Společenství a společnost: Tyto dva pojmy bývají často směšovány a stávají se synonymy, přestože se od sebe velmi liší. Mají totiž přes svou podobnost různé povahové znaky. Obě společenské skutečnosti vycházejí z předpokladu, že existuje určitý objekt, u společenství nějaký fakt, který před pozdějším vytvořením a určením lidského rozumu a vůle vyvolá určitou psychologickou strukturu, společné cítění a mravy, zatímco ve společnosti jde o nějaký úkol a cíl, který má být realizován v závislosti na rozumu a vůli. Společenství je tedy výtvorem instinktu, dědičnosti za daných historických okolností, za působení momentů etniky, jazykových skupin, stávajících kmenů, klanů a společenské třídy. Naproti tomu společnost vytváří rozum a mravní síla, jedná se o obchodní organizace, odborové svazy, vědecké útvary, politické společnosti a politické strany. Lidské vztahy ve společenstvích jsou důsledek daných situací, historického prostředí, lidského chování, ovlivněného přírodou, zatímco vztahy ve společnostech jsou určeny a vytvářeny lidmi na základě nějaké ideje a iniciativy, vyplývající z dobrovolného rozhodování lidských osob.

         Příklad fotbalového klubu a skupina „sportovních fanoušků“ nám osvětlí podstatný rozdíl společenství a společnosti. Zatímco fotbalový klub Slavia má své stanovy, své členy, funkcionáře, placené či neplacené hráče, stadiony, své rozhodčí, trenéry a svou ekonomickou základnu, sportovní fanoušci klubu Slavia se sdružují jen na základě svého obdivovatelského vztahu k úspěchům klubu Slavia, netvoři žádnou řízenou a vedenou komunitu, provázejí spontánně hráče klubu Slavia na jejich domácích i zahraničních sportovních vystoupeních a svými hlasy při zápase je podporují, třebaže někdy po úspěšném nebo neúspěšném zápase dají volný průchod a výraz svého uspokojení či neuspokojení. Fotbalový klub Slavia je tak společností, jeho fanoušci jsou společenstvím, třebaže se případně mohou i organizovat ve skupině Svazu přátel příznivců fanoušků klubu Slavia a stávají se pak zcela i zčásti společností.

         Národ: Národ je společenstvím, stejně jako sociální třída, nikoli společností. Je to skutečnost nikoli biologická jako rasa, nýbrž skutečnost eticko-společenská. Jako společenství národ stojí na faktu zrození a rodového původu a do jeho pojmového obsahu patří zrození k rozumovému životu a k činnostem civilizace, k rodovému původu, k rodinným tradicím, společenským a právním zvyklostem, ke kulturnímu dědictví, ke společným idejím a mravům, historickým vzpomínkám, společným prožitkům a společnému utrpení, společným požadavkům, nadějím, předsudkům a pocitům. Etnické společenství se stává národem, když pronikne do vědomí člověka, když si člověk uvědomuje, že má svou vlastní identitu, individualitu, když jeho vůle se stává součástí společenství. Národ spočívá v tom, že si jeho členové uvědomují, že patří k sobě tak, jak je dějiny utvořily, jak jsou blízcí svým bližním, s nimiž je spojuje blízký vztah, s nimiž sdílejí společnou půdu a zemi, případně i společný jazyk, společné dějiny, společné národní dědictví, společný život a vývoj, s nimiž prožívají dobové společné dobro a zlo, radosti a utrpení.

         Národ však není společností, není podroben a účasten politického řádu, jako společenství je členem různých společenství, je akefální, nemá hlavu nebo řídící autoritu, má své struktury, svou elitu a střediska vlivu, své vášně a sny, své zvyky a mravy, svou solidaritu a čest, svůj vztah k soukmenovcům, ale nemá jako společnost racionální formy ani právní organizaci, formální normy a řád, nemůže se sám od sebe přetvořit na politickou společnost.

