Po stránce právní, mravní a společenské odpovědnosti Němců se touto otázkou zabýval filosof Karl Jaspers ve svém díle „Otázka viny“, otázkou se zabýval i politik a filosof Emanuel Mandler v článku „Viníci tohoto světa“, publikovaném v časopise Střední Evropa č. 28 v r. 1993.

         Poněvadž i obyvatelé naší země za doby komunistického režimu v letech 1948-1989 dostali se do podobné historické a analogické situace, nebude na škodu věnovat této historii svou pozornost. V prvých dvou kapitolách budeme se opírat o uvedená díla v přímých citacích a parafrázích citovaných autorů, ve třetí kapitole se pokusíme o zaujetí vlastního stanoviska k dané problematice a ve čtvrté kapitole krátce pojednáme o české analogii.

 

Otázka viny podle studie Karla Jasperse.

 

         Karl Jaspers ve svém díle rozlišuje čtyři pojmy viny:

1.     Kriminální vinu. Zločiny spočívají v objektivně prokazatelných činech. Instancí je soud.

2.     Politickou vinu, spočívající v činech státníků a v příslušnosti k určitému státu, v němž všichni občané společně odpovídají za svou vládu. Instancí je moc a vůle vítězova.

3.     Morální vinu, kde jedinec odpovídá za své činy a kde neplatí pokus o vysvětlení a exkulpaci v podobě: „Rozkaz je rozkaz!“ Stejně jako zločin zůstává zločinem, i když je vykonán na rozkaz, zůstává čin také podřízen morálním kritériím. Instancí je vlastní svědomí.

4.     Metafyzická vina představuje existenci solidarity mezi lidmi jako lidmi, kde každý je odpovědný za všechno bezpráví a nespravedlnost spáchanou v jeho přítomnosti a s jeho vědomím. Instancí je jedině Bůh. Jaspers jako důsledky viny uvádí: ad 1. Zločin – trest. ad 2. Odpovědnost a náprava. ad 3. Pokání a obroda. ad 4. Proměna vědomí vlastního já před Bohem. Pýcha je zlomena.

         Jaspers dále své stanovisko upřesňuje kategoricky takto: Za zločin odpovídá jen jednotlivec. Jde-li o rotu lupičů a spiklenců, která se dopouští předmětných zločinů, mohou být tito členové gangu ve svém celku označeni jako zločinci a jejich trestnost vyplývá z pouhé příslušnosti k takové rotě. Nelze obviňovat morálně nějaký národ jako celek. Morálně lze vždy posuzovat jen jednotlivce, nikoli kolektiv. Není národa jako celku. Národ nemůže heroicky zahynout, nemůže být zločincem, nemůže jednat mravně, to vše je možné jen u jednotlivců. Kolektivní vina národa nebo skupiny uvnitř národů tedy nemůže - s výjimkou politické odpovědnosti – existovat: ani jako kriminální ani jako metafyzická vina.

         Jaspers pokračuje: Ona věta: „To je vaše vina!“ může znamenat: a) Jste odpovědni za činy režimu, který jste trpěli – zde jde o vaši politickou vinu. b) Je vaše vina, že jste nadto tento režim podporovali a pomáhali jej vytvářet – v tom spočívá vaše morální vina. c) Je vaše vina, že jste nečinně přihlíželi, když se páchaly zločiny – zde se naznačuje metafyzická vina. Tyto tři věty pokládáme za pravdivé, třebaže jen první z nich - větu o politické odpovědnosti – lze vyslovit bez okolků a třebaže jen ona je správná, zatímco druhá a třetí – věty o morální a metafyzické vině - se v juristické podobě stávají jako výpovědi, které jsou bez lásky, nepravdivými. Budeme-li větu: „To je vaše vina!“ interpretovat ve smyslu: Podíleli jste se na oněch zločinech, tedy jste sami zločinci, pak toto neplatí o většině Němců a tato interpretace je zřejmě mylná.

