta.

Nové moderní pojetí práva tedy svými principy, standardy, diskrecí a přísným zachováváním morálních norem a spravedlnosti odstraňuje a napravuje vadný stav pozitivního práva a jeho konstruktivistický charakter.

Zastavme se nyní pro lepší pochopení konstruktivismu u některých konkrétních případů v historii lidstva. Jejich obecný charakter byl již podán a všimneme si zvláště vytvořených lidských institucí, které měly sloužit jim určeným účelům.

Olympijské sportovní hry – Olympiáda: Z historie Řecka a Říma víme, že obě tyto země žily ve starověku pod silnou duchovní silou celého „Pantheonu“ mystických a mythických nohů a božstev, že inklinovaly z důvodu vojenské zdatnosti, tělesné vyspělosti a bezpečnosti své společnosti k posílení a posilování své fyskultury a věnovaly proto značné úsilí na konání různých sportovních a tělesných střetů, bojů a soutěží. Věřily, že všechna jejich božstva mají svá sídla na posvátné hoře Olymp a vytvořily zvláštní sportovní a mystickoduchovní centrum postavené pod přímou egidu a patronaci jejich božstev, „Olympijské hry a střety“. Spojení této duchovní a tělesné složky v životě řecké společnosti se stalo onou účelovou a instituční složkou řeckého „konstruktivismus“, splňujícího shora uvedené znaky tohoto fenoménu.

Saturnálie: Slovník cizích slov pod heslem „saturnálie“ uvádí, že ve starém Římě existovaly slavnosti zimního slunovratu na počest boha rolnictví Saturna zahajované 17. prosince, trvající týden a při těchto slavnostech si byli otroci a páni rovni. Skutečnost zimního slunovratu byla realita, fikcí byl pohanský bůh Saturn i slavnosti k jeho poctě. Vložit skutečnost zimního slunovratu do patronace a pomoci boha Saturna byl konstruktivismus, něco, co bylo slunovratu přidáno jako fikce.

Hymenália: Slovník cizích slov uvádí u hesla „hymen“ pojem panenská blána mladých dívek a označení je stanoveno podle jména řeckého boha svatby Hymena. Pojem „hymenália“ představuje slavnost k poctě boha Hymena, na kterou přicházeli otcové s mladými dcerami do společnosti mladých mužů, aby mladé dívky zbavením známky tělesné mladosti se zařadily do řady dospělých žen schopných vstoupit do stavu manželského svazku a podílet se na tvorbě rodin, života a růstu budoucích generací. Slavnost hymenmália tedy byla onou účelnou a účelovou institucí konstruktivistického charakteru, která prokazatelným a viditelným způsobem představovala fysický přerod mladé dívky do stavu dospělé ženy schopné plnit generační předpoklady v lidské společnosti. Účelová instituce slavnosti hymenália se uskutečnila pod patronací boha svatby a s plnou jeho oslavou a očekávanou pomocí. Požadované známky konstruktivismu jsou naplněny. Dnes je tato instituce zcela zapomenuta.

Sylogismus: Podle slovníku cizích slov je sylogismus vymezen v tradiční logice jako určitý typ deduktivního úsudku, ve kterém se ze dvou předcházejících soudů, předpokladů, premis vyvozuje soud další, závěr. Za doby Descartesa byl vyhotoven značný počet schémat sylogismů, na něž se vědečtí logici zcela spoléhali na získání nových soudů a úsudků. Sylogismus se stal onou účelovou institucí, která se jevila jako nezbytná pro deduktivní úsudek, je však již dávno opuštěna jako nedostatečná a nevyhovující. Ve své době však měla splněny všechny známky efektivity konstruktivismu.

Kartesiánský racionalismus: Jako markantní příklad konstruktivismu vyvolal hlubokou brázdu potíží a zmatků v našem právu a myšlení.

Nacionalismus: Při poklesu víry v Boha a náboženského oslabení stal se jako náhražka duchovnosti dočasně nezdravým fenoménem antropomorfismu a konstruktivismu

Pokrok: je koordinovaný krok kupředu, krok pro lepší společnost. Určit definici pokroku je obtížné, protože každá člověk i skupina má jinak nastavené žebříčky hodnot, které určují, co je a není pro společnost či jedince pokrokové. Sociální pokrok je zdokonalování společenské struktury, její diferenciace, technický pokrok je používání inovativních strojů, zrychlování dopravy atp. Sociální pokrok je zvyšování spokojenosti, popřípadě možnosti obyvatelstva, zdokonalování společnosti a její uspořádání, za předpokladu funkčnosti celého systému, zvyšování přizpůsobivosti celku a obrany společnosti, suverenita, nezávislost, svoboda.

