Nahlédneme-li do slovníku cizích slov, shledáme, že slova „habeas corpus“ všeobecně označují zákaz zatknout občana bez soudního řízení, zákaz nazvaný podle začátečních slov staré latinské formulace příkazu vydaného soudním dvorem osobě, která měla jinou osobu dopravit do vazby. Habeas corpus ad subiciendum et capiciendum = „Ať máš tělo (nařčené osoby) k podrobení a přijetí do vazby“.

Igor Lukeš, který tento právní příkaz vysvětluje, praví, že tato slova měla v minulosti zabránit věznění nevinných osob a znamenala, že každý vězeň má právo na to, „aby jeho případ posoudil nezávislý tribunál“. Lukeš uvádí, že „pod jménem neminem captivabimus byl zaveden v Polsku už v roce 1430, anglický parlament vydal Habeas corpus Act v roce 1679 a je obsažen v americké ústavě z roku 1787. Tam se výslovně říká, že právo na habeas corpus smí být dočasně potlačeno jen v případě domácího povstání nebo invaze zvenčí“. Tato právní norma byla v minulosti respektována a aplikována až na případy, kdy tomu bránily mimořádné aktuální události. Tak třeba americký president Bush a jeho poradci začali hlásat po islámském teroristickém útoku na známé newyorské mrakodrapy po 11. září 2001, že americká ústava není „smlouvou na sebevraždu“, vytvořili vágní kategorii „nepřátelský bojovník“ a podezřelé lidi z terorismu bez prokázání viny a soudního rozhodnutí internovali mimo své výsostné území na Kubě v Guantánámu. Tím vědomě nerespektovali tuto obecně relevantní a uznávanou právní normu, na podezřelých se dopouštěli hrubého násilí i mučení, zatýkali a věznili podezřelé bez soudu, bez důkazu viny, bez možnosti řádné obhajoby a v hrubém porušení práva. Nyní dochází i v Americe ke kritickému postoji k těmto protiprávnostem a Lukeš kriticky a poněkud ironicky poznamenává, že může dojít k tomu, že nakonec tito zajištění vězni budou musit být propuštěni, řádně souzeni a odškodněni, takže nakonec budou souzeni a odsuzováni ti lidé, kteří je do tohoto stavu zajištění a detence uvedli a případně je ještě mučili. Tak se může stát, že mnozí teroristé budou rehabilitováni a naopak jejich věznitelé odsuzováni s odvoláním na „habeas corpus“.

Oxfordský slovník Dictionary of the Law Enforcement, vydaný r. 2007 nakladatelstvím University Press nás pod heslem „habeas corpus“ blíže seznamuje s tímto právním pojmem.

K zajištění, zadržení a detenci podezřelého ze spáchání trestného činu slouží přednostní soudní příkaz („writ“), odvozený z královského prerogativu a privilegia a vyvolaný peticí na krále, vzešlý z hlasování divisionálního soudního dvora nebo z rozhodnutí vysokého dvorního soudce. Tento soudní příkaz je vydán soudním dvorem jménem krále a zakládá určité rozhodnutí nebo opomíjení. Původně byl podle cit. slovníku instrumentem pod pečetí plodící nějaký příkaz panovníka. Poněvadž zajištění a zadržení nějaké osoby, její detence, ji omezuje na její svobodě a na jejích právech, tento soudní příkaz zmocňuje k provedení detence a je výzvou, aby autor detence a zajištění podezřelého se dostavil a zoprávnil svůj postup nebo zadržovaného propustil. Neboť detence je prima facie nezákonná a narušuje osobní a lidská práva postižené osoby, je omezením osoby v její svobodě a proti její vůli. Slovník dále uvádí, že zákon o policii a kriminální evidenci z roku 1984 blíže upravuje policejní moc o detenci a právech zadržovaných osob. Detence dospělých bez pověření (charge) je dovolená, jen když je nutné zajistit nebo obdržet svědectví (evidence) nebo dosáhnout ho dotazem. Zadržení a zajištění osoby by mělo trvat a pokračovat jen po 24 – 30 hodin, pokud to považuje superintendant nebo starší úředník za nutné. O delším trvání a pokračování detence může rozhodnout „magistrátní soud“, tj. nižší trestní soud, který pozůstává ze dvou nebo více laických „magistrátů“, smírčích soudců zasedajících v „magistrátském soudu“. Celkové trvání detence je však i po zásahu magistrátního soudu omezeno na maximálně 96 hodin, v případě podezřelého z terorismu po souhlasu nadřízené vrchnosti až sedm dní. Magistrátní soud je nižší trestní soud, který obvykle v Anglii pozůstává ze dvou nebo více laických magistrátů nebo jednoho obvodového soudce.