         Jaspers dále upřesňuje diferenciaci německé viny. Ad 1) Norimberský proces se týká zločinů. Ne německý národ, nýbrž jednotliví Němci, obžalovaní jako zločinci, - v zásadě však všichni vůdcové nacistického režimu - stojí před soudem. Obžaloba jde i proti organizacím, NSDAP, SS, SD, Gestapo, SA, generální štáb, vrchní velitelství německé branné moci. Musíme nést jako celek bolestnou politickou odpovědnost. Norimberk ukazuje ke světovému řádu a v tom spočívá jeho zásluha. ad 2. Naše odpovědnost je kolektivní. Kolektivní vina sice nutně existuje jako politická vina státních příslušníků, ale neexistuje proto ještě ve stejném smyslu jako vina morální a metafyzická. ad 3) Morální vina. Povinnost k vlasti jde mnohem hlouběji než kam dosahuje slepá poslušnost vůči vládě, která tu právě toho času je. Vlast už není vlastí, je-li zničena její duše. Povinnost k vlasti je nasazení celého člověka ve jménu nejvyšších požadavků, které k nám hovoří z příkladu našich předků, a ne z idolů falešné tradice. ad 4) Metafyzická vina. Z morálního hlediska existuje požadavek dát život v sázku, ne však požadavek zvolit jistou záhubu. Metafyzická vina je nedostatek absolutní solidarity s člověkem jako člověkem. Tato solidarita zůstává trvalým požadavkem i tam, kde už morálně smysluplný požadavek končí. Je porušena, přihlížíme-li, jak dochází k bezpráví a zločinu.

         A Jaspers končí své stanovisko slovy: Shrneme-li právě uvedené, můžeme konstatovat:

1.     Všichni Němci, bez výjimky, se podílejí na politické odpovědnosti. Musí snášet vůli vítězů.

2.     Malá část Němců bude potrestána za zločiny a za svou nacionálněsocialistickou aktivitu.

3.     Každý Němec musí uznat instanci vlastního svědomí.

         Kolektivní vina: Jsme vázáni k bližním. Politická odpovědnost a kolektivní vina. Rozlišení mezi politickou odpovědností a morální vinou. Cítíme jako Němci kolektivní vinu. Cítíme cosi jako spoluvinu za jednání příslušníků své rodiny, svého národa. Jsme ochotni věc napravit. Potud Jaspers.

 

Otázka viny – Jaspers a Mandler.

 

         Mandler doplňuje Jasperse, že společenské normy, tedy i normy zákonné a etické, jsou tak vzhledem k pravdě podstatné dvojím způsobem: navzdory své proměnnosti umožňují lidské soužití a zároveň jsou, nepřesně řečeno, opěrnými body pro vyjadřování pravdy. To ještě neznamená, že jsou pravdivé. Přes svou takřka absolutní – nebo zabsolutněnou – platnost jsou vzhledem k pravdě relativní; mohou se jistě někdy zdát nezvratné, ale jakmile se začneme konkrétně tázat, jak jsou pravdivé, ukáže se často jejich nedostatečnost. Ostatně bez takového tázání by měly malý význam.

         Jestliže vina je žití, jednání, myšlení a konání proti pravdě a jestliže pravdu nelze jako celek vyjádřit, pak pochopitelně není ani v lidských silách vyjádřit vinu jako takovou. Poznání takové viny, které může být blízké Jaspersovu pojmu metafyzická vina“, poukazuje na další omezenost společenských norem, kritérií a pravidel vzhledem k pravdě: na jedné straně ji umožňují pochopit a pojmenovat, ale právě tímto zařazením z jednoho aspektu ji zároveň zužují a zplošťují. Podobně se ani jakákoli vina nedá plně vyjádřit pojmovými schématy danými zákony, politickými akty, morálkou apod. Odtud také vyplývá, že pochopení viny je zároveň nesnadnou otázkou, jaká je pravda, proti níž se vina obracela.

