Lež podle Katolického katechismu.

 

Člověk od přirozenosti touží po pravdě. Má povinnost ji ctít a dosvědčovat: „Všichni lidé, protože jsou osoby - jsou v souladu se svou důstojností vlastní přirozeností pobádáni a zároveň i mravně zavázáni hledat pravdu, především náboženskou. Jsou též vázáni přidržet se poznané pravdy a podle jejích požadavků zařídit celý svůj život“.

Pravda jako správnost jednání a lidské řeči se nazývá pravdivost, upřímnost a přímost. Pravda neboli pravdivost je ctnost, která spočívá v tom, že se projevujeme pravdivě ve svých skutcích, říkáme pravdu svými slovy a varujeme se přitom dvojakosti, přetvářky a pokrytectví.

Nebylo by možné lidské soužití, kdyby si lidé navzájem nedůvěřovali, totiž „kdyby si navzájem neříkali pravdu“. Ctnost pravdivosti dává spravedlivě druhému, co mu patří. Pravdivost respektuje správnou rovnováhu mezi tím, co má být sděleno, a tajemstvím, jež má být zachováno; vyžaduje čestnost a diskrétnost. Kvůli spravedlnosti „má člověk druhému sdělit pravdu“.

Lež spočívá v tom, že „člověk říká nepravdu s úmyslem oklamat“.

Lež je nejostřejší urážka pravdy. Lhát znamená mluvit nebo jednat proti pravdě, aby byl uveden do omylu ten, kdo má právo ji znát. Lež tím, že narušuje základní vztah člověka k pravdě a k bližnímu, znehodnocuje zároveň konstitutivní vztah člověka a jeho slova k Bohu.

Závažnost lži se měří podle povahy pravdy, kterou zkresluje, podle okolností, úmyslů lháře, podle škod způsobených těm, kteří jsou jejími oběťmi. Lež sama o sobě je pouze lehkým hříchem, stává se však smrtelným, když těžce poškozuje ctnost spravedlnosti a lásky.

Lež je třeba odsoudit pro její povahu. Je znevážením slova, jehož funkcí je sdělovat jiným poznanou pravdu. Vědomý úmysl uvésti bližního do omylu tvrzením odporujícím pravdě je prohřešek proti spravedlnosti a lásce. Provinění je větší, když úmysl oklamat je spojen s nebezpečím, že bude mít pro ty, kteří jsou odvráceni od pravdy, zhoubné následky.

Lež (protože je porušením ctnosti pravdomluvnosti) je skutečným násilím spáchaným na bližním. Zasahuje ho v jeho schopnosti poznávat, což je podmínkou každého úsudku a každého rozhodnutí. Má v sobě zárodek duchovní rozpolcenosti a všeho zla, které z ní pochází. Lež je škodlivá pro každou společnost; podrývá důvěru mezi lidmi a zpřetrhává tkáň společných vztahů.

Právo na sdělení pravdy není bezpodmínečné. Každý má přizpůsobit svůj život evangelijnímu přikázání bratrské lásky. To vyžaduje, aby se v konkrétních situacích zvážilo, zda je vhodné či ne odhalit pravdu tomu, kdo se na ni táže.

Láska a úcta k pravdě mají poradit odpověď na každou žádost o informaci nebo sdělení. Dobro a bezpečnost druhého, respektování soukromého života, obecné blaho jsou dostatečné důvody, aby se zamlčelo to, co nemá být známo, anebo aby se použilo šetrného způsobu vyjevit pravdu. Nikdo není povinen vyjevit pravdu tomu, kdo nemá právo ji znát.

Služební tajemství – kterým jsou vázáni například politikové, vojáci, lékaři, právníci – nebo důvěrná sdělení, učiněná pod pečetí tajemství, mají být uchovávána, kromě výjimečných případů, v nichž by dodržování tajemství mělo tomu, kdo je svěřuje, komu bylo svěřeno, nebo třetím osobám způsobit velmi těžké škody, kterým se lze zabránit pouze rozšířením pravdy. Soukromé informace, škodlivé druhým, nemají být rozšiřovány bez závažného a přiměřeného důvodu, i když nebyly svěřeny pod pečetí tajemství.

