Dějiny poznávají světové pohyby. Kde panuje příliš uniformismu, vládne si také přání na změnu, rozlišení, odpor.

          Amerika nemá chuť více hrát světového policistu. Barack Obama neprosazuje to ještě jako George W. Bush „za hlavní úkol zbavit ostrosti, jde-li o to, větší nebo menší konflikty“. Deník „Frankfurter Allgemeine“ dokonce pozoruje „úpadek supermocnosti“. Sotva jsme zaznamenali nějaké vážné slovo z Washingtonu. U syrského konfliktu se Bílý dům drží co nejvíce „mimo“.

          S Iránem a s jeho atomární ctižádostí byl uzavřen běžný dočasný mír, druh „uklidňující dohody“, který ovšem zneklidňuje tak hluboce Izrael. V Libyi nevykazují Spojené státy po porážce Kaddafiho už žádný zájem na zásahu, třebaže tam zástupce al-Qaidy a spolurivalizujícího kmenového klanového vůdce pronikl do prázdného prostoru.

          FAZ poukazuje na dotazy renomovaného washingtonského institutu na zkoumání mínění Pew Research Center, který rovněž přinesl „mnohá čarovná“ a „stejně realistická hodnocení“. Podle toho je více než každý druhý dotázaný Američan přesvědčen o tom, že dnes USA hraje méně důležitou úlohu ve světě než ještě před deseti lety. „Lidé zatratili chuť na světovou politiku všudypřítomnosti a všemoci. Znají bilanci irácké intervence a afgánského nasazení“. Vláda – tolik běžné široce přesvědčené mínění – se má starat o vlastní vnitřní záležitosti a dát prsty pryč od zahraničních politických záležitostí, které vždy ústily do zkázy. Proti národnímu ohrožení, terorismu, cyberkriminalitě (cyberkriminalita = kriminalita na bázi počítačových údajů) nebo šíření masových zničujících prostředků je třeba sice dále energicky postupovat, „ale jinde bojovat proti chudobě a podporovat demokracii? Nikoli. Děkuji!“

          Po studené válce a po radikálně islámských útocích na Světové obchodní centrum a na Pentagon převládá šířící se vystřízlivění, únava, nálada izolacionismu. Ty časy jsou předem pryč, kdy Amerika věřila, že může určovat balance a zákony na zemském okruhu. Američtí občané chtějí zachovat své přednostní postavení jako globální dolaroví hráči. Světový obchod ano, světová politika ne?

          Rozporné snahy nedají se redukovat na takovém jednoduchém vzorku, když také Rusko a Čína se pokoušejí uvést do hry svůj zájem. Peking navázal na sebe přes plížící se ekonomický imperialismus celé africké regiony, přislíbil jim pokrok a rozvoj, především v agrárním sektoru a v oblasti surovin.

          Místo demokracie: al-Qaida. Příslibům velkých ideologií sjednocením politiky, hospodářství, kultury a člověka, že přivedou lidstvo do ráje, věří však přemýšliví lidé méně. Po krátkém období snění o „jednom“ světě, který nezřídka byl potvrzen ve znamení vládnoucího americko-evropského univerzalismu, rozšiřuje se skepse, dokonce odpor. Nový světový řád, v němž by všichni měli být stejní, neexistuje, ani nemůže a nemá existovat. Zvláště patrná je snaha islámu, který chce vytvořit „kontrastní společnost“ jako možnou alternativu k západnímu modelu nemorálnosti, laxismu, libertinismu a relativismu. Ale také početné střední mocnosti chtějí bez poručnictví hrát roli na světovém jevišti pod vlastní režií.