Technický pokrok je zvyšování kvality uspokojení technických a materiálních potřeb (doprava, komunikace), zrychlování dopravy a výroby atd. Může nastat regrese v nerovnoměrnosti vývoje (vyspělosti techniky vůči kultuře), regrese (kontrarevoluce). Pokrok je možný pouze ve společnosti, v níž existují morální hodnoty a silná přesvědčení. Pokrok je ona účelová instituce, která se připojuje jako přínos kostruktivismu a antropomorfismu do lidského myšlení a konání. Evoluce: Přesněji biologická evoluce. Je dlouhodobý a samovolný proces, v jehož průběhu se rozvíjí a diverzifikuje pozemský život. Slovník cizích slov jej vymezuje jako přechod od nižších forem k vyšším, někdy ve smyslu entelechie (v aristotelské filosofii síla působící v látce pohyb a tím postupně uskutečňující svůj tvar; účelná činnost, jíž se možnost stává skutečností); v darwinismu přirozený výběr a boj o přežití; ve společnosti entelechie většinou je spojována s myšlenkou pokroku a emancipace. Tedy opět se jedná v evoluci o přínos konstruktivismu a antropomorfismu do lidského konání a myšlení.

Internet a IT jsou nejposlednějšími příklady existence a použití účelové instituce konstruktivismu v našem myšlení a konání. Současný počítač sice může zvýšit počet známých a používaných premis, které má uloženy ve své paměti a které by mohl člověk uskutečňující dedukci premis pro dosažení nových poznatků a úsudků. Ale existence internetu a IT ještě nepřesvědčuje, že všechny v počítači uložené a dostupné premisy budou využity, neboť záleží na osobě, která provádí selekci při volbě a posouzení vhodných premis a při dedukci použitelných premis pro koncepci nového zákona. Každopádně internet a IT jsou také instituce konstruktivismu.

 

Shrnutí.

 

Při konstruktivizmu vycházíme z toho, že člověk se dívá na celek lidských činností, vysvětluje je a snaží se možnosti uvědoměle měnit. Východiskem jsou zvolené lidské instituce, které budou sloužit lidským účelům, pokud pro určité účely byly vytvořeny, Přece však přesvědčení, na kterém spočívají, totiž že za všechny prospěšné instituce vděčíme jejich vědomému vytvoření a že jen takovéto vědomé vytvoření učinilo nebo může učinit užitečnými pro naše účely, je z velké části chybné. Tento názor kořenil původně v hluboce založeném sklonu primitivního myšlení interpretovat veškerou pravidelnost shledávanou v jevech antropomorficky, jako výsledek vědomého výtvoru myslícího ducha.

Druhý názor spočíval v náhledu, že uspořádanost společnosti, která značně zvýšila efektivnost individuálního jednání, nebyla dána pouze institucemi a postupy, které byly pro tento účel vymyšleny nebo vědomě vytvořeny, nýbrž z velké části byla dána procesem označovaným zpočátku jako „růst“ a později jako „evoluce“, procesem, ve kterém postupy, které byly zprvu přijaty pro jiné účely nebo byly přijaty čirou náhodou, byly zachovány, protože umožňovaly skupině, ve které vznikly, dosáhnout vrchu nad jinými.

Uvádíme namátkový seznam institucí používaných v konstruktivismu a můžeme posoudit, do jaké míry byly efektivní a přijatelné. Jestliže přirozené právo ve své legitimitě přetrvalo dobu 23 století, pozitivní právo opřené o realitu kartesiánské racionality a konstruktivismu trvalo od 19. století a již ve století 20.tém bylo voláno po jeho zrušení. Krátké trvání mělo i východisko instituce konstruktivismu „pokrok“, kdy po mocném provolávání ve prospěch pokrokovosti a spojení pokrokářů toto hnutí doznalo svůj konec.

Není překvapením, že existence neskutečností a fixe hraje tak významnou roli v konstruktivismu a v lidském myšlení. Vzpomeňme jen na fixní přesvědčení o vyšším čísle volební preference, které drží svůj primát, fixní je i přesvědčení o existenci společenské smlouvy, zamysleme se i o fixi obsahu dětských pohádek, které matka nebo babička dětem vypráví před spaním. Kdysi tyto pohádky měly vysoký obsah morálky, rozdílu mezi dobrem a zlem, o konečném vítězství dobra nad zlem a nutností o dobro usilovat. Dětem se dostává do života vysoká forma hodnotné výchovy a morálního vzdělání ještě před školní výchovou. Závažnost takovéto formy mravní výchovy v plné míře pochopil velký filosof a spisovatel Chesterton.