         V průběhu dějin byl národ omylem často směšován se státem, čímž utrpěl jak národ, tak i stát. V dějinách byl mylný názor, že každý národ má mít také svůj vlastní stát, že etnický pojem národní, nacionální se stal pojmem jak národnosti, zároveň i pojmem státní příslušnosti. Vznikly národní státy a negativní pojem „nacionalismus“, národ tak ztrácel smysl pro objektivní řád, spravedlnost a zákon, zmizel pevný bytostný řád mezi národy, což vedlo k „šovinismu“. Podoba národa se změnila. Národ se nestává státem, nýbrž stát vede k existenci národa, k mnohonárodní federaci států, která je zároveň mnohonárodním národem, jako např. USA. Potud Maritain.

         Národ podle internetu: Národ je společenství lidí, kteří se hlásí ke stejné národnosti. Přesná a všeobecně uznávaná definice pojmu národ neexistuje. Tímto pojmem se v různých zemích a jazycích odlišují zcela rozdílné sociální organizmy. Rozlišuje se zejména mezi politickým a etnickým národem. V sociálních vědách neexistuje definice označení národ a převládá názor, že národ je sociální konstrukt. Tzv. konstruktivisté tvrdí, že národnost pak není objektivní daná vlastnost, kterou by bylo možno nezávisle určovat. Opačný názor zastává primordialismus. Z hlediska modernistických teorií nacionalismu se primordialismus vyjevuje jako součást nacionalistické propagandy, a jako takový má být předmětem a nikoli východiskem analýzy „národů“ a nacionalismu. Národní příslušnost čili národnost lze podle konstruktivistického přístupu určit jen na základě proklamace jedinců (k jakému národu se hlásí). Často je však národnost přiřazována i podle objektivních kritérií – nejčastěji kombinace jazyka a státní příslušnosti.

         Národní příslušnost je formována na základě působení různých faktorů, především geografických a jazykových, ale také politických, ekonomických a náboženských. Příslušníky národa většinou spojuje společná kultura, historie a jazyk, často i hospodářský život a obývané území. V Evropě existovaly středověké národy, které zahrnovaly jen privilegované vrstvy státu. Mluví se proto někdy o národu politickém či stavovském. Proslov Jeronýma Pražského r. 1409 vyjmenovává všechny složky obyvatelstva, v dnešním slova smyslu pojem vznikl v 18. a 19. století v souvislosti s průmyslovou revolucí, dnes „národ“ splývá s pojmem „lid“, národní zvyky a tradice, národní identita, národní hrdost a politický národ.

         Politický národ: Naše mimořádně nízká účast ve volbách do Evropského parlamentu vyvolala různé výklady. Například nechuť k evropské integraci. Kdyby tomu tak bylo, vedly by si úspěšněji naše „antievropské strany“. Pravděpodobnější je proto poukaz na „lhostejnost“ veřejnosti. Politolog Jiří Pehe poznamenal: „Češi a Slováci ještě nejsou politický národ…“ Jana Hamanová, vedoucí agentury SC@C, je ostřejší: „Abychom se mohli začít o české pasivitě ve správě věcí veřejných bavit, musíme zjistit základní otázky. Co vlastně ti lidé chtějí vědět? (…) Pokud bychom vycházeli jen z toho, co dosud víme, museli bychom soudit, že velká většina lidí si dnes nepřeje vůbec nic“ – Lidé si zajisté cosi přejí, hlavně vyšší příjmy a nižší výdaje, ovšem to není správa věcí veřejných. A deník Právo zjišťuje jako na zavolanou: „Lidí ochotných pracovat v politických stranách ubývá“. Prý jen dvě procenta. – Zřejmě jde o obecnější rys české společnosti, o její „zemdlenost“, „neprobuzenost“. To se projevuje i jinde, například neochotou podnikat, nedostatkem inteligentních řešení závažných problémů celých resortů (zdravotnictví, školství aj.). Ona pasivita je závažnou překážkou „rozvíjení demokracie“, dokonce jejím ohrožením. Platí to bohužel i o zemích, jimž říkáme vyspělé. Pro mnohé z nás je to úlevné zjištění. Jenže o nás to platí víc.

