Již z tohoto obecného a krátkého vymezení zjistíme, že definice je tak široká, že nám nepředstavuje jen imperialismus, nýbrž i skutečnosti a formy od něho zcela odlišné. Proto nám nezbude než věnovat svou pozornost tomu, co tento slovník, dále Oxfordský slovník světové politiky a L. Misesovo dílo Liberalismus o tomto fenoménu píší. Dále budeme musit vzít v úvahu jen podobu imperialismu datující se od šedesátých let 19. století. Jak Oxfordský slovník, tak i Mises jsou podány v přímých citacích a parafrázích. Konečně ve druhé kapitole si všimneme některých těch zemí, v nichž došlo k uskutečnění a reálné podobě imperialismu. V krátkém závěru pak zaujmeme k imperialismu své stanovisko.

 

Obecná i konkrétní podoba imperialismu v daném čase.

 

Vrátíme-li se do doby absolutistických monarchů minulých století, zjistíme, že jejich dobyvačnost usilovala o rozšiřování jejich sfér moci a bohatství. Avšak podle Misese jejich moc i bohatství stálo vždy na vážkách. Jednak museli bránit silou své panství proti vnitřním i vnějším nepřátelům a na zaplacení údržby svých válečníků a odměňování svých přívrženců potřebovali stále určité množství peněžních prostředků. Nositelem tehdejšího imperialismus byli panovník a jeho rod, šlechta, úřednictvo a vojáci. Příslušníci armády počítali s tím, že se obohatí kořistí z dobytých území a zařídí si svůj život z takto získaných prostředků. Oxfordský slovník CDofP uvádí, že „všechny tyto ´útočné´ (´push´) verze se podílejí na endogenním nebo antropocentrickém ohnisku. Kompetentní pohled zdůrazňuje hnací faktory: spolupůsobení prováděné na okraji lokálními krizemi jako ´power´ vacuum (možná vyvolané cizí intervencí) jakož i přání vlastními (indigeneous) elitami. Imperialismus se stává záležitostí náhody, jakož i přání“. (Slovník tímto ohniskem míní vnitřní, domácí podmínky a stav země realisující imperialismus, ohniskem je dále vládce země, jeho psychologický přístup k imperialismu, tj. sklon k expanzi země, k ovládnutí dalších držav a oblastí, touha po rozšíření moci. Lokální krize vznikají jako vzduchoprázdné prostory zbavené vládnoucí moci v místě, kde po okupaci cizí země nastoupilo bezvládí. Spoluprací je míněna domorodá pomoc elit okupované země, která takto kolaboruje s imperialistickou mocí.) Toto byly podmínky, možnosti a stavy, které byly relevantní nejen pro období dávné minulosti, ale jsou i platné pro vznik novodobých imperialismů.

„Oxfordský slovník světové politiky“ uvádí, že pojmem imperialismus je původně označena expansionistická politika Napoleonova a pozdější expansionistická politika Velké Británie, ale zakladatelem vědeckého pojetí imperialismu byl anglický ekonom J.A. Hobson (1858-1940) svým spisem „Imperialismus: A Study“, z roku 1902. Hobsonova studie byla zaměřena na imperialismus konce 19. století, který se od dřívějších druhů imperialismu lišil existencí několika říší, které mezi sebou soutěžily a nadvládou finančního kapitálu nad kapitálem zbožovým. Hobson kladl důraz na soutěživost mezi říšemi a prokazoval, že imperialistická politika dávala přednost finančním spekulacím ve výrobě před rozšířením trhu.

Oxfordský „Concise Dictionary of Politics“ uvádí, že nový imperialismus byl podkladem koloniální vlády evropskými zeměmi, zvláště „jeho boj o Afriku“ během 19. století, že mnozí autoři konstruovali imperialismus v pojmech svého chápání motivačních sil. Mezi nimi Hobson, Luxemburgová, Bucharin a zvláště Lenin se zaměřili na ekonomické faktory, racionální hledání nových trhů a zdrojů surovin. Lenin tvrdil, že imperialismus je nejvyšší stadium kapitalismu, že imperialismus je ekonomická nutnost zprůmyslověných kapitalistických ekonomií, snažících se zarazit klesající tendenci míry zisku vývozem kapitálu, že je to monopolní stadium kapitalismu.

