Technické, “inženýrské” myšlení.
Přistoupíme-li k výzkumu technického a ekonomického myšlení, a jak o něm filosof a právník Hayek říká, k myšlení „inženýrskému“ ve svém spise „Kontrarevoluce vědy“, „Studie o zneužívání rozumu“ a k „myšlení technického pokroku“, jak o něm hovoří nová encyklika Benedikta XVI. „Caritas in Virtute“, budeme se věnovat těmto dvěma autorům. Poté přejdeme k úvaze o dalších zdrojích ekonomického myšlení. Oba autory citujeme a parafrázujeme.
Hayekův názor na ekonomické myšlení se objevuje ve stati „inženýři a plánovači“ cit. díla. Hayek uvádí, že vliv ideálu vědomého řízení společenských jevů se nejsilněji pociťuje v oblasti ekonomie. Dnešní popularita „ekonomického plánování“ se dá přímo odvodit z obecného rozšíření scientistických idejí. Jelikož se scientistické ideály v této oblasti projevují v těch specifických podobách, které získaly v rukou představitelů aplikované vědy, a především inženýrů, bude vhodné spojit analýzu tohoto vlivu s určitým zkoumáním inženýrských ideálů. Uvidíme, že vliv jejich technologického přístupu neboli inženýrského hlediska na běžné názory na problémy společenské organizace je daleko větší, než se obecně bere na vědomí. Většina schémat celkového přetvoření společnosti, od různých utopií až k modernímu socialismu, nese skutečně charakteristické rysy tohoto vlivu. Snaha o aplikaci inženýrských technik na řešení společenských problémů se stala v poslední době velice zřejmou, „politické inženýrství“ a „sociální inženýrství“ se staly módními slogany, které jsou pro projev dnešní generace jako její zvláštní záliba ve vědomí řízení.
Hayek uvádí, že se při svém zkoumání musíme opřít o několik výrazných znaků specifických problémů, které znamenají pro inženýra jeho denní profesionální zkušenost a ovlivňují jej. „Je známo, že typické úkoly inženýra vykazují samy o sobě určitou úplnost, celistvost a spolehlivost. Inženýr se zabývá určitým cílem, který je pro něho směrodatný, že za tím účelem shromáždí a bude disponovat předem v mysli přijatou určitou danou zásobou prostředků a procesů. Toto vědomí cíle a účelu představuje pro inženýra předem v jeho mysli pohotový a nejcharakterističtější rys jeho postupu, od kterého se nebude odchylovat a nebude mít toho ani potřebu se ho zříkat. Neboť pro něj znamená zkušenostní jistotu. Tento postup je již uložen v mysli inženýra a zůstává mu věren, neboť je zkušeností ověřený. Tento svůj projekt totiž již detailně propracoval a zpracoval, je seznámen s jeho důsledky, zvládl již mnohokrát toto své téma. Ovšem toto znamená, že pro inženýra se otevírá tento konkrétní malý svět ve všech svých relevantních aspektech jako normální a jeho postup je čistě rutinní, neboť je založen jen na známých a ověřených kvantitách. Vzhledem ke své profesní kvalifikaci se omezuje jen na své zkušenosti, nepřihlíží k nějakým vedlejším vztahům a momentům, jeho postup mu leží jaksi hotově a bezpečně na dlani. Zvládl specifičnost svého záměru, žije ve svém separátním světě, osvojil si využití technik a obecných pravidel. Jeho opora v poznání objektivních faktů a pravidel odpovídá jeho rozumové a zkušenostní předchozí průpravě, fakta jsou ověřena objektivními vlastnostmi věcí a zažitými časovými a místními okolnostmi, takže jsou v souhlase s jeho zkušeností. Jeho sebejistota se opírá o dostupné typické situace definované na podkladě objektivních faktů a nikterak ho to nenutí, aby v daném případě si dále ověřoval, zda všechna aktuální fakta odpovídají všem z dřívější doby dostupným záznamům v jeho mysli. Vychází ze své zkušenosti a ze specifických daností dřívější doby a místa a spoléhá se na to, že dřívější předpoklady a podmínky i nyní jsou relevantní pro uskutečnění nynějšího aktuálního úkolu a postupu. Neuvědomuje si, že změna času a místa by mohla být v nesouhlasu s aktuálním faktem a s případnou změnou konkrétní lidské situace. Zapomíná, že realizátor aktuálního procesu musí brát v úvahu i tyto možnosti změn faktů, podmínek a předpokladů. Hayek končí svou úvahu tím, že „centrální ekonomické plánování není ničím jiným, než právě takovou aplikací inženýrských principů na společenský celek, aplikací založenou na předpokladu, že takováto úplná koncentrace veškerých relevantních poznatků je možná.“
