Ve slovníku cizích slov u hesla „proletariát“ nacházíme:

1.     Nejchudší společenská vrstva, chudina, ve starém Římě nemajetní římští občané, jejichž jediným majetkem byly děti, potomstvo, lat. proles, odtud název proletariát.

2.     V kapitalismu nemajetná vrstva dělníků, bezzemků apod., v marxistické terminologii tzv. dělnická třída, jejíž příslušníci nemají výrobní prostředky, a proto jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu majitelům těchto prostředků.

 

         Dívám se na světelný transparent s nápisem „Proletáři všech zemí, spojte se!“ a probíhá mně myslí otázka, kdo jsou ti proletáři, kteří se mají spojit. Kdo je to vůbec proletář?

         Nahlédneme-li do slovníku na heslo „proletář“, zjistíme, že v době římské „proletáři“ byly ty osoby, které neměly nic kromě „proles“, potomstva a které proto ani neměly stejná práva jako ostatní římští občané. Nesloužily ani v jistých dobách v římském vojsku.

         Odtud v přenesené slova smyslu proletářem je takový člověk, který je odkázán na vydělanou denní mzdu, který není nějak hospodářsky a existenčně zajištěn, nemá stálé a výnosné zaměstnání a nemá také plnost práv.

         Kdo je tedy v našem státě proletářem? Jsou jimi dělníci? Naši dělnici však  mají měsíční mzdy, nikoli denní. Mají zajištěné stálé a trvalé zaměstnání, dokonce mají uzákoněno právo na práci, v jejich prospěch je koncipován zákoník práce, právní předpisy o nemocenském pojištění a o důchodovém zabezpečení, jsou privilegováni oproti jiným vrstvám v národě. Ze statistické ročenky vyplývá, že dělníci mají v průměru vyšší mzdu než zaměstnanci služeb, než zemědělští pracovníci, než mnozí úředníci. Náš dělník zasedne doma po dobrém a vydatném jídlu k televizoru a nezatěžuje si hlavu tím, jak si opatří zaměstnání, nejvýše uvažuje o tom. zda v sobotu či v neděli pojede svým autem a s celou rodinou na výlet nebo zda pojedou na veekend do své chaty.

         Tohoto našeho dělníka proto nemohu považovat za proletáře, neboť nejsou u něho zastoupeny výše uvedené podstatné znaky proletáře. To spíše by bylo možno považovat za proletáře tu osobu, která stále mění zaměstnání, nápravné opatření, vede život příživníka, zanedbává svou rodinu, avšak tato osoba je de facto individuem kriminálním, člověkem, který si zaviňuje sám svou zhoršenou úroveň, takže těžko ho zařazovat pod vymezený pojem proletáře

         Proletářem nemůže být ani ten důchodce, který z nouze či pro poruchu myšlení se prohrabuje v koších na odpadky a v popelových nádobách, aby si tak opatřil nějaké vhodné věci pro sebe. Když tento důchodce v důsledku poklesu kupní síly peněz na tom po stránce životní úrovně není tak dobře, přece dostává pravidelně svůj důchod, jehož výše je mu v určitých intervalech upravována, takže se o něm nedá říci, že žije den ze dne a v nejistotě.

         S ohledem na výše uvedené se proto domnívám, a snad i právem, že v našem státě není proletářů.

         Stejně podle mého názoru nemohu mluvit o proletářích ve vyspělých zemích tzv. západních, kde životní úroveň je obecně vyšší než u nás a kde proto i dělnické vrstvy jsou na tom přiměřeně lépe než naši dělníci. V těchto zemích dělník v nezaměstnanosti pobírá takové peněžní výpomoci, že je mnohdy pro něho výhodnějším být nezaměstnaným, třebas jen na omezenou dobu, než pracovat. Jeho odborová organizace jej plně podporuje a často působí nemalé potíže podnikatelům, zaměstnavatelům, vládám atd. tím, že vynucuje zvýšeným tlakem na lidské společnosti údajně spravedlivé nároky na zlepšení životní úrovně svých členů.

