Selucký se zabýval otázkou správnosti a nesprávností názorů, ideologií, společenských věd apod. a řekl asi toto:
Je správné nebo nesprávné zrušit trest smrti? Někdo toto řešení považuje za správné, jiný za nesprávné. Záleží na jednání lidí a na jejich morálním přesvědčení. Může být mnoho důvodů pro i proti, ale není tu jediný důvod, proč považovat jedno či druhé za správné.
Denní politický život kdekoli na světě připouští alternativní řešení. Ale nedá se říci, že by principy tohoto řešení byly správné nebo nesprávné.
Lze najít důvody pro rovnostářskou i diferencovanou mzdovou politiku, pro tržní i mimotržní ekonomiku, pro zdanění progresivní i regresivní. Nikdy se nedá říci, která z těch politik je správná či nesprávná.
Relativismus aplikovaný na politické postoje, programy, metody a konkrétní politiku, nemusí být hlouběji analyzován. Tento relativismus je evidentní.
Podobný relativismus, tj. postoj týkající se správnosti a nesprávnosti, lze rozšířit i na společenské vědy, ideologie a náboženství. Budeme-li v těchto oblastech tázáni, co je správné, musíme říci: já nevím.
Ekonomové nemohou ani o jedné ekonomické teorii, např. o inflaci, měnových otázkách, říci, že je správná. V každé je něco positivního a něco negativního.
Neexistuje žádný systém, který by neměl nějaké nedostatky. To platí o každém systému, ať jde o systém hospodářský, politický, právní i ideologický. Proto nemůže být správná ani nesprávná také základna systému, tj. souhrn jeho ideologických, ekonomických a etických principů. Tyto principy mohou být přijatelné, rozumné, ale nemohou být správné. Záleží na jedincích, zda je systém pro ně přijatelný či nepřijatelný, ale systém nemůže být správný či nesprávný
Také politika nemůže být celá správná neb nesprávná, lze v ní najít pozitivní i negativní stránky. Lidé nemají správné názory politické či ideologické, nýbrž mají různé názory.
Pro vegetariána je nesprávné jíst maso, pro nevegetariána je to správné.
Toto je tak v kostce obsah Seluckého relace. Tato relace se však Seluckému, jindy tak erudovanému, zvláště v otázkách ekonomických, vůbec nepodařila. Jeho slova jsou důkazem, jaký myšlenkový zmatek, pokud se týče správnosti a nesprávnosti, vládne v hlavě tohoto vědce. Vidím v duchu Václava Chytila, jak by se asi rozčiloval, kdyby slyšel tuto směs nepřesností a nesmyslů.
Jak je to tedy s tou správností či nesprávností?
1. Vyjděme nejprve z několika příkladů: Položme si otázku, zda se má psát ve slově „bydlet“ po písmeni „b“ tvrdé „y“ nebo měkké „i“. Správná odpověď bude: nutno psát „y“, což je zdůvodněno jednak slovníkem českého jazyka, kde sloveso „bydlet“ existuje, jednak skutečností, že sloveso „bydlet“ či jiné slovo se stejným kmenem jsou zařazena do vybraných slov po „b“. Správné psaní se tedy opírá o pravidla českého pravopisu.
Jiná otázka. Je správné při jídle držet v levé ruce vidličku a v pravé nůž nebo je to naopak. Správnou odpovědí bude to první, neboť tak to určují pravidla slušného chování, společenský katechismus apod. a tak také lidé již od dětství jsou k tomu vedeni.
Otázka z automobilismu zní: Je správné jezdit vpravo nebo je správné jezdit vlevo? Správná odpověď zní: V zemích, které mají v pravidlech silničního provozu motorových vozidel stanovenou povinnost jízdy vpravo, je správné jezdit vpravo. V zemích, kde je stanovena jízda vlevo, je správné jezdit vlevo.
