Nacházíme se v oblasti hromadných mediálních prostředků, tisku, novin, časopisů a odborných tiskovin a očekáváme, že nás denní žurnalistika obohatí informacemi o dnešní situaci v našem státě, pokud se týče politického stavu a hospodářského a kulturního dění. Na tyto informace máme jako řádní občané a daňoví poplatníci nárok, aby nám byly v našem státě poskytovány v dostatečné míře a v náležité formě. Do dostatečné míry toho chybí dost a forma žurnalistického podání je špatná. Denně se nám kupí v tisku spousta nadávek, pomluv, invektiv a lží jako negativních stránek osobních a politických sporů mezi různými politiky a hospodářskými činiteli, kteří si touto cestou vyřizují své účty se stoupenci jiného směru. Na straně mediálních prostředků spočívá vina na tom, že tyto negativní projevy se tiskem umožňují a přispívají k disharmonii lidské společnosti ve státě a k obecnému znechucení občanů. Tento neradostný stav se navíc odráží ve ztrátě politických preferencí různých politických stran ve státě, v zájmu občanů o jejich nutnou angažovanost v politické aktivitě ve prospěch celého státu. Avšak aktivita „investigativní složky medií“ je velmi záslužná!

         V našem státě došlo z důvodu efektivity podnikání ke značnému omezování počtu pracovníků a k jejich propouštění z pracovního úvazku. Vzpomeňme jen na snižování zaměstnanců na poštách, kde je může nahradit funkce výpočtové techniky, jakož i zavírání nádražních čekáren pro čekající osoby na přípoj vlaku a kde není třeba vytápěné místnosti, nota bene zneužívané případnými důchodci a bezdomovci. Omezení počtu čekáren na nádražích postihlo převážně jen určité cestující na jejich pohodlí, ztráta zaměstnání poštovních zaměstnanců znamená nutnost sociálního řešení při dnešním stavu nezaměstnanosti. Avšak obecné propouštění pracovníků znamená, že tato nezaměstnanost postihne i mediální prostředky v nějaké formě, byť by to nebyla přímá ztráta počtu mediálních pracovníků. Tento negativní postup napadá i oblast televize, která nemůže vytvářet sjednocující prostředí, jako tomu bylo dříve.

         Jsme očitými svědky toho, že tento trend omezování různých oblastí činnosti se dotýká i mediální krajiny, kterou silně omezuje. Úkolem žurnalistiky je ukazovat na základě získaných informací ze všech oblastí lidské činnosti, co je dobré či špatné a shledáváme, že dnešní mediální prostředky se tohoto úkolu zhošťují příliš zjednodušeně a snadno. Žurnalisté mají podávat obyvatelstvu informace prověřené a pravdivé, kterých se jim dostalo důkladnou a poctivou prací výzkumnou, tzv. rešerší. Podle slovníku cizích slov „rešerše“ znamená odborné získávání informací o někom nebo něčem, hledání, pátrání, vyšetřování, přešetřování a ověřování. Pojmovým znakem rešerše je tedy důkladná rozumová činnost a odborné zkoumání dané věci či problematiky. Rešerše v tomto smyslu je integrální částí žurnalistovy aktivity, která musí být uskutečněna poctivě a odpovědně. Majitel či akcionáři podniku hromadných sdělovacích prostředků hledí ze své strany především na finanční efekt žurnalistovy práce, na množství výnosů z uveřejněných inzerátů, vedou novináře k tomu, aby omezil svou odbornou průzkumnou činnost a hleděl zvláště na finanční stránku podniku. Přitom však zapomíná, že žurnalista svou poctivou a důkladnou prací obohacuje a velkou měrou zvyšuje úroveň, tradici a jméno podniku a tím i jeho finanční stav. Není tedy úplná rovnost a shodnost výrobního a obchodního podniku a podniku hromadných sdělovacích prostředků, přestože oba slouží lidem. Žurnalista nemůže a nesmí omezit svou rešeršovou aktivitu a musí rozdělit svůj pracovní čas, aby splňoval svou informaci konsumentům zpráv a přitom je neochuzoval o kvalitu svých informací. A zde jsme právě u skutečnosti, že žurnalista dnes v zájmu finančního efektu pro majitele podniku zvyšuje svou povinnost práce pro majitele podniku, snižuje svou povinnost práce na rešerši.