Kolektivní vina: Mandler pokračuje: Otázka viny tedy není filosofická studie, nýbrž, jak jsme se již zmínili, osobní, dalo by se říci maximálně angažovaná úvaha o oprávněnosti všeobecných výtek a útoků na adresu německého národa za způsobení světové katastrofy. Jaspers tyto útoky neodmítá, nýbrž přijímá je jako otázku. Tu je však třeba zkoumat s mimořádnou opatrností a prozíravostí.

         Mandler si klade otázku, co to je vlastně vina národa a zda lze obviňovat celý národ za činy, které spáchali jeho politikové, policie a armáda. Mandler je si vědom, že lidstvo a světové mínění odjakživa přičítalo nějakému národu kolektivní vinu, třeba Židům ukřižování Ježíše Krista. Mandler se zde ztotožňuje s Jaspersem v tom, že posuzování celých kolektivů zaměňuje druhové pojmy s typovými, a toto typové pojetí, i když je vystihujeme obecnou charakteristikou, nespadá na každého jednotlivce. Není národa jako celku, celý národ se nedopouští zločinu a nehřeší, nemůže jednat mravně nebo nemravně, to je možno jen u jednotlivce. A jestliže tedy s případnou podporou obyvatelstva v některém národě dochází ke zvěrstvům, zločinům a velkým morálním deliktům, komu přičíst odpovědnost a vinu na tom stavu? Tuto otázku si klade jak Jaspers, tak i Mandler. Oba jsou si vědomi toho, že samo přežití takového režimu kladlo velké nároky na občany, kteří se pokoušeli o přežití. Oba si uvědomují, že obyvatelé předmětné země se mohli utěšovat sebeklamem, možná i pohodlným, že vše se nějak upraví a napraví, že musí volit cestu menšího zla a rizika. Jaspersovo koncipování čtyř druhů viny je snahou vypořádat se nějak lidsky s takovým zlem, jakým byly dvě světové války a jejich průběh a důsledky. Oba autoři jsou si vědomi, že předmětné zlo se netýká jen aktuálního stavu v době války, ale i pochopení odpovědnosti za tvorbu budoucnosti, za stav budoucí lidské svobody. Budoucnost může směřovat k pravdě, ale i proti ní. Vždyť není jen náhodné, že musíme chápat vinu v jejím souladu s pravdou a svobodou.

         Mandler uvádí: „Přes všechno, co již bylo řečeno a co by mohlo poukazovat k jakémusi vznešenému, metafyzickému rázu, není tomu zcela tak. Snad se také Jaspers nejvíce mýlí při své klasifikaci viny v tom, že vyčleňuje a jako základní stanoví tzv. vinu metafyzickou. Neexistuje metafyzická vina, každá vina – i úplně drobná – je zcela konkrétní a v tomto smyslu vystižitelná; je však k tomu třeba přesahu, transcendence, protože, jak již bylo řečeno, vina se vztahuje k celku pravdy, který uchopit neumíme. Tento charakter pravdy ji v našich očích staví obvykle do blízkosti takových kategorií, jako je dobro, zlo, ušlechtilost apod. Uprostřed barvitých lidských dějin se děje pravda i vina; tak tomu vždy bylo a bude. Jenže na to, co bude, nelze jen čekat; to by byla těžká chyba a – vina. Jak říká Jaspers: Realita neznamená v lidských věcech ještě pravdu. Proti této realitě je spíše postavit jinou realitu. A zda tato druhá realita bude, to záleží na vůli člověka. Každý musí ve své svobodě vědět, kde stojí a co chce.“ Potud Mandler i Jaspers.

 

Pokus o podání vlastního stanoviska.

