Zpět

Moudrost jedné legendy

Přidáno 12. 3. 2018
Aktuální zamyšlení Ing. P. Miloslava Fialy
S dnešním světem není něco v pořádku: všude pozorujeme známky značné nerovnosti mezi lidmi i mezi národy, dochází ke konfliktům mezi státy i uvnitř společenství, narůstá bohatství jedněch a chudoba druhých, převažuje praktický materialismus, politický, ekonomický a mravní řád je silně narušen. Nabízí se otázka, co se to stalo s člověkem, který touží po vládě nad světem a přitom nedokáže ovládnout sám sebe? Něco nám může napovědět třeba starobylá legenda se svou řečí obrazů a symbolů, např. legenda o svatém Korbiniánovi. Žil v 7. století svůj poustevnický život v tehdy pohanském Bavorsku a hlásal tam evangelium. Později se stal biskupem, a jednoho dne se vydal na pouť k římským hrobům apoštolů Petra a Pavla. Měl sebou mezka, který nesl jeho zavazadla. Když procházel Alpami a přenocoval ve stanu, přepadl podle legendy jeho mezka medvěd a zabil ho. Biskup se probudil, vyšel ze stanu s křížem v ruce a na medvěda volal: „Tys mě zabil mého mezka, teď ti přikazuji: poneseš má zavazadla sám.“ A skutečně, medvěd ho poslechl a provázel ho jako nosič až do Říma.
Úsměvná legenda, viďte. Zní jako pohádka, ale neobsahuje náhodou hlubší lidskou zkušenost? Není onen medvěd obrazem nějaké naší nezvládnuté vlastnosti, některých povahových stínů, které nás obtěžují a brání ušlechtilým myšlenkám, slovům a skutkům, aby se projevily? I my jsme přece poutníky jako onen biskup, i my chceme někam dojít, ale do cesty se nám staví překážky spíše vnitřní než vnější. Může jít třeba o menší nebo větší agresivitu, která je skrytá a projeví se nečekaně vůči našim bližním. Kde se v nás vzalo zlo, aby překazilo možnost dorozumění s druhými a znemožnilo spolupráci na něčem dobrém a hodnotném? Jsme to vůbec my, kteří postrádáme potřebnou dávku sebevlády a vyvoláváme spory a nedorozumění? Biskup šel na onu šelmu s křížem v ruce, aby ji požehnal a tak ji zbavil ničivé síly; a ze zvířete se stal poslušný sluha.
Legenda nám chce svou obraznou řečí říci asi toto: nesmíš se vyhýbat stínům, které dřímají v tvém nitru, musíš vzít na vědomí jejich ničivou sílu, nemůžeš se tvářit, jako by neexistovaly. Nesmíš se ani snažit nějak je odehnat, protože by se hned vrátily ještě silnější. Musíš se jim naopak postavit, podívat se na ně a uvědomit si, že patří k tobě, ale že nezbývá než je zkrotit. Víra nám k tomu dává potřebnou sílu, neboť přivolává světlo, které je silnější než všechny temnoty světa. Vnáší do duše pokoj, který se pak šíří do všech stran, umožňuje zdravé soužití s okolím a zabraňuje rozporům všeho druhu. Jde o poměrně jednoduchý návod, jak žít v souladu s přírodou i s lidmi, ale ne všichni ho přijímají, a proto rozdělení a nespravedlnost ve světě vládne, kam se jen podíváme.
Před lety o tom ve svém pařížském exilu přemýšlel spisovatel Jan Čep a do mikrofonu Svobodné Evropy řekl: Lidské společenství nelze chápat jenom jako společenství těla a pudu, ani jako požadavek racionální výroby a spotřeby. Lidské společenství je především skutečností duchovní, vzájemnou solidaritou duchovních osudů jednotlivých lidí. Čep tím podtrhl význam vzájemného srozumění lidí různých jazyků, zvyků a povolání, kteří tvoří společnost nejen výrobců a spotřebitelů, ale zároveň plně respektují duchovní zákonitosti stanovené Bohem. Nejde tedy jen o horizontální rozměr konzumního života, ale o bratrství všech lidí, neboť mají společný původ i cíl. Každý jiný základ se dříve nebo později zvrhne v pravý opak, v nepřátelství a rozpad společnosti i jednotlivce. Víra opřená o Boží lásku ke všem lidem zaručuje uvědomělou důstojnost vzhledem k sobě i k druhým, protože vidí v jejich tvářích Boží obraz, jak na něj poukazuje bible už na samém začátku.
Jedině tak je zaručena svoboda všem, ať žijí v kterémkoliv koutě planety. Nerozlučně patří k lidské důstojnosti, uznává v bližním jeho odlišnost v názorech i ve způsobu života a je zárukou tolik potřebné harmonie v mezilidských vztazích. V této pestrosti osudů není nikdo zbytečný, nikdo nepřebývá, všichni patří do jedné rodiny národů i celého lidstva. Vzájemná různost je zárukou celkového souladu. Spisovatel Jan Čep vzkázal po rozhlasových vlnách ještě toto: Žádná společnost neobstojí a nezachová si lidskou tvář, nevezme-li na vědomí skrytý vesmír, kterým je každý jednotlivý lidský osud, a nedá-li dost místa duchovní přitažlivosti, která váže jednotlivé lidské osudy ve svobodě a lásce. Neponechá-li svobodnou hru tajemství lidských setkání. Tolik spisovatel. Ježíšovo napomenutí platí pro všechny věky: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem,…a svého bližního jako sám sebe! (Lk 10,27)¨