„Právo je všude“, toto bylo nově nadepsáno v úvodníku „Frankfurter Allgemeinen“. Lhostejno, zda se bojuje o to, že míč byl v brance či nikoli, zda manželství bylo uzavřeno platně nebo podle řádu – na všechno existují instance, které rozhodují, co je po právu. Zvláštní instituce jako sportovní soudy nebo církevní soudy mohou podle svých vnitřních pravidel rozhodnout. Ale přece samy tyto vlastní světy nestojí „zcela vně státního práva“. Koneckonců může se v právním státě každý obrátit na obecné soudy.

         Autor Reinhard Mueller je přes mnohé výkladové problémy práva s důvěrou přesvědčen: „Neexistuje žádný právně volný prostor, nesmí existovat v civilizovaných státech. To neznamená, že právo proniká do každého prostoru, že by všechno muselo být upraveno. Nebo že nároky jsou vždy prosazeny, bezpráví vždy potrestáno. Avšak v oblastech vlády právních států by mělo být nějak jasné, co je dovoleno a co zakázáno“. Nikdo není vyňat z práva. I spolkový prezident musí se zodpovídat, je-li tu podezření z úplatnosti. I nejlepší fotbalový manager z mistrovského spolku neujde dlouhé paži justice, má-li se objasnit prominutí daně – při všech domněnkách neviny - slzy pachatele vyvolají hysterický mocný aplaus fandů a vysoce stylizují právě tak svatý moment neviny. Také v právním i neprávním vědomí musí zůstat právo právem – přes vzrušení citu chladné, rozvážné, racionální.

         Právo není nikdy rychlé, spíše pomalé, promyšlené, opatrné. Zůstává vždy stále pozadu za vývojem. Dobré právo nemusí být změněno kvůli každému vynálezu. Pracuje vytrvale, konzervativně. „Nesmí kapitulovat před pokrokem“. Ale nemají se odmítnout také ani změny, nýbrž být schopné přizpůsobivosti při vší trvalosti.

         Nejtěžší problémy vznikají, kde se mocné instance pokoušejí zbavit se práva, jako třeba při elektronických odposleších amerických tajných služeb - a údajně i jiných. Přesto zůstává právo právem, i když je porušeno. I když země, kultury a vlády mají o tom různé pochopení, co například je po právu, oprávněné při dohledu u přítele a nepřítele – za tím stojí právo, podle něhož se také musí orientovat různé názory a nechat se měřit. Výjimky samy neruší pravidlo.

         Velká pětka: Existují přirozeně velká nebezpečí, konflikty, které nikoli v každém ohledu mohou být pochopeny praktický právem, „zdravým lidským rozumem“, když zlo proti nějakému jinému stojí jako při mezinárodním terorismu a při energickém boji proti němu. Potom se potápíme do propastí, „v nichž se už nedá vyjít s naukovým věděním“. V takové šedé oblasti musí se vláda osvědčit, „je-li obecné bytí ve hře“.

         V situacích nouzového stavu ocitá se jinak dobře fungující pozitivistické právo na hranicích a může selhat v ochraně toho, co má chránit; právo na život mnohých. Pro takové případy existují nouzové zákony, které mají řídit výjimku, ale rovněž podle práva. Zůstávají však vždy hraničními, závislými na posouzení oněch, kteří nesou i odpovědnost za výklad a vnímání pravdy. Přesto může se slabé právo prokázat v extrémních situacích jako silné. V syrském konfliktním ohnisku sice právo mezinárodních státních společenství nezabránilo občanské válce. Přesto bylo dost účinné, aby aspoň na Spojených národech vydobylo zničení masových chemických prostředků ničení.

