Pragmatismus ve světle cizojazyčných moderních filosofických slovníkú.

 

         Slovník cizích slov: Podle slovníku cizích slov pragmatismus je směr pokládající za hlavní kritérium pravdy její praktickou hodnotu a užitečnost, která vyhovuje zájmům jednotlivce; jedině praktické důsledky mohou podle pragmatismu ukázat hodnotu idejí; filosoficky vychází pragmatismus z Kantova praktického rozumu, stojí blízko positivismu a empirismu, proti němuž však vyzdvihuje náboženskou zkušenost; zdůrazňuje pluralistický indeterminismus, koncipuje personalismus, svobody a nový moderní humanismus. Jeho stoupenci byli filosof James a Dewey, u nás Karel Čapek a částečně T.G. Masaryk.

         Od tohoto pojmu odvozené adjektivum pragmatický představuje lidské kvality: dbající příčinného vztahu, příčinné a vnitřní souvislosti; týkající se pragmatismu, užitečný, praktický, odpovídající praxi, skutečnosti, realitě, zkušenostem.

 

Walter Brugger: „Filosofický slovník“, Naše vojsko, Praha, Herder, 1976, 1990:

         Pragmatismus je odrůda relativismu, podle něhož pravda není měřena předmětem, objektem, ale nějakou jinou normou. Zatímco psychologismus vidí tuto normu v psychologické podmíněnosti poznávajícího procesu, hledá ji pragmatismus v cíli, jehož má být poznáním dosaženo. Napomáhá-li poznání dosažení cíle, je přínosné pro jednání (řecky „pragma“) a tedy „pravdivé“, může či nemusí se shodovat se skutečností. Podle pragmatismu neexistují všeobecné platné pravdy, protože někomu může být něco prospěšné, druhému však může škodit. V biologismu, navazujícímu na biologii, tj. na vědu o životních dějích a o životě organismů vůbec, o jejich struktuře, o dějích v nich probíhajících a o vývojových vztazích k okolnímu prostředí aj., je pragmatický pojem vztažen ne k jedinci, ale k druhu, v marxismu ke společenské praxi. Podle Bruggera je i Machův princip ekonomie myšlení pragmatický, neboť určitá teorie je pravdivá, jestliže převádí naši zkušenost na jednodušší formule. „Je sice správné, že poznání má sloužit životu a že pravé, to znamená skutečnosti odpovídající, poznání sleduje i praktické cíle. Z toho však ještě nijak nevyplývá, že životní prospěch je měřítkem pravdy, jelikož to, co pro člověka platí za životu prospěšné, závisí na tom, jak člověk chápe sebe, své životní cíle. Řád, v němž se nachází, závisí tedy na pravdě.“ Brugger jako stoupence pragmatismu uvádí: Jamese, Deweye a Pierceho.

 

Didier Iulia: „Dictionaire de la Philosophie“, Larousse, Paris 1964:

         Pragmatismus je empirismus, pro který praktická hodnota, tj. úspěch, je kritérium pravdy (James, Dewey) Ve vědě se nepoznává pravda nebo nějaké teorie leč z možnosti vyvodit z toho praktické aplikace. Náboženství je považováno za pravdivé, když je morálně příznivé. Pragmatismus se staví proti racionalismu, pro který nějaká věc není pravdivá, poněvadž je užitečná, ale je užitečné ji učit, poněvadž je pravdivá.“ Podle Jamese pragmatismus měl svou epochu na konci 19. a na začátku 20. století. Podle Bruggera téměř vymizel v Evropě, existuje ještě dnes v jistých kruzích v USA.

         Didier Iulia uvádí: „Filosofická praxe je část filosofie uspořádané k problému lidské činnosti. Pojem praktické filosofie zahrnuje veškeré úvahy na sociální (sociologické) vztahy mezi ´různými třídami´ (úvahy politicko-ekonomické), marxismu atd. Zahrnuje morální filosofii, která je částí praktické filosofie a jejímž základním problémem je určení člověka ve světě. Může se formulovat ve výrazech Kanta jako odpověď na otázku: „Co mám dělat?“ Praktická filosofie je proti filosofii teoretické, která odpovídá na otázku člověka: „Co mohu poznat?“ a liší se od filosofie náboženství, která se táže: „V co mám právo doufat, když upravím svůj život podle morálních principů?“ Cílem praktické filosofie je ukázat lidem podmínky (sociální, ekonomické, politické a morální), které jim umožní dosáhnout blaha (viz pragmatismus, utilitarismus).