         Ve státě probíhají často tak důležité události, které mají samy o sobě nebo ve svých důsledcích vliv na politiku země. Povinností žurnalistů a tisku je osobně se těchto událostí zúčastnit, aby na podkladě přímého pozorování mohli o důležitosti takových událostí poskytnout čitatelům novin co nepřesnější informace. Žurnalisté musí při úvaze takových událostí velmi pečlivě uvážit svou osobní účast a při selekci svých pracovních programů počítat s touto naléhavostí. Ovšem při omezenosti počtu mediálních pracovníků často tato osobní účast odpadne a žurnalisté se musí nějak vypořádat s touto indispozicí zaviněnou nedostatkem pracovníků. Stane se to ovšem za cenu omezenosti informací pro občanské čtenáře, nezřídka v důvěře náhrady v internetu. Toto je však vadný kalkul, neboť internet nemůže prostředkovat požadovanou přesnost informace.

         Stejný nedostatek v opatřování a zprostředkování věrných informací spočívá v tom, že žurnalista nemá k dispozici přesné a osobně prověřené informace a spoléhá se, že využije pro své rešerše internetu, což bývá jeho nejběžnějším postupem. Pak jenom rešerše neprobíhá zkoumáním jeho věrných poznatků, nýbrž poznatků neznámých a možná i mediálně neodborných informátorů, kteří je poskytli internetu. Jaká je záruka spolehlivosti informací a rešerše možná nezkušených a mladých novinářů a důvěryhodnosti podaných informací z mediálních prostředků? Žijeme ve světě internetu, počítačů, číslic, dat a počtů, počet lidí, kteří dnes mohou psát a vydávat své myšlenky, značně vzrostl a to vede k tomu, že žurnalistika vzhledem k této proměně lidské společnosti musí s větším úsilím přistupovat ke kontextu vzrůstu myšlenek a zájmů a přitom své práci věnovat větší pozornost výběru a selekci toho myšlenkového materiálu, který je třeba čitatelům ve formě svých informací podat. Dřívější žurnalistika spočívala v tom, že redaktor byl blíže ve svém osobním styku s čitatelem a znal dobře jeho intelektuální a osobní potřeby, neboť i celá dřívější společnost byla družnější než ta dnešní. Život světa se zrychlil a zvěcnil, vztah lidí k sobě ochladl, což je patrné na podobě dřívějšího obchodního styku a na podobě dnešních lidských a společenských vztahů a toto zvěcnění se dotklo i arény megaloobchodu. Změnila se i mentalitu redaktora, který ve svém povolání a ve svém vztahu k čitatelům spařuje jen opatřování a prostředkování občanům takové informace, kterou považuje za aktuální. Co je v určitou dobu aktuální, to určují podle svého uvážení hromadné sdělovací prostředky, tedy sami redaktoři, kteří bez dotazu čitatelů vnutí své mínění obecnému lidu. Pro dnešního redaktora se stalo jeho povolání jednostranným obchodem, dodávkou informací, které jsou servírovány čitateli jako dodávka na jeho aktuální poptávku, vyvolanou vlastně redaktorovou propagací a reklamou. Jestliže dřívější celostátní vydávání prestižních novin představovalo něco více než tento jednostranný obchod, dnešní redaktor plní jen dodávku informací, jejíž obsah si sám určuje. Dnešní žurnalistika tedy uskutečňuje nabídku informací, přičemž poptávku sama supluje. Určuje to, co má čitatel považovat za aktuální, zajímavé, relevantní, na co má navázat svými debatami a úvahami. Mnozí lidé považují fungující noviny za infrastrukturu demokracie, neboť bez prestižního tisku demokracie není možná. Jedině mediální prostředky mohou kontrolovat veřejné mínění a ve značné míře suplovat za opoziční strany v kontrole a kritice vládní moci státu. Ve státě, kde politické strany dosáhly nadměrné moci a vlivu na státní politiku, jak je tomu u nás, mediální prostředky jsou jediným korektivem proti nezdravému stavu. Když na kontrolu stavu ve státě nestačí strana opozice, prostředky státu, agentury „public relations“, jediná kritická moc nápravy spočívá na mediích. Tuto míru kritiky nemohou poskytnout sami občané, kteří nejsou ve své většině natolik inteligentní a schopní poznat, v čem v konkrétní době a situaci spočívá zlo a špatný stav lidské společnosti. Mediální prostředky sledující politické, hospodářské a kulturní dění ve státě jsou jednak schopnější získat si potřebné informace a když tyto poznatky předávají čtenářům, je jejich autorita považována za ověřenější a kritičtější než hlas většiny prostých občanů. Sami občané a mladí nezkušení redaktoři nemohou nahradit váhu prestižního tisku.

