Peschke uvádí, že křesťanská teologie je velmi opatrná při schvalování práva na občanskou neposlušnost a na odpor proti státní autoritě, ale v zásadě toto právo připouští. Odvolává se přitom na Pastorální konstituci koncilu o církvi v dnešním světě „Gaudium et spes“, 74, kde se praví: „Když veřejná moc překračuje svou pravomoc a utlačuje občany, nemají oni přesto odmítat, co je objektivně nutné k uskutečnění obecného blaha; má jim být však dovoleno hájit svá práva i práva svých spoluobčanů proti zneužívání moci, ovšem v mezích přirozeného práva a zásad evangelia“. Státní moc může být protiprávní ze dvou důvodů: buď byla násilně získána; nebo se právoplatně nabytá moc v průběhu vlády stala zločinnou a tyranskou. Peschke řeší tuto problematiku odděleně.

 

Odpor proti nelegitimnímu vládci: Podle Peschkeho protiprávním vládcem je ten, kdo se zmocnil vlády bez právního nároku. Mohlo se to stát jednak tak, že usurpátor byl vzbouřenec proti své vlastní legitimní vládě, anebo legitimní vláda byla napadena jiným národem, který se zmocnil celého státu či jeho části a ustavil tam svou vládu.

V tom případě zásadou bývá, že občané porobeného státu nejsou povinni usurpátorovu vládu poslouchat, naopak mají pomáhat své legitimní vládě v odporu proti usurpátorovi. „Legitimita státní moci se totiž nezakládá na násilném uchopení moci, nýbrž na právních nárocích, které se těší souhlasu lidu, tj. v moderních státech obvykle na delegaci moci ve shodě s ústavou.“

Avšak přesto vzniká určitá povinnost občanů poslouchat příkazy usurpátora, když již svou vládu v okupované zemi zvládl natolik, že nový stav se stává trvalým. „Právní důvod proto netkví ve faktu získání moci, nýbrž v nutnosti zajistit veřejný pořádek pro státní pospolitost, která by jinak propadla anarchii a zmatku.“ Povinnost občanů k poslušnosti se vztahuje však jen na požadavky obecného blaha, tj. požadavky spořádané legální a politické správy. Usurpátor nenabyl právní legitimitu, která spočívá stále na původním vládci, a proto poslušnost občanů usurpátorovi nesmí zahrnovat uznání nelegitimní autority. Proto občané nesmí se nikdy účastnit vlády, kterou usurpátor vytvořil, aby tak v „ústavodárném shromáždění“ uznali usurpátorovu vládu. Tato podmíněná poslušnost vůči uchvatiteli nepoškozuje právo legitimních vládců vyzvat v určitou chvíli občany k aktivnímu odporu proti nelegitimní vládě. Jakmile však uchvatitel získal nad státem pevnou kontrolu, je legitimní autoritě dovoleno přijímat násilná opatření jen tehdy, pokud má důvodnou naději na úspěch.

Peschke pokračuje: „Jakmile nelegitimní vládce dospěje k mírovému držení moci, jeho autorita se v průběhu doby může stát legitimní. Důvodem není to, že úspěch vytváří právo, nýbrž potřeba chránit občanskou společnost před dalšími osudovými zápasy. K takové legitimaci však dochází jen za podmínky, že nový vládce v zásadě respektuje právo a spravedlnost a že ta uchovávána podporuje obecné blaho. Tyranie nikdy nemůže získat legitimitu, i kdyby se jí podařilo podržet moc delší dobu. Uznání bývalého usurpátora se nikdy neobejde bez alespoň tichého souhlasu občanů, kteří tak uznávají, že za nové vlády je zachováváno obecné blaho a že sama její autorita se stala konstitutivní součástí nového obecného blaha. V tomto případě zanikají veškeré právní nároky dřívější legitimní vlády. Platnost právní zásady, že faktická vláda se časem stává legitimní, je potvrzena právním vědomím národů, které se v průběhu dějin často projevuje po revolučních změnách režimů.“

 