          Zklamání z historických mocenských nároků liberalismu amerického i evropského ražení a neméně „světový komunismus“ se svými fantasiemi blaha skrze podřízenost pod „diktaturu proletariátu“ má hluboké základy. USA přes početné intervence v Karibiku a v latinské Americe z obavy před marxistickou světovou revolucí vždycky uváděly do moci tyrany, držely je a tak „dialekticky“ právě blokovaly, rušily propagovanou demokratizaci. Militarističtí dobrodruzi v Somalii, Afganistánu nebo Iraku, kteří měli bojovat proti extrémistickému islámu, vytvářeli pravý opak: dynamizované rozšíření al-Qaida a její smýšlející deriváty ve všech asijských a afrických regionech.

          V Evropě naproti tomu roste mnohá nespokojenost proti arogantnímu smýšlení vlády volně se rozvíjejícího kapitalismu, liberalistického sekularismu, které oba leží blízko tomu převést celý svět do říše svobody jako i moci učinit šťastnými jedince v co největším možném počtu, jen když je necháme všemožně působit bez překážek. Tento totalitární nárok dosahuje až tak daleko do osobních postojů a životních stylů, dokonce až do sexuálních vztahů, a vytváří paradoxně monopolně řízenou touhu po konsumním chování až po odstranění toho náboženského z veřejného vnímání.

          A přece nejsou všichni lidé o tom přesvědčeni, že na panujícím americko-evropském bytí se musí uzdravit celý svět. Nikoli všichni chtějí být stejní stejným způsobem. Svoboda je něco od základu jiného než pouhý nenucený přístup. Zahrnuje rozdíl, diferenci.

          „Bruselská“- skepse: To je důvod, proč například ortodoxní církevv Putinově autokraticky ovládaném Rusku s jeho přísným tradičním postojem v etických a nacionálně-kulturních otázkách v národě zcela nalezne odezvu, třebaže skutečná živá morálka od té tvrzené se odlišuje. Že televizní obrazyo protestech z Kijeva oproti moskevskému režimu prostředkovaly dojem, že Ukrajinci pociťovali vesměs touhu po Evropě a chtěli by nejraději se řadit kolem dnes jako hvězdy oblíbeného světového boxu mistra Vutali Klitschko, není právě tak celou pravdou. Směr na Rusko orientované ukrajinské obyvatelstvo chápe zcela jinak a nikoli všem je Julie Timošenková svatá. Dokonce uvnitřEvropské unie získávají regionální snahy na více samostatnosti na významu proti přílišnému vměšování a centralismu od Bruselu. Někdejší jednotící vize se drolí silněji s každým rozšířením EU zaměřeným na dávno už ne pouze podprahový odpor stabilních menšin proti EURU. Tím se spojuje nechuť náboženských lidí, že jeden životní model, federovaný, reálně politicky rozšiřovaný, sekularisticko-laicistický, má všude určovat právo a zákon oblasti spolku EU zvláště proti křesťanským pojetím mravnosti a práva na život.

          Odvážní Chorvaté si nově dovolili přes hubování zdejších aktivistů hlavního směru povstání proti homosexuálnímu manželství a požadovali v referendu, aby bylo uzákoněno ústavně jediné pravé, správné manželství. Překvapivě rebelovali ve vyloženě liberální laicistické Francii statisíce proti politicko-sociálnímu oslabení manželství jako „vedoucí kultuře“, mezi nimi překvapivě mnozí intelektuálové. Ve Španělsku se pokouší nová vláda omezit současné zákonodárství potratu skrze reformu reformy. V Uhrách nebo v Polsku by chtěla značná část obyvatelstva to nacionální spatřovat silnější.

          Kritika kapitalismu z Říma: To naráží v naší zemi na neporozumění a protest. Ale svoboda míní, že jiní smějí být jiní, i když se to někomu nelíbí. Možná že Evropa, možná Amerika ve svém zcela dobře míněném kulturně politickém tlaku na uniformitu v mínění, že zastává pravou pravdu, neznala ony skutečnosti a potřeby. Přitom by musel již pád komunismu ve východní Evropě, mírová revoluce proti jednotnému ráji na zemi učinit jasným, že všechny druhy centralizace a zgleichšaltování jsou nahlíženy s nedůvěrou, i ony, které vycházejí z údajného vítěze historie, tedy z liberálních, demokratických společností.