Každý má dodržovat spravedlivou zdrženlivost ohledně soukromého života jiných osob. Odpovědní vedoucí hromadných sdělovacích prostředků mají dodržovat správnou rovnováhu mezi požadavky obecného blaha a respektováním práv jednotlivců. Zveřejňování informací ze soukromého života osob angažovaných v politické nebo veřejné činnosti je nutno odsoudit potud, pokud porušuje soukromí a svobodu těchto osob.

Informace hromadných sdělovacích prostředků slouží obecnému blahu. Společnost má právo na informaci zakládající se na pravdě, na svobodě, spravedlnosti a solidaritě. „Správné uplatnění tohoto práva však vyžaduje, aby sdělování mělo vždy pravdivý obsah a aby při zachování spravedlnosti a lásky bylo úplné. Kromě toho jeho forma musí být mravně nezávadná, to znamená, že při šíření zpráv musí dbát norem a i důstojnosti člověka“.

Veřejná moc má … zvláštní povinnost se zřetelem k obecnému blahu … úkol bránit a zabezpečovat v rámci své kompetence pravdivost a spravedlivou svobodu informací.“ „Vydáváním zákonů a jejich bedlivým prováděním“ se má veřejná moc postarat, „aby ze zneužívání těchto prostředků nevznikaly vážné škody pro veřejnou mravnost a společenský pokrok“. Veřejná moc má potrestat porušení práv každého člověka na dobrou pověst a na tajemství soukromého života. Včas a poctivě má podávat informace týkající se obecných záležitostí nebo dávající odpověď na oprávněné zneklidnění obyvatelstva. Ničím nelze ospravedlnit, když hromadné sdělovací prostředky šíří falešné informace za účelem manipulace veřejného mínění. Takovými zásahy se nesmí napadat svoboda jednotlivců a skupin. Lež spočívá v tom, že člověk říká nepravdu s úmyslem oklamat bližního, který má právo na pravdu.

 

Lež podle moralistů Skoblíka a Peschkeho.

 

Porovnáme-li ve věci lži stanovisko Skoblíkovo a Peschkovo, můžeme konstatovat, že Peschke je v mnohém ohledu důkladnější a jde víc do hloubky problematiky než Skoblík, přestože v mnohém se shodují. Shodují se v tom, že někteří moralisté definují lež jako mluvení proti mysli, proti mysli člověka pronášejícího a sdělujícího obsah své vlastní mysli, zatímco jiní moralisté vedle takto chápané lži berou v úvahu, že existuje také mluvení proti právu člověka na pravdu, pronášení sdělení, která porušují právo některých lidí na zjištění plné pravdy. V prvním případě jde o skutečnou lež, o „mendatium“, tj. locutio contra mentem, zatímco ve druhém případě o „falsiloquium“, o locutio contra ius audientis ad veritatem, o nepravdivý výrok. Rozdíl těchto dvou pojmů, těchto dvou škol moralistů, spočívá v tom, že pro stoupence prvé školy „mendatium“ se ve věci hříšnosti plně ztotožňuje s „falsiloquium“, je s ním identické a tedy i hříšné, a neexistuje proto nějaké mravně indiferentní falsiloquium, pro stoupence druhé školy „falsiloquium“ je větší, širší než „mendatium“, takže mohou existovat taková „falsiloquia“, která nejsou lží v pravém slova smyslu, porušují jen právo na sdělení plné pravdy u naslouchajícího výroku, jde o indiferentní mravně nezávadné „falsiloquium, které není hříšné, což má své důsledky jak pro osobu a svědomí klamné sdělení pronášejícího, tak i toto sdělení přijímajícího. Určitý nedostatek přesnosti spatřuji v tom, že ani Skoblík ani Peschke nevymezují jasnými slovy, kdo má právo na pravdu, na sdělení plné pravdy. Skoblík považuje falsiloquium za jakýsi lék v krajní nouzi, když přispívá k velkému dobru, když je motivováno velkou pokorou, když je řečeno v dobrém úmyslu, když je obranou v nouzi či při střetávání povinností, anebo když ten, kdo se ptá, ztratí právo na pravdu, jak např. nepřítel nebo nepříčetný. Jinak se od něho nedozvíme, kdo má či nemá právo na pravdu, naproti tomu Peschke otázku osoby mající právo na pravdu neřeší, třebaže z existence takové osoby vychází. U obou autorů postrádáme, že v definici lži či falsiloquia opomíjejí základní předpoklad hříchu, vědomost o hříchu a jeho dobrovolném páchání, neboť základní pojmový znak a předpoklad je tak nezbytný pro posouzení otázky hříšnosti.

