Připomeňme si charakteristiku naší doby z pera básníka Jana Zahradníčka ve sbírce La Saletta. Zní takto: … a zatím jejich slova se potloukají co nejdále od pravdy. Pospíchajíce od ničeho k ničemu pod stropem oblohy popraskané. Tato sžíravá kritika vypovídá o všeobecném útěku od pravdy v tom, co je člověk a kam směřuje lidská společnost, a zároveň pozoruje s bolestí všeobecný spěch, který člověku nedovolí žít naplno své naděje a radosti. V důsledku toho se mezilidské vztahy rozpadají, lidé si přestávají rozumět a sledují většinou jen své sobecké cíle. K tomu si přidejme náboženskou lhostejnost, která znamená, že se žije jakoby Bůh neexistoval, tedy jako někdo, vůči komu je možné být zcela lhostejný, bez jakýchkoliv závazků. Papež Jan Pavel II. kdysi napsal: Sem patří také velmi rozšířená ztráta vyššího smyslu lidského života a zmatek v mravní oblasti a v základních povinnostech úcty k životu a rodině… Nelze popřít, že duchovní život mnoha křesťanů prochází momentem nejistoty, neboť se dávají ovládnout světským duchem a mravním relativismem…
Při uvažování o těchto slovech nás může napadnout, že nejde ostatně o nic nového. Vždyť v každém období složitých duchovních dějin, dokonce i v časech starozákonních, docházelo u mnoha věřících k znejistění a k lacinému příklonu k hodnotám, které nabízel tehdejší svět. Vyčítavá slova nejen Mojžíše, ale i mnoha proroků o tom vydávají přesvědčivé svědectví. Spisovatel Gilbert Keith Chesterton, který žil ve 20. století, ve vzpomínkách na své mládí uvádí: Jako jiní vážní chlapci, také já jsem se snažil předstihnout svou dobu. Jako oni jsem se snažil předstihnout pravdu o deset minut. A shledal jsem, že jsem za ní osmnáct set let pozadu. Ve své knize nazvané Ortodoxie přirovnává sám sebe k mořeplavci, který se vydal na jachtě objevit novou zemi, a když po několika týdnech plavby přistál, zjistil, že je zpátky u břehů staré dobré Anglie. Píše o tom: Já jsem ten člověk, který se svrchovanou odvahou objevil něco, co už bylo objeveno předtím… Pokoušel jsem se vynalézt svou vlastní filozofii; a když jsem byl docela hotov, objevil jsem, že je to pravověrná nauka křesťanství stará dvacet století… Neboť ústřední křesťanská teologie dostatečně shrnutá v Apoštolském vyznání víry je nejlepším základem energie a zdravé etiky.
 Autor těchto myšlenek náleží bezesporu k  nejvýraznějším obhájcům křesťanských pravd o existenci jediného Boha. Bojoval odhodlaně proti rozšířeným omylům doby před téměř sto lety, ale jeho důvody mají co říci i naší současnosti. Své důkazy předkládá s důslednou logikou, duchaplně a poutavě. Bývá nazýván mistrem paradoxu, a jako takový se umí vypořádat s námitkami protivníků. Křesťanství je podle něho napadáno z různých stran a z důvodů, které si mnohdy vzájemně odporují. Podle některých je křesťanství příliš východní, podle jiných příliš západní. Pro někoho šíří pesimismus, když mluví o hříchu, a pro jiného je lacině optimistické, když zdůrazňuje odpuštění a radost. Někdo zase tvrdí, že víra v Boha brání lidem, aby se neradovali z darů přírody a z krásy stvoření, a jiný obviňuje duchovní syny Františka z Assisi, že jsou lehkovážní a životem chtějí jen proplout. Chesterton se přiznává, že byl zmaten, když jeden rozumář nazval křesťanství škůdcem, který žije na úkor druhých, a jiný – pro změnu racionalista – viděl totéž křesťanství jak ráj pomatenců. A to našeho myslitele pletlo: postavení věřícího nemohlo být zároveň tak pohodlné, že na něm lpěl i za cenu zbabělosti, i tak nepohodlné, že byl blázen, když v něm setrvával.
Náš autor píše, že stejní lidé, kteří křesťanství vyčítali kromě uzavřenosti také klášterní mírnost a ústupnost, mu zároveň kladli za vinu také prudkost a útočnost křižáků. Jiní zase přišli s obviněním, že útočí na rodinu, když odvádí muže a ženy od domova a uzavírá je do klášterní samoty a kontemplace. Jiný druh pokrokářů tvrdil, že je velkým zločinem křesťanství, že nám vnucuje rodinu a manželství, a svazek muže a ženy považuje za nerozlučitelný; ženy tak odsuzuje k domácí dřině a zapovídá jim samotu a kontemplaci a s tím spojené rozvinutí osobních schopností. Chesterton uzavírá, že pohanství prohlásilo, že ctnost záleží v rovnováze; křesťanství prohlásilo, že záleží v konfliktu, ve srážce dvou napohled protichůdných vášní. Tento zdánlivý paradox vyjádřil Ježíš slovy Kdo svůj život ztratí, nalezne ho. Církev tak staví různé hodnoty jako dvě syté barvy, červenou a bílou, protože měla vždy zdravý odpor k růžové. Kombinaci dvou barev nemá ráda, zcela ve smyslu slov knihy Zjevení Protože nejsi ani studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst. V křesťanství se tak vyvažují zdánlivé nahodilosti a dotváří se celkový obraz putujícího lidu, který občas na své pouti zaváhá, ale pak se zase pokorně vrátí ke starým a nosným ideálům. Podobně jako hrdina Chestertonových detektivek Otec Brown, který viděl až na dno věcí, i křesťan a s ním  křesťanství procházejí spletitostmi doby a snaží se oddělit to, co pomíjí, od toho, co je skalnatě pevné a projevuje se nadějí a zejména láskou.