         Rozlišuje se mezi politickým a etnickým národem. V sociálních vědách převládá názor, že národ je sociální konstrukt. Národní příslušnost je formována na základě působení různých faktorů, především geografických a jazykových, ale také politických, ekonomických a náboženských. Příslušníky národa většinou spojuje společná kultura, historie a jazyk, často i hospodářský život a obývané území. Politický národ je taková společnost národní pospolitosti, která má sama svůj osud ve svých rukou a vytváří nezávislý útvar moci. Teoreticky tedy jsme politický národ.

         Ve skutečnosti, v důsledku našeho historického vývoje posledních staletí a hlavně desetiletí spíše jako politický celek předstíráme, že je vše v pořádku. Příliš dlouho rozhodovali jiní, někdy dobře, většinou však ve svém zájmu a bezohledně s naším občanem vůbec nebo málo počítali. A občan se přikrčil, dělal němého, dělal dav a bezejmenného. Nikdo se neptal, co si myslí a co by rád. A najednou by měl občan rozhodovat. Často má jiné starosti a neví. Často tomu podivnému hemžení politiky ani nerozumí a ani nechce. Jenže bez odpovědného občana, znalého, dostatečně vzdělaného, se demokracie dělat nedá. Volby ano.

         Politicky fungující národ je ta společnost, kde politika, ať v malých či větších místech, regionech nebo v celém státě, je naprosto nepřerušovaný proces, proud vzájemného a společného snažení, která vede nadneseně řečeno k převládajícímu všeobecnému dobru. To však musí fungovat politické strany nejen ve štábech a sjezdech a sněmování, ale trvale a dělně především všude, kde je dostatek lidí, kteří mají podobné představy o dnešku i budoucnosti a vědí, že i na nich záleží, aby tato země se neploužila, ale rostla, aby nešla z ostudy do další, ale byla pokládána za zemi slušných a znalých lidí, kteří vědí, co chtějí. Téměř všechny naše strany mají hrstku snaživců, z nichž mnozí tu nejsou kvůli idejím a službě vlasti, ale proto, že člověku nic moc nejde a v politice to vyhraje a bude pán. Nebo bude mít přímluvce téměř všude a třeba i jeho podnik bude mít víc zakázek.

         V naší politice je opravdu málo politiků. Někteří pokládají za politiky ty, kteří někde sedí v tzv. funkci, byli zvoleni. Jenže to je velmi mylné. Pro důkazy nemusím nikam chodit. Jsou v našich městech a seděli i v našich vládách. Politik vidí celek, výhled a cíl, nemění svá stanoviska jako meteorolog a je ve dlouhodobém pohledu, alespoň ze 70% úspěšný. Což znamená, ne že znova a znova je volen, ale jeho rozhodnutí a činy jsou i po letech dobré a prospěšné. Bohužel, naše země má mnoho politiků, mimo politiku. I proto nejsme dostatečně dospělý politický národ. I proto pak politická grémia na všech úrovních hledají své kandidáty a často nevybírají: nemají vlastně lidi, nemají politiky, nikdo je nepřipravoval, neučili se, ale mají jen zájemce o zvolení a místa a místečka.

         Klišé, že Senát je na nic, je rozšířené, ale ne opravdu pravdivé. Problém je jinde: nemáme skutečné moudré, výrazné osobnosti se širokým rozhledem do Senátu. A tak improvizujeme, jenže dokud budeme improvizovat ve výběru, dokud budeme podceňovat možnosti voleb, dokud se drtivá část našich občanů nestane skutečnými občany v politickém smyslu, do té doby nejen nebudeme vyvinutým politickým národem, ale ani si příliš nebudeme mít právo stěžovat, že lumpárna je moc častá a skoro všude a kazí nám ten jinak krásný život.