Podle Oxfordského slovníku „zatčení“ (arrest) je detence a omezení svobody osob zákonnou autoritou. Zatčení může být nařízeno autoritou zatykače vyhotoveného úředníky („magistrate“) nebo soudcem. Sumární zatčení bez zatykače je povoleno za jistých okolností obecným zákonem nebo za policejného a kriminálního důkazu zákona z r. 1984. Za obecného zákona kdokoli může zatknout kohokoli, kdo se dopouští přestoupení míru a existuje-li obava, že se to bude opakovat a policejní strážník může zatknout jakoukoli osobu, kterou podezřívá, že je schopná za daných podmínek to uskutečnit. Jakákoli osoba jiná než policejní strážník může zatknout kohokoli, kdo je podezřelý, že spáchal „indictable offence“ (nevyslovitelný, nepopiratelný přestupek). Dojde-li k zatčení obžalovaného, musí být sděleno, že je zatčen a že tu je důvod k zatčení. Každý, kdo zatýká nebo k němu pomáhá, může k tomu použít tolik síly, jíž je za daných okolností třeba; zpěčovat se zákonnému zatčení může zakládat zločin ohrožení osobní bezpečnosti nebo překážení policejnímu úředníku.“

Probíraná středověká zásada „habeas corpus“ je jen principiální částí celé výseče trestního práva, řešící jen určitou část trestněprávního komplexu, který se vyvíjel a do něhož tato závažná zásada, zasahující do života lidstva, do jeho práv a svobod, byla vtělena. Moderní pojetí tohoto principu nalézáme ve všech komplementárních částech trestního práva, jak je nalézáme v současném zákoně o policii, státním zastupitelství, trestním řádu a rozhodčím řízení. S pohledem namířeným na uvedenou zásadu pokusme se hledat dědictví této minulosti v citaci současných soustav právního vědomí.

 

Zákon o české policii řeší úkoly policie, mezi nimi zvláště odhalování trestných činů, zjišťování jejich pachatelů a vyšetřovánítrestných činů. Policie sama je podřízena ministerstvu vnitra, policejního presidenta jakožto hlavu policie jmenuje a odvolává ministr vnitra se souhlasem vlády. President policie také odpovídá za činnost policie. Vyšetřovatele policie jmenuje ministr vnitra, přičemž podmínky jmenování stanoví zvláštní zákon. Vyšetřovatelé jsou ve věcech vyšetřování vázáni pouze ústavou, zákony a ostatními obecně závaznými právními předpisy, obsaženými v trestním řádu a v pokynech státního zástupce. Vedle toho jsou podřízeni také vedoucím útvaru vyšetřování. Zákon o policii stanoví, že policista při výkonu svých služebních zákroků je povinen dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nesmí připustit, aby „osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejích práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem.“ Policista je povinen poučit vyšetřovanou osobu o jejích právech při provádění svého úkonu nebo i dodatečně a jak ve službě, tak i v době mimo službu, je povinen provést služební zákrok a informovat o tom nejbližší policejní útvar. Je oprávněn požadovat u vyšetřované osoby vysvětlení, které mu tato může odmítnout jen v případě, že by jí nebo jejím blízkým hrozilo nebezpečí trestního stíhání. Pokud vyšetřovaná osoba nevyhoví policistovi bez dostatečné omluvy, může být k sepsání protokolu a k podání vysvětlení předvedena, ale i propuštěna. Pokud policista požaduje na ní prokázání totožnosti, může ji policista k tomuto účelu předvésti.

