Politická odpovědnost podle Jonase.
Jonas dále uvádí, že „existuje však ještě jeden zcela jiný pojem odpovědnosti, který se netýká ex-post-facto skládání účtů z toho, co bylo vykonáno, nýbrž determinace tím, co je třeba učinit; tomu se tedy necítím odpovědný primárně za své chování a jeho následky, ale za věc, jež na mé jednání vznáší nárok. Například odpovědnost za blaho druhých nejen ´vylučuje´ dané záměry činů podle jejich morální přípustnosti, nýbrž zavazuje k činům, které nejsou zamýšleny k žádnému jinému účelu. Toto být odpovědný ´za´ zde má očividně úplně jiný smysl než v předchozí, na sebe sama se vztahující skupině.“ Jedná se např. o otcovskou odpovědnost otce rodiny za život a zdraví dítěte nebo odpovědnost politikovu za blaho a obecné dobro občanů. Zdraví dítěte a obecné dobro obyvatel země jsou tedy tou „věcí“, o kterou má dbát péče otce rodiny nebo politikova. Tato odpovědnost tedy předpokládá, že se jedná o budoucnost a že nejde o odpovědnost za jednání vedoucí k nějaké konkrétní škodě. Jonas v tomto ohledu uvádí, že k pochopení této odpovědnosti dospějeme, bereme-liv potaz svou zkušenost s „nezodpovědným jednáním“. Přitom nemáme na mysli nezodpovědnost v tom smyslu, že někdo je zbavený odpovědnosti za své jednání, je nesvéprávný apod.
Lehkomyslné jednání nějakého hazardního hráče, který dá v sázku své jmění a není vázán žádnou povinností, nebudeme považovat za nezodpovědné. Je svobodný a může nakládat se svým majetkem podle své libovůle, ať už vyhraje nebo prohraje. Je-li však otcem rodiny a je povinován péčí o své dítě, pak jedná neodpovědně. Pokud by dával v sázku jmění někoho druhého, dopouštěl by se trestného činu nakládání cizím majetkem. Nezodpovědně může jednat jen takový člověk, který má nějakou odpovědnost. Řidič motorového vozidla, kapitán lodia pilot, kteří mají odpovědnost za dopravu cestujících a dopouštějí se riskantní jízdy a dopravy, jednají nezodpovědně. Cestující se dostali pod jeho ochranu a do jeho péče, má nad nimi kontrolu a ta zároveň s sebou nese odpovědnost. Jeho moc, kterou vládne nad nimi, kvalifikuje jeho riskantní jízdu zároveň jako nezodpovědnou.
Charakteristickým rysem odpovědnosti, o které právě mluvíme, je její ne-reciproční vztah. Otec má povinnost v péči o dítě a je za ni odpověden, ale jeho dítě ve svém dětství a nedospělosti nemá povinnost péče o svého otce. V tomto ohledu může dojíti v dospělosti tohoto dítěte a za stavu potřeby jeho otce ke změně a tatáž bytost za změněných podmínek a stavu je podrobena povinnosti péče o otce. Pokud se týče politika, ten je vázán povinností dbát o blaho a dobro občanů, zatímco na straně těchto občanů neexistuje žádná taková reciproční povinnost a odpovědnost o osobu politika. U dvou sourozenců, kteří požívají stejných práv a podléhají stejným povinnostem, může dojíti ke vzniku odpovědnosti v okamžiku, kdy jeden ze sourozenců se dostane do špatného stavu nemocí, životní úrovní apod. a to bude také okamžikem, kdy vznikne u druhého sourozence povinnost o péči o něho a k odpovědnosti za jeho stav. Tím dochází ke změně povinnosti a odpovědnosti za druhého, ale i tato nová odpovědnost a povinnost je ne-reciproční. Přitom Jonas praví, že „horizontální“ rodinná odpovědnost sourozenců je slabší než „vertikální“ rodinná odpovědnost otce vůči dítěti. Jonas dále liší přirozenou odpovědnost od odpovědnosti smluvní. U otce dítěte se objevuje odpovědnost přirozená, přírodou určená, nezávislá na předchozím souhlasu, neodvolatelná, nevypověditelná a globální. Naproti tomu odpovědnost autodopravce a kapitána lodi je smluvní, datující se od okamžiku, kdy cestující uzavřel dohodu o přepravě a kdy se dostal po dobu přepravy pod moc autodopravce či kapitána lodi. Tato odpovědnost smluvní je limitována dobou přepravy, i když je případně oboustranně změnitelná odstoupením od přepravy, ovšem za šetření oboustranně přijatelných podmínek. S odpovědností