Více než čtyřicet let jsme žili pod komunistickým režimem a za tu dobu jsme si užili své. V listopadu 1989 jsme se konečně dostali z této vazby a nastal čas, abychom se vypořádali se zločinným, diktátorským a totalitním režimem. Nestalo se tak a hledáme odpověď, proč k tomu nedošlo. Pokusím se podat tuto odpověď. Úvaha je určena členům Sdružení křesťanských seniorů ke studiu veřejných záležitostí.
Východisko: Norimberský tribunál a podstata přirozeného a positivního práva:
Hitlerovo Německo nebylo demokratickým systémem, pokud vůbec mělo zákony, tvořily právo positivní a nikoli přirozené. Promítaly do zákonů jen to, co sloužilo nacismu. Norimberský tribunál se musel uchýlit k přirozenému právu, k právním principům a zásadám, usiluj o dobro a odpírej zlu. Přirozené právo pochází z řecké školy Zenona (300 před Kristem), božské právo, Cicero, sv.Pavel, křesťanství až do začátku 19. století, kdy vystřídáno Comtovým a Nietzschovým právem. Přirozené právo staví na morálce a spravedlnosti, positivní právo usiluje jen o legalitu, právní platnost, právo odhlasované v parlamentě a publikované. Právní principy positivního práva: Nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, zákazu retroaktivity právní normy. Nutno pochopit Sofoklovu tragedii Antigoné (Antigoné je dcera Thébského krále Oidipa, po něm králem Kreón, její bratři Eteoklés a Polyneikés, Antigoné přes zákaz Kreóna pohřbí Polyneika a je odsouzena k smrti, že více poslouchá vůli bohů než krále – božské a přirozené právo proti positivnímu, lidskému.)
Konfederace politických vězňů a ÚDV (úřad dokumentace a vyšetřování) prosazují odstraňování komunistických porušení práva – první etapa nápravy:
Kontinuitu komunistického positivního práva nahradit diskontinuitou, příklon k lidskému právu, lživé tvrzení, že diskontinuita by představovala zánik všech právních dohod a ujednání z doby komunismu, manželské smlouvy atd., striktní dodržování zákazu retroaktivity právní normy (bez předběžné právní normy neexistuje zločin a trest), promlčení, amnestie presidenta republiky, není norma, která by věc postihovala, neuznávají se přirozenoprávní principy a zásady, namítá se, že právo je oproštěno od etických norem a zásad, že žádná spravedlnost neexistuje, jen legalita a právnost, popírají se nepromlčitelné delikty. Konfederace politických vězňů a ÚDV oponuje komunistickému tvrzení realitou, že i české právo se má opírat o spravedlnost a mravnost, humanitu, lidskost, o plnost práva, i české právo znalo a zná uplatnění mravnosti v právu, vždy uznávalo nepromlčitelné trestné činy, utíkalo se k respektu morálky v rozhodnutí soudů, (contra bonos mores), v nutných případech se utíkalo k opuštění zákazu retroaktivity zákonů (např. Benešovy dekrety, zákon o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu č. 198/1993 Sb., oponovalo nepromlčitelnými trestními činy vyjmenovanými v Desáté hlavě našeho trestního zákona, § 67a trestního zákona. Zvláště jsme se odvolávali na řadu nejnovějších mezinárodních zákonů trestního práva, postihujících genocidu, mučení, deportace a celou řadu jiných trestných činů, které měly charakter nepromlčitelných trestných činů a konkurovaly svou výjimečnou intenzitou zla ostatním běžným typům trestních činů. Především jsme poukazovali na to, že tyto trestné a nepromlčitelné trestné činy, přejaté z mezinárodního trestního práva, mají výsostný a přednostní charakter a rovnají se po našem přijetí našim ústavním zákonům. Mezi těmito trestními zákony mělo velký význam Sdělení federálního ministerstva 209, jež vstoupilo do našeho právního řádu zákonem č. 209/1992 Sb. V článku 7 tento zákon uvádí: 1. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu. 2. Tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy. Z uvedeného plyne, že toto ustanovení sice trvá na zákazu retroaktivity právní normy, že však mohou nastat okolnosti, kdy tento zákaz nemá platit, neboť by to bylo proti spravedlnosti a právu. Je totiž všeobecně známo, že člověk si je vědom dobra a zla, že se drží a má držet toho dobrého a vystříhat se toho zlého, že je to člověku dáno již jeho přirozeností. Stačí číst jen díla slavného německého právníka a moralisty Radbrucha a díla právníků a filosofů Harta a Fullera, přičemž Radbrucha a Harta můžeme považovat za poslední positivisty, kteří se hrozili nacismu a spatřovali v etice a v přirozeném právu jedinou záchranu před nacistickým a positivním právem. Při pomyšlení na nacismus se hrozili, kam až teorie práva dospěla.
