Stále živé jsou spory o vzájemném vztahu vědy a víry, o sféře kompetence vědy nebo víry. Při těchto sporech se vychází jednoznačně, třebaže mlčky a možná i nevědomky, pouze z víry v Boha, Autora světa, v Neznámého managera veškerého dění. Jako by předmětem víry bylo jen nadpřirozeno. Vždyť přece každý člověk, vysoce vzdělaný i ten nejprostší, se ve svém denním životě stýká s nepřehledným množstvím forem víry, aniž si existenci svého věření vůbec uvědomuje.
Věřit znamená subjektivně být přesvědčen, že něco se má tak a tak. Jsem-li o něčem přesvědčen objektivně, neříkám již, že tomu věřím, nýbrž že to vím. Přestože jistota může být u víry a vědění sejná, přesvědčení u víry a u vědění se bude lišit v tom, o jaké důvody je opírám. Jsou-li tyto důvody závislé jen na subjektu, na jeho stránce psychologické, na jeho citu a zvyklostech, pak budeme mluvit o víře. Dají-li se tyto důvody nějak ověřit, nějak objektivně potvrdit a posoudit, půjde o vědění. Věc však není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Kde je hranice mezi subjektivním a objektivním přesvědčením? Co je vlastně subjektivní a objektivní přesvědčení?
1.) Vyjděme z jednoduchého příkladu. Dejme tomu, že mně babička tak před nějakými padesáti lety vyprávěla, že v jejím rodišti býval mlýn a že u mlýnského náhonu sedával za jasných měsíčních nocí na pahýlu vrby vodník a spravoval sítě. Babička jej sice sama neviděla, ale asi dvakrát jej zahlédl můj zemřelý dědeček. Vodníka prý vidělo i více lidí. Babička při tom podala své vylíčení tak přesně a výstižně, s takovými topografickými detaily, jež jsem si ověřil. Dokonce jsem měl naprostou jistotu v existenci vodníka, neboť jsem pravdomluvnost své babičky znal, znal jsem z doslechu i pravdomluvnost dědečkovu. K babičce mne navíc poutal silný citový vztah, takže její slova jsem bral na větší váhu než slova kohokoli jiného. Je nade vší pochybnost, že v tomto případě šlo u mne o víru, o subjektivná přesvědčení.
Dejme tomu nyní, že má matka, k níž jsem měl neméně blízký vztah jako k babičce, vyvracela tvrzení babičky s poukazem na to, že sama žádného vodníka na splavu neviděla, že vodník je pouze pohádková bytost, která ve skutečnosti neexistuje. Tak se dostala do vzájemného rozporu dvě tvrzení, která pro mne se mohla stát obě s obsahem subjektivního přesvědčení, neboť jsem neměl ověřeno ani jedno ani druhé.
Dejme tomu dále, že jsem si začal objektivizovat jak tvrzení babičky, tak i tvrzení matky, že jsem si je obě začal ověřovat. Na prospěch obou tvrzení se vyslovilo několik dalších osob, při čemž jsem mohl mluvit se dvěma dalšími svědky, kteří mně potvrdili, že na vlastní oči viděli vodníka sedět při měsíčku na pahýlu vrby a něco si pro sebe skřehotat. Přitom ke všem těmto osobám, s nimiž jsem o existenci vodníka hovořil, neměl jsem žádný citový vztah, takže mne nemohla nějak na jednu či druhou stranu ovlivnit nějaká citová blízkost apod. Přiklonil jsem se při tomto průzkumu ke stanovisku matky o neexistenci vodníka. Mohu říci, že jsem své přesvědčení objektivizoval, ale nemohu tvrdit, že jsem věděl o neexistenci vodníka, nýbrž jsem v tuto neexistenci jen věřil. Jestliže jsem však i nadále věřil v existenci vodníka, věřil jsem v ni na základě objektivního přesvědčení, nebylo to přesvědčení čistě subjektivní, založené jen na citu, na svém psychickém uzpůsobení.