Pokud se týče osoby, která má právo na pravdu, budiž nám dovoleno zmínit se o jednom stanovisku bývalého provinciála jesuitů Františka Šilhana, který při řeči o lži podotkl, že záleží také na vztahu mezi osobou sdělení poskytující a osobou sdělení přijímající, na blízkosti či vzdálenosti tohoto vztahu. Tak, aspoň podle Šilhana, charakter lži mezi manžely, mezi dětmi a rodiči, mezi žákem a jeho učitelem a samozřejmě i mezi zpovědníkem a jeho penitentem byl vážnější než mezi sobě neznámými osobami. Šilhan sice tato svá slova více nerozváděl, ale můžeme-li toto stanovisko generalizovat, pak by nám tento blízký vztah mohl osvětlit otázku osoby přijímající nějaké sdělení, jejíž vymezení u obou autorů otázky o lži postrádáme. Tyto blízké osoby by jistě měly větší právo na pravdu, na pravdivost sdělení a osoby vzdálenější by toto právo postrádaly. Tento závěr by ovšem měl své důsledky pro posouzení hříšnosti lži či falsiloquia.

Skoblík vychází z toho, že všichni uznávají hříšnost lži a pokud by odporovala jen pravdivosti, není hodnocena jako vážné porušení mravního řádu. Vážným problémem se stává, když odporuje spravedlnosti, jiným ctnostem a jedná se o věc významnou. Jestliže všichni uznávají, že plnou pravdu nelze vždy otevřeně říci, jak ji lze zatajit a přitom se nedopustit lži? Podle Skoblíka škola, která odmítá případnou dovolenost falsiloquia, vidí řešení v tzv. „restrictio“, v zámlce. O restrikci čistě v mysli, restrictio pure mentalis (RPM) se hovoří tehdy, když smysl, který jsme dali slovům, „nelze s přihlédnutím ke všem okolnostem mluvícího i naslouchajícího (formulace věty či momentální situace úřední, společenská nebo jiná mluvícího i poslouchajícího) nijak vystihnout. Když je však pozorný posluchač schopen z formulace (jak byla informace vyjádřena) nebo ze situace (mluvčí je úřední osoba)poznat, že při odpovědi dá tázaný slovům pravděpodobně jiný než obvyklý smysl, mluvíme o zámlce v širším smyslu, restrictio late mentalis (RLM).

Skoblík uvádí: „RPM není nikdy dovolená – je to vlastně čistá lež; RLM je z přiměřených příčin přípustná – vždyť odepřít jasnou informaci je v některých případech nejen dovolené, ale i nutné. I tak je však třeba RLM vždy vidět jako nouzové, nikoliv pravidelné opatření. Jinak se vytvoří návyk, který je vysloveně škodlivý. Kdo je v něm obratný, je v pokušení trvale zastírat pravdu – jak se mu to hodí – a vzdaluje se k vlastní škodě onomu prostému ano, ano; ne,ne. Evangelium poskytuje pro RLM příklad v Jan 7,8.“

Citujme dále Skoblíka: „Kasuistika uvádí případy, kdy mluvčí zcela jasně není nucen prozrazovat pravdu. Je to např. řeč týkající se zpovědního tajemství, řeč obžalovaného před soudem, který má právo se neprozrazovat, a také řeč těch, kdo jsou vázáni služebním tajemstvím jako lékaři, právníci a tajemníci. V těchto případech nejde o lež buď pro vhodnou, obratnou formulaci, která je plně pravdivá, ale zavádějící, nebo pro okolnosti, za kterých je otázka položena (každého musí napadnout, že na určité delikátní otázky lékař asi s pravdou ven nevyjde; podobně jako právník, tajemník a jiní – tím spíše zpovědník.). Někdy nemohou toho, kdo se ptá, stroze vykázat do patřičných mezí. Např. tazatel může stát společensky vysoko nad odpovídajícím. Určitý zmatek v mysli nedovolí na místě zformulovat „virtuózní“ zámlku; i když v takovém případě není zámlka obratnou formulací, přece jde ne ze slov, ale z okolností o přípustnou RLM.“