Odpor proti legitimnímu vládci: Peschke uvádí, že poslušnost vůči legitimní autoritě není bezpodmínečnou povinností. Její meze stanoví přirozený a božský zákon. Občané jsou zbaveni poslušnosti vůči legitimní autoritě, když se tato stane nespravedlivou a dostane-li se do sporu s Božím zákonem. Peschke se v tom opírá o slova Petra a Jana před Veleradou, když tato jim zakazovala dále kázat jako učedníci Kristovi, neboť: „Více je třeba poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29). Občané také nesmí hned přikračovat k odporu proti legitimnímu vládci, když tento někdy pochybí. Situace vládců se někdy stává obtížnou a toho si musí občané být vědomi. Je zde třeba upozornit na to, že odpor v podobě revoluce může být řešením horším než trpělivé snášení příkoří. Někdy občané chybují tím, že chtějí chyby legitimního vládce řešit revolucí, která může způsobit více zla než nápravy. Peschke v tom ohledu připomíná rozvážná stanoviska Jana XXIII. a Pia XII. a upozorňuje na skutečnost, že občasný neospravedlnitelný výkon autority, poškozující občanstvo, nepřipravuje vládce o legitimitu. Občané by svou neposlušností vůči legitimní vládě měli postupovat jen při trvalém jejím zneužívání moci, odporujícím obecnému blahu. Pak by bylo na místě, aby občané ve svém oprávnění se postavili proti tyranii své vlády s cílem ji odstranit a nahradit ji jinou vládou.

 

a)     využití dostupných zákonných prostředků: Existuje-li dobře uspořádaný stát, musí mít jeho občané dostupné prostředky, kterými by se mohli bránit proti politické autoritě, která tyransky vykonává moc a kterou by se snažili odstranit. Tyto prostředky zajišťuje zdravý řád právního státu a odlišuje je od diktatury. Bude zde záruka, že stát nepovede k totalitarismu.

b)    pasivní odpor: Ten představuje nenásilné odepření poslušnosti zákonu. Občané nemají povinnost být poslušní nespravedlivým zákonům a nařízením vlády. Zákon a nařízení jsou tehdy nespravedlivé, když odporují přirozenému právu, lidským právům a existenčním účelům člověka; např. když vládce vydá tyranské zákony, které nejsou požadavky obecného blaha, jdou jen ve prospěch tyrana; když překračuje autoritu, kterou mu svěřila ústava; když jsou nespravedlivě rozdělována břemena. Porušení práva ze strany moderních států se týká zejména oblastí výchovy, manželského zákonodárství, daní, svobody náboženství a svědomí, práva na soukromé vlastnictví. V případě pochybností mluví presumpce ve prospěch legitimní autority. Jsou-li zákony nebo nařízení nespravedlivé, ale nepřikazují nemravné činy (např. když zakazují svobodný projev, pokojná veřejná shromáždění nebo veřejná procesí), je možno jich neuposlechnout, třebaže to obecně není přísně závazné. Podřízení takovým zákonům je dovolené, pokud se tím lze vyhnout těžkým trestům hrozícím za jejich neuposlechnutí. V totalitních systémech mohou být otcové rodin oprávněni dávat najevo známky podřízení, aby si udrželi své zaměstnání a mohli nadále živit rodinu. Ve výjimečných případech může být dodržení nespravedlivého zákona uvedeného druhu povinné vzhledem k obecnému blahu, aby se zabránilo ještě většímu narušení míru a řádu. Poslušnost je však nutné odepřít, když zákon přikazuje nemravné jednání (např. eutanazii nebo zapření víry).

c)     Aktivní odpor: Pod aktivním odporem chápeme organizovanou obranu občanů proti zneužívání státní moci. Tato obrana je možná jak s použitím násilí, tak bez něho. Nenásilný aktivní odpor může spočívat v mobilizaci veřejného mínění slovem a písmem, v odvolání k vyšší soudní instanci (např. OSN), v masových demonstracích a generálních stávkách. Tradiční křesťanská etika vždy zastávala názor, že kromě zcela zvláštních situací je nenásilný odpor jedinou přípustnou formou aktivního odporu zaměřeného na ochranu práv občanů proti nespravedlivé, despotické státní moci. Občanská válka většinou představuje pro obecné blaho větší neštěstí než zneužívání moci státem.

Násilný odpor: Představuje ozbrojené povstání proti nezákonné tyranii. Podle Peschkeho po zkušenostech s tyraniemi nacionálně socialistického a komunistického ražení v nedávné době jsou teologové dnes více než kdy dříve náchylní přiznat utlačovaným národům právo na takový násilný odpor, nevyjímaje ani zabití tyrana. Peschke uvádí tyto důvody tohoto postoje:

(1)    Přirozené právo nemůže ponechat národ bez spravedlivých a účinných prostředků k obraně proti nespravedlivé moci. To by odporovalo nároku člověka na dodržování jeho základních práv. Kdyby byly zakázány veškeré formy násilného odporu, lidé by fakticky zůstali bez účinných prostředků k obraně proti útlaku bezohlednými tyrany.