Možná, že má víra v existenci vodníka se opírala i o vědou tvrzená akta, že pes vnímá sluchem i ultrakrátké vlny zvukové a infračervené paprsky světelné, že někdy pes i vnímá nějakým svým vnitřním uzpůsobením příchod smrti u nějaké jemu blízké osoby a že náš Ořech při měsíčku štěká u vrby u splavu. Slyší-li pes to, co já sám neslyším a vidí-li to, co ani já sám nevidím, co když náš Ořech vidí na pahýlu vrby sedět vodníka, třebaže já toho vodníka nevidím.
Předpokládejme nyní, že při ověřování existence či neexistence vodníka jsem vzal do ruky knihu, která se zabývala existencí nadpřirozených bytostí a která vyvracela existenci vodníka s poukazem na to, že jde o pohádkovou bytost, která nemá skutečné existence. Přihlédneme-li k obsahu knihy podobného druhu, jistě se mně více objektivizuje mé přesvědčení o neexistenci vodníka, však mohu říci, že mé přesvědčení je pak objektivní? Vždyť přečtená kniha se svým stanoviskem řadí jen na stranu tvrzení mé matky a některých dalších osob o existenci vodníka, a je otázkou, zda mám přikládat více víry autoru knihy nebo slovům své babičky. Bude-li pak autorem knihy nějaký theista, který bude věřit v existenci neviditelného Boha, nebude však věřit v existenci vodníků, vil, permoníků apod., protože tyto bytosti nevidíme, proč mám přikládat více víry tomuto nedůslednému autoru?
Možná tedy, že po všem tom zkoumání budu i nadále věřit v existenci vodníka a tuto víru budu opírat o objektivizované přesvědčení, anebo na základě ověření nebudu věřit ve vodníka, ale nebude to vůbec znamenat, že vím, že vodník neexistuje, nýbrž jen to, že věřím, že vodník neexistuje. Svědectví většího počtu lidí není ještě dostatečným důkazem, nehledě k tomu, že většina těchto lidí vůbec u našeho mlýnského náhonu nebyla, zatímco mnou dotazované osoby toto místo znají a některé z nich také vodníka u vrby viděly.
2.) Často si myslím, kolik toho víme, tj, o kolika věcech jsme objektivně přesvědčeni a ve skutečnosti se jedná jen o přesvědčení subjektivní, o víru.
Ráno se vzbudíme při zvonění budíčku a domníváme se, že víme, že je 6 hodin a že je čas na vstávání. Při vstávání však vycházíme z tichého předpokladu, že věříme, že nám budíček jde dobře, že jsme jej večer před spaním dobře nařídili apod. V tomto případě nás nikdo nekontroloval při natahování budíčku, jde o naše subjektivní cítění a spoléháme na denní zvyk.
Jedeme do práce a použijeme tramway č. 22, poněvadž věříme, že nás tato tramway doveze k našemu cíli. Možná, že včerejškem byla změněna trasa tohoto čísla, možná, že v důsledku nějaké havárie dnes má tato tramway objížďku a nedopraví nás tam, kam chceme. Kdybychom toto věděli, jistě bychom použili dnes jiného čísla tramwaye nebo šli pěšky do práce.
Takto bychom mohli probírat desítky a stovky příkladů z denního života, kdy se domněle opíráme o vědění, ve skutečnosti však o víru. Nejinak je tomu u všech možných poznatků přírodovědeckých. Nikdy jsem totiž neviděl ptakopyska živého nebo vyobrazovaného, přestože předpokládám, že existuje. Toto mé přesvědčení je však převážně subjektivní, neboť vycházím z předpokladu, že by mne učebnice živočichopisu nějak nebalamutila. Ve skutečnosti nevím, že ptakopysk existuje, nýbrž to jen věřím. Stejně bych takto mohl mluvit o láčkovcích, některých měkkýších, různých mořských rybách, o minerálech, o chemikáliích atd.
