Krátké zamyšlení o rodině.
Zamysleme se nyní nad rodinou v tom původním přirozeném slova smyslu, jak ji známe od nepaměti po tisíce let. Rodinu tvoří muž, žena a dítě nebo děti, kteří jsou všichni pokrevně spřaženi. Muž a žena dítě či děti společně zplodili, vychovali a od malička vzdělávali, přičemž dítě či děti jsou jim pokrevně spřízněny.
Dejme tomu nyní, že muž a zena se rozvedou, ukončí své manželství, dítě zůstane žít spolu se svou matkou či otcem. Tím také po právu končí rodina a zůstává tam jen existence dvojice matky s dítětem či otce s dítětem, kteréžto dvojice však rodinu netvoří a nemohou tvořit.
Vyjděme nyní z předpokladu, že z uvedených dvojic žena a dítě či muž a dítě se znovu provdá či ožení a vytvoří tak nové rodinné společenství. Toto nové společenství je však od původní rodiny odlišné, i když se nazývá rodinou, neboť je defektní. Chybí tu totiž původní přirozený pokrevní a citový vztah dítěte a rodné matky či dítěte a rodného otce a je nahrazen vztahem dítěte k nevlastní matce či dítětem k nevlastnímu otci. Na tuto změnu doplácí především dítě ve svém životě. Jde tedy o novou a defektní rodinu, jak to dokazuje logická „zásada sporu“ („Nic nemůže ve stejném smyslu zároveň být i nebýt“).
Jestliže rozpad rodin a vytváření nových defektních rodin vede k silnému nepřirozenému a nezdravému vývoji ve společnosti, který postihuje především děti na jejich výchově a citovém životě a špatně je disponuje pro jejich vlastní budoucí manželský, rodinný a společenský život, k větším škodám a nedostatkům dochází snahou homosexuálů o prosazení zákonného uznání práv „registrovaného partnerství“, osob stejného pohlaví, „gayů“ a „leseb“. To, co je přirozenou lidskou vadou, postihující asi 4% osob na jejich jednostranném stavu pohlavního tělesného ustrojení, za což kdysi takto postižení lidé byli zesměšňováni a dokonce se jim dostalo pohrdavé označení, se dnes stalo jejich požadavkem na společenské výhody překračující lidská práva. Ať už se jim chce lidská společnost omluvit za své dřívější hrubé podceňování jejich lidské důstojnosti, neměla by tato naše společnost přecházet do úplně jiného extrému a přisuzovat jim práva, která představují neúměrná privilegia ke škodě jiných společenských skupin.
Stoupenci homosexualismu jdou ve svých požadavcích na lidskou společnost tak daleko, že požadují, aby státem jim byly přiznány jejich nároky na vytváření rodin a na práva, která jsou přiřknuta rodinám pro plnění jejich úkolů ve tvorbě lidských potomků a zabezpečení existence a života potomstva. Homosexuálové však z důvodu své pohlavní jednotnosti členů registrovaného partnerství jsou fyzicky a z přirozenosti neschopni plnit úkoly a poslání rodin. Pokut to tedy tato partnerství tak mocně na státu požadují a prosazují, je to vydírání něčeho, nač není vůbec žádný nárok. Jejich argumenty a tvrzení jsou zcela nereálná a protipřirozená. Je jen s podivem, že naše lidská společnost si tuto skutečnost neuvědomuje a nechá se tak vysoce ovlivňovat osobními zájmy jednotlivých členů uvedeného partnerství. Vraťme se však k našemu tématu.
