Pročítáme-li vysoce propracované dílo velkého antického řeckého státníka a filosofa Platóna, zjišťujeme, že ten se ve svém díle „O státu“ a ve svých studiích o ústavách antických řeckých městských státečků a o charakteru státních a veřejných služeb vyslovil takto:
Při výchově dětí je třeba začít tím, že stát každému dítěti, lhostejno jakého původu, poskytne stejné možnosti vzdělání. Gymnastika a hudba jsou základní elementy výchovy dětí, Gymnastika utváří tělo, učí odvaze a tvrdosti. Hudba formuje duši, propůjčuje jí mírnost a jemnost. Jejich sjednocení vede k harmonické vyváženosti charakteru. K tomu pak přistupují počty, matematika a průprava k dialektice, tedy ke správnému myšlení, zvykání si na bolesti, námahu a odříkání i na různé svody, aby se vyzkoušela a upevnila odolnost vůči nim. Ve dvaceti letech jsou ti, kteří nevyhovují všem požadavkům, v přísné a nestranné zkoušce vyloučeni z řad čekatelů na nejvyšší úřad. Ti, kteří obstojí, jsou vychováváni dalších deset let. Pak následuje další prosívání. Pro ty, kteří zůstanou, následuje pak pětileté intelektuální školení ve filosofii. Těmto nyní již pětatřicetiletým mužům, kteří mají toto vše za sebou, by však k vedení chyběla jedna podstatná věc: zkušenost a obratnost v praktickém životě, v boji o život. Musí se nyní po dobu patnácti let zabývat praktickými věcmi a namísto v říši myšlenek se musí teď osvědčit ve věcech, které neústupně vyvstávají v reálném prostoru. Potom, jako padesátiletí muži, střízliví a zocelení, vyzkoušení v životním boji, vzdělaní stejnou měrou v teorii i praxi, nastupují na vedoucí místa. A sice automaticky, aniž by bylo ještě třeba volby – neboť nejlepší jsou již nalezeni. Stanou se filozofickými králi nebo královskými filosofy, o nichž Platón sní, kteří v sobě sjednocují - jaký to ideál! – moc a moudrost.
Za existence Rakouska-Uherska vedoucí politické funkce ve státě zastávali členové šlechtických rodů, o nichž se předpokládalo, že s ohledem na svůj původ, výchovu, intelektuální schopnosti, morální charakter, znalosti širšího světa a cizích jazyků, jsou plně kvalifikováni a kompetentní zastávat vyšší funkce ve státě a sloužit tak těm nejdůležitějším potřebám lidské společnosti. Heslo „noblesse oblige“ bylo uznávané a přijímané v plné vážnosti.
Toto heslo znamená, že šlechtictví se staví za pouhé oprávnění a vyžaduje, aby osoba v takovémto postavení plnila sociální povinnosti zvláště ve veřejných funkcích. Kdo si činí nárok být šlechticem, musí se chovat vznešeně. Musí jednat způsobem, který odpovídá jeho pověsti, které se mu dostalo. A anglický Oxfordský slovník také vyžaduje, že toto značení představuje donucení vznešených předků k čestnému jednání, privilegium přináší dědictvím odpovědnost. Obecné užívání „noblesse oblige“ zahrnuje v sobě, že etika naplňuje morálně ekonomii tak, aby privilegium bohatých bylo vyrovnáno jejich povinností podporovat chudé. Z hlediska kausality je tedy toto hledisko příčinou, že se rozdíl chudoby a bohatství vyrovnávají. Historie už nám prokázala, jaké potíže způsobuje lidské společnosti přílišná touha po majetku, hlad po penězích. „sacra fames auri“.
