Šedá ekonomika.

Složená je ze dvou komponent: Nepřiznaná pracovní aktivita a reportování úmyslně nižších čísel z podnikatelské činnosti. Náš problém s DPH spadá právě do té druhé kategorie. Šedá ekonomie se v Česku pohybuje kolem 2O% HDP. Pětina celkové ekonomické aktivity jde tedy mimo celkový systém, ale správně by měla být zdaněna. Bavíme-li se o pětině HDP, na obyvatele je to více než 70 tisíc korun, částka nikoliv zanedbatelná. Nemůžeme tedy odsuzovat žádnou vládu, pokud se snaží šedou ekonomiku eliminovat. Eliminovat ji jako celek ale nejde jedním opatřením, Proto je třeba zaměřovat se na její jednotlivé složky. Jednou z těch podstatných, se kterou by se stát měl pokoušet vypořádat, je právě neplacení DPH. DPH je spotřební daň, kterou platí spotřebitel při nákupu. V době nákupu by měl ideálně zaplatit prodávajícímu cenu nakoupeného produktu či služby a zároveň daň. Aby daň odváděl přímo spotřebitel, je ale těžko představitelné, proto je daňová povinnost převedena na prodejce (měl-li by daň platit kupující, negativní dopad na ekonomickou aktivitu by byl mnohem větší).

Současné uspořádání je takové, že prodávající daň od kupujícího převezme a na konci určitého období ji odvede správci daně. Je tedy třeba si uvědomit, že část tržeb, které obchodník utrží a jež odpovídají DPH – není jeho. Vybraná daň je tak vlastně bezúročná půjčka, kterou obchodník od státu díky současnému daňovému nastavení získává. Pokud by si chtěl odpovídající množství peněz vypůjčit například od banky, musel by za ně zaplatit. Je třeba ale podotknout, že prodávající tuto půjčku úplně zadarmo nedostává: je to odměna za to, že vybírá daň od spotřebitele místo státu.

Otázka není, jak zrychlit výběr DPH, ale jak její výběr pokud možno sejmout ze zad prodávajících a co nejvíce zautomatizovat. Elektronická evidence tržeb je při současném technologickém pokroku čím dál reálnějším řešením.

 

Politický problém.

Neochota k odvádění DPH ve větší než malé míře odráží nevůli lidí vůči svému státu, respektive vůči jeho představitelům. Existuje pro to velmi pěkný pojem vox populi risk. Chccme-li tedy zavést opatření pro boj s šedou ekonomikou, nesmíme zvýšit vox populi risk a motivovat lidi hledat jiné řešení, jak se své vládě vyhnout, mnohdy již jen z principu, protože jí nevěříme. Jenže v současném návrhu chybí jakékoliv pozitivum, a lidé tak mají oprávněně pocit, že je to aplikace presumpce viny na každého. Ale na to pozor! Pokud totiž každého označíme jako zloděje, buď se bude snažit očistit, nebo se zlodějem fakticky stane. Šedá ekonomika je spojována i s přítomností korupce ve společnosti. Chce-li tedy vláda zvýšit výběr DPH, mohlo by se místo uplatňování presumpce viny na každého prodejce zaměřit na snížení vnímání korupce u svých obyvatel.

 

Shrnutí.

 

Šedá ekonomika:

Složena je ze dvou komponent: nepřiznaná pracovní aktivita a reportování úmyslně nižších čísel z hospodářské činnosti. Náš problém s DPH spadá právě do té druhé kategorie. Šedá ekonomie se v Česku pohybuje kolem 20% HDP. Pětina celkové ekonomické aktivity jde tedy mimo celkový systém, ale správně by měla být zdaněna. Bavíme-li se o pětině HDP, na obyvatele je to více než 70. tisíc korun, částka nikoliv zanedbatelná.

DPH je spotřební daň, kterou platí spotřebitel při nákupu. V době nákupu by tak měl ideálně zaplatit prodávajícímu cenu nakoupeného produktu či služby a zároveň daň. Aby daň odváděl přímo spotřebitel, je ale těžko představitelné, proto je daňová povinnost převedena na prodejce (měl-li by daň platit kupující, negativní dopad na ekonomickou aktivitu by byl mnohem větší).

Současné uspořádání je takové, že prodávající daň od kupujícího převezme a na konci určitého období ji odvede správci daně. Otázka není, jak zrychlit výběr DPH, ale jak její výběr pokud možno úplně sejmout ze zad prodávajících a co nejvíce zautomatizovat. Poněvadž rušíme hotovostní placení, je dnešní elektronická evidence při současném technickém pokroku reálným řešením. Náš lidský a společenský vývoj vede k takovému stavu, že bude-li shledán v daleké budoucnosti nějaký člověk, který bude mít u sebe nějaký vyšší peněžní obnos, upadne do podezření, že ty peníze musel někomu ukrást.

Položme si nyní otázku, co vede prodejce, podnikatele, výrobce a obchodníky k tomu, že se kloní ke stanovisku neplatit státu, jeho správci, výběr DPH, daně z přidané hodnoty, což je prodejcům uloženo příslušným právním ustanovením. Neplacení DPH je vážným peněžním deliktem, neboť stát je na této platbě zcela závislý a nemůže bez této daně nejen konat své úkoly, ale vůbec existovat.

Neochota k odvádění DPH ve větší než malé míře odráží nevůli občanů vůči svému státu, respektive jeho představitelům. Toto je obecné přesvědčení těchto lidí, k tomu je vede jejich vox populi, vox dei. Chceme-li proto zavést opatření protitomu a motivovat lidi hledat jiné řešení, jak se vládě vyhnout, mnohdy již jen z principu, že jí nevěříme. Jenže v současném návrhu chybí jakékoli pozitivum a lidé tak mají oprávněně pocit, že je to aplikace viny presumpce každého. Ale na to pozor! Pokud totiž každého označíme jako zloděje, buď se bude snažit očistit, nebo se fakticky zlodějem stane. Pokud by vláda místo toho celý systém odůvodnila prostě jako zjednodušení a zlevnění výběru daní a cílem by bylo sejmout výběr DPH z obchodníků, jistě by se našel nejeden pozitivní hlas.