Podle tohoto stručného Oxfordského slovníku Schumpeter (1919) definoval imperialismus jako neracionální a bezpředmětné dispozice na straně státu k neomezené násilné expansi. Podle tohoto pojetí tedy imperialisté jsou disponováni ve své psychologii jako vládci a imperialismus sám je zakořeněn v psychologii přežívajících předkapitalistických sociálních struktur, nikoli tedy ekonomických zájmů národa nebo třídy.

Podle slovníku „alternativní podoby vidí imperialismus jako výrůstek lidového nacionalismu; jako plán podpisem stvrdit dělnickou třídu (zvláště v Británii); osobní spekulaci; aplikaci sociálního darwinismu na boje mezi rasami; civilizační poslání; a jako prostě jednu dimenzi mezinárodního soupeření o moc a prestiž. To poslední zahrnuje, že socialistické státy také byly nakloněny k tomu být imperialistické.“

Podle tohoto stručného slovníku „neformální imperialismus“ činí přímou kontrolu zbytečnou, jsou-li tu jiné cesty k ovládání, například je-li tu u imperialistického státu technologická nadřazenost nebo imperialismus volného obchodu vedoucí ekonomické moci a kulturní imperialismus. Tyto jiné cesty případně umožňují, že imperialismus se neuskutečňuje vojenskou silou, vojenskou okupací země. Slovník praví: „Proto pro moderní neomarxisty na Západě byl schopen přežít proces do kolonizace; imperialismus přežívá věk teritoriální anexe. Ekonomické finanční a sociální struktury závislosti zůstávají a jsou reprodukovány zvláště multinacionálními korporacemi. Třetí svět je stále vykořisťován a podroben nepřímé politické kontrole. Někteří analytici tvrdí, že idea imperialismu ztrácí svůj užitek, když je vyrovnán s internacionálním kapitalismem, kde asymetrie ekonomické moci a integrace jsou nevyhnutelné. Odmítají monokauzální vysvětlení a požadují, že politické vztahy musí být specifikovány blíže, dříve než imperialismus může být odvozován z existence ekonomických daností.“

Přejděme nyní k tomu, co říká o imperialismu L. Mises. Mises si nejprve klade otázku, zda hranice státního území a její rozpínání či nikoli má nějaký význam pro liberální stát a dospívá k názoru, že tato otázka má jen podřadný význam v této souvislosti. Odůvodňuje to tím, že obsazování nových zemí a začleňování nových provincií nepřináší imperialistické zemi nějaké zvýšené „důchody“, neboť tuto novou provincii je třeba nějak spravovat, což si vyžádá určitých nákladů. Protože liberální stát nemá v úmyslu provésti vojenskou okupaci nových provincií a nemá sám útočné plány, posílení jeho vojenské moci není důležité. Proto liberální parlamenty neinklinovaly ke zvýšení výdajů státu na zbrojení a k agresivní politice a choutkám na anexi.

Liberální mírová politika se považovala v šedesátých letech 19. století za zajištěnou a snažila se jen prosadit pro své občany právo vybrat si nějakou zemi, kde by se usadili a žili, ke které by patřili. Poněvadž absolutistická vyhlédnutá země nechtěla dobrovolně odstoupit a umožnit tak imperialistické vládě zabezpečit místo pobytu pro její občany, dosáhlo se toho jen za cenu těžkých válek a povstání. Mises uvádí v této souvislosti odstranění cizí vlády v Itálii, ochranu Němců v Šlesviku-Holštýnsku před odnárodněním, osvobození Poláků a balkánských Slovanů silou zbraní.

Podle Misese jediným místem, kde se právo ve skutečnosti dostalo do rozporu s daným politickým řádem, byla liberální Anglie, která dala svobodu iónským ostrovům. Všude jinde došlo k válkám a povstáním: z bojů o německý stát to byl konflikt německo-francouzský, polská otázka byla neřešena, „protože car zase jednou potlačil povstání, balkánská otázka zůstala neřešena a z nemožnosti rozmotat problémy habsburského státu proti vůli dynastie vyklíčila nakonec bezprostřední podmínka světové války“.

V této souvislosti Mises uvádí, že je-li uplatňována antiliberální politika, která rozšiřuje pravomoci státu tak, že ponechává jen malý prostor lidské činnosti bez vlivu státu, je obtížné uspokojivé řešení politických problémů těch regionů, v nichž žijí pohromadě a vedle sebe příslušníci různých národů. Pokud se život v nich neřeší veskrze liberálně, nelze tam mluvit o rovnoprávnosti různých národností, existují tam jen vládnoucí a ovládaní. A tak usilování o co nejsilnější stát, jenž je schopen rozšířit své panství na všechna národnostně smíšená území, stane se nezbytným požadavkem národní sebezáchovy.