 

         S Jaspersem souhlasíme zcela v tom, když zastává názor, že za zločin odpovídá jen jednotlivec a pouze v případě, že existuje nějaká rota lupičů a spiklenců, mohou být označeni jako zločinci všichni členové této roty, avšak jejich vina nespočívá za jednotlivé zločinné akty, kterých se rota dopustila, nýbrž jejich vina spočívá na pouhém příslušenství k této zločinné rotě, za jednotlivé trestné činy spáchané členy roty odpovídají ti její členové, kteří tyto činy skutečně vykonali a činy jim byly prokázány, nikoli ti členové, kteří se na konkrétních aktech nepodíleli. Pak však bude třeba u soudu rozhodnout, do jaké míry nese vinu za spáchaný zločinný akt ten člen roty, který pouze jako řidič vozidla rotu dopravil na místo činu nebo jehož účast spočívala v zabezpečování hlídání pachatelů zločinu. Soud příslušným ohodnocením činnosti každého člena roty tuto účast odliší v sazbě trestu jednotlivých zločinců za jejich podíl na zločinu.

 

Kriminální vina. Je samozřejmé, že nemůžeme klást všem německým občanům za kolektivní vinu všechny ty zločiny, které byly spáchány v době jejich imperialistické vlády a dvou světových válek. Musíme si uvědomit, že vývoj lidstva probíhal tak, že kdysi převládalo i v Evropě obecné chápání kolektivní viny v tzv. právu na uskutečnění „krevní msty“, kterým byli vzájemně postihování smrtí členové sporujících se rodin, rodů, klanů atd. Pokrokem a dospělostí lidstva byla tato forma kolektivní viny opuštěna. Jestliže Jaspers konstatuje v souvislosti s morální vinou, že neplatí diskulpační důvod pachatelů „Rozkaz je rozkaz!“, pak s jeho stanoviskem souhlasíme jen s poukazem na to, že tento diskulpační důvod nemá svou platnost i v oblasti kriminální viny.

         Jaspers však svým stručným konstatováním o kriminální vině nerozvádí více problémy, před kterými stáli a byli jimi obtíženi strůjci Norimberského válečného procesu, kteří museli hledat právní cesty, jak odůvodnit tento mimořádný soud. Museli prokázat, že hlavní viníci světové války svými činy porušili existující německý právní řád, museli opříti své rozhodování o přirozené právo, neboť positivní německé zákony přece byly diktovány samotnými zločinci, kteří by si do svých právních předpisů jistě nedali normy se skutkovou podstatou, která by jim zabraňovala páchání jejich zločinů. Poněvadž v době průběhu Norimberského procesu ještě neexistovala forma „mezinárodního soukromého práva v té podobě, v jaké dnes ji známe, museli se vypořádat i s tímto nedostatkem. Museli zdůvodnit svou aktivní účast na procesu a zdůvodnit, proč nepřichází v úvahu soud čistě německý. Je nám známo ze zápisů o přípravě procesu, že např. ruští zástupci přípravného konsilia plédovali za jednoduché zastřelení německých pachatelů bez jakéhokoliv soudního podkladu. Jenom díky pečlivému vyšetřování podstaty trestních aktů, hledání relevantních důkazů o trestné činnosti pachatelů a hledání právního řešení se podařilo uskutečnit tento nový a bezprecedenční proces a řešit i trestné činy pachatelských složek německého režimu.

         Jaspers nijak nerozvádí svou stať o kriminální vině. V tom ohledu se musíme zamyslit nad tím, co když světským orgánům spravedlnosti se nepodaří nalézti vedle pouhých indicií takové relevantní důkazy trestných činů, které by vedly k usvědčení pachatelů nacistických zločinů? Pachatel uprchne do neznámé ciziny a není nalezen, předložené důkazy jsou vyvratitelné vyspělé advokacii, navíc pak je známo o dnešní justici a vyšetřujících orgánech, že v podobných případech vycházejí tyto složky spravedlnosti vstříc samotným pachatelům ke škodě a v neprospěch jejich obětí a spravedlnosti. Hraje zde velkou roli dnešní pojetí ochrany dobrého jména, i pachatelova, jeho požadovaný nárok na plnost lidských práv i jako obviněného. Vzpomeňme jen na právní zásadu „presumpce neviny“, požadavku pohlížet na neodsouzeného jako na nevinného, vzpomeňme na princip „in dubio pro reo“, podle něhož soud má postupovat u ne dosti prokázaných a doložených důkazů vždy ve prospěch obviněného. V některých případech jdou někteří političtí činitelé u jim nesympatických obviněných a obžalovaných dokonce tak daleko, že se pokoušejí zvrátit presumpci neviny v její opak, dožadují se toho, aby těmto obviněným a obžalovaným byla přiřčena „presumpce viny“ a prosazují přesunout důkazní břemeno z právního zástupce na obžalovaného, což je v rozporu s právní praxí a podání důkazu obviněnými a obžalovanými je velmi obtížné.