Policista může zajistit takovou osobu, která ohrožuje život svůj nebo zdraví a majetek jiných osob, pokouší se o útěk, byla přistižena při spáchání trestného činu nebo je z toho podezřelá, znečišťuje a poškozuje zařízení nebo policistovi majetek. Zajištění může trvat nejdéle 24 hodin. Policista je oprávněn otevřít byt nebo jiný prostor takové osoby, je-li ohrožen život, zdraví, hrozí-li větší škoda na majetku, v bytě je mrtvola, je třeba zajistit byt a prostor. Policista je oprávněn umístit do cely osobu, která byla zadržena, zatčena, která má být dodána do výkonu trestu odnětí svobody. Otázky oprávnění k používání operativně pátracích prostředků se dotkneme v jiné souvislosti s probíráním trestního řádu. Stát odpovídá za škodu osobě, která poskytla pomoc policii nebo policistovi.

Policista je dále povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi a které v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. Každý, koho policejní útvary nebo policisté požádají o poskytnutí pomoci, má povinnost mlčenlivosti. Povinnosti mlčenlivosti je oprávněn zprostit policistu nebo pomáhající cizí osobu ministr vnitra. Potud citovaný zákon. Vzhledem k tomu, že policista má ještě jiné povinnosti a práva, zmíníme se o nich v souvislosti s probíráním trestního řádu, kde jsou specifikovány.

 

Státní zastupitelství je „soustava úřadů, určených k zastupování státu v případech stanovených zákonem. Tento zákon upravuje postavení, působnost, vnitřní vztahy, organizaci a správu státního zastupitelství; upravuje zejména postavení státních zástupců jako osob, jejichž prostřednictvím státní zastupitelství vykonává svou činnost, postavení právních čekatelů a působnosti ministerstva spravedlnosti. Státní zastupitelství podává jménem státu obžalobu v trestním řízení a plní povinnosti, které mu v souvislosti s tím trestní řád ukládá“.

Trestní řád upravuje oprávnění a povinnosti státního zastupitelství v trestním řízení, určuje sídla státních zastupitelství a jejich územní působnosti, kompetence jednotlivých státních zastupitelství a jejich dohled nad plněním jejich povinností. Při tomto dohledu vždy vyšší státní zastupitelství posuzuje činnost nižších zastupitelství, nejvyšší státní zástupce je oprávněn vydat pokyny obecné povahy ke sjednocení a usměrnění činnosti státního zastupitelství. Pokud nižší státní zastupitelství odmítne splnit takovýto pokyn z důvodu rozporu s právním řádem nebo je neúčinné, vyšší státní zastupitelství mu věc odejme a vykonává příslušné úkony samo. V čele každého státního zastupitelství stojí jeho vedoucí, který je označován jako nejvyšší státní zástupce, vrchní, krajský, městský, obvodní a okresní státní zástupce, jemuž jsou ostatní zástupci v jednotlivých obvodech podřízeni, dává jim pokyny, které musí splnit, ledaže by tyto pokyny byly v rozporu s právním řádem. Nejvyšší státní zástupce je podřízen ministru spravedlnosti, ministr spravedlnosti vykonává dohled nad nejvyšším státním zástupcem a ministerstvo spravedlnosti vykonává správu celého státního zastupitelství.