Uvedené dva příklady jsou dokladem toho, jak političtí činitelé mohou být uspokojeni z toho, jací adepti se jim dostanou jako vhodní a vyhovující pro službu pro státní potřeby a účely. V prvním případě jde o pečlivou přípravu od dětských let vytvářet kvalifikované pracovníky ve státních službách, ve druhém případě jsou to členové šlechtických rodů, kteří mohou mít pro svou zásadu „noblesse oblige“ a své kvalifikovaně fundované založení a heslu odpovídající vychování plnou kompetenci k výkonu služby pro stát a lidskou potřebu. Pokud mnohé z nich komunistický režim připravil o jejich majetek a statky a tyto statky chátraly, ujali se tohoto majetku za cenu velkých výdajů a namáhavé práce, aby dostáli své cti a předali své statky svým následovníkům. Z minulosti známe případy, kdy nějaký člen šlechtického rodu, který byl zaměstnán na naší legaci v cizině, ze svého doplňoval chybějící potřebné úhrady, pokud stát nebyl schopen tyto výdaje hradit. Stát tedy byl zvýhodněn movitostí svého zaměstnance. Uvedené příklady tedy dokazují, že takovíto pracovníci státu nechtějí na svém zaměstnání osobně zbohatnout.
Projeví-li nějaký člen strany přání stát se funkcionářem strany, jejím poslancem či senátorem, vedení strany jeho informace a jeho „curriculum vitae“ přijímá s tou výhradou, že tyto informace si bude musit ověřit. Vedení strany si pořídí písemné vyhotovení žádosti a jeho informací, případně požádá o písemné jejich vyhotovení. Důležitá jsou tato data: Kdy žadatel vstoupil do strany a proč ji zvolil, zda zná stanovy strany a její program, zda je svobodný či má rodinu a děti, kdy se oženil, zda se rozvedl a proč.
Pokud některá politická strana zařadí do seznamu poslanců nějakého adepta, který se o poslanecký mandát uchází a ve volbách do poslanecké sněmovny tento adept je zvolen, dochází k určité diskrepanci názoru zvoleného poslance a jeho politickém strany. Poslanec má pravdu v tom, že byl platně zvolen za poslance a jeho politická strana má pravdu v tom, že byl zvolen jen na základě toho, že jej tam strana zařadila do navržených členů poslanců, neboť volby vyhrála politická strana a nikoli poslanec. Tato divergence názorů
poslance a jeho politické strany může vést ke sporům nebo dokonce i k vydírání jak strany, tak i poslance. Strana požaduje, aby poslanec vystupoval ve prospěch strany, poslanec namítá, že nikdo nemá práva jej v jeho postupu podle jeho svědomí omezovat.
Náš stát má stálé potíže s poslanci a státními zaměstnanci a činiteli, kteří neberou v úvahu, že jejich funkce spočívá v tom sloužit státu a celé naší lidské a občanské společnosti. Jednak na tuto důležitou stránku práce státních funkcionářů bylo opomenuto při jejich přijetí pečlivě je připravit na tuto základní a nutnou potřebu jejich funkce a také, pokud poslanci a jiní funkcionáři státu na tuto okolnost pozapomněli, jim to důtklivě a třeba i varovně připomenout.
Když za naší prvé republiky poslanci a státní zaměstnanci přijímali nějakou funkci ve státě, byli upozorněni na to, že sice státní zaměstnanci nedosahují za výkon práce tak výhodnou mzdu a plat jako za práci pro soukromého podnikatele, ale to neopravňuje k tomu, aby od státu požadovali vyšší ohodnocení nebo si je opatřovali případným nedovoleným způsobem, třeba krádeží, podvodem, korupcí, ale i manifestací, dostalo se jim však určitých výhod, které v jiném zaměstnání by neobdrželi. Dostávali pravidelně a v plné výší dohodnutou mzdu a navíc se jim dostal trvalý charakter zaměstnanecké definitivy. Dobře si vzpomínám, jak takovíto zaměstnanci byli hrdí a potěšeni tím, že mají definitivu a zaručený pevný plat a mzdu. V domě, kde jsem asi ve svých osmnácti letech bydlil, měl také byt jeden soudce okresního soudu a do dnešního dne pociťuji jeho uspokojení, když uváděl, že je nesmírně šťastný a hrdý ve svém vědomí na to, že jako soudce je vázán jedině zákonem a má tak pevnou oporu pro své rozhodování. Byli bychom rádi, kdyby i naši poslanci pociťovali ve svém nitru takovou hrdost a radost ze svého povolání a ze služby státu a občanům. Naši dnešní poslanci však nespatřují ve své funkci službu společnosti, nýbrž možnost trvalého a dosti vysokého obohacování při výkonu funkce, kdy se nepodílejí aktivně na chodu státní politiky a tak často opouštějí svá poslanecká křesla při řešení důležitých státních otázek.
