Co je třeba znát pro volby do veřejných zřízení.

 

         Velký filosof, právník, ekonom a politolog F. A. Hayek zastává názor, že neexistuje základní předpoklad, na kterém spočívá přesvědčení, že člověk se dopracoval k ovládnutí svého okolí hlavně svou schopností logické dedukce z explicitních premis a že by toto byla jediná cesta, jak omezit člověka na toto jednání, které je jedině důvodné a zbavit tak člověka mnoha z nejefektivnějších prostředků k dosažení úspěchu, které má. Není pravda, že lidské jednání vděčí za svou účinnost pouze nebo hlavně znalosti, kterou můžeme vyjádřit slovv a která tudíž mohou tvořit explicitní premisy nějakého sylogismu. Mnohé lidské instituce, které používáme při sledování svých záměrů, jsou ve skutečnosti výsledkem zvyků, obyčejů a postupů, které nebyly ani vymyšleny, ani jich nepoužíváme záměrně. Máme naději na úspěch svého jednání ne proto, že jsou také naši bližní vedeni známými záměry nebo známými vztahy mezi prostředky a cíli, nýbrž proto, že jsou také omezeni pravidly, jejichž účel nebo původ často neznáme a nejsme si ani vědomi jejich samotné existence. Lidstvo se podřizuje pravidlům, která ve společnosti platí, která se vyvinula selekcí a stala se tak produktem generací.

         Konstruktivistický přístup vede k chybným závěrům, protože jednání člověka jsou velkou měrou úspěšná nejen v primitivním stadiu, nýbrž snad ještě více v civilizaci. Jednání člověka je přizpůsobováno jak jednotlivým faktům, které člověk zná, tak také velkému množství faktů, které člověk nezná a ani nemůže znát. Při přizpůsobování se podmínkám obecným, které má člověk k dispozici, se podřizujeme pravidlům, které nejsou naším výtvorem a protože o ně musíme dbát. Přitom v našem okolí se nejedná hlavně o pochopení vztahu mezi příčinou a následkem, nýbrž se musíme přizpůsobovat druhu světa, v němž žijeme, které určují formu našich jednání.

         Máme-li dosáhnout plné racionality ve smyslu kartesiánském, je třeba mít znalost všech relevantních faktů. Tuto znalost musí mít především tvůrce nebo inženýr, který organizuje produkci zamýšlených výsledků. Pro úspěch jednání ve společnosti je třeba ovládat velký počet jednotlivých faktů. A přitom celá naše civilizace musí spočívat na mnohém tom, co nemůžeme podkládat našemu věření, které v kartesiánském smyslu nemůžeme znát.

         Pro člověka, podnikajícího ve světě v dnešním stavu, je tedy povinností znát každého jedince, který je obeznámen s většinou faktů, která jednání všech četných členů lidské společnosti determinují. Skutečnost naší neznalosti většiny jednotlivých faktů, které determinují společenské procesy, je však důvodem, který přispěl k dnešnímu stavu našich společenských institucí. Především nenapravitelná neznalost každého jedince je neznalostí jednotlivých faktů, které někomu známa jsou nebo budou, a tím ovlivní celou strukturu společnosti. Tato struktura lidských činností neustále sama sebe přizpůsobuje – a funguje tím, že se přizpůsobuje – miliónům faktů, která ve svém celku nejsou známa nikomu. Ekonomický život nesocialistické společnosti sestává z miliónů vztahů nebo toků mezi individuálními firmami a domácnostmi. Můžeme o nich formulovat jisté teorémy, ale nikdy nemůžeme všechny pozorovat. Většina pravidel chování, která řídí naše jednání, a většina institucí, které z této pravidelnosti vznikají, jsou adaptacemi na nemožnost kohokoliv, aby vědomě bral v úvahu všechna jednotlivá fakta, která vstupují do řádu společnosti. Na tomto nutném omezení naší znalosti faktů spočívá možnost spravedlnosti a proniknutí k povaze spravedlnosti je tudíž odepřeno všem těm konstruktivistům, kteří obvykle argumentují s předpokladem vševědoucnosti.