Rehabilitace komunismem postižených zemědělců jako druhá etapa vypořádání se s komunistickým režimem – druhá etapa nápravy:
V této druhé etapě byla řešena otázka společná jak muklům KPV, tak i muklům zemědělcům – zbytkové tresty: Rehabilitační zákon odstranil muklům ty nejvyšší tresty za špionáž a velezradu (zahrnovaly útěk do ciziny), ale muklům zůstávaly tresty za zběhnutí, krádež vojenského stejnokroje, jiné krádeže apod. Zemědělští mukli na tom byli hůře, protože většinou jejich trestnou činností bylo neplnění normálních kriminálních zákonů (neplnění předepsané a uměle navýšené dodávky zemědělských produktů), které rehabilitovány nebyly. Zemědělci si odseděli i své zbytkové tresty a dodnes nebyli rehabilitováni a marně o to bojují. Nedá se říci, že by stát v této etapě nic nečinil ve vypořádání se s komunistickým režimem, ale nedotáhl to do konce. Státní zastupitelství vydalo dopisem v Brně ze dne 5.9.2005 spis.značka SL 742/2005 „Podklad ke gremiální poradě k problematice možného právního posouzení vyhánění zemědělských rodin z půdy v rámci akce „K“ v období let 1950-1951 jako zločinů proti lidskosti“ (obsah celkem 154 stran) a dalším dopisem v Brně ze dne 13.1.2006 spis. značka SL 742/2005 ve stejné věci „Metodický materiál pro potřeby nižších státních zastupitelství“ (obsah celkem 38 stran). V agendě však nebylo pokračováno a celá věc se „válí“ v různých podáních na všech státních zastupitelstvích. Dá se říci, že zvláště druhý dopis obsahuje celkem poctivý právní obsah, ale bez výsledku, třebaže se na něj dá navázat a mohl již dávno věc vyřešit.
Do druhé etapy vypořádání se s komunistickými zločiny spadá i 9. veřejné slyšení Senátu na téma „Právní posouzení vyhánění zemědělských rodin z půdy v 50. letech minulého století“ které se konalo dne 28. listopadu 2006 v Jednacím sále Valdštejnského paláce a kam jsem byl jako zástupce KPV pozván předsedou Senátu Přemyslem Sobotkou. Svým podáním jsem v podstatě zopakoval body, které jsou uvedeny ve druhé etapě tohoto přednesu, poukázal jsem na trvající stav zbytkových trestů, na to, že potížím na kontinuitě problematiky podléhá i přechod bývalých úřadů prokuratury na státní zastupitelstva. Při jednání KPV se zastupitelstvy nám bylo poukazováno, že se jich netýkají věci agendy bývalých prokuratur, vyjádřili jsme své neuspokojení s tím, že došlo k tolika změnám ve vedení a práci ÚDV, ve svém podání jsem upozornil na stanovisko k positivnímu právu vysoce erudovaného právníka a filosofa, dokonce i stoupence positivismu, Radbrucha, který tvrdí: „Positivismus se svým učením, zákon je zákon´ byl proti bezpráví ve formě zákona bezbranný a bezmocný. Stoupenci tohoto pojetí byli nuceni každý sebenespravedlnější zákon uznat jako právo… Právní věda si musí uvědomit tisíciletou moudrost antiky, křesťanského středověku a osvícenství, že výše než zákon stojí právo přirozené, které je nad zákonem a pro které nespravedlnost zůstává nespravedlností, i když se halí do pláště zákona.“ Na obranu zájmů KPV se postavil tehdy i bývalý člen Ústavního soudu, JUDr. Josef Procházka, který uvedl: „Radbruchovy citace jsem použil proto, abych dovodil, že základní práva a svobody nevznikly teprve jejich písemnou formulací, nýbrž že zde byly vždycky a byly jako takové ctěny všemi demokratickými národy a státy.“ Procházka se tehdy vypořádal i s komunistickým dovoláváním se ústavní Listiny základních práv a svobod.