         Konečně jestliže Jaspers uvádí u kriminální viny jako instanci soud, jsou tu všechny důvody pro to, aby vedle soudu jako instance byl uváděn i Bůh, neboť těch překážek, kdy sám soud nestačí na řádné vypořádání se s otázkou kriminální viny, zvláště opírá-li se soud výlučně o positivní právo a nikoli také o přirozené právo, je příliš mnoho.

         Budiž nám dovoleno učinit krátký rekurs do minulosti práva a právních norem, aby celá problematika kriminální viny byla objasněna. Původní vztahy mezi lidmi ve starých společnostech byly založeny na morálních normách. Z těchto mravních norem vzešlo teprve právo. Poněvadž katolická církev byla v těch dobách nejvyspělejší a nejpokrokovější institucí, vzešlo z ní „kanonické právo“, které se nejvíce podobalo morálním normám. Vedle tohoto kanonického práva existovalo, a to již ve starém Řecku od roku 300 před Kristem, přirozené právo. Teprve později se etablovalo tzv. psané, positivní právo, platné právní zřízení.

         Ale již staré právo mělo své sankce, svá trestní ustanovení pro případy nesplnění práva, takže již tehdejší tresty, někdy i za morální případy, se projevovaly v putování na svatá místa, později i poutě do Jerusalema, Říma nebo do španělské Compostelly, vedle jiných trestních sankcí. Vzpomeňme jen na středověké „prodávání odpustků“, považované omylem za odpuštění hříchů, nýbrž odčinění „časných trestů“, vzpomeňme na církevní tresty „léčebného charakteru.“ Existenci kanonického práva nám ještě i dnes připomíná dosud užívaný titul právníků, JUDr, „Iuris universi doctor“ nebo „Iuris utriusque doctor“ (doktor universálního nebo obojího práva, tj. práva obecného a kanonického).

 

Politická vina: Souhlasíme s Jaspersem, že politická vina spočívá v činech státníků a v příslušnosti k určitému státu a že všichni občané společně odpovídají za svou vládu. Je zde výslovně uvedeno, že se jedná o vinu všech jednotlivých občanů, třebaže Jaspers připouští kolektivní politickou vinu u Němců. Poněvadž toto vymezení není spojeno s řešením nějaké sankce, nějakého trestu, musíme tuto normu považovat za defektní ve svém vymezení, za minus quam perfecta. Z druhé strany expressis verbis je vyslovena odpovědnost všech jednotlivých občanů.

         Označuje-li však Jaspers za instanci „moc a vůli vítězovu“, s tímto jeho vymezením se neztotožňujeme. Mezinárodní soudní tribunál v Norimberku nefiguruje v daném případě jako moc a vůle vítězova ve Druhé světové válce, nýbrž jako světový justiční činitel mající za úkol soudit a potrestat v zájmu evropské a světové spravedlnosti nacistické Němce za jejich četná zvěrstva a delikty v souvislosti se spácháním nejen samotné války, ale i s jejími průvodními zly, např. mučením, trestními tábory, holocaustem, deportacemi atd.