Otázka z footbalu zní: Je správné při nerozhodném stavu hry po dvou polovinách hry á 45 minut skončit na nerozhodném stavu nebo je správné nastavit dobu zápasu, aby se dosáhlo rozdílu a vítězství jedné strany nebo je konečně správné při nerozhodné hře volit pokutový kop či los, které by rozhodly o vítězi? Odpověď na tuto otázku bude, že správným bude to, co bylo stanoveno jako pravidlo footbalové soutěže. Pokud by toto pravidlo nebylo předem stanoveno, správným bude to, na čem se strany dohodou, neboť si dodatečně stanoví pravidlo hry.
Položme si otázku: Je správné či nesprávné jíst maso? Odpověď bude asi tato: Pro vegetariána je nesprávné jíst maso, neboť vegetarián je pojmově člověk, který nikdy nejí maso a živí se jen rostlinnou stravou. Kdyby jedl maso, nebyl by vegetariánem. Pro ostatní je správné jíst maso, ale s tou výjimkou, že katolík nesmí jíst maso v pátek, neboť mu to zakazuje církevní přikázání, mohamedán nesmi jíst vepřové maso, neboť mu to zakazuje jeho náboženské učení, Ind nesmi jíst hovězí maso, neboť podle jeho náboženství to není dovoleno atd.
2. Vyjděme nyní z těchto dalších příkladů, které jsou odlišné od příkladů předešlých.
Je správné běhat nebo se koupat s plným žaludkem nebo je to nesprávné? Je správné nebo není správné kouření? /míněno zde kouření vůbec, neboť jinou by byla otázkou kouření ve vlaku atd/. V obou těchto případech nemůžeme mluvit o správnosti nebo nesprávnosti, nýbrž mluvíme o vhodnosti či nevhodnosti, a to vhodnosti i nevhodnosti s ohledem na zdraví.
Je správné nebo nesprávné při inflační poruše omezit převýdej oběživa? Při některém typu inflace v průběhu této hospodářské poruchy omezíme oběživo, u jiného typu tak neučiníme. Nebude to však proto, že by to bylo jednou správné a podruhé nesprávné, nýbrž proto, že to bude jednou vhodné a jednou nevhodné ke snaze zastavit inflační proces a provést ozdravěni měny a celého hospodářství.
Je správné či nesprávné stále vysedávat u televizoru nebo u knih, přeiídat se pečivem a tučnými pokrmy, chodit často do taneční zábavy, do kina apod.? Ve všech těchto případech nejde ve skutečnosti o správnosti nebo nesprávnosti jednání, třebaže v obecné mluvě v denním životě se o správnosti a nesprávnosti běžně mluví, nýbrž o užitečnosti či neužitečnosti, někdy dokonce o škodlivosti, o vhodnosti nebo nevhodnosti, přijatelnosti nebo nepřjatelnosti apod.
3. Z uvedených příkladů nezvratně vyplývá, že kritériem pro posouzení správnosti či nesprávnosti je nějaká norma, nějaký předpis právní, mravní, společenský, přičemž tímto řídícím principem může být i autonomní norma, kterou si člověk stanoví i sám pro sebe. Tato řídící norma nám stanoví, zda je něco správné či nesprávné. Pokud takovéto normy tu není, je jednání vzhledem ke správnosti či nesprávnosti zcela indiferentní.
Je-li tu tedy nějaká norma a hodnotíme-li nějaké jednání s ohledem na tuto normu jako správné nebo nesprávné, pohybujeme se v oblasti normativního myšlení, předpokládáme platnost a závaznost normy a existenci povinnostního subjektu, který normě je podřízen.
V běžné hovorové mluvě hovoříme o správnosti a nesprávnosti také v takových případech, kde nejde o hodnocení s ohledem na existující normu, nýbrž o hodnocení vzhledem k nějakému účelu. Nejde zde tedy o myšlení normativní, nýbrž o myšlení teleologické, o hodnocení vztahu prostředku k účelu, z kteréhožto vztahu může plynout užitečnost nebo neužitečnost či dokonce škodlivost, vhodnost nebo nevhodnost apod. Užitečnost nebo neužitečnost se pak může týkat zdraví, majetku, osobního pocitu apod. Mluvit však v těchto případech teleologického myšlení o správnosti či nesprávnosti je v rozporu s logikou a člověk náročný na přesnost myšlení a vyjadřování si musí být vědom tohoto běžného nedostatku lidové mluvy a musí se sám této nepřesnosti vyhýbat.