 

Gérard Dubozoim André Roussel: „Filosofický slovník“, Nathan, Paříž, 1880:

         Podle autorů slovníku pragmatismus byl původně vyvinut jako teorie mínění Američanem Piercem. Tento pojem označuje doktrínu, která vznikla a rozvinula se koncem 19. století v USA, kde měla také úspěch. „Antiintelektualismus stoupenců pragmatismu se inspiruje postojem Nietzschovým, pro něhož „neexistuje jiné kritérium pravdy než rostoucí vůle k moci“. Pragmatismus vzešel částečně z pojetí positivistického, které nepovažuje vědecké teorie ani tak za pokrok v poznání podstaty věci, jako za nejsnadnější způsob, jak uvést v soulad zákony zdánlivě navzájem odlehlé. Podle pragmatistů záleží kritérium pravdy v praktické hodnotě, úspěchu a v účinnosti. Takto potvrzuje pravdivost zákona či vědecké teorie jejich praktické využití, právě tak ospravedlňuje náboženství útěcha, jakou je schopno věřícímu poskytnout. Jedním slovem, správné jsou „myšlenky, které se vyplatí“, jak říká James, který jinak prohlašuje: „Pravda je docela prostě to, co naší myšlence prospívá“. Odtud perspektivní povaha poznání obráceného k činnosti a tedy do budoucnosti, na rozdíl od pojetí racionalistického, kde užitečné naopak těsně závisí na pravdě chápané jakožto „shoda myšlení se skutečností“. Autoři pojetí slovníku odkazují na Jamese, Nietzscheho a na positivismus.

         Pragmatický, praxe: Toto adjektivum označuje obecně všechno, co se týká jednání zejména jakožto následků nabytých znalostí. Autoři uvádějí, že substantivum, které definuje u Kanta mravnost jako „to, co se má činit“, se staví v klasickém slova smyslu proti teorii: označují tedy tudíž vědomou činnost, ve které se snaží subjekt uvést ve skutek určitou znalost, techniku, náboženství atd. V užším slova smyslu tím můžeme rozumět prostou dovednost, vyplývající z opakované zkušenosti.

 

A.R. Lacey: „Dictionary of Philosophy“, London, New Y ork, 1990:

         Autor slovníku uvádí, že pragmatismus byl původně vyvinut jako teorie mínění Piercem, který se zabýval míněním pojmů týkajících se rozumu, zvláště vědeckých pojmů, spíše než těch, které se týkají smyslů nebo emocí. Pierce se domníval, že mínění takových pojmů a soudů, v nichž se vyskytovala, bylo vyčerpáno účinky, které by to mělo na naši zkušenost a činnost. Tato teorie může být myšlena jako volnější forma operacionalismu (Pierce odkazuje na positivismus).

         Podle slovníku cizích slov „operacionalismus je scientistický, zejména behaviorismem zastávaný názor, že význam jakéhokoli pojmu může být určen prostřednictvím operací, které se uplatňují při tvoření a ověřování pojmu, takže pojem je vlastně totožný s odpovídající řadou operací: operacionalismus vychází z praktických hledisek, např. způsoby chování jsou definovány operacemi, inteligence je to, co je měřeno testy podobně; operacionalismus je novopositivistické učení (viz positivismus).