         V případě Syrie - jako v ostatních případech – ochromila práva veta ve Světové Bezpečnostní Radě obecný postup. Louise Arbour, bývalá vysoká komisařka pro lidská práva a hlavni žalobkyně u UNO-zvláštních tribunálů ve zločinech balkánské války jakož i lidového vraždění v Ruandě, vyhlásila v „Zeit“, že o možnosti použít práva veta se uvažuje právě jen tehdy, jsou-li narušeny národní zájmy. Při založení UNO mimoto byla zřízena tak zvaná „Velká pětka“ a jí jedině veto svěřeno, poněvadž byl zájem dostat členství veta v nové organizaci. Každopádně nemělo být k tomu zneužito právo veta vzájemně se blokovat při jiných, nikoli národních zájmech. Americe, Rusku, Číně, Velké Británii a Francii bylo výsostné postavení schváleno, poněvadž tyto země nesly hlavní námahu při celosvětovém mírovém zajištění a měly by být odškodněny nějakou protislužbou. Poněvadž Bezpečnostní rada příliš často selhává při naléhavých úkolech ochrany, je zatím často obcházena, na přiklad při nasazení NATA v Kosovu. Při zhroucení Sadama Husseina v Iraku – údajně k zabránění odstranění ničení masových zničujících zbraní - americko-britská aliance prosadila svémocnou intervenci.

         Louise Arbour proto navrhuje, což také zní na prvním pohled utopicky: „Zbavte moci velké mocnosti“. Když zesilujícím způsobem stojí ve hře život celých občanských skupin, dokonce národů a Rada bezpečnosti je tak rozhádaná, že nemůže uspokojit úkol mezinárodního mírového zajištění, musela by být rozhodnutí namířena na celé společenství států. Potom by muselo být uskutečněno Většinové rozhodnutí Valného shromáždění UNO a to by mělo postačit. Toto rozhodnutí „by vykázalo daleko větší legitimitu než rozhodnutí Rady“.

         Ztrácí UNO svůj účel? Když se Spojené národy nereformují patřičným způsobem pracovně, pokusily by se přihlížející politicky silné národy opatřit si legitimitu pro intervence, tvrdí juristka. Například by v tom mohla jednat skupina dvaceti nejdůležitějších průmyslových a prahových zemí. Tyto G 20 prý „již jsou reprezentativním forem ekonomicky význačných států a toto forum pracuje bez veta. Tam rozhodnutá intervence by měla sice méně legitimity než UN resoluce. Ale také více než improvizované koalice dřívější minulosti“. Je prý na čase zkoušet alternativy ke strukturám 20. století. Když Spojené národy nereformují své zastaralé orgány, ty by mohly být postupně nahrazeny. „Zdá se hrozit, že vlastní také ještě dnes tak důležitý účel Spojených národů byl zcela ztracen.“

         Tím zvláště v těžkých případech, zločinech proti lidskosti, válečných zločinech, světových vraždách, právo nezůstává plně v činnosti; v roce 2002 byl dodatečně vrácen životu k bývalým právním instancím Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. Mezitím uvedl v chod mnohá soudní řízení, ovšem jen málo z nich bylo dokončeno. V jednom prvním rozsudku v roce 2012 byl odsouzen ke čtrnácti letům vězení kongolský dřívější velitel milicí Thomas Lubanga kvůli najímání a nasazování dětských vojáků. V roce 2008 byl prvně obžalován úřadující státní hlavní činitel: sudánský šéf státu Omar Hasan Ahmad al-Baschir za světové vraždy v Regionu Darfur. V tomto roce stál před soudem Laurent Gbagbo, dřívější prezident Pobřeží slonoviny, kvůli zločinům proti lidskosti. Jiná soudní řízení pro politické problémy neproběhla. Proto mohl soudu uniknout i Uhuru Kenyatta, proti němuž je vystaven rozkaz k zatčení a měl se tento měsíc objevit v Haagu. V dubnu byl zvolen v Kenii za prezidenta. Stojí pod podezřením, že vyvolal kmenové nepokoje 2007 a 2008 a vyzýval své milice k vraždě, loupeži a vyhnání.

