Sedmero chval: Pokus o přiblížení vzácného člověka Mons. Vladimíra Borna
Úvodní slovo k benefičnímu koncertu věnovaného památce zemřelého vikáře.
Vážení přátelé, milí hosté,
byl jsem požádán o vzpomínku na Mons.Vladimíra Borna, o přiblížení jeho osobnosti těm, kdo ho neznali, o vzpomínku pro ty, jimž bylo dopřáno se s tímto vzácným člověkem setkat. Já měl tuto šanci poprvé v září roku 1988, kdy jsem byl jedním z /druhých/ houslistů tohoto orchestru, ještě 5 let předtím, než získal nynější jméno spojené s klášterem Emauzy. Hráli jsme tehdy poprvé v chrámu sv.Mikuláše v Boru u Tachova. Poslední dvě desetiletí jsem se s otcem Bornem už setkával v docela jiné roli, a při jiných příležitostech, na poli katolické sociální nauky.
Není snadné podat portrét tak úžasného člověka, a pro neznalé v Praze by mohla vzniknout dokonce otázka, proč tak činit. Proč připomínat jednoho faráře z nevelkého města v západních Čechách. Pokouším-li se přesto o tento malý medailonek, pak je to proto, že jde o naši povinnost, o náš duchovní a mravní závazek.
Budu-li mluvit o otci Bornovi v čase minulém, tak jen proto, že jeho život na tomto světě se před dvěma měsíci uzavřel. Jinak jsem přesvědčen, že on nejen byl, ale stále je a stále bude. Mluvit o něm v čase definitivně minulém je pro mne těžko přijatelné.
1.Otec Born byl především ryzí člověk, člověk pevného charakteru a přitom laskavého srdce. On nikoho nevylučoval, každý s kým se setkal, mu stál za to, aby se mu věnoval. Tak může vyvolávat údiv, jaké úcty se mu dostávalo od lidí patřících někdy i ke stranám nejen odlišným, ale snad až navzájem „protivným“. Člověk pro druhé.
2. Člověk hluboce věřící, pastýř svých oveček. Farní kněz, ovšem formátu osobnosti překračující hranice nejen farnosti, ale i regionu, diecéze, ba naší země.
3. Muž od dětství postižený tělesnou vadou, napadající na jednu nohu, i přes ortopedickou obuv speciálně upravenou. Kulhavý poutník s krokem tak pevným na poutích našeho života, že my – přinejmenším kdysi- zdraví na obě nohy, jsme jej mohli jen obdivovat.      
4. Muž všestranného talentu: organizátor, manažer, ba finančník a současně mecenáš v oboru svého působení. Kulturní činitel restaurující kostely a sakrální památky, varhany, Loretu v Boru především. Iniciátor a milovník hudebního života i v obcích jinak nepatrných a jinde kultuře zcela vzdálených. Odvaha, s jakou se do svých iniciativ pouštěl, byla přitom vždy vyvažována rozvahou, zvažováním, aby započaté dílo mohl dokončit. Kombinace vysokých duchovních ideálů a schopnosti prakticky tyto ideály pozemsky zajistit, bývá u jednoho člověka velice vzácná. 
5.Zemský vlastenec „Bohemie“, kněz dvojího lidu a dvojího jazyka, žijícího v jedné vlasti po staletí, dokud ve století minulém nevyústilo v tragický konflikt a rozchod. Otec Born byl knězem pro vyhnané i vyhánějící, pro odsunuté i nově příchozí. Jeho kázání, hutná a stručná, zazněla vždy nejprve česky a vzápětí v německé verzi. Již na tom prvním muzicírování v Boru, ještě za socialismu, jsem byl překvapen poutními perníky ve dvojí jazykové mutaci, a odpoledním požehnáním v kostele, při němž sice v oddělených řadách sedící, ale jinak střídavě zpívající poutníci česky a německy vzývali Matku Boží v jedné společné písni.