Avšak státními zastupitelstvy nebyla základní problematika dotažena do konce.
V této souvislosti bych se chtěl dotknout i správných názorů členů Ústavního soudu, Klokočky, Procházky, Kesslera, Lastovecké a Wagnerové.
Třetí etapa vypořádání se s komunistickými zločiny, zvláště otázka kontinuity a diskontinuity komunistického práva, je dnes na pořadu dne.
Nezdary dvou předchozích etap nás vedou ke skepsi, stejně tak stálá, dnes dokonce zvětšená hospodářská moc komunistů po nezdařené „kupónové privatizaci a důsledkům tunelování“, odumření pachatelů a obětí komunistickém zvůle, nikoli tolerance, nýbrž netečnost a lhostejnost většiny našich obyvatel, na kterou doplácí i neschopnost státu vypořádat se se stávajícím prorůstáním korupce a organizovaného zločinu do státu a policejní správy, naši skepsi sice prohlubuje. Avšak vědomí, že naše právní věda opustila již některé trvání na neústupném prosazování obsoletních prvků positivního práva, od kterého se již celá teorie práva na Západě v důsledku právních filosofů a teoretiků oprostila, jmenovitě pracemi Dworkina, Harta a Fullera, ale i myšlením Vojtěcha Cepla a dalších členů Ústavního soudu, nám dává určitou naději, že tentokrát bude dosaženo cíle a konečně dojde aspoň k dodatečné diskontinuitě práva, kterou jsme požadovali již před desítkami let. Stačí navázat na oba citované elaboráty Státních zastupitelství a dopracovat je do důsledku.
Předcházející znění bylo podáno Ústavu paměti národa.
Jaká je tedy odpověď na položenou otázku vypořádání se s komunistickým režimem?
Při hledání odpovědi na naši otázku musíme se vrátit trochu do minulosti, ke vzniku a změně přirozeného práva. Jak již bylo řečeno, zakladatelem přirozeného práva byl stoik Zénón, zakladatel školy stoiků, asi v r. 300 před Kr. Přirozené právo bylo právem božským, v němž hráli hlavní roli antičtí bohové a moralita. Podstatu přirozeného práva nacházíme např. u Cicerona v jeho definici. Přirozené právo trvalo ve své mnohokrát měněné podobě až do 19. století, kdy bylo vystřídáno právem pozitivním. Zatímco přirozené právo směřovalo k dosažení spravedlnosti a mělo podobu více zásad principiálních a morálních, pozitivní právo opustilo morálku, usilovalo jen o dosažení právnosti a legality, neuznávalo spravedlnost.
Podstatnou změnu vnesl do práva Descartes svým tzv. „kartesiánským racionalismem a konstruktivismem, který spočíval v tom, že vznik právní normy byl vázán na autora této normy, na legislativní složku parlamentu nebo suverénního vládce, kteří jedině zaručovali pravost a legalitu normy. Tento kartesiánský konstruktivismus se stal uznávanou fikcí, zakládající platnost právní normy. Pojednává o tom zevrubně filosof, právník a ekonom Hayek. Dále existovala v minulosti o právu další fikce spočívající v tom, že právní norma mohla vzniknout jedině v době, kdy existoval právní stát. Skutečnost je totiž taková, že ještě dávno před vznikem státu platily právní normy, ať byly nazývány jakkoli, např. pravidla chování. Tyto dvě fikce existující v našem právním řádu dodnes.