Je až překvapující, jak naše lidská společnost málo ohodnocuje kladné stránky rodinného prostředí, které působí na výchovu a vzdělání dětí. Manželé děti zplodili, vychovali a od malička vzdělávali, přičemž dítě či děti jsou jim pokrevně spřízněny. Rodina je prokazatelně prospěchem celé naší lidské společnosti. Zde by měli učitelé a vychovatelé svými informacemi seznámit lidskou veřejnost, jaký rozdíl spočívá ve vlivu rodiny dobré oproti vlivu rodiny mravně a společensky narušené na výchovu i vzdělání dětí, jaký pokrok a úspěch ve vzdělávání dětí ve školách zaručují kvalitní rodiny, zvláště jsou-li otcové a matky těchto rodin věřící lidé. Je známou skutečností, že děti pocházející z narušených rodin končí v dětských polepšovnách a ve své dospělosti představují defektní část lidské společnosti. Zatím ještě nemůžeme posoudit výsledky výchovy rodinné a výchovy náhradní ve společenstvích tvořených dvojicemi „registrovaného partnerství“, které zatím, naštěstí, jsou jen ojedinělé, ale až bychom dosáhli tohoto porovnání, setkali bychom se jen s výkazem nesmírných společenských ztrát a škod pro celé naše lidské společenství. To budiž naším varováním.
Krátké zamyšlení o zázracích.
V evangeliu podle Jana v kapitole 20, verš 24 se uvádí, že apoštol Tomáš byl informován od apoštolů, že viděli Ježíše Krista, který přišel za nimi zavřenými dveřmi. Tomáš tomu nevěřil a prohlásil, že uvěří jen tehdy, až sám uvidí Ježíšovy ruce a bok zraněné při ukřižování. Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „“Pokoj vám“. Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“. Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh“. Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili“.
Mezi principy a zásady určující obsah katolického náboženství patří také tyto: „Větší je radost v nebi nad jedním hříšníkem činícím pokání, než nad devadesátidevíti věřících, kteří právě nemají toho potřebu“. „Ježíš Kristus je dobrý pastýř ovcí svého stáda, dává za ně svůj život a hledá jednu ovci, která se ztratila“. „Láska k Bohu a k bližnímu“. „Povinnost milovat i nepřítele“. Na tyto obsahy navazují tolerance, solidarita a rada bohatému mladíkovi vzdát se majetku a darovat jej chudým.
Věnujme nyní svou pozornost zázrakům. V textu máme doloženo, že Kristus ve své fyzické podobě i se stopami ran na rukou a v boku se objevil uprostřed svých apoštolů, prošel zavřenými dveřmi a dokonce požádal, aby mu předložili něco k jídlu, aby jim prokázal, že je to skutečně on a živý.
Apoštolové v Káni Galilejské skutečně naplnili velké nádoby vodou, která se zázračně působením Krista změnila na víno. Sami se o tom přesvědčili. Dcera Jairova byla skutečně mrtvá, věděli a viděli to všichni přítomní, Kristus ji probudil k životu s prohlášením, že jen spí. Byl to však očividný zázrak.
Kristův přítel Lazar zemřel, byl již čtyři dny v hrobě a nastal u něho již tělesný rozpad, všichni přítomní to věděli a viděli, Kristus jej vzkřísil k životu. Byl to jasný zázrak, prokázali to všichni přítomní a nevěřící mohou jen kategoricky a neprávem to popřít bez důkazů.
Pravdiví svědci se opírají o důkazy kauzality a finality, teleologie, důkazy kauzálního nexu, příčiny a následku a teleologického prostředku a účelu.
Pomocí úvahy transcendentní a metafyzické spekulace s oporou na antické kategorie jsoucen: celkovost a částečnost se můžeme pokusit o jiný výklad uvedených zázraků.
Podle slovníku cizích slovo fakt je zjištěná a ověřená jednotlivá skutečnost ztvárňující zajímavé skutečnosti, události, objevy ap. z různých oblastí lidského poznání a činnosti. V tomto smyslu je smrt člověka faktem, posmrtný život s Posledním soudem nikoliv. Proto pro nevěřícího člověka pozemský život končící smrtí je faktem, stejně jako neexistence Boha. Ať je majetek získán dovoleně či podvodem, může jím nevěřící člověk disponovat volně pro sebe i jako odkázané dědictví potomkům. Existence Boha by byla pro nevěřícího rizikem, kterého se trochu obává. Špatnosti a nespravedlnosti pozemského života je si vědom a vidí v ní důkaz neexistence Boha, který ve své spravedlnosti by ji nemohl trpět. Lékař patolog, který pitval tisíce mrtvol, ubezpečuje nevěřícího, že nikdy nenalezl stopu nějaké lidské duše, která pro něho proto neexistuje. Důkazem pro něho jsou analýzy lidského těla a přesná skladba lidské figury ze složky chemikálií lidského těla, které nevedou k životu této figury.