         Autor slovníku pokračuje, že pragmatismus je také často myšlen jako teorie pravdy. Pierce učinil pravdu „míněním, o němž je osudem souzeno nakonec, že bylo odsouhlaseno všemi, kdo výzkum provádějí“. Zdá se, jak praví autor slovníku, že Pierce mínil pravdou to, čemu by se věřilo, kdyby výzkum pokračoval nekonečně, bez ohledu na to, zda pokračoval nebo nikoli. Každopádně je to hranice, kde víra je nakonec stabilizována. Tuto stránku pragmatismu, jak praví autor slovníku, vyvinul James, který se od Pierce lišil tím, že vkládal a zdůrazňoval účinky pojmů na naše smysly a emoce. Pravda pro Jamese je souhlas s realitou, ale toto znamená, že je to to, co nás vytváří a uspokojuje v tom smyslu, že je to cokoli, co považujeme za hodné víry nebo trvalosti. Připouštěl však, že by naše emoce mohly dobře a náležitě ovlivňovat to, co nakonec jako takové nalézáme. Pragmatismus je také někdy užíván jako obecné označení pro náhledy konceptualismu a instrumentalismu, ačkoli tyto, (zvláště instrumentalismus) snad nahrazují pravdu, aspoň v jistých souvislostech, spíše než by to definovaly. Podle slovníku cizích slov „instrumentalismus“ je zde míněn druh pragmatismu, nazvaný podle názoru, že pojmy, vědecké zákony a jiné jsou jen nástroje, instrumenty pro dosažení praktických výsledků.

 

Dodatky Ottova naučného slovníku:

 

         Pragmatismus podle toho slovníku je filosofický směr, který vznikl a rozšířil se v anglosaských zemích v poslední dekádě 19. století a v první dekádě 20. století. Pierceho základní teze je, že myšlenky vznikají vždy z nejistoty a slouží k tomu, aby tuto nejistotu odstranily a že tedy myšlení je vždy nějakou směrnicí při jednání. Původním cílem Jamese bylo definovat pragmatismus jen jako metodu, jak řešit filosofické spory, které by jinak zůstaly bezvýsledné. Jednotlivá tvrzení mají být zkoumána vhledem ke svým praktickým výsledkům. Nedojde-li k žádnému praktickému rozdílu, je spor planý. Slovník uvádí, že rozlišujícím znakem pragmatismu všech odstínů se stává přesvědčení o „nástrojnosti“ poznání: pravdy i teorie jsou považovány jen za pouhé nástroje, jejich hodnota spočívá v jejich výkonnosti a užitečnosti. Ale slovník si byl vědom, že základní pojetí připouští různé aplikace i obměny, které nacházíme u Jamese. Slovník praví: „Stanoví-li James, že určením poznání jest, aby nás dovádělo k předmětům, je ´úspěšnost´ = pravdivost poznání dána tím, že jsou to předměty samy, které ovlivňují naše pokusy, vyjádřit je: poznání se tak stává procesem sice aktivním, neseným poznávajícími subjekty, ale také objektivním, protože všechny jeho nároky podléhají potvrzení a ověření ze strany předmětů, objektů. S tím je ve shodě i další požadavek pragmatismu, aby poznání bylo návodem k nabývání budoucích zkušeností v tom smyslu, že zásoba našich poznatků a pravd se stává jakýmsi prostředkem, jehož pomocí se orientujeme s novými zkušenostmi, s novou situací. Ale slovník upozorňuje: „Silný voluntaristický prvek, obsažený v těchto formulacích, vedoucí ke ztotožňování poznání s jednáním, přerůstá poznání z pouhého nástroje, jak dospět k předmětům, v aktivního činitele, který přímo vytváří nové skutečnosti, popřípadě dopomáhá k vítězství různým naším nárokům a činí je tak pravdami: nyní ověřujícím činitelem není již předmět, nýbrž naše víra. Tím se ovšem pojem pravdy povážlivě rozkolísá; pravda se stane pravdou, protože je úspěšná, napomáhá uskutečňování našich zájmů, protože se osvědčuje při našem jednání. Odtud běžný názor, že pragmatismus ztotožňuje pravdu s prospěšností, které vzbuzují nejvíce odporu proti pragmatismu a jehož vznik umožnil pragmatismus sám mnohoznačností výkonnosti, úspěšnosti a podobně, jichž užíval. Přestože pragmatismus chtěl být pouhou metodou, pouhým návodem, jak dospívat k pravdám, obsahoval více: nové pojetí skutečnosti, která se pragmatismu stane něčím nehotovým, schopným stejně tak růstu, jako naše pravdy, něčím neuzavřeným, něčím tvárným. Odtud odpor pragmatismu k jakémukoli monismu (ať spiritualistickému, ať materialistickému) a jeho sklon k ontologickému pluralismu.

