Chceme-li mluvit o praktickém rozdílu mezi teismem, antiteismem a ateismem, musíme uvážit, že jednak s vírou v existenci či neexistenci Boha jsou spojeny další aspekty této víry, další články víry, které bezprostředně navazují na víru ve smyslu uvedených definic a které jsou pro postoj člověka neméně důležité než výše definovaná sama víra. Velkou závažnost má i to, zda celkové jednání věřícího člověka je konformní s těmito dalšími aspekty. Nejde totiž jen o to, zda někdo přijímá vnitřně existenci či neexistenci Boha, ale zda přijímá či nepřijímá to další, co přímo či nepřímo vyplývá z vymezeného základního postoje a zda také praktické důsledky se projeví v chování a jednáni člověka. V dalším bude tato problematika rozvedena.
1./ Člověk věřící v existenci osobního Boha a jeho stálé a živé zasahování do života jedince, do života větších či menších společenských celků a útvarů a do běhu celé živé i neživé přírody i celého kosmu, nezůstává jen u této holé víry, nýbrž věří také celou řadu dalších článků, které na tuto holou víru navazují. Věří, že Bůh je věčný, že je stvořitelem všeho, že je spravedlivým soudcem, který dobré odměňuje a zlé trestá, že duše lidská je nesmrtelná, že po smrti pozemské následuje další život této duše, v němž lidská duše bude sklízet ovoce předchozího dobrého života nebo ponese důsledky za předchozí špatný život, že ve světě existuje Bohem daný řád, že tento celý vesmír a tedy i každá jednotlivá jeho částečka včetně každé lidské bytosti má nějaký smysl, že Bůh je nejvýš milosrdný a je dárcem hojných milostí, bez nichž by člověk vůbec nemohl žít a bez nichž by ani nemohl být spasen, věří v celou řadu dalších pravd, které visí na existenci Boha.
Teista dále si je vědom toho, že k řádnému jeho životu nenáleží jen uznávání všech těchto pravd, nýbrž že život člověka má odpovídat všem těmto pravdám, neboť jinak by šlo jen o neživou, slepou, hluchou víru, která by sama o sobě neměla smysl a neplnila by to poslání, které je do ní Bohem vloženo.
Na toto vše u víry v Boha ve smyslu křesťanských náboženství navazují další zjevené pravdy, poučení, příkazy, pokyny a rady, které věřící člověk je rovněž povinen přijímat a dodržovat, má-li jeho víra být účinná.
Srovnáme-li tedy praktický život teisty s holou definicí teismu, vidíme,
jaké důsledky má víra v existenci Boha na celou životní náplň věřícího člověka a jaké důsledky tato víra má pro vlastní jeho život i pro život celé společnosti lidí, s níž je tento jedinec v interakci a kterou také spoluvytváří.
2./ Vezměme nyní důsledky víry v neexistenci osobního Boha, důsledky ateismu pro život jedince a společnosti. Předem jsme nepřejali pro svou potřebu definici ateismu podle hesla Ottova naučného slovníku, protože tato definice, zvláště ve svém rozvedení, se opírala o obecný názor na ateismus, o mínění a cítění lidí v běžném životě a nám tato definice nevyhovovala. Všimněme si však zde jen tak mimochodem, že ve smyslu této definice je ateista, bezbožec a neznaboh, stavěn na roveň zlého člověka. I když uznáme, že ve světě nalezneme dobré lidi mezi přesvědčenými ateisty a zlé mezi přesvědčenými teisty, budou takovéto případy spíš případy necharakteristickými a výjimečnými a důsledný ateista jednající principiálně v souhlase se svou vírou v neexistenci Boha bude se asi ve svém životě spíše projevovat negativně s ohledem na ustálené a běžné mínění lidstva a na uznávané právní a mravní instituce.