(2)    Státní autorita drží svou moc jen s ohledem na obecné dobro. Pokud se vládce prohřeší proti obecnému blahu krajním zneužíváním své moci, podkopáváním práva, mravů a náboženství, sám se tak připravuje o právní nárok, na kterém spočívá jeho autorita. Státní moc se navrací lidu, na jehož souhlasu pravoplatná a legitimní autorita závisí. Občané mohou vzít starost o řád do vlastních rukou, zahájit ozbrojený odpor a v extrémní situaci dokonce rozhodnout o smrti tyrana.

Podmínky násilného odporu: Peschke uvádí podmínky k ospravedlnění násilného aktivního odporu. Podmínky se shodují s podmínkami spravedlivé války, rozdíl spočívá v tom, že u spravedlivé války nepřítel je vnější, zatímco u násilného aktivního odporu jde o nepřátelskou vládu ve vlastní zemi.

(1)    Vláda se musí provinit hrubým, dlouhodobým a rozsáhlým zneužíváním státní autority, tj. takovým zneužíváním, že přestala plnit svou funkci služebnice obecného blaha. K tomu dochází např. tehdy, když potlačuje základní občanské svobody nebo když zahraniční politika vládce vychází z ideologického extremismu nebo slouží jen jeho osobní ctižádosti ke škodě pravého blaha země a práv druhých národů.

(2)    Je nutné, aby byly vyzkoušeny všechny pokojné prostředky odporu a aby zůstaly bez úspěchu.

(3)    Musí zůstat důvodná naděje, že násilný odpor bude úspěšný a že se neblahé poměry ještě nezhorší, místo aby se zlepšily. Teologové proto požadují, aby odpor byl náležitě zorganizován, a to ze dvou důvodů: zaprvé aby rychle zvítězil nad stávající tyranií a zabránil tak vleklé občanské válce; za druhé aby se předešlo vytvoření nové tyranie malými radikálními skupinami, které se často dostávají k moci po politických nepokojích.

(4)    Užití násilí nesmí překročit míru, jež je nutná a dostačující k odstranění tyranské moci. Avšak pro zajištění úspěchu je lepší použít spíše více než příliš málo násilí.

(5)    Rozhodnutí o oprávněnosti a zahájení násilného odporu musí být učiněno jménem lidu a nesmí zůstat soukromou záležitostí jen několika nespokojených jednotlivců. Proto jsou k rozhodování v této věci způsobilé jen osoby s velkou kompetencí a vysokým smyslem pro odpovědnost, které lid uznává za své zástupce. Čím blíže k tyranovi taková osoba stojí, tím lépe je schopna posoudit jeho motiv a stát se vůdcem sporu. Staří mluvili o autoritách druhého řádu. V případě nejvyšší nouze své země mají tyto osoby nejen oprávnění, ale i povinnost toto rozhodnutí učinit, a to i za cenu krajních osobních obětí. Při výkladu o zásadách křesťanské morálky týkajících se práva na aktivní odpor může sociální etika stanovit jen několik všeobecných norem a podmínek. V politické realitě jsou konkrétní fakta a předpoklady zpravidla velmi komplexní a nejasné. Etika má upozornit na to, jak závažná je zde mravní odpovědnost. Avšak praktické rozhodnutí musí na základě odpovědného úsudku přijmout ti, kteří žijí v dané situaci a kterým byla svěřena péče o národ. Tolik Peschke.

 

 

Je možno konstatovat, že katolická etika a morálka ponechává svými ustanoveními o pasivním, aktivním, dokonce i násilném odporu dostatek možností a prostředků občanům, aby mohli čelit nespravedlivé státní moci a jejím zneužitím moci ke škodě obecného blaha. Tyto možnosti a prostředky však nejsou využity. Proč?

Církev se obává, že by její postavení se ještě zhoršilo, že by byla nařčena, že se plete do politiky apod. Věřící občané nemají dostatek odvahy a osobní odpovědnosti, aby se ozvali a projevili v nutných případech aspoň svou občanskou neposlušnost (což ovšem platí o našem občanstvu obecně), není využito vymožeností demokratické volby pro změnu reprezentantů a zástupců v politice, nechodí se k volbám atd. Jsou zde i určité možnosti, nepříliš velké, cestou hromadných sdělovacích prostředků domácích i zahraničních, je tu možnost občanské společnosti a angažovanosti. Proto my všichni máme spoluodpovědnost za daný stav, a komu není rady, tomu ani není pomoci.

Josef Plocek