 

Kritický postoj k pragmatismu.

 

         Na okraj relativismu: Brugger ve svém výkladu hesla „pragmatismus“ uvádí, že pragmatismus je odrůda relativismu, podle něhož pravda není měřena předmětem, ale nějakou jinou normou. Máme-li se tedy vypořádat s pragmatismem, musíme nutně začít již u relativismu, neboť základ omylu obou těchto fenoménů je totožný. Začínáme-li tedy u relativismu a jeho vad, musíme si uvědomit, že jeho vady se týkají jak jeho sféry noetické, tak morální. Ve sféře noetické chybuje relativismus tím, že ve své úvaze při hledání pravdy o zkoumaném předmětu opouští tento předmět jako objekt zkoumání a věnuje svou pozornost jiným složkám svého zkoumání, zatímco při etickém relativismu vychází z nezkoumaných různých prvků, které vedou k tomu, že zároveň se opouští základní hledisko pravdy a etické jednání a chování se rozpadá na řadu různých postojů, zastávaných jednotlivci.

         Při zkoumání jakéhokoli jsoucna stojí před námi jednak zkoumající osoba jakožto subjekt a zkoumaný předmět jakožto objekt poznání. Je-li zkoumaný předmět např. „stromem“, zkušenost a empirie nám sděluje, že pozorovaný strom se skládá z pařezu, kmene, větví, větviček a lístků, které jsou dále předmětem zkoumání. Shledáme-li však při svém zkoumání stromu jako výsledek zkoumání soud, že „pozorovaný strom je vysoký“, tento soud nevyplývá nutně jen a jen z pozorování stromu, nýbrž ze srovnání, že předmětný strom je vyšší než já, než subjekt pozorování, předmětem pozorování přestává být uvedený strom jako takový, nýbrž předmětem mého zkoumání se stává vztah mé vlastní výšky s výškou stromu. Čili uvedený výsledný soud „strom je vysoký“ nevychází jenom z jeho funkce pozorovaného objektu, nýbrž také z mé vlastní výšky jako pozorujícího subjektu a tím má vlastní výška se stává také pozorovaným objektem. Nejde již o zkoumání stromu jako objektu, nýbrž o posouzení stromu a mé osoby jakožto dvou různých objektů, subjekt se zároveň stává objektem. A toto je v podstatě základ omylu relativismu. Vyjdeme-li z Kantova učení, že „věc sama o sobě je nepoznatelná“, že poznávající a pravdu hledající subjekt sám do předmětu vkládá svou formu nazírání na čas a prostor, takže původní objekt zkoumání se nám změnil, objektem se nyní stává mé osobní nazírání stromu, původní objekt strom se změnil na nový objekt: subjektivní „jev stromu“, fenomén stromu; fenomenologie a fenomenologové pronikli do aktu poznávání pravdy, skutečnost se nám tak změnila a výsledný relativistický soud je vadný. Relativismus na základě změny noetického východiska je omyl.

         Etický relativismus, který v lidském myšlení způsobil takové škody svým připuštěním plurality pravdivosti etických postojů, ale i postojů politických, světonázorových a jiných, je na tom hůře, neboť z hlediska morální autonomie lidského svědomí opřeného o lidskou svobodu se nevyhneme této pluralitě etických postojů. Nalézáme se v oblasti, kde „každý má a chce mít svou pravdu“, jakkoliv podloženou a zdůvodněnou.

         Je-li tedy pragmatismus odrůda relativismu, pak nese v sobě i svou kletbu spočívající v základu relativismu a positivismu.