         Snahu Jaspersovu vypořádat se s nacistickým podílem na zlu musíme hodnotit kladně, neboť jako příslušník německého národa takovéto hodnocení po stránce subjektivní i objektivní pro něho nebylo lehké. Ale musíme připustit i to, že Jaspers jako Němec měl snahu v míře své možnosti Němce očišťovat a v něčem jejich odpovědnost zeslabovat. Tvrdí-li např., že Němci v souvislosti s politickou vinou nacismus trpěli, avšak jej nepodporovali, s tím nemůžeme souhlasit, neboť historiografie prokázala, že u mnoha Němců nešlo jen o trpění, nýbrž o výslovnou podporu nacismu. Jaspers také, přestože uznává kolektivní politickou vinu Němců, tvrdí, že u morální viny musíme uvážit, že povinnost k vlasti jde dále, než kam dosahuje slepá poslušnost vůči vládě. Povinnost k vlasti přece nikterak nemůže vyviňovat a omlouvat přímé páchání zločinů. Není také možno tvrdit, jak to činí Jaspers, že Němci mohou pociťovat jen politickou vinu, nikoli morální. V tomto ohledu je příliš viditelně obhajuje a omlouvá.

 

Morální vina: Podle Jasperse jedinec odpovídá morálně za své činy a čin zůstává zločinem, i když je vykonán na rozkaz a zůstává podřízen také morálním kritériím. Instancí je vlastní svědomí. Důsledkem této viny je pak pokání a obroda.

         Můžeme zcela souhlasit s Jaspersem, že morální vina jedince je vždy spojena s odpovědností a že tento čin jedince je podřízen morálním kritériím, i když k němu dochází na rozkaz. Jedná se tedy opět o vinu jedince a nikoli o vinu větší či menší části společnosti a v žádném případě proto nemůže jít o kolektivní vinu. Přesto však se musíme zastavit u motivace jednání na rozkaz, že pachatel velmi často bude se snažit diskulpovat vysvětlením, že jednal na rozkaz. V tom případě však je otázkou, jakou formu tento rozkaz měl. Šlo-li o pouhý rozkaz, který pachatele přímo neohrožoval na jeho životě, pak mohl jednat celkem svobodně a byl plně odpověden za svůj čin. Avšak je nám známo ze zkušenosti s nacistickým režimem, zvláště v době války, že nadřazený vojenský činitel dával svému podřízenému rozkaz s tím důsledkem, že nebude-li tohoto rozkazu uposlechnuto, podřízený vojín bude sám zastřelen. Tato skutečnost je pak pro konečné posouzení zločinu rozhodující. Nejde jen o rozkaz, ale i o ztrátu života v případě jeho neuposlechnutí. Nelze vždy požadovat na lidech, aby odmítli rozkaz splnit a ztratit svůj vlastní život. Je třeba také podotknout, že německé orgány velmi často vydávaly nepsané rozkazy, nýbrž jen ústní příkazy, aby tak váhu své odpovědnosti oslabili. Vzpomínám si na jednu událost ze života hypnotizéra a jeho média. Hypnotizér uvedl svého svěřence do stavu spánku a dával mu postupně jednotlivé příkazy. „Otevři aktovku, vytáhni z ní revolver, odjisti zbraň, namiř na hlavu svého souseda – a zmáčkni kohoutek zbraně.“ Hypnotizérův subjekt věrně v transu plnil všechny příkazy – až na ten poslední, kdy měl zastřelit člověka. To neučinil. Co bránilo médiu v transu spáchat vraždu? V čem selhal poslední příkaz hypnotizéra? Mohl hypnotizér ovlivnit vědomí, nikoli však svědomí a nějaký cit pro dobro a zlo? Nevíme, co se nachází v nitru člověka, co mu brání někdy dopustit se zla? Každopádně jednat na rozkaz stává se někdy otázkou složitější.

         Proto bychom asi měli raději poopravit Jaspersovu instanci vlastního svědomí a přidat k ní ještě existenci Boha. Zamysleme se nad dvěma skutečnostmi, které stojí za uvážení.

