Aristoteles a Kant ve věci metafyziky.

 

Autorem pojmu metafyzika se stal Aristoteles, který se zabýval ve svém filosofickém myšlení jednak přírodou a s ní spojenými pojmy, jednak s problémy, které zařadil do kategorie jako „ta metafyzika“, tj. problémy nacházející se za hranicí přírodovědy. V průběhu lidských pokolení se z tohoto pojmu metafyziky stal problém, který je a není v lidském myšlení přijímán, je uznáván a napadán a je předmětem filosofických bojů.

         Východiskem pro Aristotela, stejně jako pro Platóna bylo rozlišení toho „jednotlivého“ a „obecného“. Co je vlastně skutečné? „Petr“ nebo „Pavel“ jako jedinec nebo „člověk“ jako pojem obecný? Pro Platóna skutečnost přísluší jen obecným idejím, jednotliviny jsou nedokonalé, z nich odvozené napodobeniny. Aristoteles nesouhlasí s Platónem, ale nejde tak daleko jako pozdější „nominalisté“, kteří chápou obecniny jen výlučně jako pojmy vytvořené abstrakcí z jednotlivin, uložené v našich hlavách. Aristoteles se blíží Platónovi v tom, že v obecném uchopujeme něco z „bytnosti“ (esence) jsoucna. Když na základě vnímání okolních jednotlivců (Petr, Pavel atd.) vytvoříme obecný pojem „člověk“, nezískáváme tím jen obecný prostředek orientace, nýbrž nacházíme v těchto jednotlivcích něco společného, co mají všichni, jejich „bytnost“, která je všem jednotlivcům společná. S tím se ještě více setkáme v křesťanské filosofii.

         Do Aristotelovy metafyziky náleží i rozdíl mezi „látkou“ a „formou“ v tom obecném i jednotlivém. Každé jsoucno obsahuje jak látku (materii), tak i formu. Látka sama o sobě nemá žádnou skutečnost, jen ve spojení s formou. Forma je to neproměnné, ten Platónův pojem „eidos“, idea. Látka tedy má schopnost spojit se s formou. Formy, které dopomáhají ke spojení s látkou a vytvářet tak jsoucno, věc, jsou nejen věčnými pravzory věcí, ale zároveň i jejich cílem a silou, která přivádí neformovanou látku ke skutečnosti. Tím se látka stává druhým působícím principem Aristotelovy metafyziky.

         Do Aristotelovy metafyziky náleží „čtyři příčiny jsoucna“, které přejala celá evropská filosofie, především křesťanská scholastika. Jsou to:

1.     „causa materialis, látka, např. stříbro, z něhož je vyrobena miska;

2.     „causa formalis“, tj. vlastní forma misky;

3.     „causa efficiens“, příčina působící, zhotovitel misky;

4.     „causa finalis“, účel, proč byla miska vyrobena. Filosof Schopenhauer ve své filosofii hovoří o „čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu“.

         Součástí Aristotelovy metafyziky je však také „teologie“. Stoerig ji vystihuje takto: „Tam kde se stýkají látka a forma, vzniká pohyb. Neboť nejenom že na látku působí formující síly, nýbrž látka podle své přirozenosti dokonce touží po formách jako po dobru a něčem božském. Protože forma a látka na sebe působí od věčnosti, je i pohyb bez konce. Protože ale pohyb vždy vyžaduje pohybující a pohybované, musel popud jednou vyjít z pohybujícího, které samo není pohybováno. Takovým pohybujícím může být jen čirá forma bez látky. Čirá forma je však zcela dokonalá. Zcela dokonalá může být ale jen jedna věc. Tak Aristoteles dospívá k božství, které je čiré myšlení, čirý duch. Bůh myslí jen to, co je nejvyšší a nejdokonalejší, a protože sám je dokonalý, myslí sebe sama. Jeden kritik říká o Aristotelově bohu: Je nepolepšitelně dokonalý, nemůže proto po ničem toužit, proto také nic nečiní. Jeho jediným zaměstnáním je nazírat sebe sama. Nebohý aristotelský bůh! Je to „roi fainéant“, nečinný král - Král panuje, ale nevládne. Žádný div, že Britové Aristotela tak milují, jeho bůh je zřejmě vytvořen podle jejich krále“.

