Odpovědnost obecně.

 

V současné době je v naší společnosti probírána otázka, zda někteří naši političtí činitelé se nedopustili porušení politické odpovědnosti a zda toto porušení jim má být přičítáno k tíži. Otázka odpovědnosti je však velmi složitá, neboť jednak známe odpovědnost individuální mezi jednotlivci, jednak odpovědnost jednotlivce ke společenskému celku, z druhé strany pak lišíme odpovědnost právní ve vztahu k určitému právnímu zákonu a pravidlu, odpovědnost ve vztahu k nějaké morální a etické normě, politickou odpovědnost ve vztahu k nějakému společenskému dění a stavu. Odpovědnost je obecně v souvislosti s nějakou nadřízenou autoritou, ať je touto autoritou Bůh, právní norma a státní společenství, společenská norma správného jednání vůči jednotlivcům či kolektivům apod. Stejně jako existuje spojitost a spřaženost normy a povinnosti, existuje stejná spojitost odpovědnosti a poslušnosti vůči mravní či právní normě či jejího nositele a autority osobnosti, práva a společenského správného soužití

 

Odpovědnost v právu trestním.

 

Nahlédneme-li do trestního zákona či jeho komentáře k jejich vymezení trestního činu a zavinění, setkáváme se s tímto právním ustanovením a obsahem: „§ 4: trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a)      chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo

b)      věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.“

Komentář trestního kodexu nás pak seznámí s tím, že prvá část tohoto právního ustanovení představuje úmysl přímý a druhá část stanovení nám vymezuje úmysl nepřímý, eventuální.

„§ 5: Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel

a)     věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo

b)    nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl“

Komentář trestního kodexu pak uvádí, že na rozdíl od úmyslného zavinění pachatel nechce při zavinění z nedbalosti způsobit následek nebezpečný pro společnost ani s jeho způsobením nesouhlasí. Jde opět o zavinění přímé a eventuální.

         Komentář trestního kodexu pak uvádí, že zavinění je obsahem jak úmyslného, tak i nedbalostního trestného činu, dolózního i kulpózního činu ve smyslu „dolus“ a „culpa“ V případech, kde na straně pachatele je jen lhostejný vztah k výsledku jeho trestné činnosti, není dolózním činem. Lhostejnost není srozumění a tedy formou pravého či eventuálního úmyslu. Omyl pachatele in objecto či in persona za trestné činy vraždy nebo krádeže nevylučují zavinění za vraždu či krádež, i když třeba jen ve stadiu pokusu. Pohnutka je někdy skutečností přitěžující, někdy polehčující. U nedbalosti lišíme její formu vědomou a nevědomou. Při nevědomé nedbalosti trestní zákon zakládá odpovědnost na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, povinnosti a možnosti předvídat se doplňují a musí být dány současně. Trestnými jsou i příprava k trestnému činu a pokus o jeho spáchání a podléhají stejnému trestu jako dokonaný čin, ledaže by pachatel dobrovolně upustil od jeho přípravy či pokusu.

         Pro posouzení trestného činu je náležité i přihlížet ke stáří a psychickému stavu pachatele. Pro zajímavost uveďme, že v anglickém právu trestným činem bylo i nepřistoupení k pomoci cizí lodi, která volá o pomoc, což představovalo případ povinné aktivity nezúčastněného činitele. V našem právu by to bylo také nepřispění řidiče cizího vozidla k pomoci havarovanému vozidlu a jeho zraněnému řidiči či osazenstvu. Řidič cizího vozidla by podléhal trestněprávní sankci. Lidská společnost však kogentně vyžaduje exemplární potrestání nadřízené osoby, třebaže jen formou zbavení nadřízeného postavení, případně propuštění z práce. Lidská společnost přistupuje k tomuto propuštění nadřízené osoby jako k sankci, neboť podle jejího mínění tento nadřízený odpovídá ve své funkci za omyly a defekty svých podřízených. Takovýto požadavek se stává jakousi trestní normou, třebaže toto propuštění nadřízené osoby není nikde normativně specifikováno a vyplývá případně jen ze zvykového postupu. Co k tomu říci?