Když Norimberský soudní tribunál, mající soudit hitlerovské německé zločince za vyvolání a zvěrstva druhého světové války, byl postaven před nemalý úkol soudit německé zločince s oporou o německý soudní řád a trestní zákon, aby vynesený rozsudek byl právoplatný. V německém trestním zákoně pozitivistického charakteru se totiž potřebná právní ustanovení pro vynesení rozsudku nenacházela, neboť hitlerovští Němci by byli hloupí, kdyby sami proti sobě ve svém trestním kodexu zakotvili právní normy, které by jim překážely v jejich zločinné činnosti. A tak Norimberský soudní tribunál, přestože německý právní řád uznával jen pozitivní právo a opustil již platnost přirozeného práva, musel v zájmu odsouzení německých zločinců podle spravedlivého trestního kodexu vrátit se k platnosti přirozeného práva a přitom judikovat také v nesouladu s právní zvyklostí zákazu dodatečného použití neplatné právní normy pro své rozhodnutí, tedy porušit zákaz retroaktivity právní normy. Jinak by neučinil právu zadost, zatímco ruští členové tribunálu navrhovali jednoduše delikventy postřílet. Když čteme právní názor a studia věhlasných právních soudců a právníků, německého Radbrucha, amerického Dworkina, anglického Harta a amerického Fullera ve věci potíží Norimberského tribunálu a jeho řešení odsouzení velkých zločinců, uvědomujeme si hrůzu těchto odborníků z německých zločinů a potíže práva je odsoudit. Přesto právu bylo učiněno zadost.
Radbruch v souvislosti s přirozeným právem a poslušností božských zákonů uvádí Sofoklovu tragédii Antigóné, která přes zákaz krále Kreóna pohřbívala svého mrtvého bratra Polyneika, přestože král Kréón tento pohřeb trestal smrtí. Kdyby Polyneikés nebyl řádně pohřben, bylo by jeho tělo na volném prostranství vystaveno divokým psům a potkanům. Antigóné tak v poslušnosti božských zákonů odmítla králův zákaz pohřbu, byla více poslušná přirozenosti a příkazů bohů než krále a zaplatila za to svým životem. Sofoklés v této tragédii řeší otázku, že poslušnost bohů je důležitější než poslušnost lidem, totiž tisíciletou otázku, která má svou relevanci i v dnešní době. Proto je věcí nesmírné důležitosti uvědomit si mravní náplně této tragédie o Antigóně.
A nyní naše země stála po listopadu 1989 před zcela stejným úkolem, jako Norimberský tribunál při vypořádání se s nacistickými zločiny během druhé světové války. Měla odsoudit komunistické činitele podle práva, ale práva komunistického, navíc působením komunistických právníků, zatímco v Norimberském tribunálu fungovali právníci neněmečtí. Jako člen Konfederace politických vězňů a právník jsem byl přítomen u jednání na „vypořádání se s komunistickým režimem“ a byl jsem svědkem toho, jak náš stát se vzpírá k tomuto vypořádání se přistoupit.
Když došlo ke změně dřívějších prokuratur na státní zastupitelstva, prokomunističtí činitelé prohlašovali, že pokud Úřad dokumentace a vyšetřování jednal s prokuraturami ve věci požadovaných právních náprav, nová státní zastupitelstva nejsou pokračovatelem bývalých prokuratur, takže jakákoliv dřívější uplatňování nároků na změnu jsou neplatná. Státní orgán také sledoval svůj cíl nepřistoupit ke změnám a měnil vedoucí ÚDV a jeho pracovníky i pracovní náplň tohoto úřadu. Vracel stále podání ÚDV na státní zastupitelství jako nedostatečná. Odmítal uskutečnit diskontinuitu dosud platného komunistického trestního kodexu, nevhodného k opoře sledovaných cílů. Prohlašoval, že komunistické zločiny jsou již promlčeny, přestože mu bylo namítáno, že tyto zločiny jsou nepromlčitelné s ohledem na stále platné právní normy našeho státu, trestní zákon, Desátá hlava a § 67a tr.z. Když stát namítal, že ÚDV požaduje na státu porušení normy zákaz retroaktivity právní normy, namítali jsme, že sám stát tento zákaz porušil Benešovými dekrety, zákonem č. 119/1990 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu. Když stát ÚDV namítal, že president republiky vydal řadu amnestií, bylo mu vysvětleno, že tyto amnestie se nemohly týkat nepromlčitelných zločinů. Státní činitelé byli upozorněni na to, že v EU vyšla řada specifikovaných trestněprávních norem, které se týkají požadavků UDV, státní činitelé tvrdili, že tyto evropské trestní normy nebyly dosud naším státem přijaty. Což byla lež, neboť tyto zákony mezinárodního charakteru jsme museli přijmout a měly hodnotu našich ústavních zákonů. Na státní námitku o zákazu retroaktivity trestní normy ÚDV poukázal na zahraniční normu publikovanou v našem zákoně č. 209/1992 Sb., čl.7, odst. 2, kde se praví: „Tento článek nebrání souzení a potrestání za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad, uznávaných civilizovanými národy.“ Tato norma tedy odstraňovala zákaz retroaktivity právní normy v případě, kdy by mohlo dojít k hrubé nespravedlnosti cestou soudní. Podotkněme ještě, že ve prospěch ÚDV se vyslovili tehdejší členové Ústavního soudu Kessler, Klokočka, Procházka, Lastovecká a Wágnerová.