Věnujme nyní svou pozornost slovům encykliky Benedikta XVI. která se týkají stejné problematiky, která v přímých citacích zní: „Problém rozvoje je spjat s technologickým pokrokem. Technika je v tomto ohledu součástí úkolu obdělávat a chránit zemi. Rozvoj technologií může svádět k myšlence, že si technika vystačí sama, když si člověk klade pouze otázku jak, ale bez povšimnutí ponechává mnohá proč, jež jsou popudem pro jeho jednání. Technika se tak jeví jako ambivalentní. Vzniká z lidské tvořivosti jako nástroj osobní svobody, oné svobody, která chce odhlížet od omezení, jež v sobě věci mají. Proces globalizace by mohl ideologie nahradit technikou: ona sama se stává ideologickou mocí a tak vystavuje lidstvo nebezpečí, že zůstane uzavřeno uvnitř určitého a priori, z něhož by nemohlo vyjít a setkat se s bytím a s pravdou. Kdyby k tomu došlo, pak bychom všichni jednotlivé situace v našem životě poznávali, vyhodnocovali a rozhodovali uvnitř technokratického kulturního horizontu, do nějž bychom strukturálně patřili, a nenašli bychom nikdy jiný smysl než ten, který jsme vytvořili sami. Tato představa dnes vyvolává silnou technicistní mentalitu, která klade rovnítko mezi tím, co je pravda, a tím, co je proveditelné. Je-li však jediným kritériem pravdy efektivita a užitečnost, rozvoj je tím automaticky popírán. Pravý rozvoj totiž spočívá primárně v konání. Klíčem k rozvoji je rozum, který je schopen myslet technicky a zároveň chápat plně lidský smysl jednání člověka v horizontu celistvého smyslu bytí lidské osoby. Lidská svoboda je však ve vlastním smyslu sama sebou jen tehdy, pokud na okouzlení technikou odpovídá rozhodnutími, jež jsou plodem morální odpovědnosti. Možnost, že se technická mentalita odchýlí od původního humanistického proudu, je dnes patrná ve fenoménu technizace rozvoje míru. Rozvoj národů je často považován za záležitost finančního inženýrství, otevření trhů, zrušení cel, investic do výroby či institucionálních reforem – vposled tedy za čistě technický problém. Všechny tyto oblasti jsou nanejvýš důležité, ale je zapotřebí se ptát, proč technická rozhodnutí fungují zatím jen relativně. Rozvoj nebude nikdy plně zaručen tržními nebo mezinárodněpolitickými silami, jež jsou do určité míry automatické a neosobní. Rozvoj není možný bez poctivých lidí, bez ekonomů a politiků, kteří ve svém svědomí naléhavě pociťují požadavky společného dobra. Nezbytná je jak profesní kompetence, tak mravní integrita. Získá-li navrch technika, dochází k záměně účelu za prostředky: za jediné kritérium své činnosti pak podnikatel považuje maximalizaci zisku, politik upevnění své moci, vědec výsledky svého zkoumání. A tak za sítí ekonomických, finančních či technických vztahů často přetrvává nepochopení, strádání a nespravedlnosti. Proud technických poznatků stále roste, ale těží z toho jen ti, kdo tyto poznatky vlastní, zatímco skutečná situace národů, které žijí mimo tento proud a jakoby stále v jeho stínu, zůstává nezměněna: nemají reálnou šanci na emancipaci. S technickým rozvojem je spojen rostoucí vliv hromadných sdělovacích prostředků. Jsou v dobrém i ve zlém natolik součástí dnešního života, že se zdá být opravdu absurdní postoj těch, kdo trvají na její neutralitě, a odvozují z ní požadavek autonomie vzhledem k jakékoli morálce týkající se lidských osob. Ve shodě s tím, co si žádá správný přístup k jakékoli globalizaci a rozvoji, je třeba smysl a účel médií hledat na antropologickém základě: mohou se stát faktorem humanizace nejen proto, že díky technologickému rozvoji nabízejí větší komunikační a informační možnosti, ale především proto, že – pokud jsou řízeny a organizovány ve světle obrazu člověka a společného dobra - odrážejí opravdu univerzální hodnoty“
V této souvislosti si připomeňme, že tak velký původce národního hospodářství jako vědy, jako byl Adam Smith (1723-1790), vydal své dílo „Theorie mravní“ roku 1759, zatímco jeho stěžejní politické a národohospodářské dílo „Pojednání o podstatě a původu bohatství“ teprve roku 1776, takže měl pro své ekonomické myšlení průpravu a základ v morálce. Tím si také vysvětlíme postoj ministra a guvernéra Národní banky Karla Engliše, že dával ve své praxi přednost širšímu vzdělání právníků před ekonomy, neboť zastával názor, že širší a hlubší vzdělanost právníka má přednost před užší průpravou myšlení čistě ekonomického, které si i právník může získat v potřebné míře. Proto pojem národní hospodářství, vycházející z etiky a opřený ve svém základu o filosofii, rozumovost, plnou zkušenost a moudrost, je značně vzdálen technické ekonomii.