Klademe si otázku, proč Skoblík v předcházejícím odstavci řadí v něm uvedené skutečnosti do souvislosti s kasuistikou, kterou morální filosofové a etici, jak se zdá, poněkud méně hodnotí, možná i podceňují. Je to proto, že naučný slovník pod heslem „kazuistika“ nám podává církevní definici: užitá (praktická) mravouka řešící jednotlivé praktické případy na základě předcházejícího studia příslušných teoretických výkladů, přičemž právní význam kazuistiky je „výklad práva uváděním jednotlivých případů (nikoli obecně)“ a v přeneseném knižním významu kazuistika znamená „formalistické překrucování, chytrácké odůvodňování“. Jsou tedy v odstavci uvedené skutečnosti morálně validní a platné jen v rámci kasuistiky, anebo mají svou závaznost a dovolenost jako zámlky v širším smyslu, jako falsiloquium, restrictio late mentalis (RLM). Skoblík uvádí, že „moralisté kritizující RLM žádají, aby se takové případy řešily rozlišením mezi falsiloquiem a mendaciem, moralisté obhajující RLM poukazují na to, že dovolení k RLM dává konec konců láska, která velí zatajit informaci, které by druhý zneužil nebo která by ho zbytečně ranila nebo poškozovala. Kdyby si tázající byl vědom nevhodnosti otázky, nikdy by se takto neptal. Cílem RLM není uvést tázajícího se do omylu, ale ochranné zatajení pravdy, které velí láska k bližnímu. Zastánci RLM ovšem uznávají hranice její dovolenosti. „Je nepřípustná, když je třeba vyznat víru, když jsme povinni bližního varovat před nebezpečím nebo omyly; když má tázající se plné právo na otevřenou pravdu a také při uzavírání oboustranných smluv (zatajení závady závad prodávaného předmětu je nepřípustné).“ Odpůrci restrikce naproti tomu tvrdí, že zámlka je obtížná v provedení a že osoba, která ji provádí, se snadno prozradí, takže pak je zámlka zcela zbytečná.

Podle Peschkeho katolická morální teologie lež obvykle definuje jako řeč jsoucí v rozporu s tím, co si hovořící myslí (locutio contra mentem). Avšak řada protestantských teologů a také někteří katoličtí teologové do definice zahrnují i porušení práva na pravdu a takto v jednom důležitém ohledu lež omezují. Lež (mendacium) se v tomto případě definuje jako nepravdivá řeč, která porušuje právo na pravdu. Nepravdivá výpověď, která právo na pravdu neporušuje, by podle toho lží nebyla. Nazývá se falsiloquium a takovíto autoři ji nepovažují za prohřešek proti pravdivosti. Peschke však se opírá o tradiční definici lži a lež je pro něho výpověď odporující tomu, co si vypovídající myslí.

Lež podle Písma svatého: Peschke začíná svůj rozbor lži podle Starého a Nového zákona u 8. přikázání Božího: „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví“ (Ex 20,16). Toto přikázání však nezakazuje lživé výpovědi, nýbrž vypovídat před soudem ke škodě někoho jiného. Když tedy my jsme přesvědčeni, že toto přikázání zakazuje „lhaní“, pak nejde o doslovný překlad a vycházím z určitého omylu.

Peschke probírá jednotlivé výroky proroků, kteří vyžadují pravdivost a odsuzují jakoukoli lež, pomluvu a faleš a shledává, že tyto výroky proroků se dotýkají nejen lži, nýbrž „stejně i pomluvy, obojetnosti a pokrytectví. Pojem lži někdy získává širší smysl a pak znamená bezbožnost, nevěru a modloslužebnictví v protikladu ke spravedlnosti a pravé nábožnosti… Teologové nedosáhli shody ohledně toho, zda bibličtí autoři tyto lži schvalují nebo zda o nich jen podávají zprávu jako o historických faktech. Lež, kterou židovské porodní báby oklamaly faraóna, aby tak obešly jeho bezbožnost přikázání, podle něhož měly zabíjet všechna mužská novorozeňata Izraelitů, je nyní nepochybně pokládána za oprávněnou. Porodní báby tak jednaly z bázně Boží, a proto jim Bůh požehnal (Ex 1,15-21).“