         Zkušení žurnalisté jsou ve svých informacích pro občany nepodplatitelní, nematou ve svých dodávaných ověřených a věrných zprávách,

nezkreslují morálně a intelektuálně podložené skutečnosti, neobchodují se svými poznatky, nýbrž jimi slouží lidské společnosti, v první řadě plní svou stavovskou povinnost a teprve ve druhé řadě hledí na prosperitu svého podniku a na výši finančního ohodnocení akcionářských výsledků pro vlastníky.

         Žijeme pořád ve stadiu negativní svobody. Prošli jsme nesvobodou komunismu a nacházíme se i nadále ve stavu normalizace, ovšem normalizace v pojetí komunistickém. KSČM samozřejmě nepřipustí, aby došlo ke skutečné formě normalizace. Je jen politováníhodné, že tak mnoho občanů se domnívá, že v době od druhé poloviny roku 1969 jsme žili a žijeme ve svobodné zemi, stejně jako jsou přesvědčeni o tom, že žijeme v demokratickém státě. Jako by nepozorovali a nechápali tu skutečnost, která u nás stále převládá a která má tak daleko do pravé svobody.

         Žurnalistika by mohla udělat v rámci svého poslání mnoho dobra, kdyby náležitě osvětlila a interpretovala ty negativní jevy v našem státě po listopadu 1989, ke kterým došlo, jichž jsme byli očitými svědky, které byly jasným porušením práva a morálky, kde k nápravě nedošlo a nedochází a zdá se, že za dané situace a stavu v myšlení našeho lidu k ní ani nedojde a nemůže dojít. Mezi našimi politickými a hospodářskými činiteli nám totiž chybějí osobnosti, elitní pracovníci, splňující pro své veřejné funkce potřebnou míru inteligence a morality. Stačí jen se zamyslit o minulosti, kdy po listopadu 1989 došlo k oné nezdařené „kuponové privatizaci“, která připravila podvodným řešením tisíce občanů o jejich majetky, kterou Zeman v jakémsi stavu osvícení nazval „podvodem století“, přišla na pořad Klausem a Zemanem uzavřená „opoziční smlouva“, v níž probíhalo prorůstání finančního zločinu a korupce v takové míře do našeho politického a společenského života a ještě dnes nalézáme její projevy a důsledky v oblasti soudnictví, parlamentu, vládě, státních zastupitelstvích, policii a v politice státu jako celku. Dostavila se kauza „Mostecké uhelné společnosti“, kde manageři této společnosti se zmocnili jejích peněz, prý si je jen vypůjčili, odkoupili veškerý její majetek v podobě akciového kapitálu, švýcarská justice tyto managery odsoudila k těžkým trestům za „praní špinavých peněz“ a podvody spáchané na našem státě, zatímco naši politici a policejní a soudní činitelé na výzvu švýcarského soudu, abychom se i my připojili k trestnímu řízení proti našim zločincům, odmítla naše země návrh Švýcarů s poukazem na to, že u nás žádný takový zločin nebyl spáchán a nebyli jsme poškozeni. Přitom naši finanční odborníci odhadují, že v našem státě každoročně rozkrádáním pozbýváme cirka jedno sto miliard korun. Takovéto skutky by měly naše policejní orgány konečně přešetřovat spolu se všemi ostatními zločiny, ke kterým u nás v posledních dvou dekádách došlo a o kterých se mlčí. Došlo také k právně a morálně zavržitelné Klausově amnestii.

