Básník Rainer Maria Rilke ve své sbírce příznačně nazvané „Kniha hodinek“ vyslovil bytostné znepokojení nad množstvím hluku všeho druhu a napsal: Vše náhodné a zbytečné kdyby se uskrovnilo a umlklo - a sousedské mé chichotání,- kdyby všechen ten hluk, jejž dělají mé smysly bez ustání,- mně tolik nebránil v bdění a naslouchání.“ Z každého autorova slova cítíte, jak hluboce touží po tichu, ale nejenom vnějším, ale i po ztišení a zklidnění vlastního nitra. Neboť nejen on, a v tom s ním budeme všichni jistě souhlasit, ale prakticky každý z nás jsme stále jakoby zavaleni a obklopeni hlukem všeho druhu: na ulici, v obchodě, v paneláku i při běžném setkání s druhými. Místa a chvíle naprostého ticha jsou čím dál vzácnější, jakoby se jim lidé vědomě i podvědomě bránili. Stále se něčím zaměstnat, příliš nemyslet na podstatné věci, které by určovaly ráz a náplň života – proto se běžně volí útěk do světa reklam, velkých obchodů; zkrátka někam, kde k nám přichází svět se svým nekonečným   seriálem o šťastných lidech, kterými ovšem my nejsme, ale toužíme, abychom se jimi na chvíli stali alespoň virtuálně.
Současný svět někdy připomíná jeskyni, o které píše  antický filozof Platón: lidé tam sedí jakoby uvězněni uvnitř, za nimi hoří oheň a jeho záblesky se promítají na protější stěnu, aby u diváků vytvářeli iluzi skutečnosti. Jeden z přítomných vyjde z jeskyně ven a vidí skutečnou krajinu a opravdové slunce, a vrací se do potemnělé sluje, aby své pozorování reálného světa sdělil ostatním, kteří stále pozorují umělé obrazy vytvářené v uzavřeném prostoru. Ale ti mu nevěří, odmítají opustit virtuální realitu, kterou si oblíbili a která je nenutí přemýšlet, ale vytváří iluzi skutečnosti. A tak dál pozorují nekonečnou umělou hru připravenou obratnými, dobře placenými manipulátory.
Uvažujme dál: i když se nám podaří ztlumit nebo potlačit vnější zvuky tím, že zavřeme okna i dveře, zbývá ještě prostor našeho nitra: kolik se tam nahromadilo myšlenek, vzpomínek, prožitků, plánů, očekávání, úryvků z rozhovorů, které si někdy rádi a jindy zase neradi připomínáme, ale i úzkostí a obav; obvykle to trvá určitou dobu, kratší nebo delší, než se nám podaří zjednat si vnitřní ticho, soustředit se a připravit se tak na setkání třeba s velkou pravdou nebo v modlitbě s Bohem. Romano Guardini k tomu podotýká, že modernímu člověku dá vždycky dost práce, aby se věnoval tomu, co je v té chvíli jedině důležité. Aby tedy uvolnil napětí své vůle a osvobodil se od vnějších i vnitřních rušivých vlivů. Člověk je totiž podle něho tvor jak náleží lstivý a lest jeho srdce se projevuje především v náboženské oblasti. Začne-li se například modlit, jeho vnitřní nepokoj mu vyvolá množství zavádějících myšlenek. Soustředit se znamená překonat tento klam vnitřního nepokoje a zklidnit se, osvobodit se od všeho, co sem nepatří a mít čas pro to, co je teď jedině důležité, totiž pro modlitbu nebo pro přemýšlení o podstatných věcech.
Ono to všechno nějak souvisí i s tím, abychom se snažili být plně přítomni ve všem, co podnikáme; abychom, když například s někým hovoříme, neodbíhali v myšlenkách někam jinam, ale věnovali se přítomnému člověku. Neboť všechno na světě má svůj čas, jak nám radí moudrý starozákonní Kazatel. Podobně to platí o četbě, o zaměstnání a o každé jiné činnosti. Asi všichni známe ony chvíle, kdy jsme vnitřně něčím zneklidněni, a právě to nás odvádí od toho jednoho potřebného, tedy od povinnosti věnovat se plně přítomnému okamžiku. Ono ticho, které je pro soustředěnou činnost jakéhokoliv druhu velmi žádoucí, se stává problémem, protože je – jen si to přiznejme – poněkud nepohodlné a musíme se k němu nutit. A protože naše myšlenky stále jakoby vibrují kolem jiných věcí, je třeba trochu násilí, abychom se věnovali tomu, co je v tu chvíli naší povinností.
Už samo slovo „soustředění“ napovídá, že to znamená mít určitý střed, setrvat v něm, neodbíhat k vedlejším zájmům a záležitostem. Jinými slovy mít smysl pro vnitřní pořádek, pro určitý řád, který pomáhá rozeznat důležité od nepodstatného, účel od prostředku, zkrátka být bdělý. Proto stav klidu a vnitřní bdělost k sobě nerozlučně patří, vzájemně se doplňují a podmiňují. Pak jsme schopni a připraveni pravdivě se setkat s druhými lidmi, a především s Bohem. A o toto hluboké, soustředěné vnitřní setkání jde v duchovním životě především. V horské řeči zazněl onen velký příslib, že jsou blahoslavení tiší, neboť právě oni dostanou zemi za dědictví. Tím územím se myslí také krajina našeho srdce, které tolik touží po plnosti vnitřního pokoje a po světle, které do připraveného nitra vkládá Duch Hospodinův.