         Skepse proti cizím soudcům: Soudní dvůr však může být jen tehdy činný, nejsou-li státy svolné a schopné vést státní akt přicházející v úvahu. Přitom zločin musí být spáchán ve výsostném území nějakého státu, který uznal soudnost Haagu. Nebo osoba podezřelá ze zločinu musí pocházet z takového smluvního státu. Dosud uznalo jen 122 ze 193 členů UNO takzvaný Římský Statut, základ práce Haagského soudního dvora. Těžké váhy jako Spojené státy, Rusko, Čína nebo Indie nejsou členy. Vzpírají se nechat soudit „cizince“ o zločinech svých vlastních občanů, například vojáků. USA uzavřely dokonce dohodu s africkými zeměmi, které tyto americké státní občany, kteří se dopustili těžkých zločinů, nebudou vydávat Holandsku. Také Africká Unie ostře kritizovala spravedlivé postupy proti africkým politikům, kteří dosud byli nejvíce postiženi. Parlament v Nairobi vyzval vládu vypovědět členství u Mezinárodního trestního dvora, poněvadž jeho činnost ohrožuje „stabilitu a bezpečnost“ Kenie.

         Mimoto jsou procesy zašantročeny na základě politického ohledu. Svoboda a nezávislost trestního soudního dvora jsou omezeny Bezpečnostní Radou, poněvadž tato na základě UNO Charty může zrušit postup. Tak byla roku 2002 na základě jedné resoluce blokována vyšetřování hlavního státního žalobce kriminálního jednání amerických vojáků s modrými helmami, kteří účinkovali v Bosně a Hercegovině.

         V časopise „Le Monde diplomatique“       posuzuje státní zástupkyně a profesorka pro mezinárodní státní právo na univerzitě v Neapoli Francesca Maria Benvenuto práci trestního dvora skepticky. Prý je stále nucen k selektivnímu pojímání svých úkolů. „Musel by učinit stálé spojení mezi svým statutem jako nadnárodní trestní soud a politickými kompromisy, na nichž spočívá jeho základ. Z nedostatku vlastni exekutivy (policie, armáda) je odkázán na konkrétní pomoc států, zvláště při vykonávání zatýkacích příkazů.

         Právnička spatřuje také problém slova -jak to nazývá - „světového soudu“. „Boj proti beztrestnosti“. Neboť nejde vůbec o boj proti určité beztrestnosti, neboť ti nejvíce znečištění musí jít od toho. Tak vzniká tajemný dojem, že ty země a násilníci mohou se cítit osvobozeni a morálně ospravedlněni, proti nimž nejsou potvrzeny žádné žaloby nebo nějaké řízení.

         Mezinárodní trestní soud prý to přehání, poněvadž budí větší očekávání, než může splnit „Mezinárodní justice chce nejen bojovat proti zločinu a trestat pachatele, chápe se nad tím jako instrument prevence, jako prostředek proti válce, jako zbraň k ochraně globální jistoty, a jako instance, která pomůže obětem ke spravedlnosti a přiměřenému zadostiučinění.“

         „Terapie“ trestního procesu: Oběti nejen vstupují na haagský soud jako svědci, ale také aktivně jako žalující, kteří smějí doufat v emocionální vliv justice. Toto je však nebezpečný vývoj, kterým jim autorita soudu podává ruku, míní Francesca Maria Benvenuto. Mezinárodní trestní proces se tak ocitá na terapeutické koleji. Někteří juristé by spatřovali v silnějším zapojení obětí do obžaloby sice „krok k nutné obnově postavení oběti. Její nový status před soudem prý je „první přiměřenou odpovědí na její mnohá traumata“.

         To však nemůže a nesmí být smyslem soudnictví, odpírá státní zastupitelka. Kdo argumentuje v této souvislosti terapeuticky, riskuje, že „hodí přes palubu každou juristickou racionalitu. Právo na přístup k právnímu procesu směšovat s právem na požadavek spravedlnosti“ prý je těžký omyl. Emocionalita prý nesmí zkracovat „věcné vedení hovoru“. Italská juristka hovoří o jakémsi „symbolismu“, který sice může zadostiučinit oběti, ale překlápí v procesu rovnost obžalovaného. Mezinárodní trestní soud musel by se osvobodit od „symbolického přetěžování“. Profesorka trestního práva cituje Bulharsko-francouzské sociology, filosofy a spisovatele Tzvetana Todorova: „Účelem jurisprudence (soudnictví) smí být jedině právo“.

         Co je však po právu, co je spravedlivé? Sociální otázka se dotýká v tomto hraničním obsahu náboženské otázky: kdo nebo co může s konečnou platností vytvářet právo, které se stává obětem spravedlivým – pachatelům rovněž nezamítá milosrdenství.

