Následující úvaha je věnována politickému stavu, zvláště podnikatelskému populismu v naší zemi v současné době. Obsah úvahy je určen členům Sdružení křesťanských seniorů ke studiu veřejných záležitostí. Poznatky jsou čerpány z denního tisku, radiových a televizních relací a v případě potřeby ústní projev autora Jiřího Přibáně textu „Česká veřejnost podléhá podnikatelskému populismu“ bude uveden citací a parafrází. Právní problematika bude obsahem prvé části úvahy, druhá část úvahy je určena vlastnímu shrnutí.
Před projednáváním věci je předem třeba upozornit, že východiskový liberalistický ekonomický text se ještě bude opírat o marxistické učení, že ekonomika je základna, zatímco politika je nadstavbou.
Nejen v naší zemi, ale i ve světě jsou známy případy, kdy souzené osoby a jejich obhájci uměle prodlužují soudní jednání. Napadají pak soud za selhávání v projednávání věci a napomáhají v zatajování trestné věci a v normálním chodu justice a právnosti. Dochází tak k vládě bez práva a bez ústavy.
Všichni lidé se rodí jako rovní a svobodní před soudem a schopni sami sobě vládnout. Jenom takováto demokracie se svrchovaností lidu a garantující práva lidu je schopna označení legitimity a ústavnosti, představuje pravou kulturu a využívání nejen logiky a argumentace práva, ale i všech zvyků a tradic. Ústavnost se tvoří v delším průběhu budování státu a staví nejen na platných zákonech a ústavě, ale i na obecně přijímaných pravidlech a konvencích, o kterých ani není třeba hlasovat a přesto jsou závazné pro soudce, obhájce i stíhané občany. Soudci a právní zástupci si nesmí přisvojovat roli osvoboditelů či mstitelů.
V posledních letech byli naši občané zklamáni činností politických stran, které všemožně usilovaly o to, aby se jim dostalo co nejvíce práv, třeba i na úkor jiné státní složky. Jejich překračování pravomoci a dokonce snaha o uskutečnění účinné korupce přispěla k tomu, že naše politické strany ztratily u občanů převážnou část důvěry. Tato ztracená důvěra se přenesla populismem podnikatelské složky státu na výrobní a obchodní části obyvatelstva a občanstva a v tomto špatném stavu státní existence se v současné době nacházíme. Uvědomujeme si, jak nám dnes chybí ona antickým filosofem Aristotelem hlásaná základní ctnost „uvážlivost“, moudrost a jurisprudencia, která vede k respektu k vládě práva.
Uvažme jen, kolik zla natropí v Maďarsku a ve státech, které se k tomu přikloní, slova jejich politického činitele Viktora Orbána, který prohlásil, že „demokracie nemusí být nutně liberální“ a že po období neúspěšného budování liberální demokracie „může následovat éra státu založeného na práci“, myšleno samozřejmě přísně národního, v němž se nelustruje, kdo je Maďar a kdo ne. Naši čeští komentátoři kritiku tohoto projevu šmahem označili za levičáckou „hysterii“ a upnuli se k národnímu státu jako k základnímu politickému fetiši. Text dále konstatuje, že volba je jasná - buď demokracie se všemi ústavními svobodami a právy, anebo autoritářské režimy založené na spojení politické represe s populistickou mobilizací, ať nacionální, náboženskou, ideologickou nebo jakoukoliv jinou. Samozřejmě nelze opomíjet situaci, kdy i demokraticky zvolené vlády nedokážou poskytnout občanům základní životní jistoty, takže jsou legitimní nabytím moci, ale již ne způsobem jejího vykonávání.
Porovnáváme-li jednotlivé evropské země, vidíme, že neexistuje jeden zaručený správný model, jak koncipovat fungování a postavení státních zástupců. V italském systému prokurátor spadá oficiálně pod justici, ale italská společnost v něm spatřuje důležitou část mocenské politiky. V Anglii prokurátor je řízen vládou, ale zároveň generální prokurátor je nezávislý a odpovědný parlamentu a je zárukou, že nedojde k politickému zneužití prokuratur.