4. Vraťme se nyní k citovaným výňatkům rozhlasové relace Radoslava Seluckého. Je překvapující, že tento národohospodářský odborník a teoretik, který má nesporně nadprůměrmou úroveň inteligence, soudíme-li podle jeho jiných přednášek, má tak málo jasno ve věci správnosti a nesprávnosti a dovede s takovým zmatkem hrubě směšovat myšlení normativní a teleologické. Jako český národohospodář by měl znát ekonomické spisy a názory Englišovy, měl by znát případně i Englišovu „Malou logiku“. Kdyby tuto literaturu znal, nemohl by se v myšlení dopouštět takovýchto nepřesností.
Selucký praví, že někdo považuje zrušení trestu smrti za správné, jiný za nesprávné, že záleží v tomto ohledu na hodnocení lidí a na jejich morálním přesvědčení a že jsou tu důvody pro zrušení trestu smrti i proti jeho zrušení, není tu však důvod považovat jedno či druhé za správné. Selucký nechápe jádro problému, jak je patrno z jeho slov. Abychom mohli mluvit o správnosti a nesprávnosti zrušení trestu smrti, museli bychom tu mít řídící normu, která by toto zrušení přikazovala nebo zakazovala. Pokud takovouto normu nemáme, nelze vůbec mluvit o správnosti nebo nesprávnosti zrušení trestu smrti. Jinými slovy bychom mohli říci, že hodnocení správnosti nebo nesprávnosti se nalézá ve sféře „de lege lata“ a nikoli ve sféře „de lege ferenda“, zatímco Seluckého myšlení patří do sféry „de lege ferenda“. Sféra „de lege lata“ je oblast platného práva, parlamentem přijatého, sféra „de lege ferenda“ oblast práva, které není platné, je však připravované. Zákonodárce před rozhodnutím o zrušení trestu smrti může vzít v úvahu důsledek tohoto rozhodnutí, může brát v úvahu, že zrušením trestu smrti se odstraní riziko justičních vražd, že kulturní vývoj lidstva spěje od krutých represivních prostředků k mírnějším, že při deterministickém pojetí všeho jednání nemá smysl mluvit o trestu a trestání, ale že také zrušením trestu smrti se případně odstraní na straně případného zločince obava z represe a zvýší se kriminalita. Ale tyto úvahy jako úvahy „de lege ferenda“ jsou čistě účelové a nemají s normativním myšlením společný logický základ, i když se týkají téže věci. Selucký zde vůbec nevidí zásadní rozdíl mezi oběma formami nazírání, mezi normativitou a teleologií. Hodnotící lidé mohou se sice lišit svým morálním přesvědčením, avšak žádná norma křesťanská, židovská, mohamedánská, budhistická či jiná nestanoví nic ani pro existenci trestu smrti ani proti ní.
Politika představuje stanovení hospodářských, politických, právních, sociálních a jiných cílů a hledání prostředků k dosažení těchto cílů. Politika představuje tedy sféru „de lege ferenda“, sféru myšlení teleologického, nikoli normativního. To sice neznamená, že by politika mohla nebo i měla být v rozporu s morálními pravidly, znamená to jen, že výkladovým principem politiky je teleologie a nikoliv normativita. V tomto smyslu politika nemůže být správná nebo nesprávná. Politika může sice koncipovat na základě mravních ideálů, např. křesťanských. V tom případě křesťanský mravní ideál se stane účelem politiky, řídícím hlediskem politiky, budou hledány a voleny prostředky k dosažení tohoto politického cíle, ale ani v tomto případě politika nebude správná či nesprávná, bude jen vhodná či nevhodná k dosažení cíle křesťanského mravního ideálu. Zůstal i nadále rozdíl mezi myšlením teleologickým a normativním, i když obsahem cíle se stala křesťanská mravní idea. Pokud bychom zde mluvili o správné či nesprávné politice a měli na mysli tuto řídící normu křesťansko mravního ideálu, který jsme promítli do sledovaného řídícího cíle, pak by hodnocení politiky jako správné či nesprávné mělo jen přenesený význam.