         Na okraj pragmatismu: Brugger ve svém slvníku uvádí: „Pragmatismus je odrůda relativismu, podle něhož pravda není měřena předmětem, ale nějakou jinou normou. Pragmatismus hledá tuto normu v cíli, jehož má být poznáním dosaženo. Napomáhá-li poznání dosažení cíle, je přínosné pro jednání a tedy ´pravdivé´, ať již se se skuteností shoduje či nikoli. Podle pragmatismu neexistují všeobecné platné pravdy, protože co je jednomu prospěšné, druhému může škodit. Je sice správné, že poznání má sloužit životu a že pravé, to znamená skutečnosti odpovídající poznání, sleduje i praktické cíle. Z toho však ještě nijak nevyplývá, že životní prospěch je měřítkem pravdy; jelikož to, co pro člověka platí za životu prospěšné, závisí na tom, jak člověk chápe sebe, své životní cíle. Řád, v němž se člověk nachází, závisí tedy na pravdě“. A slovník Didiera Iulia uvádí: „ Pragmatismus je empirismus, pro který praktická hodnota, tj. úspěch, je kritérium pravdy. Ve vědě se nepoznává pravda zákona nebo nějaké teorie leč z možnosti vyvodit z toho praktické aplikace.“ Již tyto dvě citace by měly nás odvésti od kladného hodnocení pragmatismu.

         Není-li pravda měřena v pragmatismu předmětem, ale nějakou jinou normou, která jiná norma je zde myšlena? Víme totiž, že podle současného stavu myšlení neexistuje žádné kritérium pravdy, k pravdě můžeme dospět jen poctivou snahou o provádění „falsifikace“ jinak hypotetických soudů. Napomáhá-li nám pragmatismus v poznání dosáhnout cíle, co je tím cílem a čím je pragmatismus přínosný pro naše „pravdivé“ jednání, ať se shoduje se skutečností či nikoli, když „neexistují všeobecné platné pravdy“, protože co je pro jednoho prospěšné, může být pro druhého škodlivé? Jestliže ve vědě se nepoznává pravda zákona nebo nějaké teorie leč z možnosti vyvodit z toho praktické aplikace, potvrzuje snad zlodějův úspěch v bezpracném nabytí majetku pravdivost jeho cíle, světí jeho cíl také jeho prostředky k dosažení cíle?

Nevede pragmatistické myšlení k takovýmto aporiím? (aporie = rozpor, neřešitelná otázka). Pragmatismus, jakož i relativismus, řeší danou věc bez zřetele na hodnotové měřítko a přisvojují si v dosaženém svém cíli dosažení pravdy, přestože v jejich postupu jim něco schází, co opomíjejí.

         Na tomto místě by si zasloužilo více rozvésti otázku vlivu positivismu na pragmatismus a pojednat zvláště o existujících politických stranách, které doplácejí na svůj pragmatický charakter. Pokud se týče positivistického původu pragmatistického myšlení, je nám dostatečně známo, jaký neblahý vliv positivistická filosofie a její způsob myšlení a uvažování měla na lidskou společnost a proto nemůžeme být příliš překvapeni působením positivismu na vady v pragmatismu.

         Pragmatismus se projevil velmi negativním způsobem na existenci politických stran. Jestliže v minulosti jsme se v politické teorii a ve státovědě setkávali s politickými stranami, šlo buď o strany ideové nebo čistě účelové. Ideové strany byly neseny jako svým základem jistými idejemi, jistým ideovým myšlením, např. liberalistickým nebo konzervativním, který své stranické členy v tomto směru sbližoval, takže dávali přednost této ideové straně a stali se jejími stoupenci. Naproti tomu čistě účelová politická strana imponovala svým členům jakožto osobám stejného profesního zaměření, zemědělcům nebo živnostníkům, že jim opatřovala některé suroviny, hnojiva a chemické postřiky či zprostředkovala prodej a odkoupení zemědělských produktů a dobytka. Politické strany se však ve svém vývoji, a to především v novějších dobách, vzdávaly svého původního zaměření, staly se stranami bez idejí, získaly své stoupence svou politickou mocí a bohatstvím, které mohly zprostředkovat svým členům ve formě státních zakázek a početných výhod, často spojených s nekalou korupcí a zločinnými styky. Členové takovýchto pragmatických politických stran hledali tyto výhody právě prostřednictvím svého členství v pragmatických stranách, což vedlo a stále ještě vede k neblahým politickým postupům a aktivitám. Podkladem členství proto u těchto stran je čistě prospěchářské.