Základním požadavkem právního státu je, aby státní zástupce byl chráněn před přímým politickým vlivem a tlakem výkonné státní moci, nebyl podřízen ve své justiční činnosti ministerstvu spravedlnosti a vládě jakožto výsostným orgánům vrcholné státní výkonné moci. Vláda, tj. ministerstvo spravedlnosti, má za úkol spravovat státní zastupitelství, nesmí zasahovat do rozhodování státních zastupitelů a musí k tomu vytvořit organizační podmínky, opatřit a jmenovat stávající státní zástupce, umožnit jejich agendu, opatřit budovy atd. Státní zastupitelství tvoří svým posláním součást justičního systému, třetí suverénní moc ve státě vedle parlamentu, vlády, ministerstev, policejních orgánů atd. Za státním zastupitelstvím nestojí ani armáda, ani vůle lidu, nýbrž zastupitelství naplňuje literu a ducha zákonů země. Státní zástupce není podřízený ministerstvu spravedlnosti, přestože svým movitým i nemovitým majetkem a vybavením pod ně patří.
Je známou skutečností, že jakýkoliv stát, orgán, politická strana, dokonce i církev katolická v minulosti i kterýkoli svaz a činitel mezinárodního společenství vždy usiloval o to, aby si vydobyl určitou suverenitu a moc a nějak si ji zajistil. Byly to i vrcholné orgány jedné a téže vlády, státu apod. Jednak bylo třeba tomu zamezit stálým dohledem a kontrolou, jednak uzákoněním právní dělby práce a kompetence, aby nedocházelo ke kompetenčním sporům mezi jednotlivými ministerstvy a státy a zeměmi. O to se přičinili slavní filosofové Montesquieu (1689-1755) a Locke ( 1632-1704) pro kompetenční okruh ministerstev.
Česká republika má, pokud vím, dva takovéto nedostatky nedořešené. Státní zastupitelství jako orgán vymezený obsahem své činnosti do okruhu soudnictví je přiděleno do sféry státního výkonu práva jako všechna ministerstva i vláda. Proti tomu vystupoval nesčetněkrát slavný zemřelý profesor práva Vojtěch Cepl. Není to ještě tak dávno, co se ve věci mylného zařazení státních zástupců pod ministerstvo spravedlnosti ve smyslu shora uvedeném sporovali ministryně spravedlnosti Válková a Hlavní státní zástupce Zeman, což svědčí o tom, že toto mylné zařazení je dosud živé.
Druhou potíží oblasti teorie práva je nevhodně vymezený obsah funkce Poslanecké sněmovny, na což upozornil již právník, filosof, politolog a ekonom Hayek. Poslanecká sněmovna je teoreticky orgán legislativní, vydávající zákony. Tyto zákony s charakterem legislativním jsou dlouhodobého trvání platnosti do budoucnosti, Zákon ústavní a Řád státu, zákony týkající se listů svobody, ideje, identity, ideologie, práva, právního státu a jeho zřízení, geografického vymezení země, státní měny, řeči a příslušnosti, ustanovení vah a měrných jednotek, vztahu k jiným státům a společenským formám atd. Jde o právní zákony velké závažnosti a platnosti, koncipované odborníky práva a jazyka.
Poslanecká sněmovna uzákoňuje právní ustanovení menšího dosahu a významu než legislativního, které se týkají místních a aktuálních otázek pro potřebu vlády země, které by ani nemusely mít charakter zákona.
Poněvadž vysoce odborné legislativní normy vyžadují vynaložení práce větších právních specialistů, domnívá se Hayek, že by vydávání těchto uvedených dvou právních norem nemělo být svěřováno jen jednomu orgánu.