 

         Kant sám byl do metafyziky chápané ve starém smyslu zamilován a zabýval se jí, ale zůstával na pochybách. Byl přesvědčen o jejím významu, že činí zadost úlohám, které „předkládá zkoumající duch, když se pídí po skrytých vlastnostech věcí. Zde však výsledek příliš často zklamává naději. Druhá přednost je více přiměřena povaze lidského rozumu a záleží v tom, že poznává, zda úloha je také určena na základě toho, co člověk může vědět a jaký vztah má otázka ke zkušenostním pojmům – o které se musí naše soudy vždy opírat. Potud je metafyzika vědou o hranicích lidského rozumu“ Zde vidíme, jak se Kant definitivně loučí s metafyzikou ve starém slova smyslu a jak je poprvé vytčena nová Kantova definice metafyziky: „Věda o hranicích lidského rozumu.“

Kant konstatuje, že tuto hranici přesně neurčil. Existuje racionalismus a empirismus, kdo z nich má pravdu? Stoerig uvádí slova Kantova: „Mým úmyslem je přesvědčit všechny, jimž stojí za to zabývat se metafyzikou, že je nevyhnutelně nutné, aby prozatím ustali v další práci, aby považovali vše, co bylo dosud vykonáno, za nevykonané a aby si přede vším jiným položili otázku, zda něco takového jako metafyzika je vůbec možné. Je-li metafyzika vědou, čím to, že se nemůže domoci všeobecného a trvalého uznání jako vědy ostatní? A jestliže vědou není, jak je možné, že se přesto neustále chlubí zdáním vědeckosti a šálí lidskou rozvažovací schopnost nikdy neuhasujícími, ale také nikdy nesplněnými nadějemi? Ať už tady chceme dokazovat, že něco víme nebo že nevíme zhola nic, jednou přece musí být o povaze této domýšlivé vědy dovozeno něco jistého, neboť takhle to nemůže nadále zůstat.“

         Potud Aristoteles a Kant v podání filosofa Stoeriga.

 

Dogmatický racionalismus a empirismus.

 

         Racionalismus co do metody dogmatický znamená: filosofii rozumu, která stojí na stanovisku, že to, co můj rozum říká o světě, je pravdivé. Je možné z (vrozených) zásad rozumu rozvinout správný obraz světa, a sice – což je důležité – bez pomoci zkušenosti. Protože zkušenost pro racionalismus není ani základem ani hranicí poznání, není pro jeho stoupence důvodu, aby pochybovali o možnosti metafyziky jako vědy o nadsmyslnu, která překračuje veškerou zkušenost. Racionalisté též takové metafyzické systémy vybudovali. Postupovali přitom dogmaticky, tj., bez předchozího kritického zkoumání, zda je rozum skutečně schopen s postulovanou nepodmíněnou jistotou poskytnout poznání na zkušenosti nezávislé a zkušenost překračující.

         Zkušeností, empirií, empirismem se zabývali angličtí empirikové John Locke a David Hume. Empirickým poznáním rozumíme poznání smyslové a Locke je autorem tvrzení, že nic není v rozumu, co by nebylo dříve ve smyslech, kteréžto tvrzení přejali všichni filosofové.