         Dejme tomu, že nadřízená osoba znala dobře svého podřízeného, který se dopustil deliktu, znala jeho nedostatky a nedobré návyky, zná dobře pracovní prostředí, které pracujícím umožňuje i zločinné jednání a ponechává takovéto pracovníky v jejich postaveních a pracovních začleněních, čímž jim umožňuje dopouštět se majetkových a jiných deliktů. Takováto nadřízená osoba nesporně odpovídá částečně za zavinění na vzniku deliktu podřízené osoby, může dokonce se dopouštět trestněprávnímu provinění jako normě zneužití pravomoci veřejného činitele a podléhat trestněprávnímu postihu. Každopádně když takováto nadřízená osoba se dopouští z nedbalosti a liknavosti takového zavinění, že ponechává svého podřízeného v této funkci, i když ví o jeho postoji a schopnostech dobrých a nedobrých, nese nesporně určitou míru zavinění za delikt svého podřízeného a je v zájmu principu spravedlnosti, když tato nadřízená osoba je zbavena své vedoucí funkce. Může být propuštěna z funkce, neboť zavinění na ní spočívá, zavinění ponecháním nevhodného pracovníka v jeho funkci a umožněním mu páchat delikty. Samozřejmě nenese odpovědnost za vlastní delikt podřízené osoby.

         Jestliže však nadřízené osobě nelze vytknout nějaké nedostatky v jeho postoji k podřízenému pracovníku a nedá se mu vytýkat, že by nějak zavinil přímo či nepřímo delikt podřízeného, který by sám zavinil svou liknavostí a nedostatkem dohledu na pracovníky a přílišnou benevolencí vůči podřízenému delikventu, pak by bylo proti principu spravedlnosti postihovat ho pro provinění jeho podřízeného pracovníka, na kterém nenese žádné zavinění a odpovědnost. Nedá-li se mu vytýkat žádné zanedbání povinnosti, nemá navyklé a stereotypní postihování nadřízených činitelů za delikty jim podřízených oporu v žádné právní či mravní normě a takovéto postihování nadřízené osoby musíme považovat za nespravedlivé a za akt a postup protiprávní. Není-li tu ani právní ani mravní povinnosti nadřízené osoby, v níž by se dalo spatřovat nějaké zavinění, nelze takovou osobu, třebas jejím propuštěním a zbavením funkce, trestat. Mluvit zde o zvykovém postupu je nesmyslné a porušuje řád spravedlnosti. Je proto takovéto navyklé považování zavinění nadřízené osoby za indicii politické odpovědnosti za zavinění deliktu podřízeného pracovníka bez bližšího šetření a zkoumání za mylné a je třeba hodnotit uvážlivě.

         Dřívější trestněprávní kodex se vztahoval jen na občanské právní osoby a neplatil pro hospodářské a společenské právnické osoby, třebaže měly právní subjektivitu. Nový trestněprávní kodex č. 40/2009Sb. je výhodný v tom, že stanoví trestné činy jak soukromoprávní, tak i veřejnoprávní, tj. platné i pro hospodářské organizace a podniky. Je možno v takových případech, kdy pachatelem trestného činu byl zaměstnanec hospodářského podniku, uplatňovat svůj nárok jak proti této fyzickém osobě, tak i proti právnické osobě organizace, jejíž zaměstnanec se stal pachatelem.

 

Odpovědnost a poslušnost morální.