         Je nepochybné, že vedle bohatých a vyspělých zemí jsou země, kde životní úroveň je nižší než u nás a že v těchto zemích najdeme skutečné proletáře v pravém slova smyslu. Je otázkou, zda proletáři existují např. v Sovětském svazu, kde je úroveň obyvatelstva jako celku mnohem nižší nejen ve srovnání s obyvatelstvem západních vyspělých zemí, ale i ve srovnání s obyvatelstvem naší země nebo zemí ostatních tzv. lidových demokracií východní Evropy. Po mém soudu ani obyvatelé Sovětského svazu nesplňují hlavní znaky pojmu proletáře, neboť přes svou nižší životní úroveň pobírají svou měsíční mzdu, mají uzákoněné právo na práci, mají své nemocenské a sociální zabezpečení, takže nežijí v nejistotě a ze dne na den.

         Proto se domnívám, že o proletářích a proletariátu můžeme mluvit jen v určitých rozvojových zemích Asie, Afriky či jiném světadílu. Nepochybuji, že v těchto zemích žijí lidé, kteří svým životem jsou odkázáni na to, co si denně vydělají a kteří nejsou do budoucnosti nějak existenčně zajištěni, kteří mají jen své potomstvo, mají omezená práva a musí žít v obavě o svůj zítřek.

         Heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ mělo své plné oprávnění v době Marxově, v době jeho současníků a stoupenců, tj. před více než sto lety, neboť tehdy skutečně existovaly, a to v tehdejších relativně nejvyspělejších zemích, tisíce skutečných proletářů. Proletáři byli v Anglii, Francii, Německu, stejně jako v zemích chudších a nevyvinutých. Ale toto je již minulost.

         Kdo tedy mluví jménem proletářů a s kým a proč se mají proletáři celého světa spojit?

         Mluví snad jménem proletářů náš dělník a žádá všechny proletáře ve světě, aby se s ním spojili? Ale to by bylo přece absurdní. Vždyť on sám není proletářem, nemá tedy právo mluvit jménem proletářů, tito proletáři jej k zastupování nezmocnili, byl by jen samozvaným mluvčím proletariátu. Proletáři se přece mají spojit navzájem, nemají se spojovat s neproletáry. Nejde zde o nějaké sbratření lidstva, nýbrž o sbratření proletářů. Náš dělník tedy úplně vypadl ze hry, ledaže by se vzdal své životní úrovně a ztotožnil se tak s ostatními proletáři.

         Z uvedeného tedy plyne, že obsah pojmu proletář se již na dnešním stavu vývoje společenského nevyskytuje v moderním světě, že je to již něco minulého, co má svou existenci nejvýše v rozvojových zemích. Uvažujeme však v rámci reality a nemůžeme vyloučit, že i v budoucnu v moderních státech, prožívajících silná období válečná, by se tento fenomén mohl vyskytnout.

 

         Karel Marx chyboval, když nazval kapitalistické dělníky proletáři a proletariátem jen proto, že nevlastnili výrobní prostředky a svým zaměstnáním a majetkovým vybavením se lišili naprosto od římského proletáře. Římský proletář je stratifikačním pojmem nejchudší římské společnosti, Marxův proletář je dělník postrádající vlastnictví výrobních prostředků. Tyto dva proletáře nelze ztotožňovat. Marx účelově využil krajní chudobu antického proletáře, aby ódium plynoucí z jeho postavení účelově a přehnaně přenesl ve prospěch své politiky. Někteří myslitelé se domnívají, že slova uvedená v tomto odstavci o motivaci konstruovat pojem proletariátu na základě vlastnictví či nevlastnictví výrobních prostředků již neplatí, nemohou však popřít, že Marxův proletář se zcela podstatně lišil od antického proletáře.

 

         Vznik „prekariátu“: Rozvoj globalizace a široké uplatnění strojírenství, robotizace v ekonomice, přispívá k nastolení nového fenoménu prekariátu, prekaristy. Prekarizace se rodí ve svém vývoji, přináší s sebou široké důsledky v ekonomice, ve výrobě, ve stavu společnosti a hlavně ve vztazích zaměstnanců. Předem si však všimněme, co tvoří kořeny a základy tohoto fenoménu.

         Latinský slovník nám u hesla precarius uvádí: vyprošený, vyžebraný, daný z milosti, daný s výhradou, omezený, nejistý, nestálý.