         Na katolický svátek Krista Krále, poslední neděle církevního roku, se čte z evangelia podle Lukáše smích budící scéna při ukřižování Ježíše: „Jeden ze zločinců, kteří viseli vedle něho, se mu vysmíval: Copak nejsi Mesiáš? Potom pomoz sám sobě a také nám! Druhý však ho po právu odmítl a pravil: Ani ty se Boha nebojíš? Tebe přece postihl stejný rozsudek. Nám se děje po právu, dostáváme odměnu za své činy. Tento však nic nespravedlivého neučinil. Potom pravil: Ježíši, vzpomeň si na mne, až přijdeš ve své moci jako král. Ježíš mu odpověděl: Amen, říkám ti. Ještě dnes budeš se mnou v ráji“.

 

         Všechno, co je, je po právu: Ale pozemské právo nevytváří spravedlnost. Z druhé strany zůstává bez pozemského práva marnou velká naděje na „právo jiné než pozemské“. Je již po právu. Po právu je jen právo. Ale je právem! Také v tom běžném, nedokonalém, lidském, je právě obraz toho božského.

         Dobrý soudce musí být a nemůže být perfektním soudcem. Světový soud není bohudíky žádným božským soudem a přece z toho malého se může vyvinout mnoho.Pokrok lidských dějin dokazuje mnohdy velmi mnoho. Také v právu, v lidském právu, v mezinárodním právu byl každý počátek těžký, a přece se vyplatil. Potud Roeser.

 

 

         Právo je přítomné v celém světě, na všech místech, každého zavazuje svými pravidly k chování a jednání. Nikdo mu neuteče, je každému nadřazeno. Ať již se mu někteří vyhýbají, přece je postihuje, i přes slzy pachatele a jakékoli jeho emoce. Vždy musí zůstat chladné, rozvážné a racionální. Obvykle není příliš rychlé, je spíše pomalé, trpělivé a opatrné, nepodléhá nápadům, módám, novinkám, lákadlům, lobbismu a populismu. Pracuje vytrvale a konzervativně, nesmí kapitulovat před pokrokem, může se a někdy i musí měnit, ale s rozmyslem a rozumem.

         Autor článku na několika stránkách probírá případy, kdy v mezinárodním styku práva mají úspěch, ale mnohdy musí čelit politickým vlivům, které mu překážejí v jeho působení. Jsou takové případy vedoucích států, kdy tyto brzdí ve svůj účelový cíl zdravý postup práva. Mocným státům někdy vadí, že právo v mezinárodním styku uskutečňují cizí soudci.

         Při čtení Roeserova článku nám trochu vadí, že tento autor se opírá o pozitivní právo a o odborné soudce, kteří přijali plně pozitivní právo, opustili právo přirozené a ještě se nepřipojili svým pojetím k modernímu právu v USA a Anglii, takže ve smyslu pozitivního práva neuznávají existenci a platnost „spravedlnosti“, kterou i jako hlavní morální hodnotu a ctnost, tak i vážný právní pojem respektovali velcí a slavní filosofové Aristoteles a Tomáš Akvínský. Od vzniku pozitivního práva soudy dosahovaly jen „platnosti“ rozsudku, nikoli „spravedlnosti“ a teprve moderní právo vrátilo spravedlnost do práva jako jeho integrální součást.

         Všimněme si nyní té důležité části článku, kde jeho autor v pasáži „terapie trestního procesu uvádí něco, s čím se nemůžeme plně ztotožnit. V článku se uvádí: Oběti nejen vstupují na haagský soud jako svědci, ale také jako aktivní zájemci, kteří smějí doufat v emocionální vliv justice. Toto je však nebezpečný vývoj, který jim autorita soudu podává ruku. Mezinárodní trestní proces se tak ocitá na terapeutické koleji. Někteří juristé by spatřovali v silnějším zapojení obětí do obžaloby sice krok k nutné obnově postavení oběti. Její nový status před soudem je prý první přiměřenou odpovědí na její mnohá traumata. To však nemůže a nesmí být smyslem soudnictví. Kdo argumentuje v této souvislosti terapeuticky, riskuje, že hodí přes palubu každou juristickou racionalitu. Právo na přístup k právnímu procesu směšovat s právem na požadavek spravedlnosti je prý těžký omyl. Emocionalita nesmí zkracovat věcné vedení soudu. Poskytnout oběti zadostiučinění znamená omezit rovnost pachatele. Kdo přiznává spravedlnost oběti, zamítá pachateli milosrdenství. Zamysleme se trochu nad těmito slovy.