Mises dále upozorňuje, že problém jazykově smíšených území se neomezuje na půdu starého osídlení. Kapitál a práce vyhledávají nejpříznivější umístění a nastává migrace, která je nepoměrně větší než kdysi probíhající stěhování národů. A když imperialistická země nechává odejít své občany do zemí, které jsou cizojazyčné a v nichž politická moc není v rukou soukmenovců, objevují se konflikty, které odpovídají konfliktům zemí s národnostními menšinami. Imperialistická země se za tohoto stavu snaží o získání kolonií pro své občany, jednak usiluje o politiku ochranných cel, jež má chránit tuzemskou výrobu, produkující za méně příznivých podmínek, před silnější zahraniční konkurencí. Tím také odstraňuje odstěhovávání dělníků. V tom případě však dochází k tomu, že imperialistická země usiluje i o získání území, které pro usídlování Evropanů nepřichází v úvahu. Tak podle Misese došlo k tomu, že na konci sedmdesátých let 19. století soutěží evropských průmyslových států a odbytišť v Africe a Asii začíná moderní imperialismus.

Mises pokračuje: „Vývoj imperialismu byl použit k označení moderní expanzivní politiky poprvé ve spojení s Anglií. Imperialismus se ovšem zpočátku nesoustřeďoval ani tak na začleňování nových území, jako spíše na vytvoření obchodně-politického celku z různých držav podřízených anglickému králi. To vyplývá ze zvláštního postavení Anglie jako mateřské země největších koloniálních osad světa. Avšak to, čeho chtěli dosáhnout angličtí imperialisté vytvořením celní unie dominií s mateřskou zemí, mělo sloužit k témuž účelu, jakému měly sloužit koloniální akvizice Německa, Itálie, Francie, Belgie a jiných evropských států: vytvoření chráněných odbytišť pro vývoz zboží.

Velkých obchodně-politických cílů imperialismu nebylo nikdy dosaženo. Myšlenka všebritské celní unie se neuskutečnila. Území anektovaná evropskými státy v posledních desetiletích a ta, v nichž tyto státy dokázaly získat ´koncese´ , hrají v zásobování světového trhu surovinami a polotovary a v odpovídajících dodávkách průmyslových výrobků tak podřadnou úlohu, že nebylo možno dosáhnout jejich obchodně-politickou vázaností žádnou podstatnou změnu poměrů. K dosažení cílů, o něž usiloval imperialismus, se státy nemohly spokojit s okupací území obývaných divochy neschopnými klást odpor. Musely sáhnout po územích, jež mají v rukou národy, které jsou schopny se bránit zbraněmi. Zde však imperialistická politika všude ztroskotala, anebo ztroskotá co nejdříve. V Habeši, Mexiku, na Kavkaze, v Persii, v Číně, všude vidíme, že imperialističtí útočníci jsou na ústupu či mají alespoň velké obtíže.“ Potud Mises.

 

Imperialistické státy.

 

Chceme-li se v této kapitole zabývat otázkou, ve kterých státech se imperialismus vyskytoval či vyskytuje, musíme si hned uvědomit, že stojíme před řadou obtíží. Tyto obtíže vyplývají nejen z toho, že musíme omezit svůj prostor nejen místně a časově, ale také z toho důvodu, že během doby se změnily formy imperialismu do té míry, že některé původní formy ve svém obsahu a rozsahu se staly obsoletními a že původní imperialismus, jak jej chápal ještě Hobson, až na malé výjimky zanikl a objevuje se dnes v nových podobách, které ještě nejsou dostatečně zpracovány. Jestliže Hobson musel omezit svůj počátek moderního imperialismu na dobu konce 19. století, pro nás bude mezníkem naší problematiky doba až po druhé světové válce. V té době totiž zanikly formy imperialismu navazující na koloniální státy, takže tyto formy z různých důvodů až na nepatrné výjimky vymizely, a to i z těch důvodů, které byly uvedeny v našich výňatcích.

Dále je nemožné, abychom ponechaly bez omezení počet teritorií a států, jimiž se budeme zabývat. Zde naše omezení se musí týkat jen dostupných informací o státech Evropy, případně Severní Ameriky a evropského i asijského Ruska.