Víra v neexistenci Boha je nutně vírou v nekonečnost hmoty a světa a celého vesmíru, vírou v kausální determinaci všeho živého i neživého včetně lidského jednání, vírou v totální smrtelnost člověka jakožto bytosti jen hmotné. Tím se nám relativizuje platnost a účinnost jakéhokoliv právního, mravního či jiného společenského řádu. Změní se hodnotící kritéria a pro posouzení jakéhokoli právního a mravního jednání arbitrem se stává jednající jedinec sám a pro výsledek jednání je rozhodující síla, obratnost a lest, nikoliv právní morální zásady. Život lidského jedince i celé společnosti nemá pro ateistu jiného smyslu než ten, který si tento jedinec či společnost určí. Není nějakého většího a podstatnějšího rozdílu mezi věcí, rostlinou a živou bytostí, mezi zvířetem a člověkem. Není také nějaký zvláštní důvod zacházet jinak s člověkem a s věcí, rostlinou a zvířetem.
3./ Jestliže jsme definovali antiteismus jako popírání existence Boha, pak toto popírání může plynout z ateistického zaměření. Ale i teista může z různých důvodů, ať již dobrovolně nebo nuceně, vědomě nebo nevědomě, popírat existenci Boha. Možností je více.
a/ Ateista, věřící v neexistenci Boha, jistě bude rovněž antiteistou a jako takový bude popírat existenci Boha. Se vší pravděpodobností však nepůjde u něho o nějaké afektované a agresivní popírání. Poněvadž jeho víra v neexistenci Boha je dosti intensivní, bude považovat obsah víry teistů za naivní historky, nesmysly. Teisté pro něho budou skupinou víceméně neškodných bláznů, jež není třeba brát vážně. Proč by se měl nějak rozčilovat nad jejich čirým bláznovstvím a snažit se je nějak přesvědčovat a obracet na svou víru? Vždyť je přece ztrátou času přesvědčovat schizofrenní a paranoidní blázny o jejich omylu, nemělo by smyslu přesvědčovat někoho, kdo se cítí být Napoleonem, Karlem IV. nebo jinou historickou osobou, že se mýlí. Ateista v poměru k teistovi se vší pravděpodobností bude zastávat názor, že teista dříve či později sám přijde k rozumu a pokud se to tak nestane, nebude jeho bláznovství na škodu ateistovi.
Po této stránce dá se předpokládat, že teista naopak bude výrazněji přesvědčovat ateistu o jeho omylu a toto přesvědčování může nabýt v některých případech i vyšší míru intenzity, někdy může dojít k násilnému přesvědčování. Teista si bude uvědomovat ateistovo riziko ztráty posmrtné blaženosti a může i pociťovat jakousi odpovědnost za ateistovu spásu.
U ateisty se dá proto předpokládat malá intenzita popírání existence Boha, větší indiference a tolerance vůči „naivnímu a nenormálnímu“ teistovi. Takovýchto přesvědčených ateistů je však a může být jen velmi málo a rovněž počet takovýchto antiteistů bude omezený.
b/. Čím slabší bude ateistova víra v neexistenci Boha, tím silnější bude jeho antiteismus, neboť ateista svým antiteismem bude kompenzovat nedostatek své vlastní víry a v intenzivnějším antiteismu bude spatřovat prostředek pro utužení vlastního ateismu. Při určité míře oslabení víry v neexistenci Boha již nebudeme moci mluvit o ateismu, nýbrž jen o antiteismu. Antiteistů tohoto druhu bude nepochybně více než čistých ateistů, neboť víra, ať už v existenci nebo neexistenci Boha, zůstává stále jen vírou a nemůže dosáhnout jistoty empiricky prokázaného a ověřeného poznatku.
c/. S antiteismem se setkáváme v takových případech, kdy člověk si problém teismus a ateismus pro sebe definitivně nevyřeší, případně jeho řešení bude odkládat na dobu pozdější a spokojí se s antiteismem, popíráním existence Boha. Je s podivem, že otázkou neexistence Boží se zabývají především jedinci velmi mladí nebo naopak poměrně staří, tj. děti a staří lidé, zatímco jedinci mezi těmito věkovými stupni se touto problematikou zabývají méně, ledaže by je k tomu přivedl jejich špatný zdravotní stav, zdravotní stav jejich blízkých nebo jiné životní těžkosti.
