Bude vhodné, když se seznámíme s volbami do parlamentu. V prvé kapitole bude uveden systém voleb poměrného zastoupení, druhá kapitola probere volební systém většinový. Oporou jsou přímé citace internetu. Úvaha je určena pro potřebu studia členů Sdružení křesťanských seniorů záležitostí obecného zřízení.
Poměrný (proporční) volební systém je kategorie volebního systému, ve které jsou mandáty na úrovni volebního obvodu rozdělovány poměrně. Při použití tohoto volebního sytému při volbách do zastupitelských orgánů, kandidáti či strany získávají počet mandátů či křesel v poměru počtu hlasů získaných od voličů. Převod hlasů na mandáty se děje pomocí různých metod. Součástí systému je myšlenka volebních obvodů i s nestejnou velikostí, jimž jsou kandidáti přiřazeni, může však být i volební obvod jediný celostátní (např. Slovensko, Izrael). Poměrný volební systém může být vybaven uzavírací klauzulí stanovující, že subjekty, které ve volbách získají menší procentní podíl hlasů, než je stanoveno (např. 5 %), jsou v zastupitelském orgánu nezastoupeny.
V Česku se poměrný systém používá při volbách do Poslanecké sněmovny, a krajských a obecních zastupitelstev. Pro rozdělení mandátů se obvykle využívá D´Hondtova metoda, která zvýhodňuje strany s velkým ziskem hlasů. Změna volebního systému do Poslanecké sněmovny byla schválena v roce 2000. Hlavními prvky bylo zvýšení počtu volebních obvodů na 35 a zavedení modifikované D´Hondtovy metody pomocí Koudelka dělitele. Tuto změnu však následně zrušil Ústavní soud.
Výhody a nevýhody: Výhodou je, že díky zastoupení více politických stran v orgánu kopíruje rozložení zájmů ve společnosti. Nevýhodou tohoto volebního systému je fakt, že do zastupitelského orgánu se typicky dostane větší počet stran, což může vést k problémům při schvalování zákonů, při vládnutí a k politické nestabilitě.
Tato nestabilita se projevuje pouze v systémech, které mají stejné mechanismy vládnutí jako Česká republika. Existují však systémy, které nenají ani žádnou procentuální hranici pro vstup do zastupitelstev a ve kterých například ani 15 politických stran v parlamentě není překážkou úspěšného fungování vlády. Jednotlivý poslanec totiž nemá na toto fungování žádný vliv. Jedná se o nejrozšířenější volební systém. Nekandidují kandidáti, ale politické strany skrze kandidátní listiny tvořené vedením stran. Následně se dělí na otevřené (pružné) a uzavřené (nepružné) kandidátní listiny, dle možno voličů upravovat pořadí kandidátů v listinách.
Předpokládá se, že zájemce o aktivní participaci na činnosti nějaké poltické strany je již v trvalém styku s touto stranou, projeví úmysl stát se jejím poslancem, strana si jej prověří, je s tím srozuměna a zařadí jej do kandidátní listiny. Další postup je tento: Plný počet poslanců v poslanecké sněmovně v naší zemi činí 200 poslanců. Je třeba zjistit, kolik poslanců připadá na počet všech platných voličských hlasů do poslanecké sněmovny. Proto se musí odečíst všechny neplatné hlasy všech voličů, kteří volili vadně i kteří se nedostavili k volbám, a výsledný počet vydělíme počtem poslanců 200, takže zjistíme, jaký počet voličských hlasů připadá na jednoho poslance. Podobným způsobem pomocí matematického postupu trojčlenky dospějeme ke stanovení, kolik poslanců připadá na jednotlivou politickou stranu. Tento postup byl již v dávné minulosti tolikrát opakován, že dnes se již nevyskytne příliš mnoho potíží pro provedení patřičných výpočtů. Přesto nechybějí političtí pracovníci v politických stranách, kteří se stále snažili a snaží upravit předepsaný postup výpočtu, aby své straně zajistili viditelný prospěch. Tato snaha se tak neprojevuje u této formy poměrného volebního systému
Pod pojmem volební systémy rozumíme konkrétní způsoby zajišťování organizace voleb a zajišťování volebních výsledků - souhrn právních, organizačních, politických a také etických (morálních) pravidel. Slouží k transformaci hlasů voličů na složení volených zastupitelských sborů. Volební systémy se dělí na dva základní – většinové a poměrného zastoupení (poměrné).
Většinové volební systémy: Většinové volební systémy jsou starší než ostatní volební systémy a mají velkou tradici především v tzv. anglosaských zemích, tedy ve Velké Británii a ve Spojených státech amerických. Vítězem se stává pouze kandidát s největším počtem hlasů (v případě jednomandátových obvodů), hlasy pro ostatní kandidáty „propadají“ a nijak se na formování zastupitelského orgánu neodráží. Proto tento systém zvýhodňuje především velké politické strany. Spočívají v rozdělení státu na volební obvody, jejichž počet je stejný jako počet zastupitelských míst ve voleném orgánu (hovoříme o jednomandátových obvodech) nebo menší než počet volených míst (vícemandátové obvody – zpravidla dva, tři nebo čtyři mandáty) – příkladem čistě většinového vícemandátového systému je volba presidenta v USA – v každém státě USA je zvolen v závislosti na počtu obyvatel určitý počet volitelů. Pak proběhnou samotné volby většinovým systémem, kdy každý volič volí jednoho kandidáta. Počet hlasů se sčítá v každém státě zvlášť a pak následují volby volitelů, přičemž každý volitel má za povinnost volit vítěze předchozího kola volby ve svém státě. Tím se zohledňují státy s větším počtem obyvatel, například Kalifornie neb Texas, proto je například jen těsné vítězství v těchto státech mnohem výhodnější než prvé vítězství ve státech s malým počtem obyvatel – pokud kandidát jen těsně zvítězí v jedenácti nejlidnatějších státech a v ostatních získá minimální počet hlasů, může se stát presidentem, ačkoli ho ve skutečnosti podporuje např. jen zhruba 26% voličů.