          Žádná vynucenost! Také ne skrze protagonisty politické korektnosti nebo svobodného tržního hospodářství. Proto odporují nové civilní organizace a hnutí občanského práva až po „Attac international“ proti absolutnímu nároku globálního finančního materialismu a jeho monopolně jednajícím bankám, které se domnívají, že mohou určovat nad komplexním spekulačním systémem mnohdy téměř vynuceně světový chod, i když reálně hospodářská síla a inovační síla právních tvůrců jde do zkázy.

          Proto se uvádí v nejposlednějším velmi diskutovaném a silně napadaném dopise Františka I. „věta, která se bolestně dotýká středoevropských ekonomů“, jak uvedl Heribert Frantl v „Sueddeutsche Zeitung“ pro ochranu slov papeže, kritických ke kapitalismu, proti pomlouvači: „Toto hospodářství zabíjí“, tolik papež. Prantl to doplňuje: „Ano. František nemíní sociálně tržní hospodářství, míní radikální kapitalismus. Nejen vojenská osoba uvolňuje násilí, také politické systémy; často to jde z ruky do ruky. To je v kapitalismu tak, jak to bylo v komunismu. Kapitalismus není dobrý od sebe, jeho slabosti nejsou jen slabostmi jeho managerů, nýbrž slabostmi strukturálními“. Papež, který ostře kritizuje radikální kapitalismus s jeho celosvětovými blaženými hodnoceními, není sice žádným ekonom, ale má – a to je jeho kompetence vlastního druhu – bohatou zkušenost na poli totalitarismu“. Z dějin své Církve ví, jak náboženství mohou být lidmi opovrhována, když jde o to hájit systém“. Radikální kapitalismus, který bychom mohli podle Prantla nazvat také „vulgární liberalismus“, má „rysy primitivní nauky víry, poněvadž chce léčit svět prostým receptem odpoutání tržních sil“.

          Z dobrého důvodu mluví bible častěji o „osvobození“ než o „svobodě“. Pavel napsal v dopise ke Galatským: K svobodě nás osvobodil Kristus. „Prantl: „Svobodu nemáme tak jednoduše, není jednoduše zde – ke svobodě musíme být vždy opět osvobozeni. Bible nezná svobodu o sobě. Kráčí kolem ohrožené, kolem nezaplacené svobody. Jde vždy opět o osvobození z konkrétního bezpráví, a proto stále a stále o otázku moci. Osvobozeny nejsou vždy tak zvané elity, aby mohly být bezuzdné, tj. autokraticky a suverénně rozhodující. Osvobozeni jsou ti zbídačelí, ti bezmocní, ti svázaní, aby mohli oddechnout. To je teologie osvobození od papeže Františka.To je ,Evangelii Gaudium´, to je radost evangelia, kterou tento františkánský papež hlásá“.

          Protivy se přitahují: Právě tak jasná znamení času jsou mocné protesty proti elitárním monopolizujícím trendům světového dohledu tajných služeb: rozčilování se ve jménu svobody proti simulované svobodě údajně „dokonalé“ jistoty vše zahrnujícím pozorováním a kontrolou.

          Dokonce ještě v malém občanském protestu proti hraničné akcesorické (doprovodné) islámské pokrývce hlavy, kterou islámské mladé ženy se tak dnes ostentativně zahalují, šíří se odpor proti jednotvárné kultuře, proti poručníkování, proti monokulturálnímu zařazení a podřazení pod společenský hlavní proud mínění, podle něhož nakonec i to nejsvětější, to náboženské, veřejně nedůležité, je pouze soukromou věcí. „Protivy se přitahují“. Že v přírodě vždy a všude existují odlišnosti od „normality“, které člověk nad přírodu ve své kultuře pozvedává na normu, je rovněž normální“. Výjimky však potvrzují jen pravidlo a nevylučují nikdy biologii rozmnožování, úrodnosti, které u „savce“ člověka je založeno nyní na dvojpohlavnosti.