Každý je povinen dostavit se na výzvu ke státnímu zastupitelství a podat mu vysvětlení potřebné k plnění jeho úkolů. Ministr spravedlnosti na návrh Nejvyššího státního zástupce jmenuje státní zástupce na dobu časově omezenou a přiděluje je do jejich funkcí. Státního zástupce lze s jeho souhlasem přidělit k jinému státnímu zastupitelství, o čemž rozhoduje vedoucí pracovník společně nadřízený oběma státním zastupitelstvím, o dočasném přidělení státního zástupce k ministerstvu spravedlnosti rozhoduje ministr spravedlnosti. Nejvyššího státního zastupitele jmenuje do funkce a odvolává vláda na návrh ministra spravedlnosti, ostatní vedoucí státních zastupitelství jmenuje do funkcí a odvolává ministr spravedlnosti. Zákon o státním zastupitelství obsahuje ustanovení o skončení pracovního poměru státního zastupitele a o postavení státních zástupců. Státní zástupci jsou povinni zachovávat mlčenlivost o věcech, o kterých se dozvěděli v souvislosti s výkonem svého povolání, jde o mlčenlivost trvalou i po skončení pracovního poměru, zprostit mlčenlivost státního zástupce může jedině ministr spravedlnosti. Zákon stanoví, že „státní zástupci musí při výkonu své funkce postupovat odpovědně, respektovat a chránit lidskou důstojnost a lidská práva a svobody; musí se vystříhat všeho, co by vzbuzovalo pochybnosti o jejich objektivitě při chránění zájmů státu, se zastáváním funkce státního zástupce je neslučitelný výkon jakékoli jiné činnosti s výjimkou správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, publicistické a umělecké za předpokladu, že jsou slučitelné s požadavky zde uvedenými“. Zákon rovněž stanoví podmínky kárné odpovědnosti státních zástupců, uložení kárného opatření a opravného prostředku. O opravném prostředku rozhoduje Nejvyšší soud.

Zákon o státním zastupitelství obsahuje celou řadu norem, jež zde nelze podrobně uvádět. Dotkli jsme se však jen těch, které nám dosvědčují dvě skutečnosti. Jednak je to důkaz o tom, jak do tohoto právního řádu je vložena základní myšlenka a povaha principu „habeas corpus“, specifikace práv a povinností státního zastupitelství udržovat ve státě lidskou důstojnost, vnitřní bezpečnost a vyváženost celého normativního systému, jednak upozornit na vnitřní vadu porušující tuto normativní vyváženost, vybalancovanost a harmonii, upozornit na jednu vadu, která tuto kvalitu v některých normách hrubě narušuje. Z jedné strany tedy obdivujeme, jak na sebe navazují funkce jednotlivých druhů a stupňů státních zastupitelství, jak vyšší státní zastupitelství dohlížejí na funkci a právnost kompetencí a rozhodování zastupitelství nižších, jak jedny odstraňují nedostatky a omyly druhých, z druhé strany vytýkáme skutečnost, že ministr spravedlnosti je služebně nadřízen nejvyššímu státnímu zástupci, vykonává dohled nad jeho činností, jak nejvyšší státní zástupce podává ministerstvu spravedlnosti zprávu o činnosti státního zastupitelství za celý rok, jak ministr spravedlnosti na návrh Nejvyššího státního zástupce jmenuje státního zástupce na dobu neomezenou a jak nejvyššího státního zástupce jmenuje do funkce a odvolává vláda na návrh ministra spravedlnosti. Tento nedostatek právní úpravy zákona o státním zastupitelství, kdy funkce dohledu nad nejvyšším státním zastupitelem je svěřena nikoli orgánu ze sféry soudnictví, nýbrž moci exekutivní, vlády a dokonce nižšímu stupni exekutivy, ministru spravedlnosti, nepochybně je vadou rovnovážnosti této právní úpravy, často napadanou i profesorem a bývalým ústavním odborníkem Vojtěchem Ceplem. Je sice správné, aby i nejvyšší státní zástupce měl nad sebou kontrolu, neboť i on se může v mnohém mýlit ve věci čistoty poslání státních zastupitelství. Tento dohled a kontrolu však musí vykonávat někdo, kdo má blíže k obsahu funkce státních zastupitelství, např. Nejvyšší soud za sféru soudnictví. Soudy samozřejmě jsou bližší státnímu zastupitelství než exekutiva, která má jiné poslání a postupuje podle jiných kritérií.