Rozhodne-li se nějaká politická strana přijmout nějakého svého člena za poslance a zařadit jej do svého volebního seznamu, má prvořadý zájem o to, aby tento poslanec plně sloužil státu shodně s programem strany, která jej koncipovala a stanovila, aby se ztotožnil s politickým stanoviskem strany a vypustil ze své mysli takové podnikání, které by bylo kontraproduktivní ke službě státu a společnosti nebo dokonce by bylo v rozporu s takovým účelem. K takovému stavu by došlo, kdyby poslanec vedle své poslanecké funkce se věnoval ještě hospodářskému podnikání, zájem státu a lidské společnosti by se mohl rozházet se zájmem poslancova hospodářského podniku, poslanec by byl povinen hájit zájem politické strany a státu a zároveň hájit zájem svého hospodářského podniku. Tímto stavem se poslanec a vlastník hospodářského podniku dostává do nepřípustného stavu „střetu zájmů“, měl by na jednu z obou funkcí resignovat a případně se zbavit vlastnictví hospodářského podniku. Na tento stav doplácí jednak poslanec, ale i jeho politická strana a případně politická koalice, existuje-li takové spojení s uvedeným poslancem. Proto politická strana musí při přijímání poslance s tím počítat a případně se tohoto stavu uchránit i pro budoucnost.
K takovéto anomálii došlo u politické strany „ANO“ a jejího předsedy Babiše, který je zároveň velmi úspěšným podnikatelem firmy „Agrofertu“, ale i zastává ve vládě důležitou funkci ministra financí, takže je tím blíže „střetu zájmu“ a navíc nemá plnou kvalifikaci k funkci ministra. Zůstává také nevyřešená otázka u něho, jak dospěl ke svému velkému bohatství a jak dopadne jeho soud na Slovensku pro spolupráci s bývalým komunistickým režimem a policejním orgánem. Na potřebný výsledek a řešení se čeká.
Shrnutí.
Bylo by toho hodně, co by bylo možno uvést jako doklad a důkaz toho, že poslanci a státní zaměstnanci nejsou dosti věrni významu a účelu své práce pro blaho státu a naší lidské společnosti. Většina těchto státních funkcionářů a pracovníků si ani neuvědomuje, že jejich posláním a úkolem je předem služba státu a lidské společnosti a nikoliv cesta bohatnutí a hromadění majetku. A to již nemluvíme o takovém policejném útvaru ministra vnitra a premiéra Grosse, který místo vyšetřování korupcí a finančních zločinů opatřoval pro svého zaměstnavatele skutečné či údajné trestné činy jeho politických oponentů, kteří pak soudem byli zproštěni v těchto vykonstruovaných kauzách. A takovýchto případů bylo mnoho. Ale byly i případy, kdy došlo k vraždám, a za doby mafiána a kmotra Mrázka jich bylo několik desítek, které policie nevyšetřila jako vraždy a skončily jako sebevraždy bez zanechání poslední vůle a dopisu na rozloučenou. Proto případ Mrázka nebyl nikdy vyšetřen a z jeho spisu zvaného „krakatice“, se ztratilo několik set dokladů, které ze spisu ukradli mnozí obhájci, aby tak setřeli obvinění svých klientů, o nichž byla ve spise zmínka.