John Locke (1632-1704): Jeho východiskem stejně jako u Descarta je radikální pochybnost, ale docela jiného druhu. Zatímco Descartes je pevně přesvědčen o tom, že svět je třeba vyvodit s matematickou přesností cestou dedukce, Locke se napřed táže, zda na tento úkol náš rozum vůbec stačí. Locke je první, kdo vzal tento úkol zcela vážně, je tedy prvním kritickým filosofem, vlastním otcem moderní kritiky poznání. Pochybnost nebránila Descartovi v tom, aby předem předpokládal pojem boha s naprosto určitými vlastnostmi. Proti tomu Locke poukazuje na to, že tento pojem boha v dějinách lidstva u různých národů se nevyskytuje všude. Máme-li tedy zjistit, jakým způsobem vstupují do našeho poznání představy a pojmy a jaký stupeň jistoty zaručuje různým představám jejich původ, je třeba nejprve svěřit kritické inventuře celé lidské vědomí a jeho mnohotvárný obsah: dojmy, volní hnutí, ideje atd. Je třeba se ptát: Jak se představy a pojmy vůbec dostávají do vědomí? Jaký stupeň jistoty mají různé představy podle tohoto svého původu?

         Na první otázku jsou možné tři odpovědi (jak zjistil i Descartes): Ideje v našem vědomí pocházejí buď z vnějšího světa, anebo je vytvořilo samo naše vědomí z představ, které jako materiál našeho myšlení mají svůj původ vně vědomí, anebo jsou ve vědomí obsaženy od samého počátku, tj. jsou vrozené.

Podle Locka vrozené ideje neexistují. Duševní stav dítěte a divocha ukazuje, že něco takového jako ideje, pojmy a principy, ať teoretické či praktické povahy, které by byly dány „vždy, všude a všem“, neexistuje. Například zákony teoretického myšlení, principy identity a sporu, které byly za takto univerzální považovány, ukazují samy svým abstraktním charakterem, že jsou pozdním výtvorem dlouhého vývoje lidstva. A to platí i o mravních příkazech. Veškerý obsah vědomí může tedy pocházet pouze z prvních dvou pramenů, z vnější nebo vnitřní zkušenosti, přičemž vnitřní zkušenost, jak se dále ukáže, se opět odvozuje z vnější.

         Ve druhé knize provádí Locke podrobný důkaz toho, že všechny ideje (stále v nejširším smyslu jako obsahy vědomí) skutečně pocházejí ze zkušenosti, a to v tomto rozdělení:

A: Jednoduché ideje:nejjednodušší elementy našeho myšlení, jednoduché obrazy vněmů:

a)     Vnější zkušenost (sensation) je pramen, z něhož přicházejí do vědomí jednoduché ideje. Vnější zkušenost je primární; první činností člověka je seznamovat se se světem, kterým je obklopen. Locke dochází k poznání, že prostřednictvím takového vnímání nepřicházejí do vědomí nikdy věci (substance) samé, nýbrž vždy pouze kvality. Stejně jako starší filosofové i on rozlišuje kvality primární a sekundární.

aa) K primárním kvalitám počítá rozlohu a tvar těles, jejich pevnost (neprostupnost)), počet, jakož i pohyb a klid. Tyto vlastnosti jsou v tělesech stále. Není důvodu domnívat se, že věci jsou po této stránce jiné, než jak je vnímáme. Mezi skutečností a vnímáním tu tedy existuje přímá a pochopitelná souvislost.

bb) Sekundární vlastnosti: barva, chuť, vůně, teplota, zvuk nepřísluší tělesům stále, nýbrž pouze příležitostně a v určitých vztazích. Těleso může být teplé a potom ochladnout, barva se změní atd. V tělesech zjevně není nic, co by odpovídalo těmto kvalitám tak jednoduše a pochopitelně jako v případě primárních kvalit. Ale přesto musí být v tělesech nějaké síly, které v nás vyvolávají vněm sekundárních kvalit; Locke se domnívá (a později tuto domněnku plně potvrdila fyzika a fyziologie smyslů), že tento vněm působí tvar a pohyb přímo nevnímatelných částek hmoty. Připomíná však, že je nepochopitelné, jak v nás může určitý typ pohybu těchto nejmenších částeček vyvolat vněm „tepla“ nebo „zeleně“.

b)    Vnitřní zkušeností (reflection) nazývá Locke vněmy, které vznikají tak, že vědomí nepřijímá dojmy z vnějšího světa, nýbrž se obrací jaksi samo k sobě (reflektuje) a pozoruje svou vlastní činnost. Rozlišuje poznávání (vnímání, vzpomínání, rozlišování, srovnávání) a chtění.

c)     Vnější a vnitřní zkušenost mohou působit společně. Tak je tomu v případě pociťování rozkoše a bolesti.