          Odzbrojit ekumenu: Že ale všichni jsou jedním, nezdá se neomezeně být velkou touhou, jak již ukazuje kultura módy a mód, která naléhá na odlišení tělesné ozdoby až k oblečení, na rozlišení, individualitu, až někdy překvapivě k uniformnímu diktátu módy. Kdysi velmi hodnocenému jednotícímu optimismu Kenedyho Aliance na pokrokovou vývojovou pomoc euforie až k technologickým a ekonomickým příslibům záchrany světa multinacionálních Mega Koncernů, agrárních producentů, medicinálních gigantů a mediálních mogulů přemýšliví lidé dneška věří stále méně. „Jednotící kaši“ předem nakupených mínění a konzumních nabídek nechtějí se déle vystavit zvláště obchodně kritické mladé generace, i ony zůstávají náchylné pro „lehkou stravu“ a nechají se rovněž oslnit, svést, zaujmout módními jevy, aby si údajně od všech vymodlili sdílené politické korektní průměrné mínění mocných tvůrců mínění. Ale přece ve slabosti zůstává moudrý člověk, ten „homo sapiens“, ne jako oběť bez vůle vydána čistému přizpůsobení.

          Filosof Volker Gerhardt prohlásil v Berlínském dialogu „Vorhof der Voelker“, že existuje „velká potřeba člověka lišit se od sebe“. Život se vyvíjí všemu pokušení stejnosti a zgleichšaltovanosti navzdory dále kupodivu mnohotvárný. V žádném případě nechtějí všichni napodobovat to, co populární „určovatelé trendů“ propagují jako jednoznačné, nutné, smysluplné, jako poslední výkřik. Propagační průmysl funguje sice mocně, ale nikoli neomezeně. Neboť kde je duch, je dále svoboda. A kde je svoboda, smí také být vždy jinak, že tam musí být založeno právo na „omyl“. Nic nepřechází přes svobodu vědění a svědomí, sbratřeno se svobodou víry a k víře svobody dětí Božích.

          Duch svobody ovlivňuje také následně život církví a mezi církvemi. Zatímco pionýři ekumeny pokládali ještě skutečnou, prvou jednotu křesťanů za možnou a hodnou úsilí a angažovaně ji prosazovali, obrátil se pod vlivem jediného jednotně kritického historického vlnitého pohybu pod heslem „diferenční ekumena“ list do toho skeptického: křesťané se chtějí zřejmě rovněž nadále mezi sebou rozlišovat v tom, co považují za svou vlastní náboženskou, církevní životní kulturu jako hodnotné, jednotné, nesrovnatelné. Realisticky vzato ekumena proto odzbrojí. To znamená: naučit se nahlížet a přijímat, že historiky-církevně nikdy nic nesrostlo, co se jednou substanciálně - tedy v nábožensko-teologických a kulturních vrstvách toho spirituálního a ne pouze v tom organizátorském – odloučilo. To potvrzují bezpočtu mnohé částečně mezi sebou roztržené směry, proudy a školy v buddhismu právě tak jako v islámu. Sám údajně tak centralisticky řízený papežsko-vrchnostensky orientovaný katolicismus vykazuje dnes značný počet postojů víry a představ o Bohu, které každopádně ještě institucionálně, nikoli však už duševně historicky harmonují. To monolitické je minulé. Změna paradigmat a paralelních světů jsou dávno katolickou realitou, když jen jednou pohlédneme na nepřekonatelnou propast mezi tradicionalisticko-magickým a odmytologizovaným a osvícenským způsobem vrstev toho posvátného, docela nehledě na div víry. Církevně strukturální decentralizační záměry papeže Františka, jak se zdá, chtějí na tuto skutečnost vrhnout pohled. Jeho předchůdce Benedikt XVI. má každopádně pravdu v domněnce, že cest k Bohu existuje tolik, kolik je lidí.