         Ve velké nebo otevřené společnosti, kde jsou v interakci milióny lidí, kde se vyvinula civilizace, jak ji známe je situace odlišná. Ekonomie dlouho zdůrazňovala „dělbu práce“, kterou takováto situace znamená. Kladla však mnohem méně důraz na zlomkovitost znalostí, na fakt, že každý člen společnosti může mít jen malý zlomek znalostí, které mají všichni a že každý je tudíž neznalý většiny faktů, na nichž fungování společnosti spočívá. Charakteristickým rysem pokročilejších civilizací je však právě toto využívání mnohem většího objemu znalostí, než kdokoli sám má, a tudíž fakt, že se každý pohybuje uvnitř soudržné struktury, jejíž většinu determinant nezná.

         René Descartes (1596-1650) stal se důležitým mezníkem ve filosofickém myšlení. Nevynikl však jen díky své snaze odpoutat filosofii od jejích dřívějších základů v tradici a zvycích a postavením této vědy na pevný základ rozumu svým učením „cogito, ergo sum“, nýbrž oporou filosofie ve vědě matematické a zvláště využitím logické formy „sylogismu“, která se mu stala pramenem a východiskem každého filosofického myšlení a pokroku. Descartes jako výtečný matematik zcela připoutal své myšlení na postup logického sylogismu, který je definován ve slovníku cizích slov jako v tradiční logice určitý typ deduktivního úsudku, ve kterém se ze dvou předcházejících soudů, předpokladů, premis vyvozuje další závěr, např. „Jestliže je každý kov elektricky vodivý a některé kapaliny, např. rtuť, jsou kovy, pak jsou některé kapaliny elektricky vodivé“. Dnes již je forma sylogismu opuštěna jako málo podnětná a účinná, ale ve své době byla jediným prostředkem pro filosofický pokrok. Descartes také v negativním smyslu narušil filosofický směr konstruktivismem, vzpomeňme jen na pozitivní právo a na „kartesiánský racionalismus“. Potud Hayek.

 

Různé druhy a formy států.

 

Unie může být: spojení, sjednocení, spolek, polická strana – tedy organizovaná skupina osob, firem, institucí, států apod., reálná unie, personální unie.

Evropská unie, státní nebo nadstátní útvar vzniklý ze spojení a sjednocení států nebo jinak organizovaná skupina, jihoamerická unie atd.

Federace je typ státního zřízení, kdy jde o složený stát, skládající se ze států - členů federace s různým označením (státy, země., republiky, kantony, provincie). Ve federacích je svéprávné postavení jednotlivých členských států zajištěno ústavou nebo smluvně a nemůže být měněno jednostranným rozhodnutím centrální vlády (např. Švýcarsko, do značné míry i USA). Státní moc je ve federaci rozložena mezi federální orgány a orgány členských států. Právním základem federace je ústava (u konfederace mezinárodní smlouva), je zde dvojí občanství (subjektu federace a federace jako celku) a právní akty federace jsou přímo závazné pro osoby (u konfederace jen pro členské státy). Jako federace se označují také sdružení různých typů, např. sportovní federace.

Společná ústava zřizuje společné nejvyšší orgány jak pro vnitřní, tak i pro vnější záležitosti. Subjektem mezinárodního práva je především ústřední stát, který vystupuje svým jménem. Náleží mu obvykle právo uzavírat politické smlouvy, vysílat diplomatické zástupce a vypovídat válku. Současně však ústava ponechává i členským státům některé atributy mezinárodně právní subjektivity (např. ve Švýcarsku nebo v Sovětském svazu). Pokud členské státy nepoužívají v žádné míře této způsobilosti, nejde z hlediska mezinárodního práva o federaci, nýbrž o jednotný stát, bez ohledu na to, jak rozsáhlá je autonomie členských států ve věcech vnitřních podle vnitrostátních předpisů (např. USA, Mexiko, Jugoslávie, NSR, které jsou podle ústavy federativními státy, ale podle mezinárodního práva tvoří jednotný stát, protože navenek vystupuje jen ústřední stát jako celek).