V této souvislosti podotkněme, že pokud političtí vězni byli zproštěni trestných činů, stalo se to především pro nesmyslné delikty velezrady a špionáže, nikoli na vedlejší trestné činy, které zůstávaly dále jako zbytkové tresty. Tak např. když se pokusil o opuštění republiky voják, zůstával mu trest za krádež uniformy apod. Případy velezrady a špionáže byly proti obětem komunismu uplatňovány pro pokus o přechod přes hranice s poukazem na to, že osoba chtěla opustit republiku proto, aby mohla podat špionážní zprávy cizině. takže každý pokus o opuštění republiky byl takto kvalifikován.
Další etapou vypořádání se s komunistickým režimem byla akce „K“, mukli zemědělci. Domnívám se, že tito doplatili na komunistický režim ještě více než ostatní vrstvy národa. Prvá etapa komunistické persekuce kvalifikovala trestné činy většinou jako velezradu a špionáž, tyto trestné činy po listopadu 1989 byly rehabilitovány s ohledem na jejich křiklavou nesmyslnost. Zemědělci se dostávali na pořad komunistů později, uvedené trestné činy nebyly u nich aplikovány, dostávali tresty za neplnění přemrštěných dodávek, nesrovnatelně vyšších než u osob netrestaných, zemědělských, což byly normy trestně právní a nedošlo k jejich rehabilitaci. Tak zemědělští mukli dostávali své tresty s poukazem na plnění dodávek apod., poškozování hospodářství, které jim zůstaly i po rehabilitaci ostatních muklů, u kterých se vyskytovaly takovéto tresty jen jako doplnění velezrady a špionáže a zůstaly existovat v podobě zbytkových trestů. U zemědělských muklů šlo s největší pravděpodobností také o nepromlčitelné trestné činy komunistů, o genocidu a deportace. Tito mukli doplatili také na to, že jim propadal majetek, že byli vystěhováváni se svými rodinami ze svých usedlostí. Nemohli být ani odškodněni za své věznění, které podle komunistů bylo po právu.
Doplňme ještě, že státní zastupitelství dopisem v Brně ze dne 5. 9. 2005 SL 742/2005 „Podklad ke speciální poradě k problematice možného právního posouzení vyhnání zemědělských rodin z půdy akce „K“ v období let 1950-1951 jako zločinu proti lidskosti“ (obsah celkem 154 stran) a dalším dopisem v Brně ze dne 13. 1. 2006 SL 742/2005 „Metodický materiál pro potřeby nižších státních zastupitelství“ (obsah 38 stran). V agendě však nebylo pokračováno a na jednotlivých státních zastupitelstvích jsou uložena podání muklů, se kterými se nic neděje.
Proč jsme se tedy nevypořádali se zlem komunismu?