 

         Musíme považovat za skutečnost, že existuje jak kodex individuálních vymezení hříšnosti a mravní odpovědnosti za činy a skutky jednající proti vůli Boží, jednotlivým bližním, lidské společnosti a státní autoritě (morální a etické normy katechismu) a Codexu iuris canonici katolické církve, případně i jiných církevních společností, tak i soubor mravních norem upravujících etické vztahy kolektivních společenských celků vůči jednotlivcům a organizovaným celkům navzájem. Existují také soubory nenáboženských entit pravidel správného a slušného chování, i když tyto soubory nebudou příliš početné a obsáhlé, upravující vztahy různých celků k celkům jiným (např. státům a společenským skupinám). V této souvislosti si všimněme, že různá slova mohou mít dva i více obsahových významů, takže např. slovo „otec“ může vyjadřovat osobu vymezující rodinný vztah, ale i vztah právní (viz latinské „pater familias“), slovo bratr má význam nejen v rodinném smyslu, ale i jako člen nějaké politické organizace. Pokud morální odpovědnost a poslušnost chybí u některých mezilidských vztahů a není s nimi počítáno v jejich pojmovém vymezení, stává se to ke škodě lidského spolužití a soudržnosti.

 

Politická odpovědnost

 

         Uvažujeme-li obecně o otázce odpovědnosti, nacházíme se v oblasti kauzality, ve vztahu příčinnosti, kauzálního nexu mezi jednáním a vznikem důsledků, což nemusí být spojeno se vztahem charakteru mravního. Způsobená škoda musí být nahrazena, i když člověk jednal „bona fide“, nešlo o zlý čin. Teprve dojde-li ke škodě, dostáváme se do oblasti morálky a případně trestu, morálního provinění a povinnosti náhrady škody. Nezáleží na tom, zda důsledky byly předvídatelné a nadřízený škůdce případně odpovídá za důsledky konání podřízeného. Je posuzován samotný čin, nikoli motiv škůdce. Stačí, že čin byl uskutečněn, započat, iniciován. Otec odpovídá za zdraví dítěte a jeho blaho, dítě odpovídá za blaho starého otce, hazardní hráč nemající rodinné závazky neodpovídá za ztrátu majetku, naopak otec rodiny nesmí se dopouštět hazardu. Řidič motorového vozidla, kapitán lodi a pilot mají odpovědnost za dopravu cestujících a riskují-li ve svém povolání, jednají neodpovědně.

         Charakteristickým rysem odpovědnosti je její reciproční vztah otce a dítěte, „vertikální vztah“, „horizontální vztah“ sourozenců vykazuje menší odpovědnost. Přirozená a nevypověditelná odpovědno členů rodiny je globální, odpovědnost dopravců je smluvní a oboustranně změnitelná.

         Politikova moc přináší s sebou pro politika určité výhody, mnoho výhod, vyšší odměnu, váženost, slávu, potěšení z moci ovlivnit světové dění, uspokojení z vlastní moci ctižádostivost. Avšak uvedené motivy jsou atributy politikovy moci, odpovědnosti a povinnosti a na prvém místě stojí jeho odpovědnost spojená s mocí a jejím prostřednictvím umožněná, v touze po moci chtěná jím samým. V tomto ohledu se politik odlišuje od všech možných jiných profesí. Stojí tu např. osoba toužící po profesi a funkci poslance jako kandidát ucházející se o moc, aby dosáhl potřebné odpovědnosti. Nemá mandát, není případně ani žádaný, není ničím a nikým nucený, jenom toužící dosáhnout svého cíle. Předmětem odpovědnosti je věc veřejná, „res publica“, týkající se ve státě všech jeho občanů. Vedení veřejných záležitostí nenáleží všem občanům státu, nýbrž jen jeho politickým osobnostem. Nikdo z občanstva není povinen ujmout se úkolu politického vedení ve státě a tu zda je někdo, kdo touží po takovémto poslání, cítí se k němu povolán, má odvahu přijmout politickou funkci a odvolává se na své právo stát se politikem. Je přesvědčen o tom, že ví, v čem je jeho země ohrožena. Zná cestu, jak z tohoto ohrožení uniknout nebo se mu vyhnout, nabízí se sám lidské společnosti k uskutečnění tohoto úkolu. Je si vědom toho, že se může ve svém sebevědomí mýlit, že může chybovat i při své subjektivní jistotě o svém poslání – a přesto sází na vlastní jistotu a bere případně omyly na vlastí svědomí, na sebe sama. Jako svobodnu člověk přijímá odpovědnost, které se neujal nikdo jiný. Dostává se tak svým zvolením pod nárok své odpovědnosti a Jonas k tomu podotýká: Tím, že si ji přisvojil, patří jí a ne již sobě. Největší a nejtroufalejší svoboda Já vede k nejpřísnější povinnosti, která si žádá maximum“.         