          Náboženství není stejné náboženství: To platí právě pro množství náboženství. Zatímco v trendu idejí o jednom světě a jednom lidství, které se spojuje v univerzálním ethosu, dosud přednostně se hledalo to, co je společné všem náboženstvím, staly se rozdíly opět otevřené v běhu náboženského rozlišení a zvláště militantní islamizace. Jedno nábožensví není právě jako jiné a každé náboženství provádí v běhu svého historického vývoje značné změny, co vyvolá důsledně otázku po identitě nějakého náboženství v procesu mnoha jeho změn.

          Také zrození Boha v lidstvu jakož i v jednotlivých lidech je proces životně důležitý a plný změn - vše je jiné než jednodimenzionální. Biblická dětská historie Ježíše otevírá ve vyprávění hvězdopravců z Východu zjevení Boží v Kristu Mesiáši nikoli pouze literárně na dalekém horizontu: vykoupení se děje pod „nekonečným“ nebem, pohlížejíc vzhůru, na noční sílu ozáření plurálního světa hvězd. Jen ještě krátce svět zachránit? Proti nakupení politických, ekonomických, kulturních jakož i nábožensky omnipotentních fantasií řídí se stále a stále mystická síla odporu „svobodného ducha“ toho náboženského samého. Projekt záchrany světa zůstává přece právě zachován Bohu, duchu, který vane, kam chce. Takto to znamená v Janově evangeliu: Bůh Je duch. „Kommt, lasset uns anbeten“. Potud Roeser.

 

 

          Dříve než přikročíme k jednotlivým skutečnostem článku Roesera, podotkněme, že východiskem pro nás bude jeho tvrzení, že „fantasie jednoty již často lidi fascinovaly, přivedly do pohybu, ale také svedly. Dějiny poznávají světové pohyby. Kde panuje příliš uniformismu, vládne si také přání na změnu, rozlišení, odpor.

          Očekává-li někdo, že ve svém shrnutí budeme kritizovat některé vývody článku, byl by to čirý omyl. Obsah článku je tak hodnotný, že nejde vůbec o jeho kritiku, nýbrž zcela o jeho kladné zhodnocení. Pokud se dotkneme některých částí článku, znamená to, že s jeho obsahem naprosto souhlasíme a doporučujeme jeho pečlivé pročtení.

Autor článku uvádí příklad „Bruselské“-skepse, kde výsledky dobrých myšlenek končí v nespokojenosti mnoha evropských států. Normálnost je totiž mnohdy opomenuta v důsledku toho, že „protivy“ se přitahují a lidstvo se těmito abnormalitami dostává do potíží. Existuje velká potřeba člověka lišit se od sebe. Život se vyvíjí všemu pokušení stejnosti a zgleichšaltování navzdory kupodivu mnohotvárný. V žádném případě nechtějí všichni napodobovat to, co populární „určovatelé trendů“ propagují jako jednoznačné, jako poslední výkřik. Propagační průmysl funguje sice mocně, ale nikoli neomezeně. Neboť kde je duch, jed dále svoboda. A kde je svoboda, smí také být vždy jinak, že tam musí být založeno právo na „omyl“. Duch svobody ovlivňuje také následně život církví a mezi církvemi. Zatímco pionýři ekumeny pokládali ještě skutečnou, prvou jednotu křesťanů za možnou a hodnou úsilí a angažovaně ji prosazovali, obrátil se pod vlivem jediného jednotně kritizovaného historického vlnitého pohybu pod heslem „diferenční ekumena“ list do toho skeptického: křesťané se chtějí zřejmě rovněž nadále mezi sebou rozlišovat v tom, co považují za svou vlastní náboženskou, církevní životní kulturu jako hodnotné, jednotné, nesrovnatelné. Realisticky vzato ekumena proto odzbrojí. To znamená: naučit se nahlížet a přijímat, že historicky-církevně nikdy nic nesrostlo, co se jednou substanciálně – tedy v nábožensko-teologických a kulturních vrstvách toho spirituálního a ne pouze v tom organizátorském - odloučilo. To potvrzují bezpočtu mnohé částečně mezi sebou roztržené směry, proudy a školy v buddhismu právě tak jako v islámu.