Přesto v určitém ohledu bychom mohli mluvit i o správné nebo nesprávné politice. Dejme tomu, že státy Varšavského paktu by se dohodly na nějaké společné zahraniční politice a tato vzájemná dohoda by byla závazná pro všechny členské státy paktu a stala by se normou. Pokud některý stát by se ve své zahraniční politice odchýlil od této normy, bylo by možno jeho zahraniční politiku hodnotit jako nesprávnou, samozřejmě vzhledem ke společné politice a dohodě.
Podobně by bylo možno hodnotit jako nesprávnou bytovou či jinou politiku nějakého národního výboru, který by nedodržoval striktní direktivy centrální politiky vlády a strany, neboť by tak porušoval závaznou normu centrálního vedení státu. Stejně by bylo možno říci, že ta a ta organizace či její vedoucí provádí nesprávnou mzdovou politiku, kterou se odchyluje od obecné mzdové politiky ve státě a porušuje předepsaný nárůst mezd. Opět obecná politika by byla závaznou normou a kritériem hodnocení a kvalifikování správnosti a nesprávnosti. Toto se však netýká Seluckého tvrzení, u něhož se jedná právě o obecnou politiku, nezávislou a sledující své vlastní cíle.
Praví-li Selucký, že lze najít důvody pro rovnostářskou i diferencovanou mzdovou politiku, pro tržní i mimotržní ekonomiku, pro zdanění progresivní i regresivní, že se však nedá říci, která z těchto politik je správná či nesprávná, pak ve svém myšlení chybuje, neboť staví problém vadně. Národní hospodářství je disciplinou teleologickou a má zde smysl mluvit o vhodnosti a nevhodnosti, užitečnosti či škodlivosti, nikoli o správnosti či nesprávnosti.
Říká-li Selucký dále, že ekonomové nemohou ani o jedné ekonomické teorii, např. o inflaci, měnových otázkách, říci, že je správná, neboť v každé z nich je něco pozitivního a něco negativního, s ním sice můžeme souhlasit v tom, že žádná z těchto teorií není ani správná ani nesprávná, ale nikoliv proto, že v každé je něco pozitivního a negativního, nýbrž proto, že tyto teorie náleží do sféry myšlení teleologického a nikoli normativního. Není tu normy, tj. normativního kritéria, o niž bychom se mohli vůbec opřít při hodnocení správnosti či nesprávnosti.
Selucký konstatuje relativismus týkající se správného a nesprávného nejen v ekonomice, nýbrž i v politických postojích, programech, metodách a v konkrétní politice. Podobný relativismus spatřuje i ve společenských vědách, ideologiích a náboženství. Vidí v každém z nich něco pozitivního i něco negativního, tedy i něco správného a něco nesprávného. Praví, že budeme-li v těchto oblastech tázáni, co je správné nebo nesprávné, musíme říci:. Já nevím.
Není nejmenší pochyby o zmíněném Seluckého relativismu, avšak nemůžeme souhlasit s jeho konečnou odpovědí: Já nevím. Jeho otázka na správnost nebo nesprávnost ideologie, společenské vědy a náboženství je zcela špatně stavěná. Protože tu nemám závaznou normu, která by pro mne byla kritériem pro hodnocení ideologie, společenské vědy a náboženství, nemohu odpovědět, že nevím, zda tyto myšlenkové soubory a soustavy jsou správné nebo nesprávné, nýbrž musím říci, že vím, že v daném smyslu nejsou a nemohou ani být správné ani nesprávné. Jedině tehdy, kdybych hodnotil konkrétní společenskou vědu, ideologii a náboženství, mohl bych říci, zda tato konkrétní společenská věda, ideologie nebo náboženství jsou správné nebo nesprávné. Definice je totiž druhem normy a umožnila by úkon hodnocení správného a nesprávného.