Stát a hospodářská společnost.
Zaměstnanci státu: Lidé, kteří mají zájem být zaměstnáni ve službách státu, si musí uvědomit, že stát potřebuje jako své pracovníky jen takové zaměstnance, kteří jsou ochotni své práce vykonávat především ve službách státu a celkové lidské společnosti, že své práce budou vykonávat s veškerou odpovědností k celé státní společnosti, že budou zachovávat věrně řád státu a jeho veškeré zákony, nařízení, příkazy a pokyny, že budou po stránce morální věrně plnit všechna mravní pravidla a podřídí i svůj osobní život, aby v žádném případě neutrpěla újmu autorita státu a občané aby měli plnou důvěru ve stát i jeho pracovníky. Zaměstnanci státu jsou si vědomi toho, že jejich úkolem je sloužit lidu a že jejich mzdové podmínky a nároky jsou stanoveny přiíslušnými státními předpisy a zákony, takže nemají možnost očekávat nějaké jiné cesty zbohatnutí ve státních službách, které by překračovaly meze zákona. Rozsah pracovních úvazků je vymezen pracovním začleněním ve stavu státu.
Pokud státní zaěstnanci jsou zařazeni na místa ve sféře tvorby zákonů a právních předpisů, prosazování těchto právních norem, případně postihu těch občanů, kteří je porušují a neplní, náleží do jejich povinností dodržovat příaně pravida spravedlnosti a dohlížet na pořádek ve státě. Jsou-li zařazeni do správy státu, je jejich povinností udržovat pevný státní řád a svobodné prožívání všech občanů jakož i dohled nad obecnuým blahem celé státní pospolitosti. Pro pochopeníé úkolu státních zaměstnanců vypůjčme si pohled do běžné občanské rodiny.
Jde-li o vícečlennou rodinu, kde jedno z dětí je zimomřivé, je mu poskytnut navíc teplý svetr, aby se odstranila zimomřivost. Ten svetr není dar, něco navíc, co ostatní děti nedostanou a co nepotřebují, nábrž vyrovnání určité tělesné indispozise, dosažení rovnosti mezi dětmi. Stejně rodina postupuje, je-li jedno z dětí postiženo na rozumové rovnosti a tomuto dítěti je poskytnuta zvláštní výchovná péče. Ani tato nadměrná péče není darem, nýbrž jen vyrovnáním nedostatku a dosažením potřebné rovnosti.
Co je úkolem rodičů a rodinné péče, to se stává úkolem státních zaměstnanců v lidské společnosit, totiž vyrovnávání nedostatků v rovnosti občanů, péče o jejich obecné blaho. Co nestačí na nižším stupni vypořádat rodina, vypořádá na vyším stupni v rámci zásady subsidiarity stát svými zaměstnanci ve službě společnosti. Proto zásada subsidiarity, zásada tolerance a spravedlnost jsou hlavními direktivami pracovníků ve státním sektoru, tj. parlamentu a vlády, legislativy a exekutivy, všech ministerstev a dalších státních organizací a orgánů, které prostřednictvím svých zaměstnanců slouží občanům státu.