         Jak již bylo řečeno, právo se etablovalo z původních morálních norem a ve spořádaném státě toto sepětí positivního práva a morálky, případně positivního práva a přirozeného práva, stále existuje. Je jen k politování, že přirozené právo bylo od 19. století zatlačeno do pozadí, což celkovému právnímu stavu v zemi nikterak neprospělo. Přesto v mnohých právních problematikách dochází k tak blízkému vztahu práva a morálky, že kausa právní bývá často analogická nebo identická s kauzou morální. Tato konvergence práva a morálky napomáhá k tomu, že poslušnostní a povinnostní subjekt, občan, respektem vůči morálce zároveň vyhovuje právu a vice versa. Přispívá to k morálnímu a právnímu přístupu k dané problematice a k harmonickému stavu a vyrovnanosti ve státě. Slavná historička Hannah Arendtová dokonce uvádí ve svém díle o totalitarismu, že doby, kdy občané věřili v existenci Boha, v poslední soud a ve věčný život, lidé se mnohem lépe vyrovnávali ve svém životě s problémy právními i morálními a plnili své pracovní a lidské povinnosti. Známý odpůrce katolické církve a agnostik Voltaire kdysi prohlásil, že sice nepatří mezi ctitele náboženství a církve, ale že vždy při volbě svého krejčího dá přednost člověku věřícímu, který jej neokrade.

         Uvádí-li Jaspers, že důsledky morální viny jsou pokání a obroda, zapomíná, že existuje velký rozdíl mezi světskou a křesťanskou transcendentální a metafyzickou morálkou, v níž vedle pokání a obrody existuje skutečný trest v posmrtném životě a zavržení po posledním soudu. Jestliže ve světské morálce je zjištěna vina a viník, viník neodchází bez trestu, s čímž může naprosto jistě počítat ve svém pozemském životě. Otázka trestu se mu zdá smrtí vyřízena, ale stává se, že jeho svědomí ho může varovat před takovouto jistotou beztrestnosti. Proto nemůžeme plně souhlasit s Jaspersem, považuje-li pokání a obrodu, ke kterým u viníka nemusí dojít, za jediné důsledky morální viny.

         V souvislosti s kriminální a morální vinou zamysleme se také nad tou skutečností, že ve světském trestním kodexu a v určité míře i ve světské morálce nacházíme jen negativní normy, zakazující určité konání, kdežto tam chybějí normy přikazující nějaké konání. Mezi takovéto normy positivního charakteru náleží např. povinnost účastníka či svědka automobilové havárie, povinnost založená v českém trestním kodexu nebo povinnost v anglickém právu lodi slyšící volání o pomoc přispět na pomoc lodi volající SOS. Jde o nečetné normy pozitivního právního a mravního charakteru, které zakládají povinnost pomoci osobám v neštěstí. Všimněme si, že církev katolická v tomto ohledu v morálce vkládá do morálního příkazu „nekonání mravní povinnosti per omissionem“ a slova Kristova „cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili“ spojených s příslušnou sankcí. Vzpomeňme také, že Ježíš Kristus mírní naše reakce na utrpěné křivdy upozorněním, že nemáme soudit, abychom sami nebyli souzeni a poukazem na obraz koukolu mezi pšenicí. Nemůžeme ani souhlasit s Jaspersem v tom, když zastává názor, že Němci musí snášet v kolektivní politické vině vůli vítězů, když se jedná o mezinárodní akt spravedlnosti.

 