Čeští politici, zvláště za éry opoziční smlouvy, podvodné, zločinné a zcela oponující a vyřazující působnost opozice a činnost demokratického systému vlády, nebyli spokojeni s výkonem funkcí pražských státních zástupců Rampuly a Grygárka, kteří se podíleli na zločinnosti ve státě a na vzrůstu korupcí. Trestný čin korupce je obtížně prokazatelný, podléhají mu svou odpovědností jak poskytovatel, tak i příjemce korupce, kteří se domluví, korupci striktně popírají, a částky korupce prohlašují za odměny za vykonanou konsultační činnost, třebaže tuto tvrzenou konsultační činnost ani neprokazují. Ale za stavu, kdy organizovaný zločin korupce prorostl do celého státního zřízení, do všech jeho složek a orgánů, zatloukání korupcí se dařilo, neboť na této činnost se podíleli politici, poslanci, politické strany, soudy, státní zástupci, policie i hromadné sdělovací prostředky. Byla vyřazena jakákoliv opozice, kontrola a důvěra občanstva.
V té době vynikl na Moravě předák KDU-ČSL Jiří Čunek, který měl takovou důvěru a oblibu ve svém volebním obvodu, že zvítězil již v prvém kole voleb. Byl obviněn z korupce, několikrát vyšetřován, nikdy se mu nic neprokázalo, a přesto jeho jméno figurovalo ve všech hromadných sdělovacích prostředcích, televizi, rozhlase, novinách, různém tisku. Karel Schwarzenberg byl přesvědčen, že Čunek se dopustil korupce a objednal v Americe u nějaké firmy nákladný audit na tuto kausu Čunek. Nikdy však nepodal zprávu o výsledku auditu. Buď audit byl negativní, nebo nemohl vést k soudnímu řízení proti Čunkovi pro nedostatek důkazů, anebo Čunek korupci nespáchal. Mrzí mne to na Schwarzenberga, že neprozradil výsledek auditu.
Článek uvádí, že čeští politici namítají, že chtějí mít státní zastupitelství pod kontrolou, aby nedocházelo k selhání Rampuly, Grygárka a Vesecké a k zametání kauz pod koberec, ke kontrarevoluci, kterou vede Unie obhájců České republiky. Tito obhájci vystupují v konkrétních prominentních kauzách, kde se otevřeně mimo soudní síně konfrontují se státními zástupci coby druhou stranou trestního procesu. Justice je do jisté míry výsledkem tlaku různých zájmových lobbistických skupin. Ještě nedávno existoval návrh politiků, aby se státní zastupitelství obsazovala podle výsledků voleb. Určitě je však nutné postavit se proti současným pokusům změnit definici demokracie, aby v ní namísto práv a svobod měla hlavní legitimizační roli práce a národ. S překvapením zjišťujeme, jak slabé jsou kořeny liberální a ústavní demokracie ve střední Evropě a jak snadno zde lze oživit staré nacionalismy a etnickou nesnášenlivost.
Maďarský Premiér Orbán prohlásil, že liberální demokracie selhala a je třeba se inspirovat u autoritářských režimů. Vidíme, že politické hodnoty svobody, demokracie a vlády práva jsou i u nás mnohem ohroženější, než přiznáváme.
V České republice spíš prožíváme ještě jakési pozdní opojení z anti-politiky, s jakou přišla různá hnutí rozhořčených občanů včetně dosud nejúspěšnějšího hnutí ANO, které je v dnešní koaliční vládě a těší se značné popularitě. Původně extrémní vymezení se proti politice muselo ANO rychle vyměnit za klasické podílení se na vládní moci, takže dnes jsme svědky zvláštní koexistence klasických stran ČSSD a KDU-ČSL, které jsou oslabené obecnou nedůvěrou občanů vůči politickým stranám, a hnutí ANO, které naopak slibuje řídit politiku jako byznys. To je schizofrenická situace, která se časem buď promění v ještě hlubší krizi politických stran a jejich nahrazením populistickými hnutími různých barev a názorů, nebo naopak přispěje k jejich vnitřní obrodě, což by bylo jen žádoucí.
