Politická reprezentace.

 

         Eric Voegelin uvádí: „Především bude třeba objasnit rozdíl mezi činitelem a reprezentantem. Jako činitel bude proto označována taková osoba, která je svým představeným zmocněna k tomu, aby na základě jeho pokynů provedla určitou věc. Za reprezentanta budeme na druhé straně pokládat někoho, kdo má moc jednat za společnost na základě svého postavení ve struktuře společenství bez určitých instrukcí týkajících se určitých záležitostí a jehož akty nemohou být příslušníky společnosti dosti dobře odmítány. Například delegát OSN je činitelem své vlády jednajícím na základě jejích pokynů, zatím co vláda, která ho delegovala, je reprezentantem příslušné politické společnosti.“

         Činitel tedy nemá možnost jednat zcela svobodně a podle svého uvážení, nýbrž je přísně vázán pokyny svého představeného, od nichž se nemůže odchylovat. Naproti tomu reprezentant nemá tuto závaznou vymezenost jednání při provádění určité věci, nemusí postupovat striktně ve smyslu nějakých předložených instrukcí, má volnost jednání v rámci svého postavení a umístění ve společnosti a zastoupená veřejnost musí přijímat jeho rozhodnutí a postup, aniž by mohla vznášet nějaké námitky proti tomu, že reprezentant se nedrží daných direktiv. Jak však uvidíme dále, i on je vázán v určitém směru svým postavením a svou funkcí.

         Samotný pojem reprezentace se během staletí vyvíjel. Původním reprezentantem říše byl král, ať už se jednalo o autoritativního vládce nebo konstitučního panovníka, případně reprezentantem byl kníže, jiný vládce, vláda či vládní úředník podle skutečné státoprávní formy země a běžného zvykového práva či tradice příslušné země. Podle Voegelina akty těchto reprezentantů zároveň musely sloužit určitým existenciálním potřebám společnosti a státním účelům dobové společnosti. Předpokladem reprezentace byla okolnost, že příslušný vládce se určitým způsobem ´artikuloval´, to znamená projevil se takovým způsobem, že bylo na první pohled zřejmé, že ve své osobě představuje vládu nad celou zemí. Tato artikulace mohla spočívat u dědičného panovníka skutečností jeho zrození dřívějším králem či knížetem, u panovníka jiné formy mohla spočívat ve zmocnění se vlády na základě volby, dohody, smlouvy apod. Touto artikulací panovník dosáhl schopnosti jednat za celou společnost, jeho akty a jednání se nepřičítají jemu samému, nýbrž celé zemi a její vládě, celé společnosti a jeho rozhodnutí či příkaz zavazuje všechny obyvatele a občany celé země. Jestliže v prvopočátku reprezentantem byl pouze panovník sám, postupem dějin se tato jeho reprezentace přenášela na jiné nižší státní složky, na parlament, vládu, hrabství, vévodství, města a okresy, které samozřejmě potřebovaly se také určitým způsobem artikulovat, až nakonec je „dosaženo meze, kdy se členství ve společnosti stává politicky artikulovaným i v případě posledního jednotlivce, takže společnost se v důsledku toho stává reprezentantem sebe sama. Symbolicky je této meze dosaženo s mistrovským dialektickým zhuštěním v Lincolnově výroku´ vláda lidu, lidem, pro lid´. Symbol ´lid´ v této souvislosti znamená nejdříve artikulovanou politickou společnost, potom jejího reprezentanta a nakonec její členy, kteří jsou akty tohoto reprezentanta vázáni… Artikulace je tedy předpokladem reprezentace. Aby společnost začala opravdu existovat, musí se artikulovat tím, že si vytvoří reprezentanta, který bude jednat za ni.“

         Ve smyslu toho, co bylo řečeno, stává se v moderní společnosti reprezentantem jak prezident, parlament, vláda a další státoprávní složky státu, jak jsou uvedeny v ústavním zákoně země (soudy, Nejvyšší kontrolní úřad, Česká národní banka a územní samospráva, parlamentní a senátní výbory a komise), tak i každý zvolený poslanec a senátor, který je zvolen v řádných volbách a složí předepsaný slib. Poslanec i senátor jsou ve svém jednání vázáni svým nejlepším vědomím a svědomím. Je tedy nepochybné, že jak poslanec, tak i senátor v důsledku svého zvolení ve volbách stávají se reprezentanty státu, parlamentu, příslušného parlamentního výboru či komise, že toto zvolení a složení předepsaného slibu se stává pro ně požadovanou artikulací a že jsou povinni jednat a postupovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