Náš stát prostřednictvím svvých pracovníkú a funkcionářů nám zabezpečuje vnější styk se světovými organizacemi různého druhu, které jsou případně na vyšší vzdělanostní úrovni a od nichž můžeme očekávat účinnou pomoc a radu v mnoha otázkách vedení státu. Tak např. jako členové NATO (North Atlantic Treaty Organization) cítíme se zabezpečeni pred válkami, terorismem a vnějším nebezpzpečím, členství v Evroské Unii nás uschopňuje očekávat a přjímat od této organizace rady a čerpat její účinnou pomoc. S podobným prospěchem se setkáváme od různých světových organizací zdravotního, kuturního, vzdělanostního a výchovného charakteru, dopravy, sportu, turistiky, rekreace a četných jiných, přičemž můžeme počítat i s přijetím duchovních, duševních a společenských potřeb. Tolik o oblastch subsidiarity, kde jsme odkázáni na cizí pomoc.
Pokud se týče našich vnitřních věcí, je tu stát s jeho organizacemi, orgány, úřady, ministerstvy, spolky a společnostmi, se svým nikoli ideálním, nýbrž optimálním systémem pluralitní demokracie ke službě občanů k dispozici. Všechnu tu vnější i vnitřní pomoc a službu zabezpečuje stát svými pracovníky a funkcionáři, na jejichž volbě a výběru tak záleží. Nelze v tomto výčtu interpretace výkonu moci státu jít do podrobností, neboť by to bylo “přinášení sov do Athén”.
Podnikatelé hospodářských společností: Podnikatelům je vlastní ono myšlení, o kterém hovoříme v prvé kapitole této úvahy, totiž myšlení technické, “inženýrské”. Podnikatelé vlastní nějaký hospodářský podnik nebo aspoň se podílejí na větší části takového podniku a tato skutečnost determinuje jejich uvažování. Rentabilita a efektivita podniku je tím “prius”, za čím stále směřuje myšlení podnikatele. Úspěch podniku, jeho moc a síla postavení spočívá na stavu nabídky a poptávky po artiklu, který podnik vyrábí. Podnikatel si uvědomuje, že v zájmu většího výdělku za výrobu musí mít snahu při daném stavu konkurence o pokles výrobních nákladů a zvýšení ceny za prodané zboží. Snížení nákladů bude možná ovlivnitelné monopolním postavením podnikatele, který má přístup ke zrychlení a zlevnění výroby a zefektivnění výrobního procesu, náhradě lidských pracovních sil stroji a propuštěním části pracovníků, někdy i ochuzením kvality vyráběného artiklu. Při zvýšení ceny za výrobek si musí být vědom případné hrozby konkurence a zdražení svého výrobku, i když při tom musí případně počítat se zakalkulovánímn vydané korupce do ceny výrobku. Použití korupce považuje za běžný ekonomický postup podnikání. Veškerá tato úvaha náleží do ekonomického myšlení. Péči o život propuštěných pracovníků podnikatel ovšem ponechá na starosti státu. Především má zájem na tom, aby daně státu nebyly přiíliš na újmu podnikatelům. Toto je zkrácená úvaha podnikatelova myšlení.
Shrnutí.
Položme si nyní otázku, dojde-li k nějaké změně situace, když náš podnikatel vstoupí do nějaké politické strany nebo dokonce ji založí a proč vůbec tento krok učiní a co jej k tomu vede. Uveďme si jednudušší případ, když náš podnikatel jako náruživý milovník footbalového sportu vstoupí do nějakého footbalového klubu, stane se jeho “fandou”, jezdí s ním případně na zápasy, občas klubu pošle nějaké peníze za vyhraný zápas. Jinak zůstává podnikatelem a jeho smýšlení se nemění.
K určikté změně může dojít, stane-li se funkcionářem footbalového klubu, který do dění klubu zasahuje více, má zájem na určitých zápasech a hráčích, na jiných už ne, zavádí po svém způsobu úpravu finančních otázek klubu a to v zájmu ostatních členů vedení nebo proti jejich úmyslu. Buď má v tom úspěch, nebo nikoli. Jeho myšlení se samozřejmě změnilo, stal se vedle svého hlavního podnikání i podnikatelem klubu. Nedošlo všal k žádnému střetu zájmů, neboť podniká stejně ve svém hospodářském podniku jako nově ve svém klubu, i když účel podnikání se změnil a jde o dvojí podnikání. Nejsou tu však nijaké překážky, jedině v tom, že je více zaneprázdněn pro své hlavní povolání.