 

 

Účelem trestního řádu je upravit postup občanů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachováváni zákonů a pravidel občanského soužití, čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Pomáhat k dosažení účelu trestního řízení je právem a plnit ustanovení tohoto zákona i povinností občanů. Nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon. Pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudy vina není vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, pohlížet jako by byl vinen. Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhláška, mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech, jen na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu (orgány zváží to, co svědčí pro i proti osobě pachatele); státní zástupce i obviněný navrhují a provádějí důkazy, soud má povinnost doplnit si dokazování. Trestní stíhání vyplývá ze žaloby nebo z návrhu na potrestání. Veřejné jednání je ústní a soud smí přihlédnout jen k důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Vzít do vazby lze toliko osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání, vazba může trvat nejdéle 3 měsíce a o dalším trvání vazby soud musí znovu rozhodnout. Provede-li zadržení policejní orgán, musí odevzdat obviněného soudu do 48 hodin. Svědek je povinen na předvolání se dostavit, jinak by mohl být předveden a nemusí vypovídat, kdyby svou výpovědí mohl zapříčinit trestní stíhání sebe i svých blízkých. Policejní orgán je povinen na základě vlastních poznatků, trestních oznámení, podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž základě lze učinit závěr ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a výslechy, policejní orgán a státní zástupce přispívají svými úkony k vypracování obžaloby, kterou pak státní zástupce předloží soudu.

Trestní řád věnuje zvýšenou pozornost v případech mnohých finačních podvodů operativním pátracím prostředkům a podmínkám jejich použití. Jde o odposlechy telefonických sdělení podezřelých osob, o předstíraný převod, o použití agenta, neboť na tyto postupy musí být užit mimořádný dohled, aby nedošlo k jejich zneužití. Trestní řád podrobně řeší právní úpravu zastavení trestního stíhání, oprávnění nejvyššího státního zástupce, který může zrušit nezákonné usnesení nižších státních zástupců, zastavit trestní stíhání nebo nařídit postoupení věci. Procházíme-li právními ustanoveními trestního řádu, obdivujeme tuto soustavu trestněprávních norem, které jsou zaměřeny na spravedlivý výkon trestních rozhodnutí ve státě. Tuto soustavu právních norem z oblasti trestních i občanských věcí doplňuje zákon č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.

 

 

Dříve než se budeme zabývat neutěšeností našeho právního státu v době nedávno minulé, stavu, který se pohyboval na rozhraní spravedlnosti a dokonce ze zločinných důvodů i hluboko pod touto hranicí, nebude na škodu se trochu zamyslet nad pojmem „pluralitní demokratický stát“, tj. typ státu, ve kterém vyvrcholil náš státní vývoj. Je pro nás samozřejmostí, že pro tento typ státu je nezbytná existence moci legislativní, exekutivní a soudní, kteréžto moci musí být od sebe odděleny a náležitě vyváženy. Tato okolnost byla již známa právním teoretikům dávné minulosti, Johnu Lockovi a Montesquieuovi. Nevyvážeností těchto státních mocí dochází k poruchám ve státních funkcích a dokonce k převaze celé státní moci. Lidstvo již za dobu své existence se přesvědčilo o tom, že přemíra státní moci škodí občanům a že politici musí bedlivě dohlížet na velikost této moci a patřičně ji usměrňovat. Musí také dbát na to, aby státní sféry moci zákonodárné, výkonné a soudní byly dokonale vyrovnané a od sebe přísně oddělené, aby každá z těchto tří mocí dohlížela nad druhými a bránila jim v jejich snaze o nezdravé a nadměrné ovládnutí celé funkce státu. Dohled nad těmito státními mocemi náležel do základních povinností činitelů ve státní politice. Ovšem státní vedení a politika nejen nedbaly o tyto rozumné pokyny, nýbrž dopouštěly se přímo trestněprávních postupů ve vedení státu. Za normálního politického stavu je běžné, že dopustí-li se policie jakéhokoli postupu škodícího státu, ihned zakročí proti policii sektor státního zastupitelství, média, parlament, vláda, politici a politické strany, případně i soudy, neboť všechny tyto sektory to mají ve své funkční a pracovní náplni zjednat pořádek a dosáhnout nápravy. Vyskytne-li se tento nevhodný a někdy i zločinný jev v sektoru vlády, v exekutivě, ostatní sektory v rámci své funkční náplně kriticky zakročí a postarají se o nápravu vadného stavu. Vykazuje-li vládní strana nebo její koalice závadnou politickou aktivitu, je věcí politické opozice jako činitele kritického dohledu, aby proti směru dané politické aktivity z titulu politické menšiny a opozice vznesla námitky a dosáhla patřičného obratu ve vedení vládní politiky. Přitom se na tomto dohledu mohou podílet i ostatní sektory státu. Ve všech těchto případech se nemusí jednat vyloženě o trestné činy, nýbrž o nevhodné politické postupy.