zároveň nastupuje povinnost a odstoupením od přepravy končí také povinnost. Umělá odpovědnost může se uskutečnit také tichou dohodou nebo z kompetence. Kdybychom například vyšli z toho, že existuje nějaká parta nebo pracovní četa tesařů, v níž všichni pracují společně na nějakém tesařském díle a mají také požadovanou tesařskou kvalifikaci, může dojít k tomu, že jeden z těchto tesařů ovládá čtení tesařských plánů a tak převyšuje ostatní určitou znalostí a kompetencí, kterou má navíc. Parta se v tom případě může dohodnout na tom, že tohoto kompetentnějšího tesaře bude považovat za svého předáka, parťáka, jehož autoritu bude uznávat a jí se podřizovat. Tato dohoda může se uskutečnit i mlčky a via facti. Tento tichou dohodou zvolený parťák může odmítnout nabytí zvýšené moci, odpovědnosti i povinnosti, přijme-li je však, zvýšila se u něho s mocí v partě i odpovědnost a povinnost a lze od něho požadovat něco více než od ostatních členů party. Tento parťák má povinnost, aby plnil poslání tesařské party, tj. tesařské práce, nese za ně odpovědnost a tesařská práce se stává pro něho tím prvním jeho odpovědnosti, vlastní „věcí“ a vlastním předmětem odpovědnosti, zachováváním důvěry party, kladným soužitím a spolupracováním party, zavazujícím dobrem. Parťák v rámci své odpovědnosti a povinnosti, spočívající na jeho vyšší moci v partě, musí plnit úkol provádění tesařských prací, a pokud by to nečinil, bylo by jej možno považovat za neodpovědného. I kdyby měl některé negativní vlastnosti, např. hrubost v jednání, holdování alkoholu nebo nedodržoval pracovní dobu, což by mu parta trpěla, nemuselo by to být na úkor jeho odpovědnosti a povinnosti za hlavní „věc“, za úkol provádění tesařských prací, za dobro prvního řádu.
Jonas se nyní věnuje samostatné odpovědnosti politika a praví: „Existuje však ještě významný případ, kdy se dobro právního řádu a nepodmíněné důstojnosti, jež se samo ze sebe ještě nenachází v aktuálním okruhu naší moci a za něž proto ještě vůbec nemůžeme být odpovědní, může stát předmětem dobrovolně zvolené odpovědnosti – tak, že první přijde volba, a teprve pak se kvůli této zvolené odpovědnosti zajistí moc, která je nutná k jejímu osvojení a výkonu. Paradigmatickým příkladem je politik, jenž usiluje o moc, aby získal odpovědnost, a o nejvyšší moc za účelem nejvyšší odpovědnosti.“ Politikova moc přináší s sebou pro politika určité výhody, mnoho výhod. Vyšší odměnu, váženost, slávu, potěšení z moci ovlivnit světové dění, uspokojení z vlastní moci a ctižádostivost. Avšak uvedené motivy jsou jen atributy politikovy moci, odpovědnosti a povinnosti a na prvém místě stojí jeho odpovědnost spojená s mocí a jejím prostřednictvím umožněná, v touze po moci chtěná jím samým. V tomto ohledu se politik odlišuje ve svém poslání od všech možných jiných profesí. Stojí tu např. osoba toužící po profesi a funkci poslance jako kandidát ucházející se o moc, aby dosáhl potřebné odpovědnosti. Nemá mandát, není případně ani žádaný, není ničím a nikým nucený, jenom toužící dosáhnout svého cíle. Předmětem odpovědnosti je věc veřejná, „res publica“, týkající se ve státě všech jeho občanů. Vedení veřejných záležitostí nenáleží všem občanům státu, nýbrž jen jeho politickým vedoucím osobnostem. Nikdo z občanstva není povinen ujmout se úkolu politického vedení ve státě a tu zde je někdo, kdo touží po takovémto poslání, cítí se k němu povolán, má odvahu přijmout politickou funkci a odvolává se na své právo stát se politikem. Je přesvědčen o tom, že ví, v čem je jeho země ohrožena, zná cestu, jak z tohoto ohrožení uniknout nebo se mu vyhnout, nabízí se sám lidské společnosti k uskutečnění tohoto úkolu. Je si vědom toho, že se může ve svém sebevědomí mýlit, že může chybovat i při své subjektivní jistotě o svém poslání – a přesto sází na vlastní jistotu a bere případné omyly na vlastní svědomí, na sebe sama. Jako svobodný člověk přijímá odpovědnost, které se neujal nikdo jiný. Dostává se tak svým zvolením pod nárok své odpovědnosti a Jonas k tomu podotýká: „Tím, že si ji přisvojil, patří jí a ne již sobě. Největší a nejtroufalejší svoboda Já vede k nejpřísnější povinnosti, která si žádá maximum.“
