Často jsem v předchozích vystoupeních vzpomínal Josefa Bohuslava Foerstera, jehož jsem dobře znal. Vždy zdůrazňoval Smetanu jako skladatele HUDBY SRDCE a vysoce oceňoval interprety, kteří tento charakter hudby u Smetany či kteréhokoli jiného skladatele vystihli. Jeho osobního svědectví využiji v závěru proslovu.

Smetanovo dílo klestilo si pozvolně cestu Evropou a světem jako nová vlna, navazující na dřívější generace našich hudebníků, jejichž úspěchy nám přinesly pověst konzervatoře Evropy.

HUDBA SPOJOVALA A SJEDNOCOVALA CELÝ NÁROD, ZAZNÍVALA I NA VESNICKÝCH JEDNOTŘÍDKÁCH, NA KOSTELNÍCH KŮRECH, NA ZÁMCÍCH I V PODZÁMČÍ. SÁM SMETANA JAKO OFICIÁLNÍ PŘEDSTAVITEL ČESKÝCH HUDEBNÍKŮ PŘED 150 LETY při poklepu na základní kameny tohoto divadla prohlásil: „V hudbě život Čechů!“

O půlstoletí později česká a zejména Smetanova hudba posilovala a spojovala celý národ v době první světové války. V národní přísaze českých spisovatelů ve SMETANOVĚ síni Obecního domu 13. dubna 1918 Alois Jirásek řekl: „Nechtěli jsme a nechceme nežli žíti životem svobodným a samostatným, ... jak o to usiluje každý uvědomělý národ po všem kulturním světě. To je právo naše nejposvátnější! Právo .. národa, jenž má zásluhy o kulturu světovou a jenž svou vzdělaností, svými silami mravními a svým rozvojem hospodářským s hrdostí se postavil vlastní prací svou do prvé řady demokratických národů světa.“ - Ještě téhož roku se na půdorysu nové politické mapy Evropy a světa objevilo Československo a mnohé další státy včetně pobaltských republik.

Nové křehké bezpečnostní systémy začaly brzy selhávat a po dvaceti letech byli jsme mezi prvními evropskými obětmi konfliktu, který záhy nabyl světových rozměrů. Právě Smetanova hudba zaznívala k naší útěše i posile na okupovaném území. Správce opery tohoto divadla Václav Talich diplomatickým tahem či úskokem udržel na repertoáru všech českých orchestrů celou Mou vlast a v r. nejkrutějšího útlaku (heydrichiáda 1942) na této scéně znovu nastudoval operu Dalibor, kde osoba  českého krále patří k aktérům děje, a pod rouškou veselohry Čertovu stěnu, v níž jednu z hlavních rolí má nejvyšší maršálek českého krále. Smetanovy skladby se zpívaly i v terezínském ghettu a dokoncev odtržených Karlových Varech tamní orchestr ještě po nějakou dobu uváděl Mou vlast. 

V euforii konce války jsme jaksi přehlédli nové rozdělení světa a umlčené období Pražského jara 1968 mohlo splnit naděje až po dalších 20 letech. Také letošní jubilejní rok prožíváme v době zjitřené, plné emocí a zmatků globálních rozměrů. Opět se nabízí osvědčený lék na tolik potřebné ztišení a sjednocení – Smetanova hudba.

Místo obvyklých připomenutí kulatých výročí významných smetanovských interpretů udělám letos výjimku – půjde o osobnost, která nebyla smetanovským interpretem, ale jejíž osudy se proplétaly se Smetanovými: Jan Nepomuk Maýr žil v letech 1818 – 1888. V mládí byl evropsky uznávaným pěvcem, od usazení v Praze byl až do smrti postupně ředitelem kůrů několika pražských významných kostelů. Od pultu 2. kapelníka Stavovského divadla přešel jako vůbec první kapelník do divadla Prozatímního. Teprve po několika letech budování orchestru předal otěže konkurentu Smetanovi. Po ohluchnutí Smetanově se dostal k funkci ředitele divadla, rezignoval před prvním otevřením Národního divadla. Příčinou určité řevnivosti nebyl génius Smetany skladatele, ale spíše odlišná politická orientace. Oba patřili do tehdy jediné politické státoprávní strany. - Smetana už svým naturelem tíhl stále více k její pokrokovější mladočeské frakci. Nediplomatickým jednáním si rozhněval populárního politika Františka Ladislava Riegra, který se někdy snažil nekompetentně zasahovat do uměleckých sfér. - Časy se mění, ale stereotypy myšlení a jednání zřejmě poněkud pomaleji.

Každý rok si připomínáme některého ze světových skladatelů s hlubším vztahem ke Smetanovi. Letos je to Petr Iljič Čajkovský. Začátkem roku 1888 přijel po prvé do Prahy a v tomto divadle dirigoval koncert ze svých skladeb i jedno představení baletu Labutí jezero. Na velkolepém banketu navázal přátelství s Antonínem Dvořákem. Podle J. B. Foerstera věnce a květiny, jež mu byly podány, položil další den na hrob Bedřicha Smetany.

Na podzim téhož roku navštívil Prahu po druhé, vrcholem pobytu bylo uvedení opery Evžen Oněgin. Zachovalo se také svědectví tehdy mladého představitele titulní role – Bohumila Benoniho. Při seznámení s pěvcem si Čajkovský posteskl, že v Rusku tato úloha platí za nevděčnou a že celá opera tam zatím nebyla správně pochopena. Skladatel vážně pochyboval o úspěchu prvního zahraničního nastudování této opery, kterou pro toto divadlo dokázal zajistit mladý ředitel František Adolf Šubert (už v lednu 1888 uvedl po prvé mimo Itálii Verdiho operu Othello). Pochybnosti Čajkovského rozptýlila první zkouška, jíž byl přítomen. Všichni účinkující byli dokonale připraveni a jejich výkony odpovídaly autorovým představám. Ujal se osobně řízení dalších zkoušek I premiéry. Zcela ho oslnila Taťána v podání tehdy 19-leté Berty Lautererové – Foersterové. Pražské nastudování Oněgina stalo se pak vzorem pro další premiéry opery, zejména v Hamburku a na dalších evropských scénách.

Pouhých 26 let po otevření Prozatímního divadla a 5 let po definitivním otevření Národního divadla se podařilo hlavním dirigentům Maýrovi, Smetanovi a Adolfu Čechovi s jejich spolupracovníky dosáhnout vzorového evropského postavení této operní scény.  Přejme jí i sobě, aby nabyla opět dávného věhlasu a ve zmatcích doby působila sjednocující silou vzorového uvádění celého zakladatelského operního díla Bedřicha Smetany.