         Bezpečnostním orgány a soudy by měly začít uvažovat, jak by mohl náš stát vrátit se do normálního stavu z porušování „pozitivní svobody“, aby každý občan mohl mít pocit, že je ve svých vlastních věcech sám pánem, není nikým manipulován, může rozhodovat o své činnosti a sledovat vlastní zájmy, není mu v této jeho pozitivní svobodě bráněno nějakým životním modelem, kterým se upravuje jeho smýšlení a postoj a který mu neponechává potřebnou míru svobody k osobnímu lidskému projevu. Tato oblast je také svou manipulací člověkovy bytosti zásahem do jeho práv a takto ovládaný, vychovávaný a přizpůsobovaný člověk nemůže mít dostatečnou důvěru ve státní autoritu a moc.

         Je toho hodně, co by bylo vhodné uvést na tomto místě v souvislosti se žurnalistikou. Jsou to ty případy, kdy z nedostatku diskrétnosti ztrácejí se z jednotlivých složek státního útvaru zprávy a důležité skutečnosti a také orientace o závažných otázkách vedení správy země. Když např. unikne z orgánu policie do ministerstva vnitra informace o tom ze státních činitelů, který se stává předmětem šetření policie, ministr vnitra, jak se často stávalo, může upozornit své přátele ze strany, že jim případně hrozí nebezpečí vyšetřování a tyto podezřelé osoby mají možnost se na tu okolnost připravit patřičným protiopatřením. Bylo by možno se zmínit o falešných obviněních poltických oponentů, o jejich vyšetřováních ve vazbě, která se později prokáží jako pouhé výmysly. Existovaly vraždy nikdy nevypátrané, nepochybné, které skončily na policii jako neprokázané pro nedostatek důkazů nebo dokonce jako sebevraždy. O všech těchto zločinech investigativní žurnalisté uskutečnili mnoho šetření, bylo napsáno hodně slov, ale pouze slov, žádný výsledek.

 

         Pokus o vysvětlení vzniku a aktivity mafiánského gangu: V české zemi žil v době komunistické vlády prostý občan František Mrázek, schopný, ale i všeho schopný člověk, bohatý na invenci jak si opatřovat bez práce peníze „šmelinou“ se zahraničními valutami a jak vynalézat četné možnosti využití známosti členů orgánů policie, politiků, vládních činitelů atd. Svými schopnostmi to dotáhl až na šéfa mafiánského gangu zabývajícího se vyššími možnostmi. Stal se vlivným vedoucím i jiných „kmotrů“, svými známostmi s vlivnými občany a státními funkcionáři dovedl se vždy uchránit sám sebe i své druhy nějakých potíží se státní bezpečností. Stalo se to pomocí přísného utajení činnosti, absolutním využitím mlčenlivosti a lži, pokyny a direktivy se uskutečňovaly četnými mobily za použití dohodnutých krycích hesel, osobním stykem bez jakýchkoli písemných dokladů a záznamů. Členové gangu plnili naprostou mlčenlivost, poslušnost, výkonnost a respekt k šéfovi, ale podřizovali se i neúprosné krutosti šéfa a jeho trestu smrti pro toho, kdo by nějak selhal ve své mlčenlivost a mohl tak ohrozit gang a jeho šéfa. Obávali se svého vedoucího více než státního bezpečnostního orgánu, což náleží do podstaty mafiánského gangu. Mrázek byl zastřelen velmi schopným střelcem puškou s dalekohledem, typ patrony nebyl nikdy podroben šetření, zda došlo nebo nedošlo k použití speciálního náboje vybuchujícího až v těle oběti. Co když nebyl přímý úmysl zjistit osobu pachatele? Vrahem mohl být právě tak dobře jeho cílový oponent a osoba strach jako policejní vyšetřovatel, pociťující moc a zlo Mrázka a obávající se, že jedině Mrázkova smrt zabrání jeho další činnosti.

