President Masaryk pronesl po svém návratu z Ameriky a po příjezdu do nově zrozené Československé republiky v Táboře tato slova: „Tábor je náš program“. Není mně znám celý kontext, do něhož tato slova zapadala, údajně se jednalo o kratší výrok pronesený při jeho uvítání v městě Táboře, a proto se nemohu plně odpovědně a s konečnou platností vyjádřit k obsahu tohoto výroku. Slova však jsou tu, nedají se již smazat, ať už by jejich souvislost a smysl byly jakékoliv, není pochyby o tom, že Masaryk zde při této příležitosti nepromluvil vůbec jako historik a patrně ani ne jako státník a politik a že se pravděpodobně tak trochu „uřekl“. Co tomuto jeho prohlášení říká historie?
1. Je nesporné, že v hesle „Tábor je náš program“ je město Tábor bráno v přeneseném smyslu, že není myšleno město samé, nýbrž že se zde vychází z ideje či idejí, které toto město reprezentovalo, a to v době husitských válek v naší zemi. Nejde tedy o pojem topografický, nýbrž o pojem z oblasti životního názoru, státní koncepce, náboženství, morálky, sociálního zaměření, politiky, hospodářského zřízení, filosofie atd. Tábor nám v tomto smyslu představuje určitý politický, hospodářský, sociální a nábožensko-mravní směr a nikoliv seskupení budov a lidí na daném vymezeném a omezeném místě v daném čase.
Mluvíme-li však o Táboře v tomto přeneseném smyslu a chápeme-li Tábor jako určitou myšlenkovou náplň doby husitských válek, tj. doby v letech 1419 – 1436, pak nesmíme zapomenout, že i během této z hlediska historie poměrně krátké doby došlo v samotném Táboře k mnoha změnám této myšlenkové náplně, takže náš Tábor se měnil a nepředstavoval v uvedené době jednotný myšlenkový směr. Toto nám dokazuje nejen Pekař ve svém spise „Žižka“, nýbrž to plyne i ze studií ostatních historiků včetně Palackého a Tomka. Tak jako celá husitská idea je reprezentována i jednotným učením Husovým, i názorovou rozmanitostí a bratrovražednými „Lipany, tak i husitská idea Tábora zahrnuje celou paletu názorů a přesvědčení od revolučně a nábožensko-mravně vyhraněného vybudování táborské ideje až po roztříštěnost a rozpad této ideje.
Musíme proto Masarykovi položit otázku, který Tábor je náš program. Je to revolučně vojenský Tábor Žižkův po odchodu pravověrných husitů z Plzně a po vybudování opevněného tábora později nazvaného Tábor? Je to Tábor nesený přesvědčením chiliastickým a adamitským? Je to Tábor představující náboženskou nesmiřitelnost a neústupnost Husitů druhu Želivského? Je to Tábor určitého sociálního a majetkového zaměření a uspořádání, představující nejen realizaci komunistické ideje sociální rovnosti, nýbrž i realitu lapků, záškodníků, lupičů, vrahů a ničitelů? Je to Tábor opuštěný Žižkou a nově vybudovaný v Hradci Králové? Je to Tábor sirotků či Tábor Pražanů?
Na tyto otázky nám Masaryk nedává svou odpověď a není nám proto známo, které vůdčí ideje měl na mysli, když vyslovil své politické heslo.
2. Idea Tábora má nadevší pochybnost v prvé řadě charakter náboženský, jak ani jinak být nemohlo v 15. století v naší části Evropy. Proto také by mělo být samozřejmé, že heslo Tábor je náš program by rovněž mělo mít tento náboženský obsah. Je však otázkou, zda v době zrození tohoto hesla byl správně chápán tento náboženský obsah minulosti a co z tohoto odkazu naše první republika hodlala do našeho programu převzít. Historie husitských válek a údobí počátečních let naší první republiky totiž vykazuje určitý rozdíl a nedůslednost v nazírání.