B: Složité ideje vytváří rozum kombinováním jednoduchých, podobně jako se z písmen abecedy tvoří slova. V obou případech jsou kombinační možnosti téměř neomezené, ale stejně jako nevznikne jediné nové písmeno skládáním sebevětšího počtu slov, nemůže ani myšlení připojit byť jen jedinou ideu k těm, které jsou už dané zkušeností. Locke rozlišuje celkem tři druhy složitých idejí:

a)     mody, k nimž patří počet, prostor, trvání atd.;

b)    substance: Bůh, duch, těleso;

c)     vztahy, k nimž patří pojmově dvojice identita a různost, příčina a účinek, prostor a čas.

         Protože složené ideje vznikají výhradně kombinací jednoduchých v rozumu, neodpovídá jim v zásadě nic skutečného. To platí především pro všechny druhy obecných pojmů. V tom tedy Locke navazuje na nominalismus. Třetí kniha jeho díla, v níž pojednává o jazyce, je věnována obšírnému průkazu, že slovům, označujícím vždy něco obecného, neodpovídá nic ve skutečnosti. Neznalost tohoto faktu je zdrojem většiny omylů.

         Tvrzení, že složené ideje mají své místo pouze v rozumu, připouští jedinou výjimku: pojem substance. Vnitřní nutnost, která nás nutí podkládat vněmům prostředkujícím pouze jednotlivé kvality substancí jako společného nositele těchto kvalit, přiměla Locka k uznání existence reálné substance. O její podstatě nejsme ovšem s to říci nic, nejvýše můžeme poznat, že existují substance schopné myšlení a substance myšlení neschopné. Obě, jak tělesnou tak duchovní substanci, pokládá Locke stejnou měrou za nepostižitelné. Říkáme-li, že substance myslí, resp. že má rozlohu, není tím vysvětleno nic, neboť právě způsob, jak substance myslí, resp. má rozlohu, volá po nějakém výkladu. To však nelze. Potud Locke.

David Hume (1711-1776): Hume navazuje na Locka. Co však přináší navíc, je v prvé řadě nové, přesné myšlení jednoduchých představ. To, co je přítomno a fakticky dáno prostřednictvím vnějšího nebo vnitřního vnímání, nazývá „impression“ (dojem). Obrazy (kopie) dojmů, které plodí vzpomínka a fantazie, nazývá „ideas“, ideje. Tohoto výrazu tedy Hume používá v užším významu než jeho předchůdci, kteří ideou rozumějí všechny představy. Dojmy, impressions, které jsou primární, mohou pocházet z vnímání jak vnějšího, tak vnitřního. Složené ideje jsou podle Huma stejně jako u Locka vytvořeny v rozumu kombinaci jednoduchých elementů (impresí a idejí). Ale Hume je podrobuje důkladnější analýze než Locke. Zkoumá vztahy a principy, podle kterých k tomuto sdružování dochází (principy asociace idejí).

1.     Princip podobnosti a odlišnosti. Podle tohoto principu vzniká matematická věda. Jejím oborem je tedy jen spojování představ. Všechny její zákony mají svůj původ v této slučovací činnosti rozumu; lze je tedy s obecnou platností odvodit a dokázat z rozumu.