Peschke dále pokračuje: „V Novém zákoně Ježíš opakuje zákaz falešného svědectví jako jedno z přikázání Desatera (Mk 10,19par: „Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“). Od svých učedníků navíc vyžaduje naprostou pravdivost. Jejich ´ano´ a ´ne´ musí být tak jisté, že už nepotřebuje další stvrzení, třeba přísahou (Mt 5,37). Podle novozákonních listů náleží lež a faleš ke starému, hříšnému člověku, kterého je třeba svléci. ´Neobelhávejte jeden druhého´ (Kol 3,9). ´Odhoďte tedy všechnu špatnost, každou lest, přetvářku, závist, jakékoli pomlouvání.´ (1 Petr 2,12).“ „Je-li podle Janových spisů pravdou věrnost Božím přikázáním, pak i její protiklad, lež, získává širší smysl. Znamená neposlušnost vůči Bohu, nenávist k němu, a jeho bludařské popírání Boha.“ Tolik zmínky z Písma svatého.

Obsah Peschkova Dějinného přehledu byl již podrobně ocitován. Všimněme si proto jen heslovitě některých jeho částí: Pohanská antika povinnost naprosté pravdivosti nezná, lež je dovolená a někdy i žádoucí kvůli vyššímu dobru; u Aristotela nejsou vykladači zajedno v tom, zda chtěl vyloučit jakoukoli lež, tedy i takovou, kdy byl v sázce zájem národa; Cicero sice odsuzuje lež, ale není třeba zachovávat přísahu a věrnost darebákům, jejichž metody a úmysly jsou zločinné; v křesťanské antice sice církevní otcové odsuzují lež, ale není v tom u nich jednotnost, někteří otcové připouštějí lež v nouzových situacích, aby se zamezilo většímu zlu; třebaže Tomáš Akvínský odsuzuje lež, poněvadž tato odporuje přirozenosti jazyka, mnozí středověcí autoři považují nepravdivou výpověď za dovolenou, je-li k tomu dostatečný důvod; protestantští teologové, až na Kalvína, považují za dovolenou „oficiózní lež“ na pomoc druhému a lež z nouze na obranu vlastních oprávněných zájmů; v křesťanské morální teologii novověku připouštěli restrictio pure mentalis.

Peschke končí svůj dějinný přehled slovy: „Počet teologů, kteří připouštějí dovolenost nepravdivých výroků v určitých tísňových situacích ve 20. století značně vzrostl. Gregor Müller uvádí, že v první polovině století se k tomuto názoru hlásilo přes třicet známějších teologů. Tento výčet svědčí o tom, že vnitřní hříšnost lži není nespornou naukou katolické morální teologie. Velký počet teologů zastávajících dovolení výjimek opravňuje k závěru, že stejně pravděpodobné je i opačné stanovisko.“

 

Shrnutí.

 

Důvody pro hříšnost lži: Tato stať již byla v této úvaze citována. Připomeňme jen, že Peschke uvádí tři body:

a)      „Lež je zavrženíhodná, protože uvádí druhé lidi do omylu a podrývá vzájemnou důvěru…“

b)      „Lež je dále porušením slibu, obsaženého v každé výpovědi nebo sdělení. Kdykoli někdo činí výpovědi o skutečnostech nebo o svém myšlení a přesvědčení, implicitně ujišťuje, že jeho výroky se shodují s fakty a pravdivě reprodukují jeho myšlenky. A právě na základě tohoto implicitního ujištění také lze druhé obelhávat. Jelikož porušení slibu znamená pohrdavé jednání s bližními, byla lež označena také za prohřešek proti lidské důstojnosti.“

c)       „Třetí argument se vyvozuje z podstaty jazyka. Přirozeným smyslem jazyka, kvůli kterému byl lidem dán, je vyslovení jejich myšlenek a soudů… Nepravdivá výpověď odporuje smyslu, který je vlastní slovům i jazyku. Prohřešuje se proti řádu požadovanému přirozeností věci.“.