V takových případech jen zřídka půjde o ateismus a popírání existence Boha bude vyvěrat převážně z neochoty snažit se řešit tuto základní otázku, čili půjde o antiteismus.
d/. O antiteismus půjde vždy tehdy, když si člověk v nedostatku pevné víry v existenci Boha vytvoří nebo opatří surogát víry v Boha, ať je touto náhražkou Boha cokoliv. Může to být stejně tak dobře víra v Absolutno, Pravdu, Rozum, Krásu, Vědu, Metafyziku, Komunismus, Slunce, Měsíc, jako víra v dítě, sport, zábavu, Lenina, Marxe, peníze, úspěchy, zvíře. Pak se náhražka Boha stane i objektem uctívání a kultu a budeme svědky kultu rozumu, dítěte, psa, vědy, sportu aj. Třebaže v těchto případech nepůjde o teismus, nepůjde rovněž o ateismus a při té příležitosti si připomeneme pohanské oltáře zasvěcené Neznámému bohu, o nichž mluví sv. Pavel a kterými se pohané zajišťovali proti nepřízni nějakého boha, jehož kult může být opomenut a kde by se tento neznámý bůh mohl člověkovi mstít za opomenutí úcty. Připomeňme si také, že hlavně v 18. století učení vytvořilo pojem „deismus“, podle něhož svět vznikl působením Boha, ale odmítá Boha jako řídící sílu světa ovládaného jen přírodními zákony. Pojem antiteismus potřebujeme pro svou potřebu, neboť chceme vyložit určitou skutečnost empirickou, určitý jev a tento nový pojem má nám právě pomoci vyložit tento jev. V našem případě tedy nejde o to, co je to antiteismus nebo co je běžně chápáno jako antiteismus, nýbrž o to, co ve své úvaze budeme považovat za antiteismus a jaký dáme obsah tomuto pojmu.
Stanovením obsahu pojmu se nedopouštíme něčeho nedovoleného a opovážlivého, neboť za účelem vysvětlení určitých empirických skutečností a jevů vytváříme nový pojem, který je myšlenkovou konstrukcí, stejně jako jsou i myšlenkovými konstrukcemi teismus a ateismus, kterým již dříve někdo dal určitou významovou náplň a které jsou víceméně přijímány a používány v denním praktickém životě. Jde o myšlenkové konstrukce, které mají daný obsah, danou pojmovou náplň.
Aniž bychom tedy nějak předcházeli svou úvahu, budeme dále chápat pod „antiteismem“ záměrné popírání existence Boha. Antiteismus pro nás nebude vírou v neexistenci Boha, nýbrž jen popíráním jeho existence, ať už popíratel bude věřit v existenci nebo neexistenci Boha a ať při svém popírání bude sledovat různé své cíle nebo si za osobního Boha zamění jiný objekt osobní úcty a kultu.
e/. O nepravý antiteismus půjde vždy tehdy, kdy někdo se nebude hlásit k víře v existenci Boha ze strachu, prospěchu apod. a kdy ve skutečnosti půjde o teistu. Žijeme v době, kdy počet těchto lidí bude dosti značný. I když však tento počet může hrát určitou roli v úředních statistikách, v propagandě a politice státu, z hlediska našich úvah na něm nezáleží, neboť nejde ve skutečnosti o antiteismus a tím spíše ani o ateismus.
Shrnurtí.