         Profesor Heyrovský ve své státovědě uvádí: Interdictum de precario je výprosa, bezplatné a kdykoliv odvolatelné poskytnutí užívání věci (nebo výkonu práva). Příjemce (precarista, výprosník) obdržuje zpravidla juristické držení (possessio) přijaté věci a jest v něm chráněn interdicty Uti possidetis, Utrubi a Unde vi. Jen naproti poskytovateli jsou tato interdicta bez účinku, nakolik jest při nich připuštěna tzv. exceptio vitiosa possessionis. Poskytovatel může v každé době libovolně odvolat půjčení a musí pak prekarista jemu věc vrátit neprodleně. Ba on mohl v právu klasickém násilně zbavit prekaristu držby. Pro nárok na vrácení má poskytovatel proti výprosníkovi a jeho dědici interdictum de precario o vrácení věci a náhradu škody, způsobené dolo malo. Interdictum de precario přísluší v stejném objemu i po roce a jest teprve v novějším právu podrobeno obecnému třicetiletému promlčení.

         Trend „mizící práce“ zásadním způsobem zvyšuje převahu nabídky nad poptávkou na trhu práce. Oslabuje pozici zájemců o pracovní místo a umožňuje zaměstnavateli diktovat podmínky. Dochází k „prekarizaci práce“. Obecně prekarizace znamená přesun rizika a odpovědnosti ze zaměstnavatele na dělníka.

„Prekérní práce“ se definuje nejistotou co do délky zaměstnání a identity zaměstnavatele, absencí sociální ochrany v zaměstnání běžné, nízkou mzdou a praktickými i právními překážkami proti odborové organizaci a kolektivnímu vyjednávání (ILO 2011). Používá se český termín „nejistá práce“.

„Prekariát“ je tvořen dělníky a zaměstnanci v nejistém zaměstnání, s nejistou prací. Je chápán jako třída ve stavu zrodu. Na rozdíl od tradičního průmyslového dělnictva, proletariátu, se nevyznačuje třídním sebe uvědoměním. Ve společenské třídní hierarchii se umísťuje pod čtyři vyšší vrstvy:

(i)             „Jedno procento“ nejbohatších.

(ii)          „salariat“ – ředitelé, manažeři korporací, vysocí státní úředníci v plném úvazku, s dobrou penzí.

(iii)        „Proficians“ nezávislí vysoce kvalifikovaní specialisté, „profe­sio­ná­lo­vé, a technici, konsultanti, obvykle špičkově honorovaní ve smlouvě.

(iv)        Tradiční kvalifikovaní dělníci, tradiční proletariát: početně se zužuje a trácí vědomí solidarity.

(v)          Prekariát.

(vi)        Nezaměstnaní a lidé „na okraji“ až mimo společnost.

 

         Je obtížné kvalifikovat trend prekarizace. Věnuje se mu studie Mezinárodního úřadu práce (ILO) a měří ho podílem dočasných příležitostných zaměstnanců, zejména „nedobrovolných“, těch, kteří hledají, ale nenalézají trvalé zaměstnání.

         Důsledkem globalizace a rozšíření strojů do lidského hospodaření došlo k velkým změnám v ekonomice a také k prekarizaci znamenající přesun rizika a odpovědnosti ze zaměstnavatele na dělníka. Ale důsledkem těchto změn jsou i změny v původní zaměstnanosti, identitě zaměstnavatele, absenci sociální ochrany v zaměstnání a v sebevědomí v nových formách zaměstnanosti. Tyto úpravy jsou úkolem příštích studií, neboť uvedená prekarizace a prekariát jsou teprve ve svém zrodu.

 

 

         Filosof Platón (427-347 před Kristem) seznamuje nás, jak ve starém Řecku byli hoši ve své výchově a vysokoškolském vzdělání připravováni na funkci ve státní službě. Ideální stát. V jednotlivém člověku je spojena žádostivost s vůlí a rozumem a spravedlnost spočívá v nalezení správného poměru mezi nimi. Podobně má i i přirozený život státu tři rozličné úlohy: výživu a zisk jako základ, obranu navenek a řízení rozumem. Tomu odpovídají i tři přirozené stavy: „řemeslníci“, „strážci“ (válečníci) a „vládci“; spravedlnost spočívá i zde zhruba v tom, že jsou tyto tři stavy uvedeny rozumem v pravý soulad. Stejně jako v jednotlivém člověku musí i ve státě vládnout rozum, ztělesněný vládci. Jak ale tyto povolané nalézt? Platón odpovídá: výběrem,