Metafyzická vina: Je otázkou, jak se vypořádat s touto Jaspersovou koncepcí metafyzické viny. Z jedné strany Jaspers uvádí, že existuje solidarita mezi lidmi jako lidmi, kde každý je spoluodpovědný za všechno bezpráví a nespravedlnost spáchanou v jeho přítomnosti a s jeho vědomím, z druhé strany instancí podle něho je jedině Bůh a důsledky viny spočívají v proměně vědomí vlastního já před Bohem a pýcha je zlomena. Klademe si otázku, proč Jaspers vůbec koncipoval tuto metafyzickou vinu v podobě solidaritou ovlivněné odpovědnosti za všechno bezpráví spáchané s jeho vědomím. Toto je přece obsahem morální viny a není třeba koncipovat pro to metafyzickou vinu. Anebo je tato vina metafyzickou, poněvadž v ní figuruje jako instance Bůh a dochází k proměně vědomí před Bohem a dojde ke zlomení pýchy? Ale, jak jsme již ukázali, tato ingerence Boha má své místo i v každé morální vině, chápané sice nikoli v duchu světském, ale v duchu metafyzickém a transcendentním. Vina v podobě čistě lidské je defektní o ingerenci Boha, chybí jí přímé zakotvení v transcendenci a chybí jí také stanovení otázky trestu a sankce. Proto Jaspersovo pojetí metafyzické viny nás neuspokojuje.

         Jako zhodnocení Jaspersova pojednání o vině si musíme uvědomit, že tento autor jako sám příslušník německého národa v rámci svých právních a morálních závěrů se snažil za daných okolností zachovat určitou míru objektivity a spravedlnosti.

 

Krátký rekurs do analogické české právní a morální skutečnosti.

 

         Skutečností je, že komunistický režim v naší zemi v mnohém se podobá německé nacistické historii, že po listopadu 1989, kdy u nás skončil totalitní režim komunistů, jsme stáli před úkolem přistoupit podle příkladu historie nacismu k podobnému vypořádání se s otázkou spravedlnosti a že jsme v tom ohledu zcela selhali. Je samozřejmé, že kdyby věci nacistické nespravedlnosti nevzaly do rukou světové státní orgány v rámci Norimberského soudního tribunálu, v samotném Německu by toto vypořádání trvalo mnohem déle. Kdyby nebylo v německých rodinách dětí, které se dotazovaly svých rodičů, co dělali v době nacistické éry proti tomu zlu, trvalo by to těmto rodičům ještě mnohem déle k vyznání svých chyb v minulosti. I takto tato vnitřní obroda vědomí a svědomí německých starších občanů si vyžádala více než dvaceti let. Německý Norimberský tribunál musel svůj postup k nápravě dosahovat bezprecedenční aktivitou „na prázdné zelené louce“, neboť na německé „zglaichšaltované právo“ se nemohla spolehnout, musely se vytvářet nové instituty mezinárodního soukromého práva a pracně vyhledávat relevantní a průkazné důkazy, které by byly právy náročné justici. Překážek dosažení spravedlnosti bylo nespočet, ale výsledku bylo dosaženo.

         Analogický český případ komunistické nespravedlnosti narážel na stejné obtíže jako v Německu, ale české řešení zde mělo před očima úspěšný precedent, jehož se mohlo držet a dále dobudovávat. Bohužel tohoto příkladu nebylo využito, neboť valná většina české veřejnost, která byla tím či oním způsobem zapletena do otázky viny za spáchané zločiny, vyrovnání se s minulostí nepřála. Nebylo tu dobré obecné vůle k účtování s minulostí.

         Také kodex našeho trestního práva, zaneřáděný právními normami komunistické provenience, nedovoloval použití pro svou poplatnost trestních norem komunistickým potřebám, marné bylo volání zasvěcené veřejnosti po zbavení platnosti tohoto kodexu, po diskontinuitě našeho trestního práva. Naše komunistické právo bylo pouze jednotlivě a postupně novelizováno v jednotlivých přímo křičících právních normách, oprošťováno od vlivů komunistického režimu, pouze „flikováno“, teprve v současnosti dochází k tvorbě nového trestně právního kodexu. Po roce 1918 jsme mohli připustit kontinuitu starého rakouského kodexu, který byl v platnosti již pod dlouhé desítky let a plně vyhovoval. Diskontinuita však nebyla připuštěna u kodexu komunistického protiprávního kodexu. Proto dosah našeho zanedbání nápravy nacházíme i dnes ve svém politickém, mravním, hospodářském a kulturním stavu své země. A to jsme si zavinili sami.