         Funkce politika proto představuje mimořádný případ lidské moci, z ní plynoucí smluvní odpovědnosti a povinnosti. Poslanec a senátor rozhoduje v legislativní oblasti o celém občanstvu své země, zasahuje do všech otázek týkajících se všech lidí a všech lidských oborů, záležitostí a aktivit, svými rozhodnutími zavazuje veškeré vrstvy, všechny funkce ve státě, všechny rasy a třídy, všechna náboženství, všechny zájmové skupiny a organizace, ve smyslu právního řádu upravuje životní podmínky veškerého obyvatelstva. Velikost jeho moci určuje velikost jeho odpovědnosti a povinnosti. Proto také musí se vyrovnávat s nejčetnějšími nároky na něj vznášenými, se všemožnou kritikou podrobující jeho jednání a jeho rodinný a společenský život, je podroben všemožným výtkám, osočováním a pomluvám. Toto vše musí snášet s ohledem na své vysoké a v jistém ohledu výjimečné postavení ve společnosti.

         Jonas ve své teorii odpovědnosti pojednává o státníkovi jako o významném paradigmatu, za primární považuje odpovědnost člověka za ostatní lidské bytosti a shrnuje to společné do tří pojmů vztahujících se k životu a štěstí lidských bytostí: „totalita“, „kontinuita“ a „budoucnost“. „Především jde o totalitu lidských bytostí, které všechny jsou zahrnuty primárně do péče státníkovy a zahrnují všechny tyto bytosti státníkovy odpovědnosti. Státník je proto povinen pečovat o všechno živé, co má své vlastní a partikulární potřeby a ve svém ohrožení vyžaduje péči státníka, stejně jako i péči jiných. Na prvém místě tedy stojí existence lidstva, ať už si ji lidstvo svým dřívějším životem zasloužilo nebo si ji má zasloužit v budoucnu. Prvotním přikázáním proto je, aby lidé žili, a po tomto přikázání nastupuje teprve to druhé, aby žili dobře. Existence lidstva, jeho bytí, je tou první premisou, na kterou navazují další these a postuláty. Péče o existenci lidstva, umožnění života vůbec, je základním totálním charakterem státníkovy odpovědnosti a povinnosti, k čemuž je vybaven příslušnou nejvyšší mocí. Je to ona Aristotelova „ratio essendi“ státu, že tento vznikl, aby umožnil lidský život.

         Jonas nás seznamuje ve věci politické odpovědnosti jen se subjekty politika a otce rodiny. Těmito subjekty však mohou být i daleko širší vrstvy občanů. Například člověk, který vykonává povolání učitele, může se dopustit trestného činu tím, že na školním výletě zanedbá povinný dohled na žáky a dojde k úrazu některého žáka. Jde o případ trestně právní. Ale učitel má také ve své povinnosti výchovu a vzdělávání žáků. Tuto funkci může vykonávat řádně a odpovědně nebo nikoli. Pokud ji však vykonává nedostatečně, nejedná se o trestněprávní aspekt, pro nějž by mohl být trestně stíhán, nýbrž jde stejně jako u politika a otce rodiny o politickou odpovědnost a může být proto této funkce zbaven a nahrazen jiným pracovníkem. Stejně je tomu u celé řady jiných funkcí ve sféře sportu, umění aj. Jsou to funkce, které si dotyčný pracovník sám přisvojil v přesvědčení, že je schopen funkci zastávat a překročil svým přesvědčením patřičnou mez. Nesplněním náročnosti funkce nedopustil se něčeho trestného, nýbrž jen na uvedenou práci nestačil. Buď tedy vyvodí ze své neschopnosti sám důsledky a z funkce odstoupí nebo bude právem odvolán. Ztráta důvěry lidské společnosti a politická odpovědnost není v žádném případě trestem společnosti.