Ale nejen to. Všechny vědy jsou plny různých poznatků, které chápeme a přijímáme jako poznatky, ačkoli jde jen o více či méně pravděpodobné hypothesy. Nevíme, co je to světlo, co je to elektromagnetická vlna, co je to elektřina, co je to čas a prostor, co je právo, pravda, krása, svoboda atd. Mluvíme stále o vědě a nedbáme toho, že naše poznatky z přírody nemají často empirického podkladu a ověření, že jde o pouhé vědecké předpoklady, hypothesy, které nejsou prokázané, které však považujeme za vědecká fakta, Kdybychom takto probrali dlouhou řadu vědeckých poznatků a přezkoumávali svou oprávněnost, shledali bychom, že naše poznání, a to především v těch základních otázkách a věcech, se opírá nikoli o vědění, nýbrž o víru, o subjektivní a neobjektivizované přesvědčení, že tomu a tomu je tak a tak, že toto existuje, ono neexistuje. Kdybychom si položili ruku na srdce a odpověděli po pravdě na otázku, jak je to s tou naší vědou, s tím naším vědeckým poznáním a tou naší vědeckou jistotou, shledali bychom mnohdy, že naše takzvaná vědecká jistota v ničem se neliší od naší jistoty, že na vrbě u mlýnského náhonu tam a tam sedává za jasných měsíčních nocí vodník a spravuje sítě. Rozdíl je jen ten, že pro víru ve vodníka nikomu nic zlého neuděláte, kdežto pro víru v geocentrismus a heliocentrismus jsme se upalovali. Myslím, že mezi vědci při uvážení všeho toho, co vědí a čemu jen věří, v čem mají jistotu a v čem se pohybují pouze na basi hypothesy a pravděpodobností či jen možnosti, by měli být skromnější a méně sebevědomí a pyšní na své znalosti a na svou vědu a měli by pokorně a upřímně vyznat po příkladu Sokratově: „Vím, že nic nevím.“
Víra a vědění z hlediska vědy.
Máme-li uvažovat o víře a vědění z hlediska vědy, musíme se vrátit ve své úvaze až do čtvrtého století před Kristem, kdy žili slavní řečtí antičtí filosofové „Platón a Aristotelés, kteří se otázkou vědy a víry zabývali a svými myšlenkami dali základ novodobému pojetí vědění a víry.
Oba jmenovaní filosofové ve svých studiích vycházeli z toho, že ve filosofii pojmy a soudy se objevují ve dvou formách, a to jako „epistémé“, věda a vědění, a jako „doxa“, jako, víra, pouhé mínění. V prvém případě jde o poznatek pravdivý, platný, ověřený, spolehlivý, zatímco ve druhém případě se jedná pouze o mínění, které se nedá dokázat, dá se mu jen věřit, nejde o vědění, nýbrž jen o přesvědčení, věření, víru. Přitom vědění i víra v sobě obsahují silné prvky kognitivní, poznávající, takže oba projevy přijímáme v řeči a v myšlení zcela vážně, s plným pochopením. Vědění však je nejen pravdivé, nýbrž i dokazatelné, zatímco víra jako pouhé věření a mínění tuto dokazatelnost a jistotu pravdy postrádá. Od obou jmenovaných filosofů, tedy již po dobu více než dvaapůl tisíce let epistémé a doxa nás dodnes provází a bude i nadále provázet.
Vzpomeňme si, že i velký filosof René Descartes (1596-1650) se zbavoval zděděných nepřesných poznatků a chtěl stavět jako výborný matematik (zakladatel analytické geometrie) jen na pravdivých základech. Velký filosof Immanuel Kant (1724-1804) přejal oba fenomény vědění a víru, přičemž jejich význam plně uznával a lišil je jenom v tom, že vědění je dokazatelné, víra nikoliv. Podrobněji se zabýval věděním a vírou filosof Popper.
K posouzení pravdivosti nějakého soudu či nějaké věty nám slouží metoda testování tohoto soudu a kdysi jsme se spokojili s tím, že jsme příslušný soud verifikovali, prověřovali, tj. hledali jsme analogické soudy a věty, které by nám testovaný soud potvrdily. Např. u soudu „všechny labutě jsou bílé“ jsme si metodou testování ověřovali skutečnost, že v přírodě nacházíme pouze bílé labutě. Tím jsme si ověřili daný soud, považovali jsme jej za jistý a za vyjádření pravdy. Potom jsme se však přesvědčili o nepravosti tohoto soudu, když se v přírodě objevila labuť barvy černé. Poněvadž jsme však v přírodě již nespatřili nějakou různobarevnou a vícebarevnou labuť, test jsme ukončili a považovali jsme za pravdu, že existují labutě bílé a černé.