Vyjdeme-li však z daného našeho stavu naší polistopadové politiky a funkce vedení státu, kdy v uvedených státních sektorech působí lidé, kteří mají na svědomí přímo trestné činy, je situace mnohem horší. Objevil se stav, který ombudsman Dr. Motejl vyjádřil „bonmotem“ „každý ví, že každý o každém něco ví“, že totiž zločinnost ve státě dosáhla tak vysokého stupně, „že korupce, zneužívání postavení veřejného činitele, vydírání, podvody, lži, násilí a arogance v podobě ´mafiánského ducha´ prorostla do celého státu“. Za vlády tohoto stavu dřívější ochranné prostředky již nemají své uplatnění, neboť vládne teror těchto pachatelů krytých rouškou dobra, demokracie, spravedlnosti a vládního úspěchu. Vyšetřuje-li policie případy trestných činů, které spáchali přímo vládní činitelé, kteří jsou ve své zločinnosti propojeni, kryjí tito sebe i ostatní pachatele, neboť jejich vlastní pád by mohl vyvolat pád celého bezprávného a protiprávného systému, na jednu protiprávní kauzu by navázaly další protiprávní kauzy, které by postihovaly velkou řadu pachatelů, právo a spravedlnost by postihovaly početné vládní činitele. Tato zločinná mafie se brání tím, že o ničem trestném neví a mocně „zatlouká a zatlouká“, vyvrací existenci zla, opírá se o doživotní poslaneckou a senátorskou imunitu, o vymyšlené státní tajemství, o povinnost mlčenlivosti státních činitelů, zbavuje policisty, státní zástupce, soudce jejich funkcí, mlčí k řadě vražd, které mafiánská policie i státní zastupitelství se soudy řadí do kategorie sebevražd, na důkaz svých tvrzení vytváří audity, „vyšetřovatelské komise a útvary v rámci parlamentu a ministerstva vnitra“, zamlžuje skutečnost, „zasouvá trestnou činnost pod koberec“. Výsledkem je, že veřejnost jednak nemá dosti informací, vychází ze skutečnosti mediálně a autoritativně upravené, preference státu, státních činitelů a politiků poklesla pod 20%, že důvěra ve stát a politiku je mizivá, že lidé nejdou k volbám, že podvodník a autor „krakatice“ Mrázek je zastřelen „neznámým“ pachatelem, že řada pachatelů trestných činů a odpovědných za neblahý stav ve státě za nejasných okolností uprchne do ciziny, takže od ní se pravdy nedovoláme, na obranu proti korupci navrhujeme „protikorupční“ balíčky jako řešení proti tomuto neblahému stavu. Ve slovních projevech státních a politických činitelů jsou všichni po celých dvacet let ostře zaměřeni proti zlu, ale výsledné řešení nápravy neexistuje. Přitom se našim vedoucím činitelům se podařilo vyřadit z činnosti etiku a morálku jako jediného činitele, který by mohl tuto spoušť paralyzovat a odstranit. Nač čekáme? Za daného stavu při tomto tak mocném narušení veřejného, politického a státního života a jeho pokračování hrozí celkový krach státu - anebo by pomohl odpovědný radikální nápravný a urychlený řez a postup celé naší lidské společnosti. Je zde pro tento spásný řez nějaká naděje při celkovém mravním narušení celé naší společnosti? Na to je jediná francouzská odpověď: „Qui vivra, verra!“