2.     Princip prostorové a časové soumeznosti.

3.     Princip kauzálního spojení jako příčina a účinek.

         Ve všech těchto větách, které se nezabývají sdružováním představ, nýbrž fakty, což jsou všechny vědy kromě matematiky, mohou vznášet nárok na pravdivost jenom takové poznatky, které lze přímo odvodit z impresí. Hume se zabývá pamětí a představivostí a omyly a klamy, které z nich vyplývají. Pokud se týče pojmu substance, odebereme-li z tělesa všechny kvality, které jsou nám prostředkovány impresemi, co zbude? Podle Locka za kvalitami je cosi skutečného, působícího, substance. Ta v nás vyvolává imprese, ovšem přímo a pochopitelným způsobem pouze imprese primární. Podle Huma nám nic nezbude, protože substance by musela do nás vstoupit vnějším nebo vnitřním vnímáním, což se nestalo        

         Že ve spojování našich představ nevládne žádná nutnost, alespoň žádná absolutní nutnost, to ukazuje Humova kritika druhého základního pojmu veškeré dosavadní metafyziky nauky o poznání, kritika pojmu kausality. Kausalita do našeho vědomí nemůže dospět vněmem. Vše, co vnímáme, je pouze, vedle kvalit, současnost a následnost, koexistence a sukcese, Vnímání nám prostředkuje pouze následnost, (post hoc), nikoli příčinnost, (propter hoc). Nikde se nenajde vnější vněm opravňující pojem kauzálního spojení, nýbrž jen nahodilost setkání dvou změn. Pokud spatřujeme takovýto jev vícekrát, věříme, že se bude opakovat, ale jistotu nemáme a nemůžeme vědět o tomto kausálním nexu Opakování tohoto jevu nás může přivést nejvýše k vysokému stupni pravděpodobnosti. Potud Hume.

 

Metafyzika v internetu.

 

         Metafyzika je filosofická disciplína, která se zabývá původem, podstatou a účelem jsoucna a také Nejvyšším jsoucnem Bohem. (Přirozená teologie). Metafyzika se klade do protikladu přírodním vědám. Nezabývá se přírodními zákony, ale otázkami, které jsou za metodikou a možnostmi přírodních věd.

Dělení metafyziky: Obecná metafyzika ( metafyzica generalis): neboli ontologika, která se zabývá jsoucnem jako takovým; speciální metafyzika (metafyzica specialis), která se zabývá nehmotnými skutečnostmi. Přirozená teologie se zabývá Bohem jakožto Nejvyšším jsoucnem. Přirozená psychologie se zabývá duší. Kosmologie se zabývá světem, jeho původem a účelem.

Kritika metafyziky: Nejasné vymezení, složitá výstavba pojmů a nedostatek dokazatelnosti jejích závěrů. Mezi kritiky: Immanuel Kant, filosofové Vídeňského kroužku a mnoho přestavitelů empirismu.

         Není možné se pouze zabývat čistou ontologií – tedy zabývat se holým bytím. Je nutné také zabývat se otázkou, jakým způsobem mají jednotlivá jsoucna bytí dáno, jak toto bytí uskutečňují; tento způsob tázání se po jsoucím – po podmínkách jeho existence – nazýváme metafyzikou.

         Metafyzika je ta část filosofie, která se zabývá nejen problémem bytí samotného (jako ontologie), ale také konkrétními projevy bytí ve fyzické skutečnosti a vším, co s tím souvisí. (Např. vznikem a zánikem, pohybem, časem a prostorem, účelem, případně Bohem apod.) Ontologie se tak stává jednou ze součástí metafyziky. V učení některých filosofů je metafyzika pro šíři a důležitost ztotožňována s filosofií.

         Bytí – vše, co kolem sebe vidíme i na co můžeme pomyslet, musí mít nějakým způsobem bytí. Bytí je jakási síla, která všechno obživuje v nějaké časové nebo prostorové určitosti. Odkud se bere tato síla je velká otázka. Proč je spíše něco než nic, když přece nebýt je snazší než být. Věřící člověk říká, že původcem této síly je Bůh. Přírodovědec mluví o samovolném vzniku, na jehož podmínky se už nemá smysl tázat. Jsoucno - je vše, co má nějakým způsobem podíl na bytí. Tento podíl můžeme nazvat existencí.