Podnikatel, který vstupuje do politické strany, je přesvědčen o výhodě v tom, že uvažuje rozumně, protože v tom spatřuje pro sebe i svůj podnik velkou výhodu. Nemůžeme věak vyloučit, že tak činí i bez zájmu o výhodu a stává se tak jen pasivním členem politické strany. Je mu však jasné, že jako aktivní člen politické strany může se podílet na dodávkávh svých výrobků státu, může se ucházet i o funkci ve straně, např. odborného poradce, dostane se do styku s veřejností, s politikou a jejími možnostmi. Proto se plněji v činnosti strany angažuje ve prospěch sebe a svého pdniku. To však zcela mění jeho nový politický stav. Dostává se do sféry moci politické strany, uchází se o obchodní zakázky strany pro stát, které mají mnoho výhod jak finančních, tak v odpovědnosti za plnění smlouvy o dodávce, může uplatnit možnost korupce, vyšší ceny dodamého zboží. Těch výhod je více. Je však otázkou, zda nepřekračuje meze střetu zájmu, když své obchodní zájmy spojuje se zájmy politickými.
Přicházíme však k tomu nejzávažnějšímu v této otázce. Kdybychom se pokusili o co nejkratší vystižení této problematiky, je to především otázka myšlení. Nelze ztotožňovat ekonomické a “inženýrské” uvažování a považovat je za plně rozumové a použitelné pro potřebu státního zřízení a službu občanů, přestože se opírá o různé stereotypy, dalece zaběhané a zažité, které se však liší od rozumového myšlení pro účely státu ve značné míře. Podnikatel nemůže za svůj omyl, který považuje za čistou pravdu. Bylo o tom řečeno již v prvé kapitole této úvahy.
Abychom, si lépe představili rozdíly a důsledky podnikatelova myšlení pro občany státu a stát sám, zamysleme se nad známou “Americkou krizí” v krátkémk exkursu. Z uvedených skutečností si utvoříme obraz, jaké následky by mělo ztotožnění ekonomického myšlenéí pro život státu a pro potřeby občanů.
Exkurs do americké finanční krize: V Americe propukla v r. 2008 vážná finanční a bankovní krize, která napadla i jiné evropské a světové státy. Američtí občané toužili vybudovat si vlastní domky, obrátili se v tisícových počtech na banky s žádostí o peněžní půjčku, což banky zcela vítaly v očekávání velkých výnosů a zisků a půjčky ochotně poskytovaly. Žadatelé o půjčky zdůvodňovali své žádosti znaleckými posudky zcela přehnanými a nedoloženými, došlo k tzv. “subprime” půjčkám, které banky ochotně vyplatily. Žadatelé o půjčku podepsali dlužní úpis, banky jej obratem prodaly za plnou hodnotu a nebyly tedy nijak poškozeny kupci těchto cenných papírů, kteří věřili v plnou hodnotu dlužního úpisu. Zadatelé o půjčku začali se stavbou domku a měli splácet ůroky z půjčky. Když v šak z důvodu nemoci, ztráty zaměstnání nemohli splácet úroky, ztratili rozestavěný domek a zbyly jim dluhy. Za těchto okolností, pokud neplatili úroky, vyšli z toho poměrně dobře jen ztrátou domku, který stavěli na dluh. Jejich “subprime” dlužní úpis se stal zatím předmětem obchodování bank a peněžních ústavů, byl promíchán na trhu cenných papírů s peněžními úvěry kvalitními, byl “sekuritizován”. Nakonec doplatil na celou akci poslední držitel bezcenného úpisu, který mohl vymoci jen rozestavěný domek, neprodejný, poněvadž ceny domků poklesly a domky se staly bezcenné. Došlo k “runu” vlastníků bank, vybírání kapitálu svěřeného bankám, banky ztratily možnost podnikání, došlo k propouštění zaměsnanců podniků, k riziku, bankrotům a nezaměstnanosti. Ekonomové bank nechápali, co se to stalo, vždyť jednali jako kdykoli předtím, udrželi povinnou peněžní reservu 8% půjček, postupovali ”lege artis”, v čem tedy byla ekonomická chyba? To pochopili až později během krize. Zaběhané ekonomické poučky a pravidla přestala platit, selhalo ekonomické a inženýrské myšlení. Ekonomové zapomněli na slova právníka a ekonoma Hayeka, který odsuzoval víru v úspěšnost podnikání socialistického, založného na “vědeckém” základě, poněvadž člověk je schopen znát jen malou část skutečností, které potřebuje k takovému vážnému základu úvahy v podnikání.