Popper tím však nespatřuje testovací proces verifikací za konečný a definitivní a klade si otázku, co když se objeví někdy v přírodě vícebarevná labuť, pak náš dřívější soud nebude pravdivý, a doplnil testovací proces principem „falsifikace“, definitivním vyvrácením možnosti, že by někdy a někde existovala vícebarevná labuť. Stál tak před otázkou „falsifikatelnosti“, tj. prokazatelnosti falešného soudu, která je nesmírně obtížná a dokonce někdy nemožná a není-l soud falsifikovaný, nemůžeme jej považovat za pravdivý, jistý a nezvratný. A proto takovýto soud, kterých je většina, Popper považuje za „hypotetický“, bez falzifikace za pracovní hypotézu, za provizorní předpoklad, což se bude vyskytovat zvláště v případech historického popisu a obecných interpretací. „Každý zvláštní historický popis faktů bude pouze pravdivý nebo nepravdivý, jakkoli těžké může být rozhodnutí o jeho pravdivosti nebo nepravdivosti.
Popper v dodatku svého díla se zabývá otázkou pravdy, kritérii pravdy, vědomí toho, co znamená pravda či za jakých podmínek je tvrzení označeno za pravdivé, potřeby kritérií a hledisek, konstatuje, že neexistuje žádné obecné kritérium pravdy, poukazuje na existenci fallibilismu a růstu poznání (‚fallibilismus‘ je teze, že veškeré poznání je domněnkou, přičemž fallibilismus nepotvrzuje oprávněnost názoru na relativismus a skepticismus), na existenci přibližování se pravdě v lidském myšlení (aproximace), na dualismus faktů a norem, na zkušenost a intuici jako pramen poznání a na jiné. Potud Popper.
Shrnutí.
Pronese-li nějaký člověk o nějaké věci soud a máme-li jistotu, že nás nechce obelhat, může jeho tvrzení být pravdou nebo nepravdou. Je to jeho subjektivní názor, kterému můžeme věřit či nevěřit. Shledáme-li, že jeho názor je nějak rozumově podložen, může se tento názor stát předmětem naší víry a jeho míněním, přičemž tento názor, lidský soud či úsudek, může se blížit pravdě či být dokonce pravdou. Budeme-li tento soud ověřovat, tato naše verifikace nevede ještě k vědění, k pravdě, k vědění o pravdě, k pravdivému soudu, nýbrž musíme proces verifikace doplnit ještě procesem falsifikace bezpodmínečně nutné k dosažení pravdy.
A zde se ocitáme v potížích. Jistota falsifikace se může dostavit po měsících, ale i po letech a dokonce i po staletích nebo vůbec ne. Proces falsifikace je však neúprosný. A dokud nedojde k popření pravosti soudu a úsudku, nelze dosáhnout pravdy tohoto soudu. Podle Poppera soud je jen hypothesou, hypothetickým předpokladem, nikoli pravdou. Lidstvu se jen nedostane jistoty, o kterou usilovala. Stojí tedy za úvahu, zda lidská komunikace prostřednictvím řeči nevyužívá více víry a mínění než skutečnost pravdy a vědění a tedy zda víru a mínění, třebaže se nedají dokázat, nepodceňuje příliš?
Vzpomeňme jen, že ještě před asi sto lety jsme dávali za pravdu Engelsovi, že člověk povstal z opice, že opice slezly se stromů, vzpřímily se, zesílily jim nohy (viz Die Vermenschlichung der Affen). Dnes nevíme, jak a z čeho povstal člověk. Jestliže nevěřící vědci komunističtí s chloubou tvrdí, že existují ještě věci nepoznané, ale poznatelné a že již lidstvo zvládlo celou přírodu, nepočítali asi s těmi bouřemi a orkány, které tak často smetou do moře desetitisíce lidí a připraví je o život.
Josef Plocek