         Po prvotním synonymním zaměňování s pojmem „transcendentní“ (přesahovat) v období scholastiky se počínajíc Kantem se význam tohoto pojmu ustálil a transcendentním se začalo nazývat to, co umožňuje a podmiňuje lidské

 poznání. Transcendentální metafyziku tedy jako první používá Kant, který působiště metafyziky redukuje na zkoumání apriorních struktur našeho vědomí

Potud Internet.

 

Zamyšlení nad metafyzikou

 

         Chceme-li pochopit obsah dnešní úvahy, musíme předem jaksi vytknout před závorku a vložit do naší paměti tyto základní filosofické poznatky:

         Lidské poznání a poznávání je dvojího druhu: Jednak rozumové, prostřednictvím našeho rozumu, racionální poznání, jednak poznání smyslové prostřednictvím našich pěti smyslů (zrak, sluch, hmat, čich, chuť) ale i rovnováha a vnitřní smysly). Rozumové poznání je dokonalejší, smyslové poznání může být poruchové. Přesto všichni filosofové uznávají, že veškeré poznatky se dostávají do naší mysli cestou smyslů, tedy smyslovými vněmy, a jejich názor je takový, že „nihil est in intellectu, quod prius non fuerit in nostro sensu“ (nic není v našem rozumu, co by tam nebylo dříve z našich smyslů).

Do reálného rozumového poznání náleží celá filosofie Platóna, Aristotelova, Tomáše Akvínského atd. se svým učením o jsoucnu, ontologii, metafysice, o Bohu, čtyřech příčinách jsoucna (shora uvedených), o logických zásadách sporu nebo protikladu („nic nemůže v témže smyslu zároveň být i nebýt“), zásadě dostatečného důvodu („Nic není bez dostatečného důvodu“), zásadě vyloučení třetího („Cokoliv jest nebo není“) a zásadě totožnosti („Jsoucno-bytí je tím čím je“). Toto jsou jen základy rozumového poznání.

         Stoupenci smyslového poznání byli především námi uvedení Angličané Locke a Hume, jejichž filosofie se zakládá na „empirii“, „zkušenosti“. Jejich zkušenost vzniká prostřednictvím vněmů, které vytvářejí zkušenost, empirii, jak je uvedeno v našem textu. Náš text také nám dosvědčují, oč chudší je empirická filosofie ve srovnání s filosofií Aristotelovou a Tomášovou. Protože filosofie obou empiriků je celkem pochopitelná, stačí ji jen pečlivě vícekrát přečíst k pochopení naší problematiky. Jest jen litovat, že důraz na ontologii jako jedinou existující systematickou filosofií tak upadl.

         Jak jsme již zjistili z našeho textu, jak z filosofie Aristotelovy a Tomášovy i z internetu, je nám podávaná definice metafysiky jako vědy o podstatě, původu a účelu jsoucna i toho Nejvyššího jsoucna, Boha. Narážíme na potíže, když ve filosofické literatuře se hovoří vždy jen o metafyzice a nikdy se nespecifikuje, zda je míněna ontologie nebo Bůh, což jsou jsoucna různá a text se tím stává málo pochopitelný, co je jím vlastně míněno.

         Stejnou potíží pro nás je, když v empirii se nám z původního vněmu jednoduchého vytvoří působením rozumu složená zkušenost, vyvolaná jak vněmem, tak i rozumem a zda tedy pak by neplatily všechny ty okolnosti podané u empiriků, jako nedostatek substance a kauzálního nexu. Oba empirikové však o této okolnosti nehovoří a zvláště Hume je v této věci zcela jednoznačný.