Shrnutí.
Pro věřícího člověka není pozemská smrt člověka ukončením jsoucna člověk, neboť již antický filosof Platón dospěl k poznání, že lidská duše jako princip životnosti člověka žije dále, odpoutává se od mrtvého těla a člověk žije dále v další etapě svého života (apokalypsa, eschatologie, Poslední soud; lidé přítomní smrti člověka otevírali okno, aby duše mohla snáze opustit mrtvé tělo a směřovat k nebi). Jestliže nevěřící lidé spatřovali v hříšném a zločinném světě důkaz o neexistenci Boha, který by se na špatný a zvrácený svět nemohl dívat, věřící lidé naopak vidí ve zkaženém světě nutnost Božího definitivního opatření, aby bylo dosaženo spravedlnosti. K tomuto transcendentnímu a metafyzickému názoru proto věřící lidé v posmrtném životě člověka a lidstva nutně dospějí.
Zamysleme se nyní blíže nad slovy evangelia podle Jana, která Kristův vstup do místnosti apoštolů řadí do kategorie zázraku. Z obecné zkušenosti je nám jakožto lidem známo, že dveře představují určitou neprostupnou hmotu, mající jistou hmotnost, což platí i pro lidské tělo; způsob, jakým prošel Kristus do místnosti apoštolů zavřenými dveřmi; mohlo se tak stát jen nějakým nevysvětlitelným, zázračným způsobem; přírodní zákony o hmotě a zásada kauzality jiné vysvětlení neumožňuje.
Nebylo by možno věc vysvětlit tím, že zemřelý a do života vzkříšený člověk se dostává do jiného světa, v němž neplatí naše lidské zákony a principy, opřené o pozemský stav a život, kde vzkříšená bytost ztrácí svou předsmrtnou identitu, kde se jedná o jinou bytost, posmrtnou?. Ale apoštolové přece dobře znali Krista a poznávali ho i podle stop ran na rukou a boku, které utrpěl v mučení a ukřižování. Poznávali naprosto věrně svého Pána a Mistra. Nás však v této souvislosti zajímá ještě jiná skutečnost.
Dejme tomu, že v některé oblasti krajiny začne vyvěrat ze země pramének vody, ve které jsou rozpuštěny různé minerály, které blahodárně působí na zdraví člověka, který vodu pramene konsumuje. Pramen i jeho zdravotní kvalita jsou jistá fakta a je-li pramen dostatečně silný a vydatný, může se stát i zdrojem vzniku zdravotních lázní a zdravotního prospěchu jako obecný zázrak.
Na podzim či na jaře roku zemědělský hospodář zaseje do pole semena obilí, která leží v zemi mnoho měsíců, vzklíčí, co se s nimi děje, nevíme, a vyrostou z nich klasy obilí. Stal se zázrak, nám nepochopitelný, ano i běžnou a samozřejmou skutečností, se kterou najisto počítáme a která nás vůbec nepřekvapuje. Nevíme, jak se to stalo a proč, máme z toho prospěch a za zázrak to vůbec nepovažujeme.
Živé bytosti dvojího pohlaví v zoologii zplodí a zrodí své potomky, dojde k zázraku, k živému novému jedinci, který má smrtelnou či nesmrtelnou duši jako princip života, máme mnoho otázek „jak“ a „proč“, na něž nenalézáme odpověď, znamená to pro nás mnohou novou povinnost, mnohdy to ani nepovažujeme za zázrak, nýbrž za samozřejmost, a přesto je to zázrak, především s ohledem na nesmrtelnou duši.
Žijeme tedy ve světě plném uvedených zázraků, které někdy uznáváme, jindy nikoli, někdy je vyvracíme a napadáme, stejně jako víru a náboženství.