Historickou skutečností je, že Husité se nikdy nepovažovali za kacíře, nikdy se nechtěli odtrhnout od církve katolické, vždy se považovali za katolíky, za dobré katolíky, ba za katolíky lepší než byli ostatní. Husité stále volali po možnosti disputace, ve které by obhájili pravost a pravdivost svého tvrzení a když se jim toto náboženské učené hádání umožnilo na koncilu basilejském v r. 1432, byli svědky toho, jak členové koncilu s nimi jednají jako rovný s rovným, jako s věrnými syny církve. Husitství nepředstavovalo odtržení od Církve jako zrození církve anglikánské, luterské, kalvínské apod., nýbrž měl to být očistný proces Církve katolické, podniknutý uvnitř církve katolické. Takto to potvrdila historie a toto by také měl být obsah programu Tábora.
Po skončení prvé světové války došlo v naší zemi k masovému odpadu od Církve katolické podle hesla „Pryč od Říma“ a k vytvoření církve československé, která v krátké době dosáhla údajně počtu 1 milionu duší. Potomci a následovníci husitů se tak zříkají katolictví, vytvářejí vedle Církve katolické a proti ní církev novou, přičemž se odvolávají na ideje středověkého husitského hnutí, na ideje Tábora. Zatímco středověcí Husité bojovali ze všech sil o to, aby byli uznáni za pravé a lepší katolíky, novodobí husité chtějí mít s katolictvím společný jen obecný křesťanský původ a jen obecné křesťanství vykládané v duchu moderním.
Vycházel-li tedy Masaryk z náboženského aspektu pojmu Tábor a dával-li tento náboženský odkaz minulosti do politického programu v našem státě, jak mohl nevidět, že se nedrží středověké ideje Tábora a v praxi realizuje ideu nekatolickou, protikatolickou, ideu cizí středověkému Táboru. Masaryk musel vidět křiklavý rozdíl mezi náboženskou opravdovostí středověku, dosahující až náboženského fanatismu, nesmiřitelností a krutostí a mezi novodobým ateismem, indiferentností, náboženskou vlažností až lhostejností. Musel vidět, že realizace programu Tábora je naprostý odklon od idejí středověkého Tábora, od přesvědčení tehdejšího Tábora.
Husitský Tábor však po stránce náboženské měl další odnože, které v kladném či záporném ohledu ztělesňovaly náboženskou ideu Tábora. Šlo o vlivy tehdejšího chiliasmu, o hnutí adamitské a valdenské. Také tato hnutí náleží v tom či onom smyslu, třebas dočasně a v omezené míře, do obsahového pojmu Tábora.
Je nepochybné, že nám Žižka spolu se svými nejvěrnějšími, se kterými opustil Plzeň a založil nově Tábor, byl prolnut myšlenkou chiliastickou, myšlenkou na blízký konec světa. Dokladem tohoto chiliasmu je okolnost, že tato poměrně málo početná hrstka Božích bojovníků a jejich rodin, odcházející z Plzně, spálila všechen ten světský balast, který by ji zdržoval na její cestě za jejím posláním, všechny ty zbytečnosti a marnivosti denního života, takže do Tábora přicházejí lidé skromní, pohrdající majetkem, osvobození od majetkového břemene. Nač takovéto břemeno, očekáváme-li blízký a definitivní příchod Krista na svět? Dalším důkazem chiliasmu jsou stálé volání a stálé hlasy proti Antikristu, proti té bytosti, která se zrodí ve světě na samém konci existence světa.
Má být tedy podle Masaryka i tento nereálný a zbloudilý chiliasmus, existující ve středověkém Táboře, naším novodobým politickým programem?
Negativní stránkou středověkého Tábora byly po stránce náboženské také vlivy stoupenců valdenských a adamitů. Z historie víme, že sám Žižka neúprosně a nesmiřitelně bojoval s adamity a nařizoval jejich fyzickou likvidaci. Tyto adamity a valdenské nelze však vymazat z pojmu středověkého Tábora, i když z tohoto pojmu zahrnují jen menší část a i když byli považováni za prvek negativní, stejně jako nelze z Tábora vymazat ani hnutí pikartské popírající transcendenci ve svátosti oltářní, kteréžto hnutí bylo rovněž Žižkou potíráno. Mají se i tato náboženská hnutí stát poměrnou částí našeho novodobého programu Tábor?