Americká krize nám osvětlila podstatu ekonomického smýšlení a jeho nedostatky. Toto myšlení je jen dílčí, i když panuje o něm takové výsostné přesvědčení. A proto se musíme vážně zamyslit nad tvrzením podnikatelů, že jejich účast na tvorbě státní a politické agendy závisí postup, jak v naší zemi vybřednout z dané krizové situace nahrazemím státních činitelů lidmi podnikatelského charakteru. Podnikatel, který je schopen tak efektivně, úspěšně a rentabilně vybudovat svůj podnik, dovede přece stejně úspěšně vést stát a celou lidskou společnost. To je ovšem olmyl těchto podnikatelů, kteří se chtějí zapojit do státní politiky, do vedení a řízení státu a kteří zapomínají na podstatu okolnosti, že takováto náhrada je zhola nemožná. Podstatným účelem práce zaměstnance státu a řízení státních a veřejných záležitostí je především služba státu a občanům. To je pro státní zamstnance primárním zaměřením. U toho je třeba se trochu zastavit. Zamysleme se jen na povinnostech státu při takových příležitostech, jako je například zatopení země v důsledku vodních srážek nebo obsah státních aktivit pro bezpečnost vnitřní i vnější státních občanů, při úpravách světového obchodu a světové politiky, které všechny mají za cíl sloužit občanům a které také musí splnit. Podnikatel ve funkci státního činitele nemá na mysli službu, nýbrž úspěch, efektivitu a rentabilitu svého podniku. Stát má pro svůj účel k dispozici přiměřené prostředky ve svých organizacích, orgánech atd. Podnikatel si je musí od státu vypůjčit, aby za jejijh pomoci zvelebil svůj podnik.
Všimněme si stavu dnešního státního hospodářství, kdy podnikatelé kritizují státní zřízení a domnívají se, že sami by mohli lépe sloužit státu a společnosti než dosavadní zaměstnanci státu, kteří mají za cíl státu a společnosti sloužit. Ale vždyť již za dnešního stavu hospodářští podnikatelé převzali četné úkoly státního řízení, uskutečňují je podle svých představ a podle toho naše hospodářství tak vypadá. Existuje vysoká peněžní zločinnost a korupce, nezdaněné výsledky podnikání jsou podnikateli ukládány k “proprání peněz” a z opatrnosti v různých zemích “daňového ráje” místo toho, aby zůstaly doma k dispozici jako prostředky investic a podnikání a ke snížení nezaměstnanosti, političtí a podnikatelští činitelé se vehementně vrhnou na tvorbu úspor a šetření, škrtali státní výdaje snížením investic a byli nuceni přejít na výdaje prorůstových finančních opatření v zájmu zachování zaměstnanosti, podnikatelé si zajišťují hromadné sdělovací prostředky pro ochranu svých postupů.
A tak přestože by bylo možno a nutno ještě důkladněji probrat tuto celou úvahu pro její závažný obsah, s ohledem na nynější její délku je třeba ji uzavřít. Proto zkráceně konstatujme, že k vůli způsobu ekonomického myšlení a sloužícího charakteru práce státních zaměstnanců ve prospěch lidské společnosti nelze připustit, aby podnikatelé převzali jako členové politických stran práci a péči o státní záležitosti. Takováto výměna pracovníků by znamenala ze strany podnikatelů střet zájmů - místo služby lidské společnosti péče o vlastní podnik.
Jestliže v době opoziční smlouvy odpadla funkce opozice, zbyla tu apoň funkce kritiky hromadných mediálních prostředků. Ale ta také odpadá za nového stavu zvýšeného vstupu podnikatelů do politiky a státního zřízení. Moc státu je pohlcena mocí soukromého kapitálu podnikatelů. Politiští podnikatelé ve slovech kritizují vzrůst korupce, ta však zůstává ve zvýšené míře prostředkem jejich snahy získat výhody pro zvelebení svého podnmiku a růstu moci nových státních činitelů a jejich postavení. Nezdaněné důchody a výnosy státního pdnikání prchají do ciziny a stanou se formou “praní peněz” v zemích “daňového ráje”, místo aby zůstaly doma a podpořily domácí investice a zaměstnanost, hospodářský rozvoj domova. Zbývá tedy jednoznačně potlačení snahy podnikatelů proniknout kapitálově do státního zřízení a nahradit sloužící charakter státních činitelů. Stávající stav by se tím nezlepšil, nýbrž ještě více zhoršil.
Josef Plocek