A vedle těchto zázraků existuje mnoho a mnoho nepochopitelných skutečností, faktů a jevů v životě a ve světě, na něž nám chybí vysvětlení a na které prostě neznáme odpověď. Zastavme se např. u stěhovavých vlaštovek, které na podzim odlétají na přezimování do jižních krajin a na jaře se vracejí zpět. Podle sdělení lékaře, kněze, filosofa a vědce Váchy zvaného „Orko“, mezi prvními odlétají nejmladší vlaštovky, které nikdo nemohl instruovat, kam mají letět, kudy, kde odpočívat, kde je konečný cíl. Mladé vlaštovky spoléhající se na svůj instinkt bezpečně směrově a cílově v daném čase přiletí do svého cíle i se svým doprovodem, jedná se o tisíce kilometrové vzdálenosti.
Otec Vácha pozoroval, jak malý pavouček tká svou pavučinu a když se touto otázkou zaobíral delší dobu, zjistil, že pavouček musí na zhotovení pavučiny učinit několik desítek pohybů. Nikdo ho neučil tomuto umění, kde je odkázán jen na svůj pud, instinkt.
V knize Tótha nalézáme tyto dva nevysvětlitelné případy: Jakýsi druh hmyzu potřebuje svinout list rostliny takovým způsobem, aby si udržel stálou svěžest a neuschl, uložit v něm housenku a do jejího těla vložit svá vajíčka. Před svinutím listu upraví jeho podobu do tvaru „integrálu“. Kde našel tento postup? Druhý případ: druh hmyzu potřebuje naklást svá vajíčka do těla housenky, která není mrtvá, žihadlo umístit do přesného místa hlavy housenky, které je menší než hlavička špendlíku, kdyby žihadlo umístil jen o kousek vedle, housenka zahyne a nakladená vajíčka také. Housenka musí být jen ochrnutá.
Zázraky jsou věci nepochopitelné a nevysvětlitelné, ale někdy je přijímáme se samozřejmostí a s očekáváním.
Vzkříšení dcery Jairovy a Lazara byly zázraky, ale co když podle slov Kristových dívka jen spala? V posmrtném životě člověka, jak vyplývá z Kristova procházení zavřenými dveřmi, princip kauzality a gravitace neplatí, možná i jiné předcházející principy.
Komunisté tvrdili, že existují jevy již vysvětlené a jevy dosud nevysvětlitelné, pro které lidstvo vysvětlení najde, jak toho dosáhlo již s jevy přírody. A co říkají dnes jevům „tsunami“?
Již velký antický filosof Platón učil o věčnosti lidské duše, dnešní bezvěrecká věda popírá existenci duše, ale nevysvětlí existenci vitálního principu, zná přesný obsah lidského těla a neumí je obživit, dříve bojovní a sebevědomí ateisté dnes stojí bezradní a bez jakýchkoliv pokusů o zdůvodnění ateismu.
Antická věda hovořila o duši minerálu, odpovídající formě minerálu, o duši vegetativní u rostlin, nemohoucí se hýbat z místa, o duši animální, nemající sklon k náboženskému cítění a o duši lidské, která je rozumová a inklinuje k náboženství.
Ještě pro Aristotela existoval prostor a čas jako jsoucno na člověku nezávislé. Filosof Kant prokázal a dnes je jeho názor obecně přijat, že prostor a čas nejsou obsahem přírody, nýbrž formou lidského nazírání, takže člověk je sám vkládá do souvislosti s jinými jsoucny při svém poznávání.
Žijeme tedy ve světě plném nevysvětlitelných věcí a okolností, z nichž některé jsou z oblasti duchovna a náboženství, jiné nikoli, přesto však smyslově a rozumově nepochopitelné a nevysvětlitelné, čarovné, kouzelné a zázračné. Často je přijímáme se samozřejmostí, očekáváme jejich naplnění s jistotou, jejich existence pro nás není překvapením.
A tak můžeme toto krátké shrnutí ukončit konstatováním, že si plně uvědomujeme důležitost poslání rodiny pro lidskou společnost a pro budoucnost lidstva a že nám uznání zázraků v jejich biblické i obecné podobě nepřináší žádné potíže.
Josef Plocek