3. Masaryk je pro nás zářným příkladem a vzorem opravdového demokrata a mohli bychom se proto domnívat, že ideu demokracie viděl zosobněnou ve středověkém Táboře a že chtěl tuto demokratickou ideu promítnout a zakotvit do novodobého programu Tábor. Pokud Masaryk usiloval o realizaci demokracie v našem státě, jeho snahy jsou veskrze chvalitebné, avšak mýlil se velice v tom ohledu, že se domníval, že oživuje nějakou starou ideu středověkého demokratického Tábora. Již Pekař ve svém Žižkovi fundovaně osvětlil omyly Palackého a Tomka, tj. omyly historiků, kteří svými historickými znalostmi převyšovali Masaryka a kteří patrně ovlivnili i jeho myšlení pokud se týče přesvědčení, že idea Tábora zahrnuje také ideu demokratickou.
Skutečností je, že husitství v pojetí Žižkově a tedy v pojetí starého Tábora se nestaví nijak odmítavě proti šlechticům a zemanům a neprosazuje demokracii potlačováním šlechty vyšší i nižší. Sám Žižka pocházel ze zemanského rodu a byl velmi úzce spřátelen s vdovou po panu Orlíka. Skutečností je, že v čele Husitů, ať už táborských, pražských či orebských (hradeckých), byli četní šlechtici či zemané, jako Čeněk z Vartenberka, Hynek Krušina z Lichtenberka, Viktorin z Kunštátu, Jan Roháč z Dubé. Za pravého demokrata a stoupence demokracie by bylo možno považovat jen kněze Jana Želivského, vůdce pražského lidu a pražské lůzy. Pekař ve svém Žižkovi píše: „Ale nemáme právo vyhlašovat boje Žižkovy za hlas principu demokracie proti aristokracii nebo feudalismu - nic takového v úmyslech Žižkových nebylo, meč jeho není obrácen proti pánům jako takovým, nýbrž potírá prostě nepřátele jeho programu, bez rozdílu, šlo-li o urozeného pána, rytíře, měšťana nebo sedláka stojícího v táboře protivném. Jen okolnost, že to byli, jak přirozeno, především páni, kteří proti němu hájili věci Zikmundovy a někdy i program husitské Prahy, mohla vzbudit zdání, jakoby boj Žižkův proti panstvu byl povahy zásadní.“
Měl-li tedy být Tábor Masarykovi programem, pak by nemohl být programem ve směru větší demokracie.
4. V současné době se spojuje s obsahem pojmu středověkého husitského Tábora ve značné míře prvek sociální rovnosti, socialismu, ba i komunismu, třebaže tyto myšlenkové konstrukce odporují skutečnosti. Ale i v době Masarykově byla zdůrazňována příkladnost bratrského spolužití husitské komunity v Táboře, bylo mluveno o zrušení soukromého vlastnictví a zavedení společenského vlastnictví v této komunitě. Měl snad Tábor dát do politického programu naší země po prvé světové válce právě tuto vyšší sociální spravedlnost a rovnost? Je pochybné, že by se Masaryk jako vědec, sociolog a autor „Sociální otázky“ dopustil toho omylu, že by směšoval dohromady socialismus a ideu Tábora?
Jednak pojem „pokrokových tradic husitského hnutí“ je pojmem novějším a teprve doba po druhé světové válce v naší zemi zdůrazňuje sociální stránku husitského hnutí, zatímco doby dřívější s tímto hnutím spojovaly především stránku náboženskou, národní, demokratickou, revoluční, vojenskou aj. Jednak odklon od soukromovlastnické sféry ve společenství táborském se dá vysvětlit také vlivem chiliasmu, valdenských myšlenek a vojenského táborového života. Očekávám-li s jistotou blízký konec světa, odvádí mne tato myšlenka od přílišného lpění na životě a na majetku, neshromažďuji pozemské statky, nezaopatřuji své potomstvo vezdejšími statky a upravuji své hodnocení in specie aeternitatis. Stoupenci valdenského hnutí před svým rebelským odpadem od církevních autorit začali tím, že potírali vlastnictví, hlásali chudobu, prodávali své statky a výtěžek věnovali charitativním účelům a teprve později se stávali náboženskými heretiky. Konečně vojenský způsob života vedl k tomu, že tito bojovníci ve svém táboře i na válečných výpravách omezovali své osobní potřeby na minimum, neschraňovali válečnou kořist a ničili ji. To bylo ovšem v počáteční době Tábora, kdy ještě tito boží bojovníci nepřišli na to, že člověk se může uživit nejen prací, nýbrž i bojem, loupením, záškodnickou válkou a že tento způsob obživy je mnohem zábavnější a plodnější než život práce.