6. Propagátor „Borských tezí“, jimiž 8 let před první sociální encyklikou „Rerum novarum“ papeže Lva XIII. započínala v našich zemích a střední Evropě vůbec moderní katolická sociální nauka. Kněz Kristův Vladimír rozuměl sociálnímu rozměru evangelia, a církvi sloužící člověku a společnosti v dnešním světě. Tak se od roku 1993 postupně konaly mezinárodní semináře ke 110., 120, 125 a 130 výročí Borských tezí. Naposled jsem se spolu s doc.Lidmilou Němcovou viděl s otcem Bornem v Praze 6.června tohoto roku. S dvouletým předstihem začínal připravovat seminář ke 135. výročí Borských tezí. Měl to být rok také 50.výročí jeho kněžského svěcení. A otec Born přišel s geniální myšlenkou, jak spojit Loretánské slavnosti se seminářem k sociální nauce církve. Lorety, ony napodobeniny domku z Nazareta, se nacházejí ve více evropských zemích. Myšlenka, spojit mír domku z Nazareta s uvažováním o míru v dnešních rodinách a v dnešním světě znovu ohrožovaném válkou, má s sobě takovou inspirační hodnotu, že zůstává pro nás výzvou i po odchodu otce Borna na věčnost.    
7. Hostitel s láskou připravující pohoštění svým věrným, spolupracovníkům, účinkujícím umělcům, přednášejícím a hostům. Vybavuji se obědy po našem muzicírování v Borském kostele v letech 1988, 89 a 90: v bývalé škole bylo prostřeno pro společenství hudebníků, kterým otec Born přišel požehnat a se samozřejmostí jemu vlastní začínal oběd modlitbou a díkůvzdáním. Dobra pozemská, v podobě jídel, která bývala po staletí součástí kultury dvojího lidu této země, a která s láskou připravovaná poukazovala k dobrům věčným. Již v autobuse se někteří z nás zaobírali nejen hudbou a duchovností, ale i tím, co bylo a co teprve bude v Boru k obědu… 
Před koncertem duchovní hudby období baroka, v chrámu Páně, může připadat nemístné, když se mi vybavuje píseň z docela jiného žánru, country. Michal Tučný nazpíval píseň „Tam u nebeských bran“. Když jsem se dnes snažil ověřit autorství textu Zdeňka Rytíře „Krásnější svět vůbec nehledám, to řeknu vám tam u nebeských bran“, zjistil jsem, že ke dnešnímu dni si video-nahrávku písně na YOU-Tube stáhlo už skoro milion tři sta tisíc posluchačů. Tolik posluchačů se identifikovalo s postojem oblíbeného zpěváka ohrožovaného již stínem smrti: obdivují krásy tohoto světa, a i v této zemi víře odcizené zřejmě tuší, že dříve či později stanou u nebeských bran. Představu o věčnosti si děláme na základě vlastní zkušenosti na tomto světě, a za pomoci vizí těch, kdo se ve víře dopracovali hlubších obrazů než my.
    Tomáš kardinál Špidlík byl jistě rád na tomto světě, když žertoval, že by se rád dožil 90 let, protože podle statistik po devadesátce už umírá velice málo lidí. Když měl krátce po svém kardinálském jmenování přednášku a besedu ve Vlasteneckém sále Karolina, odpovídal na dotaz o své představě věčnosti: jako ten, kdo celý život věnoval dobrodružství duchovního poznání a moudrosti východních křesťanů, věřil, že v tomto poznání bude moci dál pokračovat. /Jako výrok „na hraně“ i pro kardinála jsem pak vnímal jeho dovětek: „jinak by v nebi byla strašná nuda“/. Otec Born také obdivoval všechny krásy tohoto světa, ale věřil na nové nebe a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost. Spoléhal na Slovo vtěleného Božího Syna. Někteří vyznavači a teologové jsou přesvědčeni, že na nebi již ani mluveného slova nebude zapotřebí. Žalmisté, proroci a všechny duchovní autority odedávna věří, že zpívané slovo naopak na nebi potrvá, a o existenci nebeských kůrů nikdo nepochybuje. Sám Pán, když chtěl svým učedníkům přiblížit nebe tak vzdálené, užíval nejčastěji podobenství o nebeské hostině, o svatbě v Království Božím.
Věřím, že otec Born byl u nebeských bran radostně uvítán. Na nebi již neorganizuje semináře o sociální spravedlnosti neboť tam nejsou zapotřebí; jistě však bude bdít nad námi tady, abychom pokračovali v jeho usilování, aby Království Boží bylo více mezi námi. Jeho angažmá tam na věčnosti bych viděl v iniciování hudebních slavností nebeských kůrů. A také má jistě významné místo sloužícího při nebeské hostině. Možná že i dohlídne, aby v přípravě nebeské many bylo vše jak má být.
/Na přání několika posluchačů ex post dopsaný text úvodního slova po krásném benefičním koncertu/.  
Lubomír Mlčoch