         Věnujme nyní svou pozornost problematice politické strany, o jejíž existenci a funkci pojednává zákon č. 65/2001 Sb., zákon o sdružování v politických stranách a v politických hnutích. Tento obyčejný zákon, nikoli zákon charakteru ústavní normy, ve svém § 5 uvádí, že strany a hnutí jsou odděleny od státu a jako takové nesmějí vykonávat funkci státních orgánů ani tyto orgány nahrazovat. Politické strany podle § 6 tohoto zákona vznikají registrací nebo na základě skutečností, které ji nahrazují (§ 8 odst. 4 a 6, nebylo-li na podkladě žádosti o registraci do 30 dnů po podání návrhu na registraci doručeno rozhodnutí o registraci nebo existuje-li pravomocné rozhodnutí soudu rušící rozhodnutí ministerstva o odmítnutí registrace). Zákon dále řeší otázku rejstříku stran a hnutí, zánik stran a hnutí, zrušení stran a hnutí a pozastavení činnosti stran a hnutí. Politické strany a politická hnutí se tedy v žádném případě nestávají reprezentantem státu a fungují pouze jako pomocné orgány k uskutečňování voleb do poslanecké sněmovny a senátu, jejich povinnosti a práva jsou přesně vymezena v cit. zákoně, mohou tedy jednat jen v souhlasem s přísně stanovenými pokyny. Mají tedy vzhledem ke státu pouze funkci činovníka ve shora vymezeném smyslu. Proto ani poslanec či senátor některé politické strany z titulu této strany by nemohl být reprezentantem státu, je však reprezentantem státu, poněvadž je reprezentantem lidu a lid se artikuloval jako stát a parlament. Stejné lze dovodit i ze zákona o volbách do poslanecké sněmovny a senátu. Odhlédneme-li od té skutečnosti, že politická strana není orgánem státu, vezmeme-li však v úvahu, že je právnickou osobou, má právní subjektivitu, můžeme v tomto přeneseném smyslu hovořit o tom, že politická strana je reprezentantem sebe sama a že tedy po této stránce může pověřit určitou osobu, aby ji buď reprezentovala, nebo se stala jejím činovníkem. V tom případě pověřená osoba buď bude jednat jako zástupce politické strany tak, že jeho jednání bude zcela svobodné vůči politické straně, anebo bude jednat v intencích pokynů a příkazů politické strany jako její činovník. Poněvadž poslanec a senátor se do své funkce dostali případně výlučně za pomoci politické strany, na její návrh, skutečností zůstává, že jsou po své poslanecké nebo senátorské volbě reprezentanty státu a jeho parlamentu, že nepodléhají žádným pokynům a příkazům politické stranya že jejich jednání a rozhodování ve funkci poslance nebo senátora se může opírat jen o jejich vlastní úvahu, o jejich vlastní vědomí a svědomí. Takovéto jejich jednání a rozhodování plně odpovídá právu a je rovněž ve shodě s principy etiky.

         Nemůže hrát žádnou roli, že případně o problematice kausy jednání politická strana je lépe informována než příslušný poslanec či senátor. Pro takovéhoto reprezentanta je směrodatné, že jeho politická strana šla do voleb s programem, který byl jejími voliči přijat, a příslušnou volbou se mu dostalo také schválení ze strany voličů. Je celkem běžnou skutečností, že politická strana nesplní svůj politický program, ať už je to proto, že ve střetu zájmů s jinými stranami se jí nepodaří naplnit svůj politický program, nebo proto, že od dob voleb došlo k takové změně stavu ve státě, že nebylo možno či vhodno usilovat o naplnění původního volebního programu. Nezapomeňme, že princip „pacta sunt servanda“ bude závazný případně jen za předpokladu dovětku „rebus sic stantibus“. Potud Voegelin.

 

Aktuální stav politické strany v ČR.

 

         Voegelin ve svém díle vymezuje rozdíl mezi skutečným reprezentantem státu, s jeho ustanovením jako zástupcem státu, jeho „artikulací“ potvrzující jeho přijetí funkce reprezentace státu a mezi pouhým činitelem, který provádí určité pokyny státních orgánů podle výslovného vymezení tohoto pověření. Dále je zdůrazněna skutečnost, že podle zákon č. 65/2001 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích, politické strany nejsou členy reprezentace státu, jsou od státu odděleny a jako takové nemají vykonávat funkci státních orgánů ani tyto orgány nahrazovat. Tato ustanovení jsou kogentní a závazná. A jak to vypadá v našem státě?