Největší potíž však spočívá v tom, že nemáme dostatečných informací ani o těch existujících formách imperialismu, které mají svou relevanci pro současnou dobu, případně i na dobu příští. Stručný Oxfordský slovník píše v souvislosti s „neformálním imperialismem“ příkladmo jen o imperialismu skrze technologickou nadřazenost, o imperialismu volného obchodu vedoucí ekonomické moci a o kulturním imperialismu. Do této formy takto naznačeného imperialismu můžeme zahrnout mnoho forem ani netušeného reálného imperialismu, natož potom vymezeného moderního imperialismu. Vezměme například otázku imperialismu skrze technologickou nadřazenost. Jestliže některá země uspěje v nalezení nějakého technologického řešení výroby a získá ve svém zahraničním obchodu určitý přednostní primát, může se jednat někdy jen o prostý obchodní prospěch, ale v důsledku tohoto primátu tato země může využíti tohoto prvenství k ovládání a k nátlaku na ostatní země a podílet se tak na imperialismu skrze vyspělou technologii. Pro bližší výzkum tohoto stavu bychom potřebovali zkoumat psychologickou a motivační stránku daného stavu, což by si vyžádalo pečlivého a podrobného studia věci a získání konkrétních podmínek příčiny a následku, účelu a prostředku, dané skutečnosti. Proto u vědomí všech těchto nedostatků, které před námi stojí, berme následující pokus o výklad s pochopením a rezervou.

Rusko: Vyjděme z klasického příkladu Ruska a jeho charakteru jako země nesporně imperialistické. Rusko patřilo vždy a stále ještě patří mezi tradiční země původní formy imperialismu. Na rozdíl od dřívějších koloniálních zemí a provincií, které budovaly svá přidružená území v zámořských oblastech, Rusko své državy zakládalo v jednom kuse od východní Evropy až na Dálný východ Asie. Jestliže z podnětu USA po druhé světové válce všechny evropské státy se vzdaly svých zámořských kolonií a provincií, u Ruska k tomu nedošlo, „vždyť přece nešlo o kolonie, nýbrž o kmenové země jednotného státu.“

Rusko však nyní po svém částečném rozpadu pokračuje v budování svého původního imperiálního státu. Příkladem jsou Čečensko, Gruzínsko, Ukrajina a navíc politický a ekonomický tlak na státy východní Evropy, které si podmanilo po druhé světové válce.

Ale Rusko nezůstává a neomezuje se na tradičním typu imperialismu okupací teritorií, teritoriální anexe, nýbrž svůj imperialistický tlak konkretizuje formou dodávek ropy a plynu do států Evropy, podvratnou činností v Africe a Asii, přidělováním ruských pasů Gruzínským občanům a jich prohlašováním za ruské občany, dodávkami zbraní do různých zemí, v neposlední řadě i mocným zakupováním se a usídlováním se v České republice jakož i svým zakupováním investičních objektů v ČR a ve světě.

Všechny tyto skutečnosti nesporně potvrzují tu všestranný charakter imperialismu starého i nového typu.

USA: Severní Ameriku jsme nepochybně museli považovat za imperialistickou v době, kdy s takovou vehemencí popírala práva černochů, indiánů, případně jiných národních a národnostních skupin. Tyto projevy útlaku a dokonce tělesné a duševní persekuce však v současné době již neexistují. USA válčily s Německem, Japonskem a Itálií na straně Anglie, Francie a ostatního bránícího se světa. Nebyla to však u nich snaha zmocnit se natrvalo těchto území dočasných nepřátel. USA bojovaly se Severní Koreou a Vietnamem, později s Irákem, žije v napjatém vztahu s Iránem. Avšak ani v jednom případě motivem nebyla trvalá okupace cizí země. Dokonce svou mocí přispěly k tomu, že evropské země se vzdaly svých tužeb a nároků na vládu ve svých provinciích a koloniích. A proto musíme být názoru, že USA nemůže být spojována s imperialismem tradičního typu anexe cizích území. Jak je to však s její možností být považována imperialistickou v modernějším smyslu?