         Soudy projednávají dva druhy žalob, jednak spory občanské, civilní, jednak trestně právní. V civilním procesu jde o to, která ze stran má pravdu, na čí straně je právo, obě strany chtějí mít jistotu soudem potvrzenou a zjištěnou někým nezávislým, komu se dá věřit. Strany ani nemusí být ve sporu, chtějí mít jen právní jistotu, necítí se ani nijak poškozeny stranou druhou. Obě strany tak stojí proti sobě před nezávislým soudem, který má spravedlivě rozhodnout, na čí straně je právo.

         Jiné je tomu v trestněprávním sporu. Tam stojí na jedné straně státní zástupce jako žalobce státu, který má zájem trestně postihnout toho, kdo se dopustil porušení zákona křivdou někomu jinému a porušil tak státní právo. Stojí tak proti sobě u soudu žalobce a proti němu údajný pachatel zločinu. Poškozená oběť může být účastna soudu jen jako svědek, pokud je její přítomnost nutná, ale může u soudu figurovat na straně žalobce i jako poškozený v tzv. „adhezním řízení“, má-li vyčíslenou výši škody a soud může rozhodnout i o této náhradě škody v tomto trestním řízení. Adhezní řízeni je výhodou pro osobu poškozenou, pro oběť, která nemusí o náhradu žalovat cestou civilního soudu, což je pro ni obtížnější. Oběť tedy, která utrpěla od pachatele škodu a má největší zájem o své odškodnění, tedy není, kromě adhezního řízení, účastníkem soudu.

         Zatímco v trestním řízení má největší výhody pachatel, který může libovolně lhát a „zatloukat“, zvolit si obhájce, podávat důkazy a vlastní svědky, může se jen bránit a důkazy viny musí podávat státní zástupce. Menší kvalita státních zástupců a vysoká zkušenost obhájců pachatele způsobuje, že mnohá trestní řízení zprostí pachatele viny pro nedostatek důkazů.

         Proto oběti mají velké obtíže, aby byly odškodněny, pachatelé unikají spravedlnosti a práva není dosaženo. Proto nemá pravdu uvedený článek, že zadostiučiněním oběti a její přítomností u soudu se nadržuje oběti a eo ipso je znevýhodněn pachatel, jehož naděje na milosrdnost je oslabena. Oč opírá článek nárok pachatele na milosrdenství? To snad měl i Ježíš Kristus na kříži slíbit milosrdenství a spásu druhému lotru po levici? Kde by potom byla božská spravedlnost? V čem tedy můžeme a v čem nemůžeme souhlasit s obsahem uvedeného článku? Pokusme se o jeho rekapitulaci.

         Jak již bylo řečeno, rozlišujeme civilní, občanské soudní řízení na rozdíl od trestního soudního řízení. Tento rozdíl druhu soudu má velký význam na osobě tzv. vládce sporu, osoby vedoucí spor, „dominus litis“. V civilním soudním řízení je to osoba, která má zájem na soudním rozhodnutí o tom, kdo soudu dal návrh na rozhodnutí, na čí straně je pravda. Vládcem sporu je tedy navrhovatel, který musí soudu sdělit cíl a důvod svého návrhu, oč žádá soud. Stranami civilního soudu jsou navrhovatel a odpůrce vedle soudce. Po tomto počátku soudního řízení ovšem může přejít vedení sporu na stranu soudce nebo i odpůrce, čímž se může také měnit osoba povinná plněním důkazní břemene. Funkce plnění důkazního břemene je velmi důležitá, neboť od této osoby závisím mnohdy do značné míry i výsledek sporu.