Konfederace: je spolek nebo sdružení mezi státy, jako volný svazek států. Přičemž jednotlivé členské státy zůstávají subjekty mezinárodního práva. Podkladem konfederace je mezinárodní smlouva, která se týká hlavního společného programu konfederace. Společný program se týká nejčastěji společné obrany, politiky zahraniční, diplomacie, někdy i otázky financí a společného vládce. Ostatní agenda jednotlivých těchto členů spadá do vlastní kompetence členských států a není společná. V dřívějších dobách existovalo mnoho konfederací, např. i různé spolky, Německo, Švýcarsko, různé zámořské državy a kolonie, samostatné Švýcarsko tradičně se označuje za konfederaci, ale valná většina dřívějších konfederací se změnila na samostatné země.

 

Druhy monarchií.

 

         Monarchie je forma vlády, v níž politická moc absolutně či jmenovitě spočívá v rukou panovníka, monarchy, kterým může být žena či muž. Panovník je hlavou státu doživotně, ale může se vlády vzdát, abdikovat.

         V absolutní monarchii panovník má veškerou politickou moc, v konstituční monarchii je moc panovníka omezena ústavou, v parlamentní monarchii je moc panovníka omezena parlamentem a panovník je jen hlavou státu, výkonnou moc má předseda vlády.

         V různých zemích Evropy i světa panovník má různý název, např.: císař, král, vévoda, kníže, hrabě apod. Kdysi existovaly i četné teokracie, vatikánským panovníkem je papež.

 

Shrnutí.

 

         Učení filosofa, právníka a ekonoma Hayeka prřineslo do státovědy, ekonomie a práva, ale i každého lidského uvažování, velký zlom a zvrat. Chceme-li mít ve svém konání úspěch, znamená to mít maximum informací, která se našeho jednání týkají, a tato úplná znalost je zcela nemožná. Nikdy nemůžeme vlastnit všechny informace, které jsou nutné pro hodnocení našeho záměru. Jestliže se přírodovědci utěšovali, že již znají všechny otázky panující v neživé přírodě, dnešní skutečný stav je přivádí ke skromnosti. Ve skutečnosti lidské jednání často vděčí za svou účinnost té znalosti, kterou ani nemůžeme vyjádřit slovy, že mnohé lidské instituce jsou výsledkem zvyků, obyčejů a postupů, které nebyly ani vymyšleny, ani jich nepoužíváme záměrně, nejsme si ani vědomi jejich existence. Lidstvo se podřizuje pravidlům, která ve společnosti platí, která se vyvinula selekcí a stala se tak produktem generací. Je pravdou, že konstruktivistický potup vede k chybným záměrům. Co když však naše jednání a konání je účinné, že nevědomě postupujme nekonstruktivně nebo náš postup odpovídá a je v souladu s onou „neviditelnou rukou trhu“?

         Velký filosof a myslitel Descartes spoléhal na výdobytky rozumu, dedukce a sylogismy z premis, přičemž poškodil vědění lidstva svým strukturalismem, konstruktivismem a v pozitivním právu svým „karteziánským racionalismem“, jeho přínosy a omyly byly již zhodnoceny.

         Velkému filosofu Popperovi vděčíme za jeho poznatky a názory o historii, ve smyslu jeho učení si uvědomujeme, že všechny knihy o historii hovoří o obsahu historie jako o osobách, vládách, panovnících, politických událostech, válkách, revolucích, hlavně jen těch negativních událostech určité doby, takže o souhrnu historie nám nic nepodávají. Popper nás také přesvědčil, že jednotlivé události uváděné v historické knize nelze považovat za autentickou reprodukci uváděné doby, neboť žádný historik, i při své velké snaze, není schopen oprostit se od dřívějších či pozdějších vlivů, které do materie vnášejí historičtí interpreti. Popper také je znám svým postupem ověřování pravdy soudů, svou verifikací a falzifikací a kvůli nekonečné falsifikaci a nejistotě hodnocení prohlašuje veškeré soudy a úsudky za hypotetické, postrádající ověření pravdy a tedy za pouhé věření, mínění a za víru.