         Budeme volit – měli bychom volit. Rozhodně ne však zbrkle a unáhleně. Měli bychom mít dobrou paměť a dříve než vybereme nějakou kandidátku anebo zatrhneme jméno, měli bychom si položit tyto otázky: jak se osvědčili v létech hodně či málo uplynulých? Plní sliby nebo se vyžívají v planém tlachání nebo nás vůbec ignorují? Vystupují před nás, když něco chtějí pro efekt, aby se nám zalíbili, nebo umí nám říci i méně populární, ale prospěšné, pravdy? Proč asi chtějí být zvoleni a co tím pro sebe sledují?

 

Shrnutí.

 

         Základními pojmy, o něž se opírá naše úvaha, jsou společenství a společnost. O společenství bylo řečeno, že je výtvorem instinktu, dědičnosti, za působení etniky, jazykových skupin, stávajících kmenů, klanů a společenské třídy. Naproti tomu společnost vytváří rozum a mravní síla, jedná se o obchodní organizace, odborové svazy, vědecké útvary, politické společnosti a politické strany. Lidské vztahy ve společenstvích jsou důsledek daných situací, historického prostředí, lidského chování, ovlivněného přírodou, zatímco vztahy ve společnostech jsou určeny a vytvářeny lidmi na základě nějaké ideje a iniciativy vyplývající z dobrovolného rozhodování lidských osob.

         Národ je tedy společenstvím, nikoliv společností. Stojí na faktu zrození a rodového původu, rodinných tradic a zvyklostí, kulturního dědictví, společných idejí a mravů, historických vzpomínek, společných prožitků a společného prožívání radostí a utrpení. Národ však není jako společnost podroben a účasten politického řádu, konstituce, stanov, zákona, formální normy.

         Národ v průběhu doby prošel mnohými peripetiemi. Někdy byl omylem směšován se státem, někdy panoval mylný názor, že každý národ má mít také svůj vlastní stát a že vznikly národní a národnostní státy, že etnický pojem národní, nacionální, se stal jak pojmem národnosti, tak i pojmem státní příslušnosti, pojem „nacionalismus“ se stal pojmem negativním, že přehnaný a krajní nacionalismus dostal jméno „šovinismu“ podle napoleonského vlasteneckého granátníka Chauvina, který jednostranně upřednostňoval svůj vlastní národ před jinými. Podoba národa se změnila, národ se nestává státem, nýbrž stát vede k existenci národa. Národ ve své původní podobě jako společenství, do jehož podstaty nenáleží prvek konstituce, ústavy, řádu a politického zřízení, nemůže se ve svém vývoji stát společností, která prvek konstituce a řádu obsahuje.

         Proto nás ani nemůže překvapit, když internet odmítá hledat a koncipovat obecnou definici etnického národa, který se změnil v důsledku lidských potřeb života, opustil svou podstatu spočívající v pojmu společenství a přiklonil se k pojmu společnosti, k pojmu „politického národa“. Jakkoliv jsou pojmové znaky etnického národa člověku milé, obdivu hodné a dokonce i svaté či posvátné, lidstvo potřebuje ve svém životě nějaký řád, konstituci a ústavu, politické zřízení, demokracii, bez nichž by byl život nemožný a nemyslitelný. Člověk s radostí přijímá všechny ty podstatné znaky etnického národa a pojmu společenství, ale v zájmu svého života musí se utíkat ke společnosti „politického národa“, který je sice zcela odlišný od národa etnického, ale pro život lidské společnosti nezbytný.