 

Není třeba blíže rozvádět nedostatečnost zdůvodnění zde uvedených bodů, kterými má být doložena oprávněnost hříšnosti lži. Není pravdou, že každý člověk vyslovující odpověď na dotaz se zavazuje nějakým slibem, že jeho odpověď bude pravdivá. Složení slibu je vážnou věcí, která vyžaduje důkladnější úvahy a je nesmyslné, že by vůbec u nějakého člověka probíhal proces takovéto úvahy při každém na něho položeném dotazu. Navíc pak jako důvod je uváděn slib implicitní, což je zdůvodnění nemyslné a připomínající „circulus vitiosus“. Stejně nepřijatelný je důvod bodu c). Nelze tvrdit, že smyslem jazyka a mluvy je hovořit pravdu a jen sdělovat. Je to poněkud odvážné a krajně unáhlené tvrzení, že by tu byl nějaký hodnotový vztah mezi lidskou mluvou a jazykem. V této souvislosti nás napadá, že by v tom případě ani nemohlo existovat absurdní divadlo. Pokud se týče v bodu c) uvedených zámlk, jedná se o mentální restrikci typu restrictio pure mentalis, o které již byla řeč, že je nepřípustná a nedovolená a je rovna čisté lži. V souvislosti se zámlkami jejich zavedení v nás budí dojem, že mají více sloužit uklidnění svědomí lháře než potřebě a prospěchu tazatele. Vytýká-li se osobě pronášející nějaké sdělení, že klame příjemce informace, měla by se při tom řešit i otázka, zda jde o jednání úmyslné, o úmysl poškodit, oklamat druhého. Považujeme za zbytečné rozebírat Peschkovu partii „Zatajování pravdy nepravdivou výpovědí“, neboť Peschke sám ve svých slovech provádí kritiku řady otázek týkajících se nepravdivých výpovědí, zde by byl rozbor zbytečný, neboť jej již řeší Peschke ve svém díle.

Budiž mně dovolena určitá vlastní reminiscence týkající se uvedené problematiky. Kdysi jsem četl, že kterýsi anglický ministr financí při své návštěvě Paříže byl dotázán, zda Anglie bude devalvovat svou měnu. Ačkoliv anglická banka se na tento finanční zákrok připravovala, což její ministr dobře věděl, kategoricky to ve své odpovědi popřel. Věděl totiž, že pokud by toto tajemství prozradil, vládci světových financí by na to okamžitě reagovali a prováděna devalvace by tím značně utrpěla ke škodě Anglie. Lhal tedy v politické a finanční věci.

Tuto otázku jsem položil při přednášce německého morálního filosofa a moralisty. Jeho odpověď v obecné formě zněla, že v politice se vyskytují případy, kdy se pravda nedá vyslovit a se kterými i morální člověk musí počítat, takže se, jak pravil, „někdy ušpiní“. Jinými slovy tento moralista připustil v odůvodněných případech v politice lživou výpověď.

Když jsem stejný případ vyslovil veřejně při jedné příležitosti, bylo mně jedním posluchačem vytknuto, že se lhaní nesmí v takovém případě použít. Asi nečetl Peschkeho. To je důvod, proč se otázkou zabývám podrobně.

A jiná příhoda, vlastně vtip, vycházející z toho, že v Japonsku je lhaní údajně častým úkazem. (Když jsem se otázal jednoho člověka, který žil čtyřicet let v Japonsku, dostal jsem odpověď, že Japonci nelžou o nic více než příslušníci jiných národů.) Nuže oč šlo: Na nádraží v japonském městě se sejdou dva obchodní přátelé. Jeden z nich se otáže: „Kam jedeš?“ Odpověď druhého: „Do Tokia“. První muž rozhořčeně zvolá. „Ty lháři prolhaný, ty mně říkáš, že jedeš do Tokia, abych já si myslel, že jedeš do Yohokamy a ty jedeš skutečně do Tokia!“ Vtip spočíval v tom, že druhý muž dobře znal svého druha a při jeho sděleních si vždy jeho odpověď přetransformoval a přetransponoval do opaku. V daném konkrétním případě obchodník „zalhal“ natolik, že „svou“ lží dokonce řekl pravdu. Do takových konců snad i stálé používání zámlk nedojde.