Machovcův pojem „antiteismus“ je myšlenková konstrukce a interpretuje ateistův přechod v myšlení od teismu k antiteismu asi takto:
Původním rozlišování na teismus a ateismus je poměrně jednoduché, neboť oba se zakládají na víře, jsou míněním, nikoliv věděním. Vedle toho však, že spočívají na rozlišení kladném a záporném, liší se i jejich obsah víry. Zatímco teista věří, že existující Bůh stvořil svět, působí i dále na jeho stav a na své vlastnictví ke světu, teista je si vědom toho, že je jen držitelem světa v jeho celku, že dostal svět do správy, že z této skutečnosti plynou jeho povinnost vděčnosti vůči Bohu a odpovědnosti za spravovaný svět, ateista popírající existenci Boží a jeho stvořitelskou zásluhu o svět a jeho zapůjčení lidstvu vědomí takovýchto povinností nepociťuje.
Teista i ateista vlastním poznáním dospívají k přesvědčení, že pozemský život nepřináší obyvatelům světa stejné krytí jejich potřeb a zájmů, že neexistuje úplná rovnost v pozemském životě. Teista věří v Poslední soud a nápravu nerovností, ateista v to nevěří, protože po smrti nic neexistuje. Posledním soudem i dojde k vyrovnání spravedlnosti odměnou spravedlivých věčnou spásou, trestem nespravedlivých věčným zavržením. Teista někdy z důvodů malé víry má obavu, že k Poslednímu soudu nedojde, ateista sice věří, že Poslední soud nebude, poněvadž Bůh neexistuje a po smrti vše končí, ale v naprosté nevíře v Boha pociťuje určitou obavu, že by se mohl mýlit a byl odpovědný za svůj život a své činy pozemské a byl by proto Posledním soudem potrestán.
Teista tuto obavu nemá, neboť žil v přesvědčení, že Bůh existuje, že Bůh je spravedlivým soudcem dobra a zla, že člověk s touto skutečností musí počítat, držet se životní zásady „respice finem“ (pamatuj na konec), žij „sub specie aeternitatis“, konej dobro a vyhýbej se zlu, miluj Boha a bližního atd. Ateista se těmito zásadami a příkazy neřídil, ovšem s rizikem.
A nyní dochází k tomu, že ateistova víra v neexistenci Boha se v důsledku ateistova uvažování nad stavem věci oslabuje, ateistova víra není již tak pevná jako dříve. A ateista pociťuje po této stránce k určité pochybnosti o nexistenci Boha. Nepřivádí ho to sice k tomu, že by docházel k víře v existenci Boha, ale hledá nějaký surogát víry v Boha, ať je touto náhražkou Boha cokoliv. Touto náhražkou Boha může být víra v Absolutno, Pravdu,Vědu, Komunismus, i víra v Dítě, Sport, Zábavu, Umění,a Majetek. Zatímco Bůh je reálné jsoucno, za které je považováno filosofií, náhražka Boha se stává fiktivním objektem kultu a uctívání. Příklady náhražky Boha jsme uvedli v textu úvahy, jsou to jen namátkové příklad fikce, o této fikci je ateista si vědom a jejich počet může být jakýkoliv. A tyto fiktivní náhražky Boha tvoří to, co nazýváme „antiteismus“. Byl – li ateismus vírou v neexistenci Boha, antiteismus je jen vírou popírající poznání Boha, nikoli vírou v jeho neexistenci, ateistů ubývá a jsou nejen nahrazováni antiateisty pro uctívání fiktivních náhražek Boha. Antiateista, který popírá uznání Boha ze strachu či z prospěchu, není ateista, nýbrž případně i teista, tzv. „něcista“(„něco nad námi“), který připouští existenci nějak božské bytosti nahoře nad námi, kterou nepoznáváme.
Machovcův „antiteismus“ je spekulace, která na konkrétních příkladech vysvětluje, jak se začal odchylovat jeho postoj ateistův a přecházel k antiteismu. Jeho výklad se opíral o pojmy ateistova myšlení, které ateista chápal jako surogát, náhražku víry v neexistenci Boží. Poněvadž však tyto náhražky víry jsou zároveň běžnými předměty užívanými lidmi v denním životě a nemají žádný vztah k problematice teisty a ateisty, odpoutejme se od spekulace antiteismu a považujme tuto úvahu za objekt pro naše vlastní uvažování a hodnocení.
Josef Plocek