Funkce politika proto představuje mimořádný případ lidské moci, z ní plynoucí smluvní odpovědnostia povinnosti. Poslanec a senátor rozhoduje v legislativní oblasti o celém občanstvu své země, zasahuje do všech otázek týkajících se všech lidí a všech lidských oborů zájmů, záležitostí a aktivit, svými rozhodnutími zavazuje všechny věkové vrstvy, všechny funkce ve státě, všechny rasy a třídy, všechna náboženství, všechny zájmové skupiny a organizace, ve smyslu právního řádu upravuje životní podmínky veškerého obyvatelstva. Velikost jeho moci určuje velikost jeho odpovědnosti a povinnosti. Proto také musí se vyrovnávat s nejčetnějšími nároky na něj vznášenými, se všemožnou kritikou podrobující jeho jednání, jeho rodinný a společenský život, je podroben všemožným výtkám, osočováním a pomluvám. Toto vše musí snášet s ohledem na své vysoké a v jistém ohledu výjimečné postavení ve společnosti.
Jonas ve své teorii odpovědnosti pojednává o státníkovi jako o významném paradigmatu, za primární považuje odpovědnost člověka za ostatní lidské bytosti a shrnuje to společné do tří pojmů vztahujících se k životu a štěstí lidských bytostí: „totalita“, „kontinuita“ a „budoucnost“. Především jde o totalitu lidských bytostí, které všechny jsou zahrnuty primárně do péče státníkovy a zahrnují všechny tyto bytosti státníkovy odpovědnosti. Státník je proto povinen pečovat o všechno živé, co má své vlastní a partikulární potřeby a ve svém ohrožení vyžaduje péči státníka, stejně jako i péči jiných. Na prvém místě tedy stojí existence lidstva, ať už si ji lidstvo svým dřívějším životem zasloužilo nebo si ji má zasloužit v budoucnu. Prvotním přikázáním proto je, aby lidé žili, a po tomto přikázání nastupuje teprve to druhé, aby žili dobře. Existence lidstva, jeho bytí, je tou první premisou, na kterou navazují další these a postuláty. Péče o existenci lidstva, umožnění života vůbec, je základním totálním charakterem státníkovy odpovědnosti a povinnosti, k čemuž je vybaven příslušnou nejvyšší mocí. Je to ona Aristotelova ratio essendi státu, že tento vznikl, aby umožnil lidský život, a že dále existuje, aby byl možný dobrý život. Státník tak má odpovědnost za celek života pospolitosti, za obecné dobro a blaho. Jonas uvádí, že i případný usurpátor má se svou nabytou mocí odpovědnost za sobě podrobené lidstvo, když i usilování o moc kvůli odpovědnosti může se stát motivem státního převratu. Mluví-li Jonas pouze o totální péči o člověka a lidstvo, můžeme jej doplnit i tím, že státník totálně odpovídá i o floru a faunu, o neživou přírodu a životní prostředí své země.
Poněvadž lidstvo trvá dále, kontinuita je odrazem celkové povahy státníkovy odpovědnosti, neboť výkon péče nelze přerušit, existence lidstva vyžaduje na státníkovi trvalou péči. V tomto ohledu o kontinuitě autodopravcovy odpovědnosti nelze hovořit, neboť tato i spolu s povinností je omezena na dílčí časový úsek přepravy cestujícího. Státníkova odpovědnost má proto charakter dějinnosti.
Běžná praxe nám také dá za pravdu, že státníkova moc, odpovědnost a povinnost směřuje nejen k přítomnosti, nýbrž i k budoucnosti, třebaže u jednotlivého státníka je limitována jeho funkčním obdobím. Nastupuje ovšem po jeho odchodu z funkce jiný státník, který i pro budoucnost zaručuje kontinuitu péče.
Zabývejme se nyní otázkou politikovy a státníkovy abdikace nebo demise v případě, že v péči o obecné blaho nesplnili očekávání svých voličů a občanů a že se ve svém politickém vedení dopustili omylů. Jak uvidíme, nemůžeme na takovouto demisi pohlížet jako na nějakou otázku občanského nebo trestního práva, nýbrž jedná se o problematiku jiného druhu.