Dřívější zdiskreditovaní politici kandidovali v posledních komunálních volbách a počítali s tím, že voliči již zapomněli na jejich předchozí politickou práci. Komunální volby proto povedou k dalšímu oslabení postavení politických stran. Potíž je v tom, že byznys sice užívá postup konkurence, ale neuznává rozdíl mezi vládou a opozicí, takže mu vyhovují všechny způsoby a formy opozičních smluv na regionální a místní úrovni, ale i celostátní úrovni. V tom je ovšem rozdíl mezi hospodářstvím a politikou, která ve formě demokracie nemůže existovat bez názorové plurality. Státní a polostátní zakázky jsou výhodou pro podnikatelství, poněvadž tržní ekonomika je nahrazena zákonem loyality a prostou reprodukcí moci. Není třeba moc rozšiřovat, stačí ji jen udržovat, aby se dostávala k ekonomickým zdrojům. Ale tento zdroj je v dnešní ekonomice České republiky obtížnější a je třeba, aby se dnešní skupiny podnikatelů ke zdrojům dostaly.
Babišův model vychází z hesla, že budou řídit stát stejně jako hospodářský podnik, stejně hospodářsky úspěšně, nehledě na nějaké hodnoty, včetně liberálních, demokratických a jiných. Pravidla si budou volit a určovat podnikatelé sami. Ale to může být nebezpečím pro stát?
Babiš sám přiznal, že vidí, že podnikat hospodářsky a řídit stát není totéž. Dosud však řídí stát jako podnik. A bude zajímavé, jak ANO bude postupovat, aby si uchovalo oblibu a vliv obyvatelstva a moc i přízeň voličů. Rozčarování z neschopnosti politických stran řádně vládnout a zkorumpovanosti jejich elit vede však paradoxně k očarování občanů kouzlem úspěšných podnikatelů, kteří stále hlouběji vstupují do politiky. Jsme tak svědky zvláštní formy podnikatelského populismu, který se v českých zemích začíná čím dál více zabydlovat, ale který ohrožuje fungování ústavní demokracie zrovna tak jako například populismus nacionální.
Každá politika vyvolává napětí mezi soukromými a veřejnými zájmy a statky a spatřujeme, jak i veřejnost podléhá svůdné představě, že privatizovat lze i samotnou politiku a že obchodní úspěch paradoxně poskytuje vůdcům těchto anti-politických hnutí také politickou legitimitu. A mnoha lidem vůbec nevadí, že mezi soukromými zájmy těchto obchodníků a jejich veřejným politickým působením často existuje zřejmý střet zájmů. Tito vůdci nabízejí „stát založený na práci“, i když se většinou odvolávají na fetiš nestranického manažerismu a nezaštiťují se národním blahem a zatím nevyvolávají nebezpečí pocitu existenciálního ohrožení národa.
Je tu snaha obnovit primát politiky a oslabit primát ekonomiky, poněvadž jen tato cesta pomůže obnovit rovnováhu mezi veřejnými a soukromými zájmy. Je třeba se zbavit marxistické představy, že ekonomika je základna, zatímco politika je její nadstavba, kterou přejali ekonomičtí neoliberálové. Politické problémy mají politická a ne obchodně – manažerská řešení. Andrej Babiš a jiní byznysmeni jsou nebezpeční právě tím, jak ze svých obchodních firem vytvořili nástroje na získání politické moci. Dochází k rušení důležitých rozdílů mezi ekonomickou logikou zisku, politickou logikou moci a s ní spojené odpovědnosti, ale i mediální logikou volného toku informací. Je třeba obnovit rovnováhu mezi fungováním hospodářské politiky, médií, ale i práva a dalších oblastí společenského života. Především se ukázalo, že Česká republika není výjimka v současné evropské politice, ve které se z nejrůznějších důvodů, ale přesto obecně zvedá vlna protestního populismu a dochází k oslabování tradičních stran.