USA je moderním vyspělým státem, který je nutně závislý svou existencí na dodávkách ropy a plynu ze zemí Blízkého Východu a politický stav v těchto zemích ji může cestou dodávek těchto surovin ohrozit. Tlak na tyto oblasti by proto byl vysvětlitelný z těchto důvodů. Není však možno její tlak na země umožňující dodávky nafty a plynu vysvětlit i jako imperialistické snahy ovládnout svět a podržet si své prvenství na světovém horizontu? USA je si vědoma nebezpečí, které jí i světu hrozí z existence politického zaměření krajin obývaných muslimy, sama toto nebezpečí pocítila útokem Al Kajdy a muslimských teroristů na sobě. Vyplývá z toho jednoznačně, že vojenský a politický tlak USA na předmětné země je motivován odporem proti terorismu, není v tomto procesu také jistá dávka ducha imperialismu? Jaké odůvodnění mají arabské národy ve své aversi vůči USA, kterou nesporně považují za imperialistickou? USA svou světovou politikou vnucuje méně pokročílým státům ve světě demokratickou formu státního a veřejného uspořádání, Ačkoli tyto národy se zpěčují těmto snahám pro své obecné přesvědčení a světový názor, vyplývá tento tlak USA výlučně z jejího hodnocení demokracie a není v tom přimíšena snaha o kulturní imperialismus, o civilizační poslání? Nevím, zda obsah pojmu „neformální imperialismus“, ražený stručným oxfordským slovníkem, se nedá v tomto případě u světové velmoci USA vyloučit.

Anglie: Je dobře známa expanzionistická světovládná politika Anglie a její imperialistické postavení ve světě. Anglie tohoto primátu byla zbavena po druhé světové válce, stejně jako zanikly všechny kolonie, provincie a državy ostatních evropských vedoucích zemí. Avšak zůstává v existenci v jejím případě určitá výjimka. Některé země z jejího „Commonwealthu“ i nadále zůstávají s ní propojeny uznáváním jejího panovníka také za svého, přestože mají své vlastní vládní orgány a instituce, své konstituce. Jde o pouhou reminiscenci a odraz starých dob nebo v Angličanech setrvává jejich imperialistický duch tradičního typu? Nevím a ani nemám dosti informací toho, zda snad Anglie nepředstavuje existenci onoho „neformálního imperialismu“.

Německo: Tato země byla sice ještě v 19. století rozkouskovaná, ale její duch pokračovatele římského panství v ní setrvával. Byl u ní také její stálý duch „Drang nach Osten“ přítomen, jak to zakusily její sousedské státy Československo a Polsko. Za nacistického režimu šlo o výraznou podobu tradičního imperialismu okupací cizích teritorií. Po druhé světové válce však Německo se zcela přimklo k demokratickému systému, k členství k NATO a k EU. Od té doby se zdá, že definitivně skončilo se svým charakterem k imperialismu tradičního typu okupací. Jako jeden z čelných členů Západní Evropy se podílí na existenci EU v takové míře, že svou hospodářskou aktivitou přispívá k blahu ostatních členských států. Proto ani u něho neshledáváme nějaké stopy „neformálního imperialismu“ ve smyslu stručného Oxfordského slovníku.

Francie: Je nesporné, že Napoleon Bonaparte byl stejně jako celá jeho země imperialista starého tradičního typu okupací zemí. Je také nesporné, že Francie z titulu země ovládající řadu zvláště afrických kolonií a dominií byla imperialistická. Zrušením kolonií a provincií po druhé světové válce ztratila Francie tento svůj charakter, nikoli však zcela. Věnujme svou pozornost dvěma článkům Nialla Fergusona „Konec Evropy?“ (uveřejněný v časopise Střední Evropa v červenci 2004) a „Kolos, cena amerického impéria“ (uveřejněný v časopise Střední Evropa v červenci 2005). V prvém článku se praví: „Byli to Němci, kteří byli od počátku rozhovorů připraveni subvencovat ostatní účastníky procesu evropské integrace. Uvedu jeden příklad za všechny: Základním a rozhodujícím faktorem Společenství uhlí a oceli bylo, že němečtí daňoví poplatníci měli být těmi, kdo podpoří neefektivní uhelné doly v Belgii