         Začít je nutno tím, že stát každému dítěti, lhostejno jakého původu, poskytne stejné možnosti vzdělání. Gymnastika a hudba jsou základní elementy vývoje dětí. Gymnastika utváří tělo, učí odvaze a tvrdosti. Hudba formuje duši, propůjčuje jí mírnost a jemnost. Jejich sjednocení vede k harmonické vyváženosti charakteru. K tomu pak přistupují počty, matematika a příprava k dialektice, tedy ke správnému myšlení, zvykání si na bolest, námahu a odříkání i na různé svody, aby se vyzkoušela a upevnila odolnost vůči nim. Ve dvaceti letech jsou ti, kteří nevyhovují všem požadavkům, v přísné a nestranné zkoušce vyloučeni z řad čekatelů na nejvyšší úřad. Ti, kteří obstojí, jsou vychováváni dalších deset let. Pak následuje další prosívání. Pro ty, kteří zůstanou, následuje pak pětileté intelektuální školení ve filosofii. Těmto nyní již pětatřicetiletým mužům, kteří mají toto vše za sebou, by však k vedení chyběla jedna podstatná věc: zkušenost a obratnost v praktickém životě, v boji o život. Musí se nyní po dobu patnácti let zabývat praktickými věcmi a namísto v říši myšlenek se musí nyní osvědčit ve věcech, které neústupně vyvstávají v reálném prostoru. Potom, jako padesátiletí muži, střízliví a zocelení, vyzkoušení v životním boji, vzdělaní stejnou měrou v teorii i praxi, nastupují na vedoucí místa. A sice automaticky, aniž by bylo ještě třeba volby – neboť nejlepší jsou již nalezeni. Stanou se filosofickými králi nebo královskými filosofy, o nichž Platón sní, kteří v sobě sjednocují- jaký to ideál! - moc a moudrost.

         Je nasnadě, že Platón se již kvůli svému původu a svému těsnému vztahu k Sókratovi, kloní k aristokratickému ideálu státu. Jeho ústava je aristokracie v doslovném slova smyslu: vláda nejlepších. Je však zároveň dokonalou demokracií. Neexistují žádné dědičné výsady, všichni mají stejnou možnost dosáhnout nejvyšších míst. Jsou-li znakem demokracie stejné šance pro všechny, nemůže být uskutečněna důsledněji.

         Předpokládejme, že by se takový stát přes všechny nesnáze podařilo zřídit, pak by mu přece jen ještě hrozila značná nebezpečí zvnitřku. Takto zvolení vládci by jistě byli celí muži a žádní slaboši. Všeobecné lidské pudy a žádosti bychom u nich nalezli ve stejné míře jako u průměru ostatního obyvatelstva. Když budou ve státě mít neomezenou moc, ocitnou se navzdory výchově a všem zkouškám v pokušení, aby více než o všeobecné dobro dbali o svůj prospěch. Lákadlem se mohou stát – v souladu s dvěma základními lidskými pudy, „hladem a láskou“ – peníze a majetek nebo žena a rodina.

         V obou směrech se musí svodům předejít. Pro válečníky, jakož i pro (budoucí) vládce, kteří se z válečníků rekrutují – Platón zde obě skupiny chápe společně jako „strážce“ – platí předpis: „Předně ať žádný nemá žádného jmění soukromého, leda co jest nejnutnější; potom ať žádný nemá takového bytu a hospodářských místností, kam by nemohl vejít každý, kdo by chtěl. Co se týče životních potřeb, pokud jsou nezbytné pro střídmé a statečné bojovníky, ať je dostávají v určité výměře od ostatních občanů jako mzdu za strážní službu, a to na rok tolik, že by jim ani nepřibývalo, ani že by neměli málo; ať chodí ke společnému stolu a žijí pospolitě jako v poli. Co se týče zlata a stříbra, ať se jim řekne, že mají stále ve své duši božské zlato a stříbro od bohů dané a nepotřebují dále žádného lidského; že by byl hřích poskvrňovat onen majetek směšováním lidského zlata… Jim jediným z obyvatelstva obce není dovoleno obírat se zlatem a stříbrem, ani se ho dotýkat, ani být s ním pod jednou střechou, ani se jím ověšovat, ani pít ze stříbra nebo zlata. A takto by jednak sami sebe uchovávali od zkázy, jednak by uchovávali od zkázy obec. Jakmile však budou mít sami svou vlastní půdu, své domy i peníze, budou místo strážců hospodáři a rolníky, ostatním občanům se stanou místo spojenců nepřátelskými pány, po celý život budou je nenávidět a činit nástrahy jim a daleko více a silněji se budou bát nepřátel vnitřních než vnějších, až se pak posléze sami i ostatní občanstvo octnou na pokraji záhuby.