To prakticky znamená, že schizmatem katolické církve vznikla nová církev protestantská, např. luterská, která se odloučila od katolíků, neuznává papeže a jeho římský církevní primát, není schopna tento stav přijmout, stejně jako katolíci se nedají odloučit od římského papeže. Církev luterská žila od doby schizmatu samostatně svým vlastním životem, vytvářela své vlastní učení a vazby, nejde již o jednu církev nýbrž o dvě odlišné. Katolická církev sice při jednání s protestanty prokazovala svou posloupnost apoštolskou, ale protestanté namítli, že jde jen o posloupnost učení, nikoli personální v důsledku četných papežských sedisvakancí. Ekumena proto nepřichází v úvahu, nejde o jednu církev, nýbrž o dvě církve živé a samostatně existující. Pohlíží-li tedy autor článku skepticky na poslání a práci ekumeny, je tento jeho pohled zcela normální a odpovídající skutečnosti, ať se nám to líbí či nikoli.

          Hovoří-li článek o tom, že i mezi členy katolické církve nalezneme četné myšlenkové rozdíly, odpovídá to skutečnosti. Byl-li papež Benedikt XVI. přesvědčen o tom, že existuje tolik cest k Bohu, kolik je lidí na světě, asi měl pravdu.

          Zastavme se však u toho, co se uvádí v úvodu článku a co je důležité. Je nepochybné, že fantasie o jednotě mnoho lidí vždy zaujme, rozvíří jejich myšlení, očekávání a naděje, ale vede také často lidi k omylu a zklamání. Všimněme si však další myšlenky: Kde značně panuje uniformismus, přiklání se přání k diferenci, rozlišení, odporu. Je třeba si jasnit, co je to uniformismus. Podle naučného slovníku pojem uniformita představuje jednotvárnost, stejnost, někdy také hanlivě jednotný, uniformní ráz. Jestliže však autor článku použil slova „uniformismus“, jehož koncovka nám připomíná známé ideologie, můžeme vycházet z toho, že autor tímto výrazem skutečně mínil ideologii, tedy přehnanou jednotvárnost, stejnost, uniformní ráz. Pojem uniformita spadá do práva a právní vědy. Právní norma musí být uniformní, „una forma“, neboť to vyžaduje přesný výraz normy, aby nebylo sporu, co patří do skutkové podstaty právního činu. Uniformita v právu zaručuje, že právní soud a úsudek je přesný, že jedna norma svou uniformitou odpovídá celému právnímu řádu, souboru norem, ústavě, je do tohoto řádu zakomponována, souhlasí s ním v té přesnosti a jednoznačnosti. Uvažuje-li naproti tomu politik o vhodném řešení nějakého problému, musí probírat řadu eventualit, které jsou navrhovány různými stranami a hledat nejvhodnější řešení pro všechny občany. Požadavek na poslance, aby volil podle svého svědomí a nikoli tak, jak to na něm požaduje jeho poltická strana, je oprávněný. Počet poslanců je zárukou, že nebude postupováno násilím, diferencovaně a rozličně a že budou brány v úvahu různé možnosti vyhovující co největšímu počtu občanů. Uniformismus, který by nedbal na nutnou diversitu konečného rozhodnutí, by v praxi vedl k přání po diferenci, rozlišení a často i k odporu. Ideologie uniformismu je zlem.