stovkami tisíci marek. A právě tak to byli němečtí daňoví poplatníci, kteří platili rozvojovou pomoc francouzskému koloniálnímu impériu, pomoc, která byla integrální součástí Římské smlouvy. Často se zapomíná, že tam, kde si Britové měli vybrat mezi impériem a Evropou a nad takovou smlouvou se zamýšleli, Francouzi se nejen snažili zachovat své africké impérium a to, co zbylo z jejich asijského impéria v rámci vznikajícího Evropského společenství, ale brilantně diplomaticky trvali na tom, že by ostatních pět členů, kteří podepsali Římskou smlouvu, mělo subvencovat jejich kolonie. A bylo tomu tak, že v jedné mimořádné úmluvě Konrád Adenauer odsouhlasil platby francouzským koloniím, které šly z velké části z kapes německých daňových poplatníků. Podobně Společnou zemědělskou politiku (CAP), která se stala největší samostatnou položkou v rozpočtu Evropského společenství, od samého počátku zajišťovaly netto příspěvky od německých daňových poplatníků. Právě tak to fungovalo. Pokud se týče těchto německých neopětovaných transferů, je skutečností, že jejich součet převyšoval částku, kterou Němci měli zaplatit jako reparace po první Světové válce. Šlo o více než sto dvaatřicet miliard marek, o kteréžto částce Němci ve dvacátých letech tvrdili, že by zbankrotovali, kdyby ji zaplatili. Nakonec ji tedy zaplatili, nikoli jako reparace, ale jako netto příspěvky do evropského rozpočtu.“ Ve druhém článku se píše: „Evropská unie byla téměř od svého zrodu v Evropském společenství uhlí a oceli (1951) založena na transferech zdrojů z větších, bohatších zemí, do menších a chudších. V padesátých letech 20. století obdržely belgické neefektivní uhelné doly desítky milionů dolarů od ostatních členů Společenství, hlavně od Německa. Po Římské smlouvě dostaly bývalé francouzské kolonie (jež se Francouzům šikovně podařilo včlenit do Společného trhu) od ostatních pěti členů signatářských zemí rozvojovou pomoc v hodnotě 380 miliónů dolarů, opět hlavně od Německa“. Z uvedeného vyplývá, že i v současné době existuje určitá ingerence Francie do nové formy jejích dřívějších kolonií. Uvážíme-li, že Francie se plně nevzdala svých určitých zásahů do svého dřívějšího koloniálního světa, že dále bojovala na Dálném Východě a Alžírsku, že svým vlivem v EU se domohla značného prospěchu svého zemědělství na úkor EU a jejích dalších členů a že i v současné době usiluje o vytvoření určitého středozemského společenství pod svým vedením jakož i světověpolitická aktivita jejího presidenta a že se ani neví, nakolik participuje hospodářsky na výhodách plynoucích z dřívějších koloniálních vztahů, musíme připustit, že určité prvky jejího imperialismu u ní dosud existují.

V Evropě náležely ke koloniálním státům ještě Belgie, Holandsko, Španělsko a Portugalsko, které také po druhé světové válce pozbyly postupně své zámořské državy, takže také upustily od tradiční imperialistické okupace cizích krajin. Pokud se však týče modernějších forem imperialismu, nemáme dostatečných informací o tom, zda mají účast na imperialismu cestou použití typů uvedených pod pojmem „neformálního imperialismu.“ Proto se musíme obejít bez nějakých úvah o nich.

 

Závěr.

 

Zamýšlíme-li s nad problematikou imperialismu, musíme si uvědomit, že tato otázka není v moderní době dosud dostatečně zpracována. Procházíme-li staršími naučnými slovníky, vychází se v nich převážně ze subjektivní stránky tradičních forem imperialismu cestou okupace cizí země, aniž by byla věnována větší pozornost subjektivní stránce, ať jednotlivého imperialisty či celého společenství imperialistů, imperialistických krajin, zemí a států. To tedy znamená, že v nich není pozorněji přihlíženo k psychologické stránce fenoménu, k vnitřní motivaci a sklonům k touze po moci a snaze po ovládání cizích zemí a národů.

Ale, jak již bylo řečeno, postupem doby byl imperialisty opouštěn tradiční způsob okupace cizí země, což vyžadovalo vojenská tažení a nákladné vedení správy dobytých území. Imperialisté postupem doby zjistili, že imperialismu a jeho výhod lze dosáhnout i dalšími prostředky, technologickou nadřazeností, volným obchodem, vedoucí ekonomickou mocí, kulturním pronikáním a civilizačním posláním a počet těchto možností stále rostl a i nadále roste. To ovšem vede k té skutečnosti, že je nemožné se vypořádat s fenoménem imperialismu moderního typu, aniž bychom neuvažovali o všech možných jeho podobách. Proto je třeba brát v potaz i tuto úvahu o jeho problematice.