Politik a státník je jmenován nebo i volen do svého postavení jako osoba, která svými znalostmi, zkušenostmi a osobními kvalitami je považována ostatními občany státu za kvalifikovaného a kompetentního pracovníka, který může zastávat ve vedení státu úkoly, které slouží obecnému dobru a blahu všech občanů. Dostává se mu nejvyšší moci ve státě a společnosti, na niž navazuje také nejvyšší povinnost a odpovědnost. Ve svém postavení neodpovídá jen za jednání a činy vlastní, nýbrž i za jednání a činy bezpočtu dalších osob, které jsou mu podřízeny. Poněvadž si tyto další kompetentní a důležité osoby vybírá podle tradice a běžné praxe sám, stávají se ve svém služebním postavení jeho reprezentanty, jednajícími podle svého zařazení k obecnému prospěchu, anebo jeho činiteli, jednajícími v souhlasu s jeho intencemi a příkazy. Jednají tedy jakoby on sám.
Prokáže-li se nyní, že za daného stavu nedochází k naplnění účelu obecného blaha a dobra ve státě, je to důkazem, že vedoucí politik a státník nesplňuje požadavky na plnou, požadovanou a očekávanou kompetenci, odbornost a důvěru a že by bylo třeba jej nahradit jinou kvalifikovanou osobou. Byl jmenován nebo volen pod určitými předpoklady a podmínkami, které v jeho osobě nyní nejsou splněny. Účel jeho postavení a aktivity není splněn, vedení státu a společnosti nesměřuje k obecnému dobru pod jeho vedením, jak bylo předpokládáno, a proto musí být vyměněn. Přitom ponecháváme stranou případ, kdy by se tento politik a státník dopustil ve svém vedení a jednání nějakého nedopatření občanskoprávního charakteru nebo dokonce nějakého trestného činu.
Může se nyní stát, že politik a státník neměl nic společného s nekvalitním postupem svého podřízeného, že marně bychom hledali nějakou příčinnou souvislost mezi jeho vlastním jednáním a konáním a mezi porušením účelu obecného dobra. Politik a státník je vyměňován proto, že nebyly splněny podmínky jeho plné kvalifikace ve vedení jeho podřízených, kteří případně odpovídají za vzniklou škodu, že není hoden takové moci, které se mu dostalo, že nese odpovědnost za svěřený celek a úsek svého pověření a své povinnosti. Může proto být vyzván, aby podal demisi, anebo je odvolán ze své funkce, je zbaven příslušné své odpovědnosti a povinnosti a jsou mu odebrány i všechny ty výhody, kterých požíval a které mu byly poskytovány v jeho odpovědné funkci. Bylo by proto omylem uvažovat při jeho odvolání nebo demisi o nějaké přísné příčinné souvislosti mezi neuspokojivým stavem ve státě a společnosti, jak je tomu v právu civilním a trestním. Jeho demise nebo odvolání nemá v žádném případě charakter trestu, a pokud tato osoba byla v určitém právním postavení vůči svému pracovnímu zařazení, jeho zaměstnanecký vztah se tím nemění ani podle zákoníku práce, zůstává stále pracovníkem svého úřadu, ovšem na místě méně exponovaném, odpovědném a spojeném s vysokými nároky na povinnost.
Vedoucí politici jsou pro své pracovní nedostatky, někdy zaviněné, jindy nikoli, podrobeni vyšší míře kritiky, jsou vystaveni často velké míře osočování a velmi často zcela nespravedlivému. Pokud však tato šikana nepřekročí jistou míru únosnosti za negativní důsledek řady nesporných výhod, které jsou spojeny s touto funkcí, lze ji připustit. Potud Jonas.
Doplnění dosavadní interpretace.
Vraťme se však nyní k původním otázkám a hledejme na ně odpovědi. Politická strana ve volbách předkládá voličům program své strany, voliči jej přijímají a podle svého uvážení dávají straně své hlasy. Politická strana má proto povinnost plnit tento program a je vystavena nebezpečí, že v příštích volbách, když nebude schopna prokázat uspokojivě své plnění programu, utrpí tím ztrátu na volebních hlasech. Proto je její snahou svou povinnost vůči voličům splnit a buď prokázat úspěšné plnění, anebo vysvětlit voličům, co způsobilo jeho nesplnění. Je sice pravdou, že málokdy politická strana se může radovat z plného uspokojení voličů, avšak v její prospěch přichází skutečnost, že občané po několika letech funkčního období již zapomenou na přesné znění stranického programu a dále strana si pro své vysvětlení neúspěchu může snadno nalézti více důvodů, proč program nebyl splněn.