         Společné vlastnictví bude u strážců zahrnovat i ženy. Strážci nebudou mít žádné manželky. Spíše to bude zařízeno tak, „aby všechny tyto ženy byly společné všem mužům, aby se žádná nestýkala pouze s některým a aby i děti byly společné, takže by ani otec neznal své dítě, ani dítě svého otce“. Všeobecně bude výběr žen veden hlediskem, aby se nejvýtečnější muži stýkali s nejvýtečnějšími ženami co nejčastěji, méněcenní muži s méněcennými ženami co nejméně, děti těch prvních by měly být vychovávány, těch druhých nikoli, má-li stát zůstat na výši. „Množství svateb ale chceme přenechat vládcům, aby s ohledem na války a nemoci a všechno ostatní udržovali pokud možno týž počet mužů. (Potud Platón)

 

 

         Mnozí naši političtí činitelé si málo uvědomují, jak velice záleží na tom, jaké lidi umísťujeme jako uchazeče o poslanecký mandát do poslanecké sněmovny na kandidátní listinu, co je o těchto osobách známo, do jaké míry splňují profesionální, morální a společenské předpoklady k výkonu tohoto odpovědného postavení. Filosof Platón nás seznámil s tím, nač ve starém antickém městském státu se kladl důraz, a otázka řešení obsazování poslaneckých mandátů nic neponechávala náhodě. V čem vykazuje naše praxe velké omyly a nedostatky? Existují jednak v oblasti profesionality, jednak ve sféře morálky.

         Poslanecká funkce je ve své podstatě vrcholná profesionální forma služby státu, lidské společnosti, občanům, úprava řádu a vnitřního a vnějšího pokoje a bezpečí. Zamýšlíme-li se nad naším skutečným stavem s hlediska tohoto obsahu poslanecké funkce, přesvědčujeme se, že zařazování osob do seznamu navržených poslanců politickou stranou neodpovídá tomuto obsahu a významu služby. Politická strana má prvořadý zájem na tom, aby poslanec hlasoval a rozhodoval konformně s politickou stranou, nikoli podle svého svědomí, jak určuje ústava státu. Tento vliv a snaha strany jsou nesporné, třebas protiprávní. Strana také nezkoumá především profesionální a morální kvalifikaci žadatele o poslaneckou funkci. To je patrné z toho, že zatímco komunistický režim preferoval za poslance dojičky krav a stachanovce typu Korabelníkové, naše politická strana tyto funkce přiděluje vyhlášeným sportovcům, muzikantům nebo takovým osobám, které vůbec nejsou kvalifikované pro službu poslance. Strana má zájem na tom, aby poslanec zvětšil její moc a autoritu, aby jí přinesl nějaký finanční prospěch, aby získal další voliče pro stranu atd. Zda navržený poslanec bude prospěšný svou službou lidské společnosti, to je pro osobu zařazující adepta na poslance do seznamu navržené kandidátky věcí vedlejší. Pokud politická strana prvořadně nepřihlídne k profesionální a zvláště morální kvalifikaci žadatele, k jeho profilu inteligence a čistého charakter, náprava nemůže být uskutečněna. Ale přihlížet k morálnímu charakteru žadatele je v rozporu s tím, že morálka v našem státě je považována za věc čistě soukromou.

 

         Zamysleme se nyní krátce o lidské duši, o posledních věcech člověka, o apokalypse, metafyzice, transcendenci, deismu, ateismu, o hledisku „sub specie aeternitatis“.