Většinový volební systém můžeme rozdělit na většinový volební systém s relativní většinou, kdy vítězí kandidát s největším počtem hlasů bez ohledu na získané procento hlasů – plurality system, systém relativní většiny, Westminnster, first-past-the-post system. Rizikem tohoto způsobu volby je vysoký počet propadnutých hlasů, například při kandidatuře deseti politických subjektů stačí k vítězství jen něco málo víc než 10%. Z toho vyplývá, že téměř 90% propadne a také 90% voličů se nemusí ztotožnit se zvoleným kandidátem. V praxi ovšem vítězný kandidát získává mezi 40% a 60% hlasů. Tato varianta je typická pro volby do parlamentu ve Velké Británii, z níž se rozšířila do celého anglosaského světa.
Druhým případem je většinový volební systém s absolutní většinou (majority system). V tomto případě vítězí kandidát, který získal nadpoloviční počet hlasů. Většinový volební systém s absolutní většinou se dále rozděluje na jednokolový, dvoukolový, vícekolový nebo systém alternativního hlasu. V případě jednokolového systému se vítězem stává kandidát s nadpolovičním počtem hlasů. Pokud se to nestalo, konají se nové volby podle doplněných pravidel. Při dvoukolovém systému voliči v dalším kolem, kdy je zúžen počet kandidátů na dva, pokusit se o volbu nového kandidáta.
Jestliže je používán dvoukolový většinový volební systém, můžeme získat vítěze voleb v prvním kole pouze v případě, kdy jeden z kandidátů získá nadpoloviční počet všech odevzdaných hlasů. Jinak mají voliči možnost hlasovat ve druhém kole, kdy je zúžen počet kandidátů, nejčastěji na dva, a vítězem se stává ten, kdo získá více než 50% hlasů. Tento typ většinového volebního systému se používá také v České republice při volbách do Senátu Parlamemntu České republiky. V případě vícekolového systému je v každém kole vyřazen kandidát (kandidáti) s nejmenším počtem hlasů, zatímco ostatní postupují do dalšího kola. To se opakuje tak dlouho, dokud jeden z kandidátů nepřesáhne hranici 50% odevzdaných hlasů. Pokud použijeme systém alternativního hlasu, můžeme se vyhnout organizování druhého či dalšího kola hlasování. V tomto případě mi každý volič více než jeden hlas (zpravidla dva hlasy), kterými označí „svého“a také jiného kandidáta. Při sčítání se nejprve sečtou tzv. první hlasy. Jestliže některý kandidát získal více než 50% hlasů, vítězí, jinak se z pořadí vyškrtne nejslabší kandidát a druhé hlasy jeho voličů se přičtou k prvním hlasům ostatních kandidátů. Při sčítání se nejprve sečtou tzv. první hlasy. Jestliže některý kandidát získal více než 50% hlasů, vítězí, jinak se z pořadí vyškrtne nejslabší kandidát a druhé hlasy jeho voličů se přičtou prvním hlasům ostatních kandidátů. Opět se zjišťuje, zda někdo nezískal více polovinu hlasů. Pokud k tomu nedošlo, opět se odstraní kandidát s nejmenším počtem hlasů a sčítání pokračuje stejným způsobem jako v uvedeném případě. Tento systém voleb je velice komplikovaný při sčítání hlasů. Používá se například v Austrálii.
Nevýhodou většinových volebních systémů je propadnutí velkého množství hlasů. V případě extrémistických stran jejich voliči ignorují účast na dalších kolech voleb, omezuje se konkurence a zájem na dalších kolech voleb.
Zmenšuje se hodnota hlasů odevzdaných některým politickým stranám. Nevýhodou většinových volebních systémů je propadnutí velkého množství hlasů, malý vliv voličů, kteří nevolili vítěze na sestavení voleného orgánu, malý vliv poražených stran na politickém dění.Většinový systém, je srozumitelnější než systém proporcionální.
Shrnutí.
Musím otevřeně přiznat, že vždy jsem se přikláněl souhlasem na stranu voleb poměrného zastoupení a nikdy jsem neměl plnou důvěru ve volby většinové. Byly to hlavně tyto důvody, o kterých již byla řeč. Normální New Roman, demokracie. Systém poměrného zastoupení vyhovuje jak velkým stranám, tak i malým, je plně demokratický, odporující autoritativním, autokratickým a diktátorským formám vlády. Je zcela spravedlivý, neboť uspokojuje každého občana přísně zaručenými a dodržovanými právy.
Většinový systém vyhovuje velkým stranám, malé ve vládě těžce poškozuje, není demokratický, prosazuje autoritativní a autokratické systémy přímé volby. Přistupuje ke změně volebního systému ze svých prospěchových a mocenských důvodů a zajistil si svou uspokojivou moc. Jestliže systém poměrného zastoupení řeší právní otázku komplexně svým seznamem kandidátních listin, většinová volba svůj problém uzavírá jen jako zvolení jednoho senátora.
Josef Plocek