S malým uspokojením jsem se setkával s případy, kdy politici se rozváděli a porušovali tím základní normu povinnosti plnit své závazky, „pacta sunt servanda“, své manželské sliby, a kdy převáděli na své manželky a příbuzné vysoké peněžní částky, důkazy o spáchání korupce, peněžního zločinu a trestného daňového úniku či „praní peněz“, aby o tento nakradený majetek v trestním řízení nepřišli. Ale neopakujme tyto případy dávno známé, abychom nenosili zbytečně „sovy do Athén“.
Švýcarské státní zastupitelství vyšetřovalo zločin našich pěti podnikatelů a poslanců –„praní špinavých peněz“ a uvádělo, že se asi jedná o zločiny korupce a zda se nechceme připojit k vyšetřování. Naše jednoznačná odpověď byla, že u nás k žádnému takovému zločinu u Mostecké uhelné společnosti nedošlo a že se nejedná o naše peníze. K vyšetřování jsme se nepřipojili. Švýcaři však vyšetřování a soud ukončili, zvítězili a odsoudili pachatele, jimž zabavili asi 13 miliard korun. Jak je toto možné, když naši přední finančníci tvrdí, že ročně tak přicházíme asi o 100.000 korun. Teprve potom jsme se začali věcí zabývat.
Uvažoval jsem, proč za toho stavu u nás, kde jsme na tom tak špatně finančně, není slyšet více varovných hlasů, ale domníval jsem se, že stát nechce za našeho špatného stavu ještě k současnému zlu přidávat vážné řeči. Když za kubánské krize atomové velmoci Rusko a USA nešly do války, poněvadž by tím mohly těžce na to doplatit, zdržel se i náš stát od tvrdého postupu proti zločincům a doufal, že se věc nějak sama zlepší. Kausy korupce jsou v řešení a dokazování obtížné a pachatelé vždy poukazují na přijaté peníze jako odměny za konsultační služby pro druhou stranu, což je obtížné popřít u dvou pachatelů u korupce.
Exkurs: Rodina a „registrované partnerství“: Budiž mně dovoleno zamyslit se trochu nad otázkou požadavku homosexuálů.
Společenská forma „rodiny“ existuje od nepaměti jako nejmenší a základní forma lidského společenství, jejímž posláním je záruka existence lidstva, jeho prorůstání lidstva do budoucnosti a tedy jeho stabilitu. Její podstata existuje v přirozenosti lidské bytosti, v mužích a ženách, kteří svým životem zaručují budoucnost lidstva a jsou toho také „conditio sine qua non“. V tom také spočívá okolnost, že rodině jsou přiznány některé výhody, dary a přednosti, které slouží obecně lidstvu.
Homosexualita je forma života, vyskytující se asi u 4% světové populace, kdy citové zaměření u každé osoby je vázáno na její vlastní pohlaví a inklinuje a orientuje celé její myšlení na intimitu vlastního pohlaví. Stoupenci homosexuality se zaměřují na dvojice osob stejného pohlaví, dva muže a dvě ženy, vytvářejí mikroskupiny právně označené a uznané jako „registrované partnerství“.
Stoupenci homosexuality se však neuspokojují jen nárokem na toto partnerství, nýbrž usilují i o to, aby se jim dostalo i výhod přiznaných rodinám. Na tyto výhody však nemají nárok, poněvadž nemohou pro svou pohlavní jednostrannost starat se o zrození svých potomků. Nemohou svým registrovaným partnerstvím nahradit rodiny a plnit jejich funkce. Ztotožňovat pojem rodiny a registrovaného partnerství je hrubé porušení „zásady sporu“, „principu contradictionis“, který praví, že „nic nemůže ve svém smyslu zároveň být a nebýt“.
Josef Plocek