Eduard Martin vydal sbírku nazvanou O cestách ke světlu, a jedna z básní, nazvaná příznačně Báseň o zmatku, začíná takto: Pane kéž nikdy nepovažujeme zmatek za řád – I kdyby nám svět ustavičně tvrdil že zmatek je řád kéž tomu nikdy neuvěříme – Kdo uvěří že světlo je tma nikdy ke světlu nedojde – Pane kéž vždy rozeznáme světlo od tmy – Naději od marnosti – Smrt od života – Lásku od smrti. Vyjděme z těchto několika veršů a zastavme se o dvou základních pojmů, u slov „řád“ a „světlo“. Vždyť už při stvoření byl překonán původní chaos a v rámci toho byla oddělena tma od světla, byl tedy Tvůrcem stanoven určitý řád, který se od té doby připomíná i nám lidem jako výzva k následování.
Jeden učitel vyprávěl, jak si se svou třídou udělali výlet do jeskyň. Prohlíželi si krápníky a podzemní jezírka, a najednou zhasla všechna světla a rozhostila se naprostá tma. Děti začaly křičet, prožívaly chvíle úzkosti, jedna studentka volala svou maminku, a když se po malé chvíli světla rozsvítila, všichni si radostně vydechli a zavládla opět pohoda. Přesvědčili se, že tma sebou nutně přináší nejistotu, ochromení a strach. Bez slunečního světla bychom nemohli žít ani my lidé ani rostliny, svět by utonul v bezživotí. Světlo potřebujeme ovšem i v přeneseném smyslu: některé hodnoty poznáváme vlastním rozumem; sem patří životní zkušenosti, vědecké pravdy, a snažíme se rozluštit i otázky po smyslu života.
Světlo můžeme chápat také jako symbol dobra a tmu jako symbol zla. Ve světle pocitů to může být radost, důvěra, uvolněnost, odvaha k životu a naděje. Naproti tomu temnota sebou nese smutek, strach, depresi, beznaděj a nakonec smrt. Teď je nanejvýš vhodné připomenout si Ježíšova slova z 12. kapitoly Janova evangelia: „Choďte, dokud máte světlo, aby vás nezastihla tma. Kdo chodí ve tmě, neví, kam jde. Dokud máte světlo, věřte v to světlo, abyste byli syny světla.“ V těchto slovech je obsažen i Ježíšův příslib, že takto chápaná a prožívaná víra mění osobní situaci člověka; neznamená okamžité osvícení, ale pozvolný příklon ke světlu a vrůstání do hlubšího vztahu k Bohu. Jde tedy o dynamický proces, který by se neměl nikdy zastavit, ale má stále pokračovat, jak to Ježíš zdůraznil ve své rozmluvě s Nikodémem, když mu řekl: „Kdo jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“
Vzpomeňme si, jak Ježíš uzdravil slepého od narození. Před setkáním s ním byli všichni vlastně slepí, nejen onen mládenec, ale duchovně byli nevidomými i farizeové, kteří ve své zavilé zaslepenosti odmítli dar světla a raději vyhnali ze svého středu onoho uzdraveného. Známý konvertita John Henry Newman o této scéně z Janova evangelia přemýšlel a výsledkem byla prosba: „Pane, zůstávej u mě, abych mohl začít být světlem a svítit i druhým!“ Jeho slova nám mohou být podnětem k otázce, s jakou odvahou jdeme sami za poznanou pravdou, do jaké míry jsme si vědomi, že víra v Krista je pro nás oním světlem, které chceme následovat,  často navzdory námitkám a nedůvěře našeho okolí. Neboť Ježíš každého z nás bere vážně natolik, že nás jmenuje jako dobrý pastýř jménem, daruje nám své přátelství a odpouští nám naše provinění. Je pro nás světlem života.
A jako takový nás učí chápat i denní události, které prožíváme většinou na přirozené, lidské rovině; tedy nemoc vnímáme jako nežádoucí utrpení, setkání s druhými jako obohacení nebo také jako ztrátu času, výsledek našeho úsilí jako úspěch, jako něco důležitého, smrt jako něco tragického a podobně. Ale denní otázky můžeme jako synové a dcery duchovního světla, tedy z hlediska víry, vnímat jako Boží výzvy určené nám. Takže v případě nemoci se můžeme ptát, jakou reakci ode mně Bůh očekává; nebo když se s někým setkáme, může to znamenat, že nám sama Moudrost s velkým M chce něco říci nebo nás utvrdit v prožívání lidské solidarity. Když sklidíme za svou námahu neúspěch, můžeme v tom vidět buď určité varování nebo zkoušku naší pevnosti a důvěry. Smrt ukazuje k moudrosti kříže, k posílení naděje, je to výzva k soucitu s pozůstalými a podobně. Jde tedy o to, abychom dokázali denní události vnímat nikoli jen v přirozeném, ale především v Ježíšově světle, a tak se ubránit mnohým temnotám, které by na nás jinak čekaly na každém kroku.
Zakončeme prosbou bratra Rogera Schutze, zakladatele ekumenického společenství v Taizé: „Vzkříšený Pane, ty přijímáš nás i naše srdce takové, jaké je. Proč bychom měli, dříve než přijdeme k tobě, čekat na to, až se naše srdce změní? Ty je projasníš. S našimi vlastními trny zapálíš oheň. Otevřené rány v nás jsou místem, do kterého proudí tvá láska. A i skrze naše zranění roste naše společenství s tebou. Tvůj hlas proniká naší nocí, a brány našeho chválení se v nás otvírají.“
 
-          ČRo Regina + Region 18.5.08
-          - mf -