V nastalém čase  dovolených nás obvykle napadne myšlenka, jak ten čas letí. Jsme zase o rok starší, a tak to jde pořád dokola. Francouzský filozof Gabriel Marcel je přesvědčen, že moderní člověk neumí žít. Něco podstatného mu uniká, protože mu chybí pocit bytí. Ztratil vědomí, že toto darované bytí s jeho duchovní složkou vůbec vlastní, a tak se stal otrokem stálých činností. Můžeme to nazvat shlukem funkcí, které jsou nepřetržitou náplní jeho dní. Jde především o zaměstnání, které klade stále větší nároky; a i volný čas, tedy zábava a odpočinek, mají svůj nepřetržitý rytmus, takže nejde o vytržení z denního kolotoče v pravém slova smyslu. Občan vykonává funkci výrobce, spotřebitele a člena určitého kolektivu, ve kterém se stále něco děje, co vyžaduje jeho pozornost, a tak to chodí nejen v pracovní dny, ale i o víkendu.
Gabriel Marcel se ptá, čím asi může být život nebo vnitřní realita třeba takového zaměstnance pařížského metra, tedy člověka, který otvírá dveře nebo kontroluje jízdenky. Zřejmě všechno v něm i mimo něj přispívá k tomu, aby se ztotožnil se svým funkcemi, nejen s činností zaměstnance, odboráře nebo voliče, ale i se vším ostatním, co naplňuje jeho dny. Jeho časový rozvrh je přeplněný povinnostmi, dojmy a vnějšími vlivy, takže na uvědomení si vlastní existence a jejího smyslu nemá ani pomyšlení. Tolik a tolik hodin věnovaných různému fungování. I spánek je potřebou, s níž je nutno se nějak vyrovnat, aby člověk stačil se silami na ostatní neodkladné činnosti. Stejně je tomu s volným časem a s odpočinkem. Život tak běží v předem daných parametrech, a člověk tomuto časovému diktátu slouží. Čas od času je posílán na pravidelnou prohlídku u lékaře jako hodinky, které se zastavily. Vždyť i stroje na běžícím pásu se musejí občas opravit, namazat a vyčistit. Zdravotní prohlídka tu představuje jakési kontrolní zařízení a opravářskou dílnu. A smrt se z tohoto funkčního hlediska pak jeví jako náhlé vyřazení z provozu, jako pád mezi nepoužitelné věci, jako čirý úpadek.
Člověk se tedy ztotožnil se svými činnostmi, a když má přece jen volno, dostavuje se pocit duševní prázdnoty, jak to můžeme pozorovat na lidech při nedělních procházkách. To vede k pocitu určité beznaděje, která je způsobena tím, že svět je na jedné straně doslova přecpaný nejrůznějšími problémy, a na druhé straně ze všech svých sil vytěsňuje místo pro tajemství transcendence, tedy pro přítomného Boha.
V hymnu k Duchu svatému prosíme: Smyj z nás hříchy, stopy vin, dej svou svěžest žíznivým, vyhoj z bolestí a ran. Zchladlým srdcím olej dej, z lhostejnosti pomáhej, odveď ze scestí a chraň. Tato prosba vyjadřuje naši základní potřebu žít nejen pro tento svět a jeho přečetné povinnosti, ale nepustit ze zřetele i stálou Boží přítomnost, která nás provází, těší a posiluje. Jde o přítomnost této transcendence nejen v dobách mimořádných a v čase nouzových situací. Tento Duch vstupuje stále do našeho světa, ať se nacházíme kdekoliv a ať děláme cokoliv, a je nanejvýš potřebné vzít ho na vědomí i mimo chvíle ztišení, modlitby a meditace. Prostupuje celou skutečnost našeho života s jeho radostmi, bolestmi i s jeho závěrem, tedy se smrtí. Provází nás jako tichý Průvodce, kterého bohužel pro samou činnost nebereme dostatečně na vědomí.
Apoštol Pavel prohlásil na aténském vrchu zvaném Areopag: Vždyť Bůh od nikoho z nás není daleko. V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme. (Sk 17,27n) Jde tedy o důsledné domyšlení tohoto Božího vztahu k nám zvláště v období pochybností a stresových situací, abychom obdrželi dar nadpřirozeného pokoje a byli tak skryti v Bohu, ať jsou okolnosti kolem nás jakékoliv. Tedy všude tam, kde si uchováme tento přístup k daru vnitřního pokoje srdce, pociťujeme účinky Božího Ducha. Abychom tuto posilu prožívali i ve všedních dnech, je třeba cvičit naši vnitřní pozornost. Boží působení není sice závislé na naší citlivosti, ale velmi záleží na naší otevřenosti pramenící z živé víry, a proto je soustředěná pozornost důležitá. Zůstává ovšem otázkou, zda vůbec s Božím působením v životě a ve všedním dnu zvlášť počítáme, zda mu vyhradíme dostatek místa nebo zda se zabýváme výhradně věcmi souvisejícími s naší vnější činností a s mnoha funkcemi.
Jde tedy také o aktivovanou víru, zda dáme Bohu možnost k uplatnění jeho všudypřítomné síly. Ta proniká do naší všednosti, kdykoli se tomuto nadpřirozenému vlivu s důvěrou otevřeme. Nemáme tedy vůbec zapotřebí vytvářet nějaký zvláštní náboženský prostor nebo svět, protože k setkání s živým Bohem dochází nebo může dojít, jak jsme si už ostatně řekli, v normálních chvílích naší životní pouti. Proto je stále aktuální žalmistova prosba: Ať se zaradují všichni, kdo se utíkají k tobě, Bože; věčně budou plesat, když je budeš chránit, jásotem tě budou oslavovat ti, kdo milují tvé jméno.
 
- ČRo Regina + Region 18.7.2010
- mf -