Pokud se týče závazku politika voličům, je třeba uvážit, že ve státech existuje „zákaz imperativního mandátu“, tj. že nikdo nemá právo vznášet nějaké požadavky na poslance, dávat mu pokyny nebo dokonce příkazy. A toto se vztahuje nejen na politickou stranu, ale i na voliče. Podle ústavního zákona poslanec se má ve věci svého jednání a rozhodování obracet jen na své svědomí a do jeho jednání nemá býti vnášeno nějaké přinucení.
Konečně máme před sebou otázku závazku politika straně, která jej kandidovala a která mu vůbec umožnila vypořádat se s požadavky a potřebami úspěšné kandidatury. Bylo již řečeno, že politická strana nemůže nějak zasahovat do jednání poslance. Ale věc není tak jednoduchá a naráží na tu okolnost, že právní úprava postavení politických stran a poslanců není provedena důsledně a logicky domyšleně. Narážíme zde opět na otázku reprezentace a artikulace a na praxi tvorby vůle a určení kandidáta. Podle dosavadní právní úpravy poslanec je reprezentantem lidu a státu a politická strana stojí stranou tohoto vztahu. Avšak skutečností je, že význam politické strany v průběhu doby velmi stoupl, z individualistické strany se stala strana kolektivistická, která ve skutečnosti poslanci umožňuje kandidaturu, kandidát je navržen stranou, nominován, takže postavení politické strany se značně změnilo. Strana je přesvědčena, že když poslance jmenuje, posílá jej vlastně do parlamentu, případně jej posílá nikoli jako reprezentanta, nýbrž jako politického činitele, sobě podřízeného, poslanec by v tom případě byl delegátem strany, která sama by přijala postavení reprezentanta – a v důsledku toho by poslanec mohl jednat a rozhodovat v parlamentě jen v souhlase s pokyny, příkazy a direktivami politické strany. To by ovšem znamenalo provésti úpravu ústavního zákona, vytvořit z politické strany státní orgán rovnocenný ostatním státním orgánům řídícím volby ve státě, politická strana by se tak stala reprezentantem lidu. Toho by se však dosáhlo jen vážnou úpravou ústavy. Dokud tomu tak není, musíme se spokojit s tím, že nepřestanou boje mezi stranou a poslancem, kdy strana bude naléhat na poslance, aby vyhovoval jejím pokynům, a kdy poslanec bude oponovat s poukazem na to, že sám je reprezentantem lidu a nepodléhá nějaké stranické kázni. Proto za dnešního právního stavu věci se dá tento problém řešit jen s ohledem na toleranci, dohodu apod.
Zamysleme se nad věcí, která zaměstnává často mysli mnohých lidí. Jak víme ze zkušenosti, funkční období poslanců u nás tvoří čtyři roky, přičemž volby jsou považovány za objektivní stav poslanecké preference a důvěry hodnocených poslaneckých adeptů. Nedojde-li tedy k nějakým mimořádným volbám v době funkčního období poslanců, mají tito plnou důvěru občanů po celá čtyři léta a rovněž jejich volební preference je posuzována podle dne voleb.
Poněvadž však poslanci některých politických stran mohou v důsledku špatného hospodaření státu selhat, důvěra v očích voličů poklesla a také volební preference poslanců dříve vítězné politické strany. Občané si proto kladou otázku, proč za tohoto nového stavu nejsou příslušní poslanci hodnoceni méně, když přece za doby jejich funkce hospodářský stav země poklesl. Není to v rozporu s novým stavem nedůvěry a pokleslé preference? Kde je spravedlnost v hodnocení?
Uvažujeme-li o daném případu čistě rozumově, musíme přiznat, že běžná praxe vychází z hodnocení stanoviska voleb a nikoli pouze z hodnocení nějaké agentury, která konečně přiznává určitou míru svého omylu. Běžná praxe vychází nesporně z principu „menšího zla“, když ponechává stávající poslance v jejich funkcích presto, že jejich důvěra a preference u občanů poklesly, neboť dřívější rozhodnutí voleb má nesporně větší hodnotu než rozhodnutí komise o preferencích. Dále musíme přiznat, že by mohlo být krajně nespravedlivé postihovat ztrátu důvěry poslance či politické strany, kteří nesou svou vládou velké riziko v nespokojenosti občanů, pro něž postup vlády bude nepopulární.