Budu-li tedy definovat náboženství jako víru v existenci věčných, nadpřirozených bytostí, které obývají nadzemský svět, pak každé náboženství, které bude odpovídat této definici, bude správné, ostatní náboženství, jsoucí v rozporu s definicí, budou nesprávnými. Nesprávným bude i náboženství uctívající Marťany, neboť půjde jen o lidské bytosti, třebaže bytosti z jiného světa. Nebo budeme-li definovat psychologii jako vědu o duševní, myšlenkové činnosti, přičemž duševní činnost budeme chápat ve smyslu činnosti vysoce vyvinuté organické hmoty, správná psychologie bude jen ta, která bude odpovídat takto definované psychické činnosti a ostatní psychologie včetně spekulativních a parapsychologií budou nesprávné.
Selucký uvádí, že neexistuje žádný systém, který by neměl nějaké nedostatky, že neexistuje žádná politika, která by měla jen pozitivní stránky a z toho vyvozuje, že žádný systém jako celek nemůže být správný a také žádná politika jako celek není správná. Lidé mohou mít na politiku různé názory, nikoliv správné názory. I zde u Seluckého postrádáme oporu správnosti či nesprávnosti v určité normě, ať už tato norma je jakýmkoliv druhem pravidla právního, mravního, společenského, ekonomického, zvykového, jazykového, estetického atd.
Z tohoto našeho malého zamyšlení proto plyne poučení, že i velmi vzdělaný a inteligentní člověk může mít své slabiny ve svém myšlení a že se nemá nechat ovlivnit běžnou mluvou, která někdy, naštěstí však zřídka, nemá dosti přesnosti.
Hodnotové soudy a soudy deskriptivní a preskriptivní.
Hodnotové soudy dávají odpověď na otázku, jak jednat, ať je tato otázka vyjádřena imperativně jako co má být nebo nepřímo jako co je žádoucí, dobré a správné apod. Tyto soudy mluví o lidech, lidských úmyslech a emocích. V těchto větách se objevují slova jako „dobrý“, „zlý“, „správný“, „čestný“ apod. nebo se v těchto soudech předepisuje, že něco „má být, mělo by být“, anebo věta vyjadřuje přímo rozkazem mravní imperativ jako „nepokradeš!“ Musíme však dát pozor na to, že uvedená slova neb vazba „má být“ mohou uvozovat věty zcela popisné, deskriptivní, nikoliv hodnotové, preskriptivní, jako např. „je dobré ráno si přivstat“ nebo „počasí má být dobré“.
Autoři rozlišují pojmy faktů a hodnot. Podle nich fakt je běžně chápán jako stav ve světě, to, jak se věci skutečně mají, bez ohledu na to, co víme nebo co si myslíme. Naproti tomu hodnota je spíše chápána jako význam připisovaný věcem v širokém slova smyslu, ať už lidského či z nějakého obecnějšího hlediska. Tento význam je přitom považován za relevantní pro naše rozhodování v okamžicích volby. U faktuálních soudů se setkáváme s korespondenční teorií pravdy, kdy fakt koresponduje s tvrzením, kdy tvrzení je pravdivé, právě když koresponduje s faktem. Jako první se hodnotovými soudy zabýval anglický filosof Hume, tyto soudy jsou pojmenovány po něm jako „Humova teze“, „Humův princip“. Podle tohoto principu žádný soud říkající, co má být, nemůže být odvozen z premis, které říkají, co je, tedy čistě z faktuálních premis.
Filosofové rozlišují „faktuální“ a „nornativní“ takto: Faktuální: výrazy tvořené pomocí spony „je“, deskriptivní (popisující) vyjádření, faktuální tvrzení, oznamovací věty, soudy bez mravního obsahu. Normativní: výrazy tvořené pomocí spony „má být“, preskriptivní (předpisující) vyjádření, normativní, (hodnotové) tvrzení, rozkazovací věty, mravní soudy.