         Bylo již řečeno, že politicky fungující národ je ta společnost, kde politika je naprosto nepřerušovaný proces proudu vzájemného a společného snažení, které vede k převládajícímu všeobecnému dobru. To však musí fungovat politické strany. V naší politice je málo politiků a vůbec žádní státníci. Proto improvizujeme ve výběru vhodných osob, aniž by tyto osoby byly získány nějakou průpravou. Tito politici usilují o úspěch. To ovšem neznamená, že by museli být znovu a znovu voleni. Dokud drtivá část našich občanů nebude vyvinutým politickým národem, nebudeme moci podceňovat důležitost voleb. Měli bychom mít dobrou paměť, když přistupujeme ke stanovení kandidátky na poslance a položit žadatelům o zařazená do kandidátky otázku, jak se osvědčili v dřívější době ve své práci pro stranu.

         Křesťanský filosof Jacques Maritain ve svých studiích se zabýval předpoklady politiků uspět v politické straně a v politické aktivitě a zdůrazňoval nutnost přihlížet k principům „moc“ a „autorita“. Oba principy při společné a současné aplikaci mají svou relevanci. Nelegitimní a diktátorský vládce, uzurpátor, sice se opírá o moc, avšak nemá autoritu a důvěru občanů uchvácené země a jeho vláda nemusí mít delší trvání bez autority. Přiznání autority nezávisí na vládci, nýbrž na kvalitě jeho vlády a na tom, zda mu občané autoritu, důvěru a věrnost přiznají. A občané svému vládci autoritu a důvěru přiznají, když se přesvědčí o tom, jaký prospěch mají z jeho panování, jak dalece panovník lidu slouží a zemi dobře spravuje. Panovník si tedy nemůže autoritu nadiktovat, nýbrž si ji může jen u občanů zasloužit svou službou a řádným a spravedlivým výkonem své vlády. Panovník tedy své občany ovládá, ale je závislý na jejich přiznání autority a jejich důvěře a věrnosti v něho. Tím se však předpoklady dobré vlády, autorita a moc, ještě rozšiřují o kvalitu panovníkovy služby občanům.

         Je také pochopitelné, že občané klasifikují u panovníka nejen jeho odborné znalosti a kompetence, ale i jeho osobní kvality, jeho morální postoj, pravdomluvnost, dodržování slibů i jeho rodinný stav. Jak mají mít důvěru v jeho vládu, když svým rozvráceným rodinným životem prokazuje, že není ani schopen vládnou sobě a zvládat své osobní mravní nedostatky. Je samozřejmé, že panovník je členem celého kolektivu a proto i jeho příkazy občanům jsou stejně závazné i pro něho samého.

         Je tedy patrný rozdíl mezi společenstvím jako národem etnickým a národem politickým. Existuje-li někde jen etnický národ, který je společenstvím a nemá tedy ve svém pojmovém obsahu zákon, ústavu, právní zřízení a řád, nemůžeme hovořit o tom, že by jeho člen měl se podílet na vládním zřízení a na angažovanosti ve veřejných věcech. Naproti tomu musíme požadovat na členech národa politického takovýto podíl na veřejných záležitostech. Poněvadž věci veřejné jsou věcmi odbornými a složitějšími, tato povinnost zabývat se jimi spočívá větší měrou na vzdělanějších členech takové společnosti, jejichž odpovědnost je větší než málo vzdělaných prostých občanech.

         Jestliže tolik schopných našich občanů se podílí na organizované trestné činnosti finančního charakteru, daňových podvodech a korupcích, je politováníhodné, že policie, státní zastupitelství a soudy nepostihují tyto případy náležitě a po tak dlouho dobu ve srovnání se švýcarskými soudy a prokuraturou. Ale to neznamená, že za tyto nedostatky nenesou odpovědnost i prostí občané, kteří tento stav trpí. Proklínají sice současný náš stav, avšak sami ze své strany svým mlčením a bez tlaku na veřejné dění a státní orgány svou netečností napomáhají k dalšímu špatnému stavu, který jim zřejmě nevadí.