         Po tomto historickém úvodu můžeme přikročit ke svému teoretickému tématu. Zločinný mafiánský gang může utvořit jen takový jedinec, který má potřebnou inteligenci, má velkou míru odvahy, který je schopen jít bezohledně za svým zločinným cílem, který má potřebnou míru invence a kombinatoriky vést gang k danému cíli, tento účelový cíl vytvořit a vymezit, který má dostatek přátel mezi vedoucími osobnostmi v politice, hospodářství, v lidské společnosti ve státě a má také dosti prostředků podplácením získávat podle potřeby další a další vlivné přátele ke své pomoci, ovládat členy svého gangu a vlivné ty osoby ze společnosti, jichž v případech ad hoc právě nutně potřebuje, mít odvahu a schopnost bezohledně likvidovat své oponenty. Takový „kmotr“: dovede v těchto povahových vlastnostech a předpokladech růst do budoucnosti. Jeho gang musí zachovávat přísnou utajenost a poslušnost a plnit šéfovy slovní pokyny a příkazy bez jejich písemné formy, pouze z gangového kamarádství a oprávněného strachu. Členové gangu mají větší strach ze svého šéfa a jeho zástupců než z orgánů státní bezpečnosti, což je známkou mafie.

         Pokud se týče účelu mafiové aktivity, v našich událostech spatřujeme dva hlavní účely: získání moci a majetku a umožnění nějakému podnikateli získat státní a veřejné zakázky k větší efektivitě jeho hospodářského podniku. Toto rozdvojení cíle mafiánské aktivity vyžaduje, aby v ni figurovali dva šéfové, dva „kmotři“, z nichž každý by odpovídal více či méně charakteristice vedoucího šéfa. Vedoucí hospodářského podniku je svědkem toho, že pro rozkvět svého podniku potřebuje, i za cenu trestné korupce a majetkového zločinu, veřejné zakázky a k tomu musí mít ve svém podniku k dispozici zaměstnance, kteří jsou ochotni jako další pomocníci podílet se na trestné korupci a mít z toho prospěch. Cílem šéfa mafiálního gangu i jeho pomocníků je zisk moci a majetku, s čímž jsou také všichni shodni. Jde o trestný čin korupce a zakládání organizovaného zločinu, což je například za éry opoziční smlouvy běžným jevem. Dříve uvedené předpoklady a potřeby jsou splněny. Poněvadž trestný čin korupce platí jak pro šéfa hospodářského podniku a jeho pomocníky, tak i pro šéfa gangu a jeho druhy, usvědčující důkazy se nacházejí těžce, když všichni tvrdí svou nevinnost, neznalost, nevědomost, zapomenutost a často odmítají vypovídat. Jednota všech delikventů je dodržována, jejich mlčení či popírání je neprokazatelné, všichni vědí, že za tohoto stavu je vyšetřování policejních orgánů bezmocné, nemůže se nic prokázat a kauza skončí pro nedostatek důkazních prostředků nebo v tajném spolku spokojených všech se stavem poplatným důsledkům opoziční smlouvy. Jedině kdyby někdo zradil zákon mafiálního gangu, mohla by státní bezpečnost mít úspěch ve vyšetřené kauze, ale na zrádce by dopadl trest smrti platný v gangu.