         Filosof Platón ve svém díle „O státu“ se zabývá otázkou existence lidské duše a konstatuje expressis verbis, že lidská duše je nesmrtelná. Vypovídá o tom, že duše po tělesné smrti člověka se odpoutá od mrtvého těla, pohybuje se, bloudí po světě mezi nebem a zemí, dostává se i do podsvětí, do Hádu, získává zkušenosti, spojuje se případně s jinými těly, prostě existuje a žije. Existují i jiní bohové s mocným Diem. Podle Platóna je tedy skutečností, že lidská duše je trvale nesmrtelná.

         V Boha či bohy nevěřící ateista věří, že lidská duše neexistuje. Lidské tělo však za jeho pozemského života oživuje nějaký neznámý oživující duševní, duchový princip, který oživuje lidské tělo člověka za dobu jeho žití, avšak smrtí člověka tento oživující princip také končí a mizí. Existuje tedy jen pozemský život člověka a smrtí tento život nezvratně a definitivně končí. Nějaká transcendence a metafyzika proto, přenesení lidské existence do posmrtného života, absolutně neexistuje. Ateista proto uznává špatný život některých lidí, dokonce velmi zkažených forem života pozemského a tato skutečnost mu podporuje jeho nevíru v Boha, poněvadž údajně tak dobrý a spravedlivý Bůh by se nemohl dívat na zla a hříchy lidí spáchaných v pozemském životě. Poněvadž hříchy špatných lidí pozemským soudem zůstávají nepostiženy a neexistuje žádný trest za tyto viny, smrtí lidí končí jakákoliv nespravedlnost jejich života, zůstává bez trestu a člověk po smrti nebude trestán, souzen a odsouzen. Může tedy žít jakýmkoliv neřestným, způsobem, pokud na jeho postih pozemský soud nestačí. Je jeho věcí, jakým způsobem využije tuto beztrestnost ke svému prospěchu, určuje si to sám.

         Věří-li člověk v Boha, v jeho spravedlnost a dobrotu, v druhý příchod Ježíše Krista do světa, v jeho splnění poslání soudit a spravedlivě posoudit lidské chování, Kristův příchod, parusie, je mu důkazem, že pozemský život nekončí v pozemské nespravedlnosti, nýbrž že pozemský život a jeho spravedlivé důsledky pokračují i v transcendenci, potrestáním využívání beztrestnosti v pozemské spravedlnosti. Věřícímu člověku je naopak existence pozemského zla důkazem, že jeho potrestání Posledním soudem je důsledkem pozemského zla a nastolením Boží spravedlnosti, je nutným dovršením lidské pozemské spravedlnosti, jejím odčiněním. S hlediska rozumu člověk vidí dokonalost božské spravedlnosti v tom, že vševědoucí Bůh vidí do nitra člověka, což obyčejný vyšetřovatel není schopen a pachatel nemůže pravdu o zločinu hříchu zatajit.

         V této souvislosti jsem si vzpomněl na výraz „sub specie aeternitatis“, z hlediska věčnosti, používaným často presidentem T.G.Masarykem, když chtěl zdůraznit, že člověk musí vždy ve svých úvahách a soudech rekurovat do pohledu věčnosti, tj. počítat s tím, jak by to bylo řešeno soudem na věčnosti, soudem nestranného a spravedlivého Posledního soudu. Takovéto stanovisko mohl vyslovit jen skutečně věřící člověk a tím Masaryk jistě byl. Když jsem četl knihu Karla Čapka o Masarykovi, měl jsem dojem, že se jeví v té knize jako hluboce věřící člověk a říkal jsem si, že to snad může být i Čapkova „hagiografie“ líčící našeho presidenta tak morálně kladně, neboť jsem znal některé jeho výroky, kdy se rozcházel myšlenkově s naší katolickou církví, když třeba prohlásil, že katolíci u nás budou mít tolik práv, kolik si vydobudou, což mu nevadilo nařknout je z „klerikalismu“, když postupovali podle jeho doporučení. Ale byl jsem přesvědčen o jeho víře v Boha a když jsem při jedné debatě s Josefem Zvěřinou podotkl, že Masaryk hodně poškodil katolíky v naší zemi, dosud v duchu spařuji jeho vyčítavé oči, když mně opáčil: „A my katolíci jsme ho nepoškodili?“ A dnes jsem přesvědčen, že Masaryk byl věřící člověk a naši občané jsou tak málo věrni jeho odkazu jako odkazu Mistra Jana Husa.