Konkrétní motivy uznávání morálních závazků členy společnosti mohou být přinejmenším trojího druhu. Prvním motivujícím faktorem k jednání podle morálního předpisu (normy) je obava ze společenské sankce, která může následovat jako reakce na nedodržování morálního závazku. Druhým typem motivu k jednání podle morálního předpisu je respekt, úcta, důvěra k jisté autoritě, která daný předpis uznává či prosazuje. A konečně třetím typem motivu k jednání podle morálního předpisu je ztotožnění se s tím, co norma požaduje, osobní uznání, že se příslušným způsobem má jednat.
Shrnutí.
Jak již bylo řečeno, hodnotové soudy dávají odpověď na otázku, jak jednat, ať je tato otázka vyjádřena imperativně jako co má být nebo nepřímo jako co je žádoucí, dobré a správné apod. V těchto větách se objevují slova jako „dobrý“, „zlý“, „správný“, „čestný“ apod. nebo se v těchto soudech předpisuje, že něco „má být, mělo by být“ anebo věta vyjadřuje přímo rozkazem mravní imperativ jako „nepokradeš!“.
Kritériem pro posouzení správnosti či nesprávnosti je nějaká norma, nějaký předpis právní, mravní, společenský, přičemž tímto řídícím principem může být i autonomní norma, kterou si člověk stanoví sám pro sebe.
Uvažujeme-li např. o otázce, zda v trestním právu má trest smrti udržovat svou platnost či má-li být zrušen trest smrti, nemáme na tuto otázku jednoznačnou odpověď, nevíme, co je správné a hodnotový soud nám tuto odpověď nedá. Selucký na tuto otázku odpoví, že neví, i když je mu jasné, že by měl dát určitou odpověď. Židé měli svou zásadu: Oko za oko, zub za zub, tedy i smrt za smrt, je však tato odpověď „správná“, když lidský život je nejvyšší hodnota pro člověka v jeho životě? Katolická morálka sice nevylučuje usmrcení uzurpátora, který osočuje naši vlast, ale ve vyřčení definitivní odpovědi je zdrženlivá a opatrná. Je opatrná i při jednoznačné obraně demokracie před diktaturou, kterou zásadně nevylučuje v rámci svého aktivního morálního postupu v opozici proti revolučním a násilným složkám ve státě. Zásadně se staví proti eutanazii a připouští ji při lékařském řešení potíže v porodu ochranou života dítěte před zachráněním jeho matky. Nevylučuje ztrátu života v obranných válkách. Při zkáze Titaniku kapitánovo rozhodnutí brát do záchranných člunů jen matky a děti a vynést tak ortel smrti nad muži, když nešlo zachránit celé osazenstvo lodi, bylo tou normou, která rozhodla o správnosti postupu.
Rozhodující podnět k řešení otázky správnosti a nesprávnosti je i relevantní v postupu právním a společenském, tedy nikoli v normě mravní, nýbrž v řešení teleologickém a politickém. Také teleologie vyžaduje při svém sledování účelů a prostředků to chybějící rozhodující řešení, které nám prozradí, co je správné a nesprávné a které Selucký postrádal.
V této souvislosti si připomeňme, že i oblast kausální v lidské činnosti a postupech hraje velkou roli, její spojitost příčiny a následku, její kausální nexus a příčinná souvislost je vysoce relevantní v otázkách a postupech lékařů ve vojenských lazaretech, kde oběti války jsou podrobeny urychlenému, ale i pečlivému přešetření lékaře, u kterých zraněných vojáků existuje nějaká naděje na záchranu života a na vyléčení a které případy musí být ponechány svému osudu. Lékař se pak věnuje případům s jistou nadějí a prognosou na život. Lékařovo rozhodnutí o stavu pacienta je onou potřebnou normou, která rozhoduje o odpovědi na to správné a nesprávné.
Všimněme si, jak je lidské myšlení a hodnocení mylné, když si plete pojmy „účelné“ a „správné“. Z hlediska myšlení teleologického něco může být účelné a vhodné, není však také ještě správným. Správným se stává teprve tehdy, když jako účelné je podrobeno onomu rozhodnutí a oné normě, která teprve vysloví kvalitu správnosti. Účelnost je pojem teleologický, správnost je pojmem normativním a oba pojmy nelze ztotožňovat. To budiž naším závěrem této úvahy.
Josef Plocek