Je nesporné, že náš komunistický režim představoval zlo, které ve své krystalické podobě existovalo v ruském a stalinském bolševismu a hitlerovském nacismu. A lidstvo si od nepaměti klade otázku, odkud se toto zlo ve světě bere. Vzpomínám si na svá studentská léta, kdy jsem četl citát jednoho latinského básníka či filosofa, který pronesl asi takovýto soud: „Bona cognosco proboque, sed deteriora sequor“, neboli „poznávám a schvaluji dobro, ale dopouštím se zla“. A mínil to asi zcela upřímně. Je snad něco transcendentního v lidské bytosti, co ji vede k tomu klonit se ke zlému? Je to snad ono pochybení prvních lidí, Adama a Evy, kteří za tím stojí, že žijeme jaksi nevyváženě?
Z druhé strany jsem kdysi slyšel, že jakýsi hypnotizér pracoval se svým subjektem, uváděl jej do transu, dával mu určité pokyny, které uspaný člověk věrně plnil, ale když tento subjekt dostal příkaz vytáhnout z tašky nabitou pistoli, namířit ji na vedle sedící osobu a střelit, tento příkaz nebyl splněn. A táži se, je-li tato historka pravdivá, existuje snad v člověku nějaká zábrana v nepříčetném stavu tento amorální příkaz odmítnout? Nevím, ale vraťme se k našemu tématu.
My Evropané jsme v minulém století prožili dvě světové války a války přinášejí silný pokles morálních soudů, hekatomby mrtvých, dokonce holokaust židovských a romských obětí. Má to být odpověď na naši otázku o nevypořádání se s komunistickým režimem v důsledku našeho selhání morálního faktoru? Je vina na zapomnětlivosti, že si již nevzpomínáme na uvedená léta? Spočívá vina na tom, že komunisté představovali v dané době tak velmi početnou část obyvatelstva, že existovali i jejich rodinní příslušníci a přátelé, že celý národ byl veden ke kolaboraci se zlem, že to bylo někdy spojeno se strachem o existenci; spočívá vina na naší snaze připojovat se vždy k většině lidí, abychom ze sebe sňali svou vlastní odpovědnost? Neseme i my vinu na uvedeném komunistickém zlu? Spočívá snad vina na tom, že celá Evropa budovala svou existenci a vyspělost pomocí tak četných filosofických zmatků, které oslabily naši mravní a rozumovou bdělost, soudnost a rozumnost a tyto a další skutečnosti formovaly nás. A co my říkáme tomu, že věřící ruského pravoslaví ještě dnes vysoce hodnotí zločince Stalina jako velikého vojevůdce a státníka, že německý nacismus se objevuje v nových politických stranách a společenstvích, že náš stát je prolezlý finančními defekty a korupcí. A to vše formovalo nejen komunisty, ale i nás.
Je nesporné, že náš stát měl po listopadové revoluci 1989 postupovat jako Norimberský tribunál s německými zločinci a judikovat na podkladě přirozeného práva a nikoli komunistického, že mělo dojít k právní diskontinuitě. Celé naše soudnictví bylo stále pod vládou komunistických soudců, kteří neměli nejmenší chuti provést právní vypořádání. Byli to jednak soudci poplatní komunistickému pozitivnímu právu, značná jejich část ani neabsolvovala studium na právnické fakultě, nýbrž byli to posluchači komunistického právního studia, kteří dosáhli doktorátu práva pouze po několikaměsíčním školení na komunistickém učilišti. Po listopadu 1989 sice byly doplněny stavy soudců, avšak nové adepty soudnictví nebylo možno nasadit k vyšším soudům pro nedostatek kvalifikace a praxe a tak komunističtí okresní soudci byli převedeni k vyšším soudům, kde stejně rozhodovali podle svého komunistického přesvědčení. Dále defekty právního rozhodování za komunistického režimu byly způsobeny tím, že např. o trestech zemědělských pracovníků rozhodovaly komise národních výborů, které byly v rukou režimu.
Můžeme se proto divit, že v našem státě nedošlo k vypořádání se s komunistickým režimem, když ještě dnes existuje Komunistická strana a nedošlo k jejímu zrušení pro její zločiny, když ještě dnes spatřujeme na televizní obrazovce čelné představitele zločinné bývalé komunistické strany, např. profesory práva a členy Akademie věd, kteří nesou odpovědnost za tehdejší režim?
Josef Plocek