Vítězství hnutí ANO a dalších nezávislých a mnohdy lokálně protestních hnutí v komunálních volbách tak jen potvrdilo, jak silná je nejen pasivní nedůvěřivost, ale i aktivní revolta dnešních českých voličů proti zavedeným politickým stranám. Současně s tím se ukázalo, jak oslabené jsou politické strany v dnešní české politice. Nezapomínejme, že tato silná vlna někdy oprávněného občanského hněvu manažerskou anti-politikou trvá velmi krátce a například hnutí ANO, katapultované v posledním roce demokratickými volbami do všech rovin české politiky, čeká velká transformace z protestního hnutí na mocenskou organizaci.
Česká republika dnes prochází mocenskou transformací, ve které se rozhodne o tom, kdo v této zemi bude vládnout a jakou formou a zda systém stranické demokracie bude vystřídán nějakým systémem manažerského vůdcovství posilovaného mediálním charismatem.
Souhrn.
Tento článek, tato stať jako odborné pojednání je velmi poučné o našem aktuálním stavu země. Informuje nás jednak o tom, co se u nás děje v naší společnosti, ale naznačuje i prognózu do budoucnosti.
Dozvídáme se o tom, jak účastníci a zvláště obhájci delikventů vynakládají snahu o prodloužení trestního procesu, soudního řízení, aby opatřili co nejvíce relevantních svědectví a důkazů pro klienty. Při soudních procesech pozorujeme, jak někteří soudci jsou pozorní a benevolentní k jedněm vysoce postaveným delikventům, zatímco ty níže hodnocené ponechávají v menší pozornosti.
Jsme svědky toho, jak upadla důvěra a soudnost vůči politickým stranám, které ve svých politických výkonech a výsledcích značně poklesly. Neuspokojuje maďarský premiér Victor Orbán, který touží po tom „koncipovat a založit politickou stranu na práci“, odmítá demokracii a přiklání se k autoritativním režimům a přímým volbám.
České státní zastupitelství, spadající do oblasti soudnictví, je začleněno do státního výkonu práva chybně, na což již kdysi upozornil filosof, právník a politolog Hayek, neexistuje v našem státě dostatečná kontrola řízení státu, ústava státu a Řád státu. Konstituování „opoziční smlouvy“, za něž nesli a nesou ještě dnes odpovědnost Václav Klaus a Miloš Zeman, vykazuje své stopy. Prorůstání organizovaného zločinu a vysoký stupeň korupce postihlo a stále postihuje naši zemi v široké míře.
Dnes již by měla defininitivně vymizet z právní historie našeho státu „kausa Čunek“, křivda křivě obviněného lidoveckého senátora Jiřího Čunka, který byl po dlouhou dobu vláčen společností jako pachatel korupce, až jej nakonec vysvobodila Hlavní státní zástupkyně Vesecká, která znala všechny relevantní policejní a soudní spisy, zjistila jeho nevinu a postarala se o jeho propuštění. Prvotní kausa Čunek tak ztratila svou podstatu, ale obživla ve stejnojmenné kauze představující mafiální spojení některých členů státního zastupitelství a soudů, které mezi sebou si vyřizovali své vlastní účty pod touto soudní značkou.
Je také třeba se vážně zamyslit nad tím, kdy a jakým způsobem hrozí „střet zájmů“, že je nutno věnovat větší pozornost vážnějším, „indiciím“, tomu, že kdysi ekonomika plnila funkci „služky“ politiky a dnes za vlády přemíry ekonomiky politika musí sloužit ekonomice, že při změně vlády noví ministři rychle vyměňují své zástupce ministra, kteří nejsou členy strany ministra, třebaže jsou v oboru dobře zapracováni.
Josef Plocek