A konečně je možno počítat i s tím, že se pokles důvěry poslanců je jen dočasný zjev, který může doznat potřebnou změnu.
Pokud se týče otázky výběru adeptů na poslanecký mandát, kladou se zde dvě podmínky. Jednak navrhnout kandidáta vysoce schopného po stránce schopnosti vykonávat funkci poslance, jednak osobu morálně na výši.
Shrnutí.
Nacházíme se v éře vysokého hodnocení ekonomiky, a proto se tato skutečnost silně projevuje ve výběru adeptů z řad ekonomické profese. Tento jednostranný výběr je však méně vhodný. Kdysi byl guvernérem naší Národní banky Dr. Engliš, který prokazatelně dával přednost při výběru pracovníků banky právníkům a tvrdil, že vzdělání a zaměření ekonomů je příliš úzké a zanedbává jiné nutné stránky i hospodářského dosahu. Tuto skutečnost konečně podporuje i ekonom, filosof a právník Hayek, který pro mnohé ekonomy razil název „ekonomický inženýr“ a mínil tím skutečnost, že myšlení výlučně ekonomické je jednostranné. Zapomíná se, že čelný anglický národohospodář, Adam Smith, jehož dílo je základním zdrojem ekonomického studia a myšlení, napsal také tak rozsáhlou studii o etice. Proto také staří právníci vzpomínají, že na právech existoval obor národní hospodářství, který zahrnoval nejen ekonomiku, ale i filosofii, historii a etiku. Pokud tedy naše doba je negativně charakterizovaná pro své výlučné zaměření na ekonomiku, tento nedostatek se projevuje ve vedení státu a v naší lidské společnosti. Tím však není míněno nějaké oslabování hodnoty ekonomického myšlení, ale vyjádření nutnosti, že i ekonom, stejně jako každý jiný specialista, musí nutně doplňovat své znalosti i z jiného oboru a stát musí přihlédnout k tomu, že veřejný život, a to i hospodářský, nemůže stavět jen na samotné ekonomice. Hrubé nedostatky naší rekonstrukce a transformace v devadesátých letech minulého století jako nápravy chyb a omylů komunistického režimu je např. nutno přičítat zanedbání právního myšlení.
A když už jsme u toho provést patřičnou nápravu v našem státě i pro stránku vedení a řízení státu a neopustit ani naše základní téma úvahy, nemůžeme z této úvahy vypustit ani chybějící vůli k nápravě etického a morálního stavu naší společnosti.
Toužíme-li angažovat se ve veřejném dění a řízení státu a položíme-li si otázku, je to služba veřejnosti a lidem nebo můj osobní zájem? Navrhujeme-li někoho za poslance, známe jeho dobré i nedobré vlastnosti, které budou ku prospěchu země či lidskou společnosti ochudí? Známe jejich mravní postoj, a jakou záruku poskytnou svou funkcí ve státě? Je člověk, který není schopen dodržet svůj manželský slib a ke škodě dětí manželský svazek opustí, kvalifikovaný k vedení a řízení veřejných úkolů? Který není schopen zvládat domácí hospodářství země? Máme dosti osobní odpovědnosti sami k přijetí veřejného úkolu a navrhnout k tomu jiného? Probíráme-li v duchu své vedoucí politiky pod tímto hlediskem, k čemu dospějeme? Neřežeme tím pod sebou vlastní větev, na které závisí naše bytí?
Devatenácté století zavedlo oddělení morálky od práva a politiky. Jak málo chápeme slova slavného současného filosofa Habermase, který oznámil a interpretoval nerozlučné a neoddělitelné sepětí morálky a politiky, tj. i vedení a řízení státu? Chápeme dosti stanovisko velkého filosofa Kanta, který vyslovil své podivení a úžas nad hvězdným nebem nad sebou a mravním zákonem v sobě? Chápeme tvrzení filosofa Voltaira, tak známého svým negativním postojem k církvi katolické, který prohlásil, že dá přednost věřícímu krejčímu, který jej „aspoň neokrade“? Zamyslíme se nad slovy cestujících letadlem, kterým hrozí pád a kteří na dotaz, co v té době nejistoty dělali, odpověděli, že se modlili?
Že náš stát a jeho politika se nachází v takovém žalostném stavu po stránce morální, uvědomme si, že to závisí i od nás, neboť stát má takovou vládu, jaká existuje i v občanech, kteří to připustí.
Josef Plocek