         Podoba trestně právního soudu je značně odlišná. Soudce je nestranný rozhodčí, který musí být při svém nalézání práva nestranný a objektivní jak vůči žalobci, jímž je státní zastupitel jako strana žalobce, tak i pachatele jako strany obžalované. Vládcem sporu v trestněprávním řízení je zvláště v přípravném řízení státní zástupce, který má k dispozici veškerý vyšetřovací materiál policie k danému sporu a na jeho aktivitě závisí výsledek sporného řízení soudu. Na něm spočívá důkazní břemeno. Naproti tomu pachatel, jako strana obžalovaná z jedné strany má k dispozici řadu aktivních možností, lhát, zapírat, navrhovat své účelové svědky a podávat věcné návrhy, ale může i mlčet, odmítnout vypovídat, může si navrhnout své obhájce atd., všechny tyto pravdy i lži má k dispozici na svou obranu. Naproti tomu oběť pachatelova, která byla poškozena pachatelem, utrpěla škodu, které vznikly mnohé těžkosti a příkoří vinou pachatele, nemá nic, co by ji rehabilitovalo a uvedlo do původního stavu. Vidíme takovéto výsledky trestních řízení ke škodě obětí.

         Když soudkyně tak horlí proti terapii trestního procesu, proti procesnímu převracení právního postoje obžalovaného, odmítnutí zadostiučinění oběti, proti spravedlivému soudnímu rozhodnutí, proti snížení obžalovaného nároku na milosrdenství, měla by si uvědomit, že soud zrušil plnou oprávněnost žalovaného na milosrdenství, že na konci soudu nestojí oběť a žalovaný na jedné rovině, že obžalovaný se dopustil trestného činu podle státního zákona a je státem souzen.

         Uvedenému článku však budeme vytýkat mnohem důležitější omyl, podstatnější. Nepochopení a opomíjení pojmu spravedlnosti. Pojmem spravedlnosti se zabývali již ve čtvrtém století před Kristem slavní antičtí filosofové Platón a Aristotelés. Ve 13. století to byl opět velký křesťanský filosof Tomáš Akvínský. Tito filosofové vycházeli z reálné filosofie, ze jsoucna, z bytí a bytnosti a spatřovali ve spravedlnosti problém práva, spravedlnosti a ctnosti. Od té doby lidstvo vědělo, že tento pojem a jeho podstata existuje a pevně na něm stavělo veškeré své myšlení.

         A najednou ve století devatenáctém se objevili dva a filosofové, Auguste Comte a Friedrich Nietzsche, kteří opustili reálnou filosofii, místo skutečnými jsoucny a jejich realitou se zabývali „fakty“, jejich vztahy následnosti a podobnosti, řadili je, přičemž odmítli celou řadu hodnot, nýbrž fakty, to „skutečně existující“, pro ně představovaly jen „jevy“, relace a vnesli do lidského myšlení velký zvrat a zlom, který trvá dodnes. Lidstvo ztratilo půdu pod nohama, přišlo o nespočet pojmů, mravních hodnot a realit a ztratilo své dřívější myšlení. Zmizela spravedlnost, pravda, právo a jeho realitu nahradila jenom právní jistota bez spravedlnosti, z hlediska ideologie relativismu každý měl svou morálku, pravdu a právo. Lidstvo dospělo k názoru, přes existenci více než dvou tisíců let, že neví, co je to spravedlnost a že spravedlnost ani neexistuje. Ovoce tohoto myšlení nalézáme u nás v našem denním životě. Proč lidstvo neví nic o spravedlnosti, když bylo toho o ní tolik napsáno a když i v moderní době John Rawls o ní podal studii? Věřící lidé sice jsou si vědomi toho, že lidská, pozemská spravedlnost je daleko od spravedlnosti Boží, že pozemská spravedlnost je nedostatečná, ale přece existuje, blíží se té Božské spravedlnosti nebo aspoň se má k ní blížit. Stejně je rozdílná Božská pravda od té lidské, ale má se k ní blížit, a to i přes vliv ideologie relativismu, který neuznává jednu pravou pravdu, jedno pravé právo.

         Toto je několik slov, kde se nemůžeme ztotožnit s obsahem předloženého článku. Spravedlnost, právo i pravda zde na světě nejsou sice dokonalé, máme však před očima morální podklad těchto hodnot a je na nás provést příslušnou reformu toho lidského.