         Současný ministerský předseda jako vůdčí reprezentant státu je zároveň předsedou vedoucí politické strany. Řady poslanců, senátorů a ministrů z titulu svého postavení jsou reprezentanty státu, přestože jsou čelnými poslanci, senátory a ministry, které do jejich funkcí nominovala a dosadila politická strana. Tedy ve svých státních funkcích reprezentace vystupují současně jako reprezentanti i jako členové politických stran a plní tedy současně dvě politické funkce.

         Od roku 1989 zaznamenali jsme v našem státě mnoho negativních politických, hospodářských, finančních a přímo zločinných zjevů, korupcí a peněžních podvodů, které se vystupňovaly zvláště po uzavření tzv.“opoziční smlouvy“ mezi Klausem a Zemanem, jakožto vedoucími činiteli dvou největších politických stran, ODS a ČSSD a došlo ke známému „prorůstání organizovaného zločinu“ do celého státu. Postihlo to vrcholné orgány a složky našeho státu, vedle vlády a parlamentu, justice, policie, státních zastupitelství, především kruhy politických stran. Politické strany se zmocnily vedoucího postavení a vlivu ve státě, podařilo se jim oslabit vládní složku a vznikla námi běžně negativně označená „partajokracie“, naduřelá moc politických stran. Došlo k absolutizaci vlivu politických stran, které svou činností a postupem vyřazují stát z jeho odpovědného života a praxe. Tak tato složka, která má být oddělena od státu a omezována ve svém nedemokratickém úsilí, ovládla stát a politiku a stát se nemůže tak lehce zbavit vlivu dědiců „kmotra“ Františka Mrázka, kteří pronikli do politického života a kladou tuhý a zlem fundovaný postup proti státnímu vedení. Řádné právo jen stěží oponuje proti obraně těchto zločinců bránících se zneužitím právních principů „presumpce neviny“ a „in dubio pro reo“ a zastírajícím své korupce poukazem na „přijaté odměny za právní a jiné porady“.

         Voegelin v souvislosti s vytvářením reprezentací jde tak daleko, že nakonec může skončit u posledního jednotlivce v zemi jako reprezentanta a v tom případě se obyvatelstvo jako celek, obyvatelstvo země, se stává celé reprezentantem sebe sama. Je těžké pochopit, proč by se šlo s reprezentací tak daleko až do posledního jednotlivce.

         Kladně je třeba hodnotit tvrzení Voegelina, že poslanci a senátoři, třebaže se do svých funkcí dostávají silnou pomocí politické strany, přece nepodléhají žádným pokynům a příkazům své politické strany a že jejich politické rozhodování závisí vyloženě na jejich svědomí a odvaze, když postupují ne plně v souladu se svými politickými příznivci.

         Toto je potíž, kde politická strana je přesvědčena, že ona má zásluhu na zvolení poslance, neboť ho nominovala a nutí ho k poslušnému plnění jejích pokynů a příkazů. Odstranění tohoto stavu by znamenalo změnit ústavu státu, ustanovit politickou stranu za státního činitele, což však by představovalo asi větší zlo než ponechat tuto nedůslednost v praxi. Proto menším zlem je ponechat svobodné rozhodování poslance podle jeho svědomí než změnit postavení politické strany a uznat její „imperativní mandát“.

         Nebude škodit, když se trochu vrátíme k tomu, co již bylo dříve řečeno o demokratické formě reprezentace a o autoritativních režimech. Pojem demokratického státu předpokládá, že se jedná již o vyspělejší stát, vlastnící již fungující státní instituce, tj. vládu, legislativní a exekutivní moc parlamentu, soudnictví, státní zastupitelství, politické strany a policejní orgány a všechny instituce, které ke státu patří. Mnozí lidé se domnívají, že tyto orgány a instituce jsou pojmovými články demokracie, což je omyl. Jsou pouze nezbytnými předpoklady demokracie. Podstatnými složkami demokracie jsou především ty ideje, duchovní, duševní a imateriální stránky státu, které občané vnášejí do pojmu státu, jako právní řád, ústava, svoboda, rovnost, morální řád, všechna společenská a mravní pravidla, která umožňují hladkou funkci státu apod. Teprve když stát a občanské společenství vlastní všechny tyto atributy státu a ty jsou plně funkční, můžeme hovořit o demokratickém státu. Volná soutěž je nejen hlavním činitelem ve státním hospodářství a na trhu statků pro tvorbu cen, na trhu práce na tvorbu mezd a na trhu kapitálu na tvorbu úroků, ale i v oblasti práva a politiky při obsazování veřejných funkcí. Chápou-li mnozí občané pojem demokracie jen z hlediska státních materiálních institucí, pak jsou na omylu, přestože pro existenci státního společenství mají nesmírný význam ty ideje a pravidla, která občané sami vnášejí do pojmu státu.