Chcete pochopit Rusko? Přemýšlejte o Mongolsku Čingischánově ve 13. století. Mongolové připojili většinu tehdejší Kyjevské Rusi ke své obrovské říši a téměř na tři staletí přeťali spojení Ruska s Evropou. Stalo se to právě v době, kdy se začala mohutně vyvíjet evropská kultura a vzdělanost. Mongolská éra je odpovědná za tak zvané ruské zpoždění – za to, že Rusko vybočilo „z linie společného evropského vývoje“. Fatální důsledky tohoto dávného rozštěpení nás pronásledují dodnes a jsou jedním z důvodů současného otevřeného střetu mezi Ruskem a Západem. Čtenář Putnovy knihy, pokud by ho geopolitika a poněkud krvavá přítomnost nezajímala, užije si tuto knihu jako fascinující přehlídku ruských dějin, jež jsou s kulturou a náboženstvím propojeny tak úzce jako snad žádné jiné.

Autor postupuje chronologicky, a tudíž začíná – Krymem, kam připluli již antičtí Řekové Založili tady bosporské království, jež se pak dostalo pod vliv křesťanského Říma. Působili zde Cyril a Metoděj v roce 860, pak se po vpádu Mongolů stal Krym na pět století „výspou muslimského světa“ – a až v roce 1783 ho ruská carevna Kateřina II. po dobytí přičlenila k ruské říši.

Rusové sice o pár století později Mongoly porazili, ale pouze proto, že sami v mnohém převzali „mongolskou výuku“ – tj. krutost a bezohlednost v prosazování svých zájmů, absolutistické postavení panovníka a podřízení náboženství mocenským účelům. Ivan Hrozný byl v jistém smyslu ruskou variantou mongolských vládců. Ruská říše se sídlem v Moskvě se od svých západních alternativ, jako bylo třeba britské impérium, neliší v mocenských ambicích, ale odlišuje ji od nich „propast, která dělí onu ambici od reality kulturního a společenského žívota“, píše Putna. Mongoly Rusové porazili, protože převzali jejich metody.

Západním pozorovatelům, kteří ve „zlaté éře“ mezi 15. a 17. stoletím, jezdili do Moskvy za byznysem, se toto město jeví jako „cizí, barbarské, nekultivované a nepřátelské“. V Rusku v té době prakticky neexistuje žádná „krásná literatura“, o vědě či školství nemluvě. Moskevská Rus 16. století postrádá analogii západní renesance, zato je podle Putny „krutým paradoxem“, že si z Evropy přivezla díky diplomatu Fjodoru Kuricynovi politickou nauku Machiavellho nauku o tom, že „vládci je k dosažení jeho cílů dovoleno vše“.

Samozřejmě existuje i jiné Rusko, v němž géniové i svědci usilují o lepší svět a mnozí pro něj obětují své životy. Tato „svatá Rus“ je však podle Putny do nemalé míry „projekcí, kterou vytvořila pravoslavná romantika a zpopularizovalo ji ruské umění a myšlení 19. a 20. století. Legendárním se stal mnich Maxim Řek ((1470-1555), který strávil mládí v italské Florencii a pak po zbytek života v Rusku neúnavně psal a „trpělivě Rusům vysvětloval“, proč například nemají věřit astrologii, čímž se liší islám od křesťanství, ale také že byla objevena Amerika a že existuje něco jako egyptské pyramidy.

 

 Spisovatelé a jurodiví.

Jenže v souhrnu je Putnova kniha spíš přehlídkou marných pokusů vnést do ruské společnost západní myšlení nebo ji kulturně a politicky pozvednout vlastními silami. Součástí těchto hnutí byli ruští „jurodiví“ jako třeba Vasilij Blažený nebo město Novgorod na severu.

To mělo štěstí, že až k němu se Mongolové nedostali, a tak zde přežívala kulturní a náboženská tradice Kyjevské Rusi nebo město Novgorod na severu Rusi. To mělo štěstí, že až k němu se Mongolové nedostali, a tak zde přežívala kulturní a náboženská tradice Kyjevské Rusi. Jenže co neudělali Mongolové, vykonal moskevský kníže Ivan III., když roku 1478 Novgorod dobyl, vypálil a vyvraždil jeho elity.

 

Zamyšlení nad obsahem.

 

Co tedy bylo tím mongolským zlem, tou „mongolskou výukou, kterou Rusové a Kyjevská Rus použili v boji proti Mongolům? Byla to ta krutost a bezohlednost v prosazování svých zájmů, absolutistické postavení panovníka a podřízení náboženství mocenským účelům. Ale to nebylo vše. Ivan Hrozný, ruský car, byl v jistém smyslu ruskou variantou mongolských vládců. Ruská říše se sídlem v Moskvě se od svých západních alternativ, jako bylo třeba britské impérium, neliší v mocenských ambicích, ale odlišuje ji od nich „propast, která dělí onu ambici od reality kulturního a společenského života“, jak píše Putna. Mongoly Rusové porazili, protože převzali jejich metody.

Rusové tedy převzali tedy nejen metody, ale přidali k nim i to vlastní, tomu mongolskému rovnocenné. V 15. a 17. století Rusko se jeví cizincům jako cizí, barbarské, nekultivované a nepřátelské, neexistuje v něm žádná „krásná literatura“, věda a školství, postrádá i analogii západní renesance, zato se řídí učením filosofa Machiavelliho, „že vládci je k dosažení jeho cílů dovoleno vše“.

A jak se nám jeví dnešní Putinovo Rusko v aspektu podřizování náboženství mocenským účelům? Putin politicky napadá bývalou ruskou zemi Georgii, pokud jsou tito Gruzínci k tomu povolní, obdarovává je doklady o ruském občanství, vytváří z nich příslušníky Ruska, prohlašuje, že se jim v Gruzii jako ruským občanům děje příkoří, že se jich musí ujmout.

Potom obsadí část Ukrajiny, ostrov Krym, Ukrajinci ze strachu prchají na Ukrajinu a do jejich vyklizených bytů nastěhuje Rusy, vyvolá jejich „opci“ pro Rusko, prohlásí Krym za část Ruska