S ohledem na slova shora uvedená nebyla to tedy otázka sociální rovnosti a spravedlnosti, která činila ideu Tábora politickým programem naší první republiky.
5. Husitské hnutí a Tábor nepochybně jsou příkladem revoluce, jejíž charakteristické duchovní znaky nesou. Je tu šílení chilialistické, vášeň ničit, bořit, vraždit, počáteční opojení a pozdější vystřízlivění, přesvědčení o špatnosti ostatního světa a o Božím zmocnění zjednat nápravu jeho jménem. Je však nejvýše pochybné, že by právě Masaryk chtěl dát našemu nově se rodícímu a osamostatněnému státu do programu revoluci.
Masaryk byl demokrat, liberál, tolerantní člověk a byl dalek revoluce a revolučních praktik. Je sice pravdou, že ve světové revoluci, kterémužto problému věnoval velké a obsáhlé dílo, viděl do značné míry tu její stránku nekrvavou, avšak nešel by tak daleko, aby i tuto nekrvavou a nenásilnou revoluci dal do vínku nové naší republiky. Proto můžeme mít jistotu, že v tomto revolučním smyslu nechával Tábor jako vzor pro naši politiku.
6. Tábor však také představoval vojenské hradiště, vojenský tábor. Můžeme však klidně vypustit ze svých představ nějaký Masarykův záměr zřídit v naší zemi vojenskou diktaturu, vojenský stát, stát zaměřený na expansi, dobývání apod. Člověk, který považoval demokracii za diskusi a pro nějž jedině demokratická forma byla přijatelná, nemohl změnit svou vnitřní přirozenost a nemohl inklinovat k vojenskému programu. Proto musíme také odmítnout myšlenku, že by vojenská stránka Tábora byla Masarykem pojata do programu státu.
7. Středověký Žižkův Tábor do sebe zahrnoval však také řadu negativních stránek, o jejichž zápornosti a nepřijatelnosti není u charakterních a rozumných lidí nejmenších pochyb. Tábor Žižkův představoval neúprosnost, nesmiřitelnost, krutost. Tento Tábor znamenal krádeže, loupeže, vraždění, ničení, plýtvání. Žižkův Tábor byl také městem lapků, lupičů, žhářů, vrahů, bořitelů, ničitelů kulturních památek a kulturních výdobytků. Není pochyb o tom, že mravnímu velikánovi Masarykovi nemohly všechny tyto negativní stránky Tábora imponovat a že nemohly být považovány za program našeho státu.
8. Shrneme-li tedy to, co bylo shora uvedeno, není jasno, který Tábor měl Masaryk na mysli, když ideu Tábora bral za státní a politický program po prvé světové válce v naší republice. Vůdčí ideou se nestala a nemohla stát v prvé republice náboženská, demokratická, sociální, revoluční, vojenská či jiná idea středověkého Tábora, Žižkův Tábor se nestal a nemohl stát naším programem. Masaryk se tedy „uřekl“, zmýlil. Při tomto uřeknutí či přestřelení můžeme exkulpovat Masaryka-nehistorika, můžeme nepřesnost projevu prominout Masaryku-politiku, neboť politik někdy v zájmu sledovaného cíle může prohodit cokoli, co momentálně přináší úspěch. Avšak na Masaryka vědce, státníka a mravního velikána, a tím vším Masaryk byl, musíme vzít přísnější měřítko. Avšak, z druhé strany, co znamená těchto několik mylných slov proti té řadě slov a činů, kterých byl Masaryk autorem a které mu zaručily a potvrdily jeho prvenství. Copak se na jevišti někdy neuřekl Vojan, copak velký Caruso někdy nezazpíval ani jeden falešný tón?
Josef Plocek